Nauka o mluvené podobě jazyka v NDR

Hana Pelešková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

S překladem německého termínu Sprechwissenschaft do češtiny jsou jisté potíže. V angličtině mu odpovídá označení speech science, v ruštině jako samostatný termín neexistuje, ale někteří překladatelé jej převádějí jako rečevaja nauka. V češtině by bylo možno použít označení „nauka o mluvené podobě jazyka“. V němčině se termínem Sprechwissenschaft označuje samostatný vědní obor s jistou specifickou náplní, který lze studovat na Univerzitě Martina Luthera v Halle v NDR a který svým zaměřením i vymezením učební látky nemá — s výjimkou USA — v žádné zemi obdoby.[1] Přesný název pracoviště, které se v NDR tímto speciálním vědním oborem zabývá, je Institut für Sprechkunde, vedený docentkou E.-M. Krechovou.[2]

Jazykovědci v NDR tuto disciplínu chápou jako disciplínu jazykovědnou. Zahrnují do ní čtyři dílčí okruhy — fonetiku, rétoriku, umělecké slovo (künstlerisches Sprechen) a nápravy poruch hlasu a řeči (Sprach— und Stimmheilkunde). Gramatickou a lexikální stránkou mluvené formy jazyka se však nezabývají.

V přednáškách a seminářích z fonetiky se probírá produkce a percepce řeči (tj. anatomická, fyziologická a akustická stránka řeči), spisovná výslovnost, problematika vztahu normy a kodifikace a vývoj stanovování výslovnostních pravidel, studenti se zároveň seznamují s obecnějšími otázkami fonetiky a fonologie a s moderními výzkumnými fonetickými metodami.

Rétorika je chápána jako specifická forma sociální komunikace, které se využívá v procesu vytváření a uskutečňování společenských vztahů. Studenti získávají teoretické i metodicko-praktické základy rétoriky, učí se [267]připravovat jednotlivé druhy řečnických projevů a prakticky jich používat.

V oboru umělecké slovo se zabývají jak teoretickými a praktickými otázkami literárněvědnými, tak i praktickou zvukovou interpretací poezie a prózy, tj. uměleckým přednesem, i problematikou kulturněpolitickou.

Ve čtvrté oblasti se posluchači seznamují s etiologií (naukou o původu a příčinách nemocí), symptomatikou a terapií nejdůležitějších hlasových a řečových poruch.

Studium této nauky je čtyřleté, první ročník se otvírá jednou za dva roky. V každém ročníku je asi třicet studentů (doplňkovým oborem je germanistika). Od třetího ročníku se každý posluchač specializuje na některou z uvedených oblastí této disciplíny. Absolventi oboru Sprechwissenschaft mají široké možnosti uplatnění. Stávají se pracovníky ve vzdělávacích zařízeních pro učitele a vychovatele, působí na uměleckých školách a zařízeních pro herce, vyučují němčinu zahraniční studenty, pracují v divadlech, rozhlase a televizi apod.

Pro studenty tohoto oboru (ale nejen pro ně) byla autorským kolektivem za vedení Helmuta Stelziga napsána učebnice Einführung in die Sprechwissenschaft[3]. Kniha má 300 stran a je rozdělena do pěti obsáhlých kapitol.

První kapitola (autor G. Lindner), nazvaná Průběhová a funkční schémata mluvního a poslechového procesu (Leit— und Funktionsschemata des Sprech— und Hörprozesses), obsahuje jednak pojednání o komunikačním procesu vůbec, o vztahu mluvčí — obsah sdělení — posluchač — vnější okolnosti komunikační situace, o základních užívaných termínech apod., jednak o obecně fonetické problematice produkce řeči (respirace, fonace, artikulace a jejich vzájemný vztah) a percepce řeči, a konečně posuzuje danou problematiku z hlediska mluvní výchovy a dává čtenářům metodické pokyny. Autor si totiž uvědomuje, že právě mluvní výchova má důležitou společenskou úlohu — dovést mluvčí k tomu, aby byli schopni optimálně uskutečnit komunikativní záměr. Aby projev odpovídal jak normě výslovnostní, tak normě gramatické, lexikální i slohové, je třeba sladit obsah a formu mluvených projevů a využívat možných variant (gramatických, lexikálních, stylistických, variant ve zvukové realizaci souvislé řeči, např. v jejím členění, přízvukování atd.), a to vždy tak, aby projev plně odpovídal aktuální situaci.

Druhá kapitola (od E. Stocka), nazvaná Hláska a intonace (Laut und [268]Intonation), je z větší části zaměřena fonologicky. Podává stručný historický přehled vývoje fonetického a fonologického bádání (v poněkud zjednodušené a popularizované podobě). Podrobněji si však všímá problematiky fonologické, názorů některých fonologů, zvláště Trubeckého, se zřetelem ke čtenáři bez důkladnějšího fonologického školení vysvětluje teorii distinktivních rysů, zvláště artikulačních, pojem foném a fonologický systém a od obecných fonologických otázek přechází k charakteristice fonologického systému němčiny (a to i z hlediska jejího historického vývoje). Přes stylistické varianty spisovné výslovnosti přechází autor do oblasti spisovné výslovnostní normy a její kodifikace nynější i dřívější, od ortoepie hlásek a hláskových spojení ke stanovení normy v přízvukování, v intonaci a k členění vyšších celků souvislé řeči. Závěrečná část této kapitoly poukazuje i na možnost konfrontační hláskové a intonační analýzy dvou jazyků — němčiny a ruštiny.

Třetí kapitola (G. Richter, H. Fiukowski, Ch. Böhme — Heilmann) se zabývá rétorikou. Pojednává o faktorech „rétorické“ komunikace (jakožto zvláštního typu komunikačního procesu), o nichž se jasně a přehledně mluví už v kapitole první ve výkladech o komunikačním procesu vůbec. (Zbytečně se znovu vysvětlují pojmy mluvčí, posluchač, sdělení a jejich vzájemné vztahy.)

Konkrétnější a poučnější je partie nazvaná Denk-Sprach-Vorgang (proces myšlení—mluvení). V ní jsou popsány základní typy sdělení rozdělené podle svých funkcí — vyprávění (Erzählen), popis (Beschreiben), zpráva (Berichten) apod. V další části se mluví o způsobu přípravy sdělení. V partii o rétorických komunikačních strukturách (Rhetorische Kommunikationsstrukturen) jsou charakterizovány různé typy řečnických projevů: typy podle komunikativní funkce — projevy s funkcí symbolickou, symptomatickou a signální; podle připravenosti — řeč spontánní, připravená a volná (mluvčí má k dispozici pouze poznámky); podle komunikační situace — řeč slavnostní, přednáška, výzkumná zpráva a politická řeč. Tyto typy řečí se obvykle vyskytují v různých kombinacích. Uvedeny jsou i typy projevů dialogických — rozhovor při vyučování, rozhovor pódiový (Podiumgespräch, s mluvčím, který rozhovor řídí), rozhovor na fóru (Forumgespräch, bez tohoto mluvčího), polemika (Streitgespräch), jednání (Verhandlugsgespräch), diskuse. V rozdělení dialogických projevů se jednotlivá kritéria kříží, klasifikace na mnoha místech nepůsobí přesvědčivě.

Čtvrtá kapitola (autorka E. Qualmannová) se zabývá interpretací uměleckých děl, u nichž je třeba brát v úvahu vedle jiných funkcí především funkci estetickou. Sleduje vztahy dílo — interpret — posluchač — situace, v níž k interpretaci dochází.

Do této kapitoly je zahrnuta i literárněvědná problematika (rozdělení slovesné tvorby na epiku, lyriku a dramatiku), pojednání o takových zvukových prostředcích, jako je kvalita hlásek, intenzita zvuku, jeho časové [269]rozpětí, intonace, rytmus (zvláště ve vztahu k verši) apod. V závěru kapitoly je uveden příklad konkrétního rozboru jedné Brechtovy básně.

Poslední kapitola podává systematický výklad o poruchách řečového procesu (Störungen im Sprechprozess, autor O. Preu), o jejich podstatě, vzniku, druzích (ať už jde o poruchy řeči u mluvčího — vady hlasu a řeči, nebo o poruchy u posluchače dané poruchami kanálu nebo přímo poruchami sluchovými) i o jejich odstraňování. V závěru autor podává cenné praktické návody k nácviku výslovnosti jednotlivých hlásek.

Einführung in die Sprechwissenschaft je publikace pozoruhodná zvláště pro ty zahraniční lingvisty, kteří se zabývají nejen výzkumem zvukové stránky jazyka, ale i aplikací tohoto výzkumu. Vymezuje problematiku oboru, který jinde nemá tradici a bývá roztříštěn mezi různé jazykovědné i nejazykovědné disciplíny (jako je tomu např. u nás).[4] Ukazuje na to, že zvuková stránka jazyka je jev daleko komplexnější, než jak se obvykle vymezuje, a plně zdůvodňuje závažnost studia mluvené podoby jazyka.

---

[1] Sprechwissenschaft je teoretickou základnou pro tzv. Sprecherziehung (Sprechkunde), tj. mluvní výchovu, která se rozvíjela v Německu asi od dvacátých let tohoto století. V Berlíně ji poprvé přednášel E. Drach. Na univerzitu do Halle ji zavedl jeho žák R. Witzack, který na začátku 50. let založil a vedl tamní výzkumné pracoviště. Po něm ho přejal prof. H. Krech. Sprecherziehung jako aplikovaný obor se dnes pěstuje i na jiných místech (v NDR i v NSR).

[2] Institut für Sprechkunde (patří k sekci germanistiky) má dnes 11 vědeckých a odborných pracovníků a věnuje se především výuce studentů oboru Sprechwissenschaft, výuce němčiny všech zahraničních studentů studujících v Halle i výuce všech hallských univerzitních studentů učitelského směru, kteří procházejí jednosemestrovým praktickým kursem spisovné výslovnosti. Zároveň je tento ústav hlavním pracovištěm, kde vznikl Wörterbuch der deutschen Aussprache (Slovník německé výslovnosti) a kde se i nadále pokračuje ve výzkumu spisovné výslovnosti němčiny, a to nejen v rovině výslovnosti jednotlivých hlásek, ale i v rovinách vyšších celků.

[3] Einführung in die Sprechwissenschaft, Leipzig 1976. Výše uvedené problematiky se dále týkají publikace: H. Krech, Einfürung in die deutsche Sprechwissenschaft/Sprecherziehung, Berlin 1970; Ch. Zacharias, Sprecherziehung, Berlin 1971³: Ziele und Methoden der Sprecherziehung, vyd. E. Stock a H. Fiukowski, Halle (Saale) 1976; Rede — Gespräch — Diskussion, vyd. W. Schmidt a E. Stock, Leipzig 1977, a další.

[4] Např. u nás se obecná fonetika a fonetika jednotlivých jazyků učí v rámci filologických oborů na filozofických a pedagogických fakultách, s poruchami řeči a s problematikou logopedickou se seznamují pouze studenti oboru speciální pedagogika, rétorika je v učebním plánu na fakultě právnické, novinářské, na fakultách bohosloveckých, umělecký přednes se studuje pouze na školách uměleckého směru (např. DAMU, JAMU).

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 5, pp. 266-269

Previous Karel Hausenblas: František Daneš se narodil před šedesáti lety

Next František Štícha: Uzavírka