Apelativum zvor — zvůr — zvůra
Emil Skála
[Short articles]
-
(Z práce ve žlutickém archívu)
Struktura slovní zásoby je determinována tendencí po jazykové ekonomii. Hierarchie slovní zásoby je motivována řadou faktorů — frekvencí, mírou abstrakce, stylovými rovinami, slovotvornými hledisky, expresivitou, jazykově sociologickými aspekty apod. I v lexiku lze stanovit periférii a centrum. Diachronní pohled na slovní zásobu přináší řadu zajímavých poznatků, které při pouhé synchronní registraci mohou uniknout. Výrazy strukturně centrální časem mohou přejít na periférii a vymanit se z původních systémových vazeb. Tak je tomu i s českým apelativem zvor, zvůr, zvůra a jeho dalšími variantami, které vznikly protezí ze staroslovanského základu orati. Množství paralel v indoevropských jazycích uvádí A. Walde—J. Pokorny.[1]
Dosud neznámý česky psaný urbář panství Žlutice z let 1650—1653 obsahuje bohatou slovní zásobu z oboru hospodářského jazyka i velice mnoho českých i německých jmen pomístních, zvláště traťových, a jmen osobních, svědčících o živém prolínání obou etnik a o intenzívní jazykové interferenci. V té souvislosti je třeba říci, že si bohemistika krajů poněmčených po třicetileté válce, zčásti teprve v 18. a 19. stol, jako právě Žluticko, zatím příliš nevšímala; a jde přitom o kraje bohaté, jež se podílely na českém národním životě hospodářském, kulturním i politickém, jako např. i Stříbrsko, Žatecko a Litoměřicko.[2] Nezpracován je např. krásně iluminovaný český utrakvistický Žlutický kancionál.
Ve žlutickém urbáři je na f. 112 Ve výčtu urburních povinností obce Přestání (Wes Pržesänj — grafém ä může označovat výslovnost širokého ae, dodnes známou z Klatovska, Domažlicka a Manětínska) zápis: Popluzj na třzj Zwury rozdelene. Podobné zápisy jsou i na f. 114: na Tržj zwury a na f. 116. Jsou tedy ve žlutickém urbáři tři doklady apelativa zvůr, zvůra, které se tu chápe ve významu ‚kus pole, zoraný hon‘, jak o tom svědčí zápisy na f. 116: Roli Orne. K Borku na przednim kusu. Na druhym kusu. Na welkým kusu k Rybniku a dále na f. 119v se uvádí synonymum strana: Dwur Hradecz. Poplužj na tržj Strany Rozdelene. Kvantita není, jak vidno, většinou označována vůbec. Ostatních diakritik se užívá důsledněji.
Tyto doklady apelativa zvůr, zvůra ze Žlutic nejsou ovšem nejstarší. První dochovaný zápis z Nového Bydžova je zvor m. z r. 1457 ve významu ‚větší kus role, osetý jedním druhem osiva‘. Podobný doklad je z Bráníka u Prahy z r. 1527 ve významu ‚zorání, lán‘: k tomu zvor všecken mezi silnicí a stezkou. Ze 16. století pochází už i ojedinělý doklad pro přechod apelativa zvůr ve jméno traťové, [223]pomístní, a to z r. 1575 z Písku: lesy, kteří slovau na Zwuru.[3] Jde patrně o kus orného pole, pro špatnou bonitu půdy zalesněného.
Nejvíce dokladů je ze století 16. a 17., kdy zvor m., zvůr m., zůra i., zůr m., ale též obor m., obůr m. byly výrazy běžné, v urbářích často doložené. A. Sedláček v Pamětech a dokladech o staročeských mírách a vahách, Praha 1923, uvádí několik desítek dokladů, nejfrekventovanější zůr. Také F. Cuřín v Kapitolách z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen, Praha 1970, uvádí doklady obor, zvůr, zůr, zhůr z Tereziánského katastru (1713—1722, revizitace do roku 1735).
Střída o — ů, mnohokrát u tohoto apelativa doložená, je běžná a lze ji doložit na řadě dalších příkladů, např. hora — hůra, bota — bůta, koš — kůš, roj — růj, a to i v jednom regionu: Bílá hora u Prahy — Tehovská hůra u Říčan, v jihozápadních Čechách bota vedle bůta apod. Tyto alternující tvary jsou dodnes živé. Také v 19. stol. jsou doloženy tvary s o i s ů: Jungmann uvádí zor, u, m. usitatius zwor, u, m. ‚zorání, das Ackern, der Acker. Rowina k zworu způsobná a k kopánj zemi‘ a vedle toho ještě samostatné heslo zůr (V, 793) ‚kus pole mnoho korců obsahující, na němž jiné a jiné obilí seto, Flur, eine Strecke Felder. Us‘. Kott V, 96 uvádí z Klatovska: „Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr.“ Také J. N. Konečný, Auplný Kapesní slowník čechoslowansko-německého jazyka, Vídeň 1855, s. 555, má doklad zwůr, u m. ‚Feld, Gefilde, Flur‘. Distribuce střídy o — ů je zřejmě složitější, než uvádí Machek (2. vyd. s. 416): mor. zor, č. z(v)ůr. Doklady s -o- jsou běžné i v Čechách. Machek uvádí i přesný výklad tohoto výrazu podle F. Dědiny z Boleslavska: „Velké kusy pole (u panských dvorů) byly rozděleny na zvůry. Jeden byl úhorem — tam bylo hnůj navozit, dvakrát zvorat a po třetí orbě zasít ozimem — druhý zvůr byly ozimy; po nich se strnišťata zaorala. Potom se sily jařiny — třetí zvůr.“
Je zajímavé, že tohoto výrazu používají i nejvýznamnější čeští spisovatelé 20. stol.: zvůra (Stašek), zvůr (Vančura), zvor (Olbracht), zůra (Šlejhar), všichni podle SSJČ ve významu ‚orné pole, oraniště‘. Nový Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, už toto apelativum neuvádí. Dnes žije jako reliktní archaismus dále v lidovém jazyce v podobě zvůr m. „společný osevní plán“ (Mělnicko), „orné pole“ (Novopacko), resp. zvůra f. ve významu ‚lícha‘ (Podkrkonoší), t. j. ‚úzký druh pole‘, dř. též ‚záhon‘ nebo v básnickém jazyku ‚pole‘. (Doklady z Archívu lidového jazyka ÚJČ v Praze). Ale zvůra, lícha i role ve významu ‚orný pozemek, pole‘ jsou dnes výrazy málo frekventované a zastarávající. Lícha je dnes omezena v podstatě už jen na jazyk básnický. Na jejich místo nastupují sémanticky diferencované výrazy pole, obdělávaný pozemek‘, hon ‚lán pole určený pro jednu plodinu‘ a záhon ‚vymezená menší část půdy určená k pěstování plodin nebo květin‘, která jsou systémově centrální.
[1] Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen I, Berlín a Lipsko 1930, s. 78.
[2] E. Skála, Die Entwicklung der Sprachgrenze in Böhmen von 1300 bis etwa 1650. Germanistica Pragensia V (1968), s. 7—16, s jazykovou mapou.
[3] Tyto tři doklady jsou z archívu Staročeského slovníku v Praze.
Naše řeč, volume 62 (1979), issue 4, pp. 222-223
Previous Slavomír Utěšený: Míč — balón — pucka aj.
Next Pavel Trost: K původu slov
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1