Časopis Naše řeč
en cz

Stohař, anebo stohovač?

Miloslav Sedláček

[Drobnosti]

(pdf)

-

V dílnách jednoho zemědělského podniku vyrobili nový typ mechanického zařízení, které slouží k ukládání slámy do stohů a je poháněno motorem traktoru. Přitom se projevily rozdíly v názorech, jak má být zařízení pojmenováno.

Mechanizační prostředky k tvoření stohů slámy a popř. i sena vznikaly již dříve. Ve 13. dílu Teysslerova-Kotyškova Technického slovníku naučného (Praha 1937, s. 37) se pro takovýto prostředek uvádí pojmenování stohař. To pak převzaly i další slovníky, výkladové i věcné, např. Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého, Technický naučný slovník (1962—1964), Příruční slovník naučný (1962—1967, heslo stohování) a další. Z toho by se dalo vyvodit, že pojmenování stohař je zcela ustáleno a že by nebylo účelné tento stav měnit. Jenomže situace je jiná, než se podle slovníků může zdát.

Už delší dobu se uplatňuje vedle pojmenování stohař také pojmenování stohovač. V lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV je jeho nejstarší doklad z r. 1952 a postupně jich přibývá, takže se dá soudit, že jméno stohovač vytlačuje z úzu jméno stohař. Touž tendenci je možno sledovat v jazyce Zemědělských novin, srov. např.: Všechny sklízecí mlátičky, dopravní prostředky, lisy na slámu, samosběrací vozy a stohovače se stěhují za postupně dozrávajícím obilím (ZN 6. 9. 1978, s. 3). — Do sklizně nastoupily dvě skupiny pro komplexně mechanizovanou sklizeň, stohovač vlastní výroby na traktoru ZT 300, … (ZN 14. 9. 1978, s. 7). — Do linky na úklid slámy zařadilo JZD Družba Moravská Třebová dva stohovače vlastní výroby na traktorech ZT 300, … (ZN 19, září 1978, s. 5).

Jestliže tedy není úzus v této věci ustálen a jestliže si dvě pojmenování pro týž [163]objekt konkurují, je na místě posoudit každé z nich také z hlediska jazykového systému, v tomto případě z hlediska slovotvorného.

Podstatné jméno stohař má slovotvornou stavbu velmi jednoduchou, je utvořeno od podst. jména stoh příponou -ař. Příponou -ař nebo -ář se však tvoří z podstatných jmen téměř jen pojmenování osob (hlavně jména konatelská), pouze v několika okrajových případech se uplatňuje přípona -ář (nikoli -ař) také u jmen věcí. Pojmenování mechanického zařízení sloužícího k tvoření stohů patří do slovotvorné kategorie jmen prostředků a v této skupině je pojmenování stohař zcela izolováno.[1] Je zajímavé, že podst. jméno stohař je zachyceno v Jungmannově Slovníku česko-německém s vysvětlením ‚kdo stohy dělá, Schobermacher‘, tedy ve významu, který odpovídá systémovému zařazení tohoto slova. I v současné češtině by se tak mohla označovat osoba, která má ke stohům nějaký bližší vztah, např. stohy obvykle staví nebo je dovede dobře stavět, anebo v nich třeba přespává (obdobně chatařem je možno nazvat majitele, nájemce nebo správce chaty, ale také třeba zloděje, který se specializuje na vykrádání chat). Nemáme doklady o tom, že by se tato možnost v současné češtině realizovala, ale povědomí o tom, kam vlastně ve slovotvorném systému češtiny jméno stohař náleží, nejspíše vedlo k vytvoření nového pojmenování — stohovač.

Podstatné jméno stohovač totiž zapadá do slovotvorného systému češtiny velice vhodně, neboť tvoření jmen prostředků příponou je velmi produktivní. Odvozují se převážně od sloves nedokonavých akčních, zčásti od prostých, častěji od předponových.[2] Podst. jméno stohovač je odvozeno od nepředponového slovesa stohovat, které bylo utvořeno od podst. jména stoh. V zemědělském oboru se uplatňuje více pojmenování s obdobnou slovotvornou stavbou, např. ledkovač, močůvkovač, práškovač, kopkovač, hrsťovač, takže jméno stohovač se do této skupiny začleňuje zcela vhodně. Je proto zcela na místě, že Československá státní norma 47 5008 z r. 1961 stanovila jako odborný termín pojmenování stohovač.


[1] Srov.: „S příponou -ař je doložen jen výraz stohař (dopravní stroj při stavění stohů).“ J. Kuchař, Jména prostředků, Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 254.

[2] Viz J. Kuchař, c. d., s. 196n.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 3, s. 162-163

Předchozí Dš (= František Daneš): Kontraverze?

Následující František Štícha: Dějiny matematiky ve středověku