Časopis Naše řeč
en cz

K původu slov

Pavel Trost

[Drobnosti]

(pdf)

-

Majzlík

Slovo majzlík — ‚sekáč‘ — výraz „řemeslnického slangu“, pochází nepochybně z německého Meissel ‚dláto‘. Nápadné je však znělé z v českém slově proti „ostrému s“ v německém. Je otázka, zda znělá sykavka pochází z dialektické výslovnosti německé, nebo zda nastala asimilace znělosti při přejetí do češtiny. V některých středoněmeckých dialektech se znělé a neznělé souhlásky nerozlišují a sykavka ve slově Wiese a ve slově wissen může znít stejně, ale v rakouské výslovnosti je rozdíl mezi sykavkou fortisovou (silnou) a lenisovou (slabou) uprostřed slova většinou zachován, za Meissel, meisseln je v rakouských dialektech Massl, masseln. V češtině, jak známo, obecné pravidlo hláskové kombinatoriky nevyžaduje asimilaci znělosti při následující znělé nepárové. Jestliže se zdá, že ve slově majzlík šlo přece o zpětnou asimilaci znělosti, mohlo by se uvažovat tak, že asimilace uvnitř slova je vlastně přirozená, ale neprovádí se důsledně jen proto, aby byla co nejvíce zachována identičnost morfémů. (Na morfonologickou stránku asimilace znělosti poukázal poprvé M. Komárek.)[1] Případ majzlík není nijak jednoznačný, ale snad je přece pravděpodobnější výklad, že znění slova obráží německou výslovnost „sudetskou“.[2]

[166]Případ majzlík není zcela ojedinělý. Opakuje se v příjmeních Kejzlar = něm. Geissler a Mejznar = něm. Meissner, a jak se zdá, i ve slovese šmajznout ‚uhodit, ukrást‘, srovnávané s něm. schmeissen, ale toto sloveso se rýmuje s majznout a to je varianta slovesa máznout, deformovaného prvkem -ajz-. Hledal se i německý původ argotového rčení dát si majzla ‚dát si pozor‘. To snad převádí německé sloveso mäuseln plížit se, tajně ukrást‘, ale majzl by mohlo být i deformované slovo mysl, tedy ‚rozmyslit si to‘, s použitím expresívního prvku -ajz- a s převedením slovesa ve jméno jako v argotovém rčení dostat hona ‚být honěný‘.[3]

Rachejtle

Ve slově rachejtle, pocházejícím jako raketa z italského rocchetta ‚přeslice‘, je nápadné ch místo k. Není to však „české posouvání“, o němž psal Janko,[4] nýbrž přejetí z německého slezského nářečí, kde toto slovo znělo rachétla (deminutivum). Vedle rachejtle a rakejtle se uvádějí nastavené tvary rachomejtle a rakomejtle, do nichž bylo zřejmě promítnuto sloveso metat. Změna -kt- v -cht- v rechtor, dochtor, trachtace představuje tzv. menší hláskové pravidlo stejně jako změna kt- v k- v kerý za který.

Šlukat

Nářeční šlukat ‚škytat‘ je nepochybně, jak napsal Machek, z německého schlucken ‚polykat‘. Ale k významové změně ‚polykat‘ v ‚škytat‘ nedošlo až v češtině, nýbrž i německé schlucken mělo význam ‚škytat‘ (Adelung). Tento význam nebyl však celoněmecký, nýbrž východočeské šlukat bylo přejato ze středoněmeckého úzu. Významy ‚polykat‘‚vzlykat‘ a ‚škytat‘ jsou spojité.

Šmikat

Machek spojil sloveso šmikat ‚kmitově pohybovat něčím, stříhat, řezat (krátkými pohyby)‘ se slovesy mikat, kmitat a mykat; dial. šmihať a míhat ponechal stranou. Je třeba ještě poukázat na interjekce mik a šmik, rýmující se s fik. Všechny označují lehký, rychlý pohyb a zejména říznutí. Machek měl jistě pravdu, když stanovil zesilovací nebo expresívní předponu š-, která může přistoupit sama nebo nahradit expresívní předponu s-. Expresívní náslovné š- a s- nebylo zjištěno jen v češtině. Je beze všeho možné spojit šmikat s mi[167]kat a šmihať, polsky śmígać, s míhat, polsky śmigać. Řadu s k a řadu s g/h lze konečně chápat jako varianty. Českému slovesu šmikat však odpovídá německé dial. schmicken. České a německé sloveso nelze svést na jeden výchozí tvar germánskoslovanský. Došlo snad k přejetí slova z jednoho do druhého jazyka? Není sice správná Machkova teze, že expresívní slovo = domácí slovo, ale v tomto případě není přejetí pravděpodobné, jak české, tak německé sloveso mají oporu ve slovníku svého jazyka, německé schmicken má dost omezené rozšíření a souvisí se substantivem Schmicke, středohornoněmecké smicke ‚bič‘, které v češtině není. Avšak dokonalá shoda obrazového slova v různých jazycích je dost zvláštní jev, který se sotva vysvětluje jen zvukovou kvalitou útvaru. Obrazová slova podléhají variacím, a proto bývají nestálá. Vycházíme-li ze základu fik v českém fikat a německém ficken, můžeme mik a šmik chápat jako jeho variace: m s hlubokým tónem proti f, s a š vyvažujícím hluboký tón m.

V nedávné době se stalo lidovou módou slovo šmitec, užívané jako věta ve smyslu ‚tomu byl, tomu je, tomu bude, tomu ať je naprostý konec‘. Rozumí se, že šmitec v tomto užití se nevztahuje na smyčec smyčcových nástrojů, nýbrž pochází z interjekce-substantiva smyk/šmik s označením náhlého a rázného pohybu; i tato odvozenina prodělala disimilaci šmičec v šmitec.

Šmudlat

Machek předpokládal dvojí východisko šmudlat ‚dělat ledabyle, ne dost čistě‘: je to prý jakýsi průnik řad šmourat ‚špinit‘ a mour ‚špína, kal‘ na jedné straně a mounit, smoudit, čmoulit na druhé. Českému expresívnímu nebo obrazovému slovesu šmudlat však odpovídá německé schmud(d)eln, vedle českého šmudla stojí německé vídeňské Schmudl v témž významu. V tomto případě lze sotva myslit na nezávislý vznik útvaru o pěti hláskách; pravděpodobné je přejetí ne z češtiny do němčiny, nýbrž naopak, už proto, že německé schmudeln mohlo vzniknout z německého sudeln ‚znečistit‘ tím, že do jeho tvaru byla promítnuta slova Schrnutz a schmieren. Ve vídeňském dialektu sice schmudeln neznamenalo jako jinde ‚nečistě zacházet s něčím‘, nýbrž ‚laskat‘, ale i tím se vztahuje na něco nečistého, na slinění. Obrazovým slovům je vlastní vágnost tvaru i významu.

Šatlava

O slově šatlava, doloženém již v 14. století, se domníval Machek, že pochází z francouzského argotového châtelet ‚vězení‘, ale přes německé Schachtelei. Je pravda, že pařížský Petit châtelet sloužil odedávna za vězení a že v novém francouzském argotu châtelet znamenalo ‚vězení‘. Bližší je však výklad českého slova ze starého německého slova schattel ‚bedna‘ (slovo snad totožné se současným Schachtel ‚krabice‘). Z německého schattel mohlo vzniknout šatlava připojením přípony -ava, produktivní v toponomastice.

Žalář

Slovo žalář je podle Machka etymologicky nejasné, starý výklad z francouzského geôle /starofrancouzského jaiole/ se právem odmítá. Staročeské znění bylo želar, do tohoto tvaru se dodatečně promítalo slovo žal. Znění želar se dá spojit se středohornoněmeckým sölre ‚horní poschodí‘, dnes Soller, z latinského solarium. České slovo odpovídá německému při známé korespondenci s- = ž- v slovech přejatých z němčiny do 14. století. Z významového hlediska tento výklad však neobstojí, pokud se za [168]jediné místo žalářování v staré době pokládá podzemní sklepení. Německé solre/sölre se nepochybně obráží v staročeském žoléř, želéř ‚pavlač u domu‘ a moravském žudr, žudra, o tom a o mnohosti významů viz Machkův slovník.[5]

[1] Slovo a slovesnost 34, 1973, s. 124n.

[2] Jestliže se v slovech přejatých z němčiny podává „ostré s“ uprostřed slova pravidelně jako neznělé, tak i počáteční s v novější době většinou jako neznělé, kdežto každé koncové s jako znělé: na začátku semlbába, sichrovat vedle zemlbába, Zíbrt, na konci špajz, Honza. Rozumí se, že v češtině je znělé z na konci slova zastoupeno neznělou, ale před samohláskou se znělá objevuje. V rakouské němčině nestojí proti sobě sykavka znělá a neznělá, nýbrž jen neznělá lenisová a neznělá fortisová; tento rozdíl se široce uplatňuje v nářečích, ale byl v hovorovém jazyce nivelizován až na postavení mezi samohláskami: na začátku a na konci slova se ustálila lenis, avšak na začátku se vyskytovala i fortis jako nápádná odchylka, domnělý čechismus.

Tato výslovnost se obráží v slovech přejatých do češtiny tak, že za fortis stojí neznělá a za lenis znělá. Česká výslovnost cizích slov latinsko-románských se celkem řídila německou výslovností, ale v nové době se v některých případech odchýlila, např. v spisovném studovat proti nespisovnému študovat, tak snad i znělá v příponě -ism(us). Známá výslovnost diskuze / disguze je vyvozena z dřívějšího českého pravopisu, kde psané s v cizích slovech častěji znamenalo ne s, nýbrž z; výslovnost tohoto slova se znělou sykavkou se neopírá o česká slova téže kategorie.

[3] Československá vlastivěda III,1934, s. 329.

[4] ČMF 27, 1941, s. 11n.

[5] Z. Winter, Kulturní obraz českých měst (v XV. a XVI. věku) II, s. 834—53 zjišťuje, že nebyla jen „dolejší vězení“, nýbrž různé druhy žalářů.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 3, s. 165-168

Předchozí Anna Jirsová: Zájem

Následující Ludmila Švestková: Epes rádes