Časopis Naše řeč
en cz

Nad překladem Dalimilovy kroniky

Jaroslav Porák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nedávno vyšla v nakladatelství Svoboda Kronika tak řečeného Dalimila, a to v edičně pečlivě připravené a čtenářsky úspěšné řadě českých středověkých kronik. Vedle dobré editorské práce a sličné grafické úpravy je u této řady pozoruhodný i náklad: Kosmova kronika vyšla zde ve dvou vydáních (celkový náklad přes 80 000 výtisků), Pokračovatelé Kosmovi (1974) 45 000 výt., Zbraslavská kronika (1976) téměř 60 000 výt., Dalimil (1977) v nákladu 55 000 výtisků. Lze odhadnout, že tímto vydáním se dostává do rukou čtenářů vyšší počet výtisků, než činil náklad všech vydání za poslední téměř dvě století.

Tak vysoký náklad je možný mj. proto, že Dalimilova kronika byla vydána v novočeském překladu, se zaměřením na široké vrstvy čtenářů. Ostatně není to u této památky první pokus přiblížit ji dnešnímu čtenáři. Václav Flajšhans vydal r. 1920 u J. Laichtra v Praze veršovaný překlad kroniky; jeho přístup k textu je spíše filologický: staročeské mluvnické tvary dnes už neznámé (jednoduché minulé časy, dvojné číslo) nahrazuje dnešními, „neznámá“ slova překládá, jinak však do textu nezasahuje. Dílo je tak dnešnímu čtenáři srozumitelné, avšak Dalimilův verš a rým v této novočeské adaptaci působí jako neumělé, primitivní veršování. Milan Maralík vydal v r. 1948 překlad prozaický, ke kterému připojil staročeský text podle vydání Jirečkova. Maralíkův přístup byl ovlivněn praxí obvyklou zejména ve Francii. Proti tomuto přístupu filologové v zásadě nic nenamítali, jenom vytýkali, že překlad není na některých místech věcně zcela přesný; přitom tato přesnost je u prozaického překladu požadavkem základním.

Na otázku „překladu“ ze staré češtiny není u nás jednotný názor. Není jednoty už v tom, jak tuto činnost nazvat — kolísá se mezi termíny překlad, převod, přepis; při překladu Bajzova Reného ze slovenštiny 18. století použil překladatel J. R. Nižnanský termínu „transformace“. Jednoty nebylo ani v tom, zda je překlad ze staré češtiny vhodný či nikoliv. Filologové se v minulosti buď stavěli proti překládání, nebo zaujímali spíše zdrženlivé stanovisko. Nebylo ani jednoty v tom, jak k takovému překladu přistupovat (zda „pietně“, či jako k překladu z každého jiného cizího jazyka). A je třeba říci, že několik dosavadních pokusů, podniknutých zpravidla filology, bylo většinou neúspěšných (jde vesměs o překlady básnických děl [201]— Dalimilova kronika, legenda o sv. Kateřině, Nová rada). Nikdo se však, pokud je známo, nepozastavil nad Bednářovými překlady ze staročeské milostné lyriky nebo nad Bednářovým či Seifertovým překladem básní z rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.

Otázka zpřístupnění kulturního dědictví, nejlepších uměleckých děl a výtvorů naší minulosti, je v dnešní době velmi závažná. Ve výtvarném umění nebo v architektuře je to mnohem jednodušší než v umění slovesném, kde komentář nebo výklad k plnému pochopení nestačí. A tak jsou významné památky starší české literatury dostupné a srozumitelné pouze úzkému kruhu odborníků. Velikou překážkou je zde jazyk, který bez znalostí historické mluvnice a bez slovníku není plně srozumitelný. Říká se sice, že např. jazyk Husův se v podstatě příliš neliší od dnešní češtiny, ale vzhledem k širší veřejnosti je zde přece jen třeba klást důraz na slova „v podstatě“, tedy ne v celé řadě jednotlivostí, které ztěžují nebo znemožňují plné porozumění textu z této doby.

Proto je třeba kladně hodnotit záměr zmíněné edice, pro niž Dalimilovu kroniku přeložila překladatelka Hana Vrbová; své dílo nazývá v doslovu (s. 200) přebásněním. Soudím, že takový přístup, bez přehnané filologické piety, je jedině správný. Jeho možnost ostatně kdysi připustil i J. Vašica v diskusi, která se rozvinula mezi ním a J. Hrabákem o Hrabákově překladu legendy o sv. Kateřině. V recenzi tohoto překladu Vašica zastával stanovisko, že vydání staročeské památky v přepisu novočeským pravopisem a doplněné výkladem mluvnických a lexikálních zvláštností dnešního čtenáře neodstraší a je plně vyhovující. V odpovědi na Hrabákovu reakci na tuto recenzi (v níž mj. znovu odmítá Hrabákův přístup k staročeskému textu) připouští však už i možnost překladu: „Jiná cesta k těmto starobylým památkám je úplný básnický překlad“ (tamtéž, s. 314).

Nesnadná je otázka, jak má překladatel k takovému dílu přistupovat, jak má dnešnímu čtenáři tlumočit nejen jeho obsah, ale i jeho umělecké kvality, zejména verš, rým, celou poetiku. Je jisté, že např. tehdy běžný gramatický rým (stáchu — neznáchu, byli — pobili, jezditi — činiti) by v takové míře, v jaké se vyskytuje ve staročeských básnických dílech, byl značně neobvyklý a působil by dojmem primitivnosti. Zachování osmislabičného verše 14. století a jeho rytmu by dnes působilo jednotvárně a neuměle. Tyto otázky řešila překladatelka H. Vrbová s citem pro míru únosnosti těchto jevů v dnešním kontextu. Snad trochu rušivě působí v překladu dosti značný počet přesahů typu S Pražany se podvakrát / bil, zbudoval pevný hrad.

Složitá je otázka archaismů v textu; ty mají zařazovat do určité doby, nesmějí ovšem zatěžovat jeho srozumitelnost. Překladatelka Dalimila omezila tyto archaismy na únosnou míru; otázka celkového dobového dojmu z četby textu není však jen záležitostí archaismů; proto zde snad trochu ruší některé mluvnické prvky hovorové nebo nespisovné, užité většinou [202]pro rým nebo pro zachování počtu slabik ve verši (např. příčestí typu nedosáh m. nedosáhl, zmát, nesnes, ved, řek, 1. pád množ. čísla zemani).

Pro Dalimilovu kroniku je příznačná bohatá lidová frazeologie a překladatelka si toho byla dobře vědoma. Proto nijak neruší např. rčení házet hrách na stěnu v níže uvedeném úryvku ze začátku kroniky, ačkoliv je proti originálu navíc. A proto je i škoda každého takového Dalimilova vyjádření, kterého se překladatelka z nějakého důvodu musela zříci.

Jako příklad překladatelčina přístupu k dílu uvedeme úvodní verše skladby v originálu a v jejím překladu. Pro srovnání přidáváme starší překlad Flajšhansův.[1]

 

Mnozí pověsti hledají,
v tom múdřě a dvorně činie,
ale že své země netbají,
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Nebo by sě do nich které cti nadieli,
své by země knihy jměli,
z nichž by svój rod vešken zvěděli,
a odkudž jsú přišli, věděli,
a co-li sú zlého trpěli
a kterak sú sě bíti směli.

 

Jáz těch knih dávno hledaji
a veždy toho žádaji,
aby sě v to někdo múdrý uvázal
a všě české skutky v jedno svázal.
A dotad sem toho žádal,
donidž sem toho právě nezbadal,
že sě v to nikte nechce otdati,
proto sě sám v to musím uvázati.

 

Moudří milují pověsti,
často však na jejich škodu
nezdají se jim být hodné cti
legendy o vlastním rodu.
Kdyby se dovědět mohli z knih,
kam jejich původ až sahá,
o časech dobrých i časech zlých,
potom by zajisté mnozí z nich
velmi si vážili předků svých
a víc jim vlast byla drahá.

 

Bohužel máme však pomálu
kronik a pravdivých análů
a mými prosbami, běda,
nikdo se přemluvit nedá.
Nikde jsem ničeho nedosáh,
jako bych na stěnu házel hrách,
a tak sám se zmužit musím
a sám tu knihu psát zkusím.

 

 

Mnozí pověsti hledají,
v tom moudře a slušně činí,
ale že své země nedbají,
tím svůj rod sprostenstvím viní.
Neb kdyby se z ní které cti nadáli,
o své by zemi knihu měli,
z níž by svůj rod všechen poznali,
a odkud přišli, zvěděli.

[203]Já té knihy dávno hledám
a vždy toho žádám,
aby se v to někdo moudrý uvázal,
všechny české skutky v jedno svázal.
A dotud jsem toho žádal,
dokud jsem toho jasně nezbádal,
že se tomu nikdo nechce oddati,
proto se sám v to musím uvázati.

Tento překlad staročeské Dalimilovy kroniky ukazuje nový přístup k originálu a ověřuje jeho možnosti i oprávněnost; u tak rozsáhlé epické skladby k němu bylo sáhnuto poprvé. Je to vhodná možnost, jak zpřístupnit tyto texty širokému okruhu čtenářů a ukázat myšlenkové bohatství a jazykovou i uměleckou úroveň našich dávných autorů. V případě vyprávěcího historického pramenu jsou tu pak i požadavky na významovou přesnost, kterých se překladatelka zhostila většinou dobře.


[1] Srov. Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila, vyd. B. Havránek a J. Daňhelka, 2. vyd., Praha 1958, s. 17; Kronika tak řečeného Dalimila, Praha 1977, s. 8; Dalimilova kronika, novým jazykem přepsal Josef Flajšhans, Praha 1920, s. 7.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 4, s. 200-203

Předchozí Milada Nedvědová a kol.: Dvorný a zdvořilý

Následující A. S.: K stylizaci současné historické prózy