[Hovorna]
-
Chtěl-li čistokrevný Vídeňák, jenž viděl vrchol lidského vývoje v rakouském lajtnantovi, vzdáti něčemu zvláštní uznání a chválu, řekl, že je to schneidig. Šikovatel, který kopal české vojáky a nadával jim ichthyosaurů, byl schneidig; vojenský pochod, při němž se dobře šlapalo, musil býti schneidig; na české velezrádce za války mělo se dokračovati schneidig; a když Potiorek utekl od Valjeva, psaly nám vídeňské noviny, jak postupuje schneidig proti těm nenáviděným Srbům. Všecko jen schneidig. A dobří Čecháčkové, kteří se tak rádi opičívali po pánech, třebas vídeňští snobové ohrnovali po nich své křivé nosy, našli zálibu i v tomto vídeňském slovíčku a papouškovali účelivě po svých pánech o řízných pochodech vojenských kapel, o řízných odpovědech řízných vojevůdců, o řízném vedení války atd. Odporné slovo! Celá ta protivná Vídeň se vším tím rakušáckým lajtnantíčkováním se při něm vybaví. Chceme se odrakouštiti, ale jde to tak těžko, tak těžko! Naše tisková kancelář stále ještě česky píše a německo-rakousky myslí. »Přední oddíly dobyly včera v řízném postupu podél dráhy Nerva-Petrohrad stanice Volosova« otiskují poslušně večer 16. října N. L. a jiné noviny. Dříve jsme říkávali rázně, rázný a pod.; ale řízně, to, panečku, zní zcela jinak. Nezdá se vám, že slyšíte při tom cvrnkat ostruhy, břinkat šavličku a — nadávat na českou pakáž?
Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 9, s. 281
Předchozí Pokládati někoho něčím
Následující Z živnostenských germanismů