K pojmosloví a terminologii sociálních nářečí

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Československá jazykověda se při výzkumu tzv. sociálních (vrstvových a speciálních) nářečí, pro něž se nověji razí úhrnný termín sociolekty,[1] pohybovala od počátku třicátých let v jisté setrvačné vyrovnanosti. V padesátých letech — po sovětské jazykovědné diskusi — tu sice vznikaly i inovační pokusy, k nimž patřilo zejména Dvončovo doporučení termínu žargony jako souborného názvu pro slangy i argoty, a originální, ne však zcela ujasněný Koudelův návrh užívat zde termínu sociální styly,[2] jež se vcelku neujaly, jak patrno i z posledního zásadního příspěvku k této problematice od V. Křístka.[3]

Významnější vývoj lze spatřovat v tom, že se vedle termínu pracovní a zájmový slang začalo shodně se sovětským územ více užívat i termínu profesionální mluva a uvnitř každého takového profesionálního slangu (mluvy) se tu pak zpravidla vyděluje jako jeho jádro tzv. profesionální slovník (proizvodstvennaja leksika, techničeskaja leksika).[4] Počínaje Stručnou českou mluvnicí B. Havránka-Al. Jedličky bývají [89]pak lišeny expresívní výrazy slangové a neexpresívní pracovní termíny jakožto součásti dvou zvláštních funkčních vrstev jazyka.[5] Soudíme, že obojí výrazivo se v úzu v podstatě pojí ve vrstvu či podútvar jediný, a podobně jako J. Hubáček[6] tu vycházíme z pojetí spojitého stylového rozrůznění. Toto kontinuum sahá od sféry výrazných expresív a emociálně laděných metaforických či deformačních synonymních řad přes sféru víceméně neutrálních praktických termínů po sféru neoficiálního „hovorového“ standardu, jejíž prvky především se časem stávají i výrazy vlastně spisovnými jakožto součásti technických norem ap. Vycházejíce pak z poznámky V. Křístka (l. c. na s. 100 dole), jsme přesvědčeni, že takovouto lexikálně frazeologickou vrstvu, kterou bychom jako celek mohli snad nazvat nejpřípadněji vrstva profesionalismů, má v širším nebo užším rozsahu k dispozici každý pracovní i zájmový slang jako svou vlastní, stylově dále diferencovanou komunikační výrazovou základnu. — Zůstává zde ovšem ještě otázka specifické morfologie a syntaxe takového „kódu“: jak známo, bývá často zdůrazňována nestrukturnost takovýchto primárně mluvených sociolektových souborů, vázaných ve své hláskové a gramatické stavbě na některý existující útvar strukturně „nářeční“ (od vlastních nářečí v případě řemeslných výrob po hovorovou vrstvu spisovnou v případě intelektuálních slangů, např. na Moravě).[7]

Je nasnadě, že sociálně dialektologickou problematiku v nejširším smyslu je dnes třeba řešit s přihlédnutím k marxisticky fundované komunikační teorii a vycházet přitom z nových poznatků studia jazykové situace ve vztahu k situaci společenské.[8] V tomto smyslu bude též [90]třeba revidovat teorii, metodologii a pojmovou soustavu naší sociální dialektologie vůbec a usilovat i o stanovení příslušné terminologie.[9] K tomu bychom se zatím chtěli vyjádřit jen formou předběžných poznámek na okraj konference o slangu a argotu, konané v září 1977 na Pedagogické fakultě v Plzni.[10] Tato konference, prošlá fakticky bez publicity, si vytkla mezi jiným za úkol „přispět k lepšímu poznání podstaty slangu a argotu, jakož i k vyjasnění některých otázek terminologických“, a jelikož se tu setkali pracovníci z celé ČSSR, docházelo se už konfrontací jejich stanovisek k určitým závěrům, žel soustavně neformulovaným.

Základními pojmy a termíny sociální dialektologie se zabývala aspoň okrajově řada referátů, dva z nich pak — F. Cuřína a P. Ondruse — se přímo zaměřily na kritické posouzení naší dosavadní tradice v tomto směru. K nim lze přiřadit i úvod referátu J. Hubáčka „Aspekty slangu“, vycházející z tradičního chápání slangu jakožto vrstvy specifického výraziva ve sféře pracovní i zájmové a šíře pak jakožto jednotného termínu k označení skupinových profesionálních a zájmových různotvarů běžné nespisovné mluvy: podle Hubáčka (srov. citát v pozn. 6) řadí se na ose od výrazného slangového nespisovného pólu k pólu oficiální spisovné terminologie i několik synonymních dublet o nestejné míře nespisovnosti a emotivní síly — a tato kontinuálnost je dnes pro celkovou slangovou sféru zvlášť příznačná. Zdá se nám tedy, že třídění profesionálního slovníku a expresívního slangového výraziva do dvou podstatně rozlišných vrstev, jak to bývá často postulováno, není dosti právo povaze sledovaných jevů, i když jsou ovšem mezi typickými pracovními slangy (např. hornickým) a mezi slangy zájmovými (např. sportovním) co do expresivity a synonymické bohatosti velké rozdíly. Kvantitativně je průkazně postihl širší diskusní příspěvek L. Klimeše, který jinak — zřejmě též s ohledem na převládající terminologický úzus — rozlišoval mezi profesionální mluvou (ve skupinách lidí spojených prací) a slangem v užším smyslu (mluvou lidí společných zájmů). [91]— Naproti tomu navrhl J. V. Bečka na závěr citlivého rozboru podmínek vzniku a vývoje slangů ztotožnit co do podstaty slangy profesionální i zájmové, takže tedy není nutné ani terminologické rozlišování např. hornické mluvy od studentského slangu. Jinak byly v jeho referátě vyzdviženy tři podmínky nutné k vzniku a existenci slangu, totiž speciální kolektiv se speciálními sdělnými potřebami, uspokojovanými v bezprostředním dialogickém kontaktu ve speciálním životním prostředí (v podstatě tedy jde o klasické pojetí člensky skupinově a činnostně izolovaných prostředí, jimž je slang nejvlastnějším komunikativním médiem). Za tento okruh je pak podle Bečky třeba vyčlenit ekologicky či generačně specifickou mluvu, např. městské periférie nebo dospívající mládeže.

V obecných teoretických projevech úvodních se ozvala v referátu F. Cuřína zvlášť vyhrocená skepse co do potřeby a oprávněnosti rozlišování slangu a argotu, provázená posteskem nad nekonzistentností naší terminologie a jejím nesouhlasem se světovým územ. Nám se však zdá, že „české“ a „slovenské“ užívání termínu slang začíná naopak aspoň v slovanské lingvistice sílit,[11] stejně jako naše dvojí specifikace argotu jakožto /1/ mluvy společenské spodiny, příznačné pro kapitalistické velkoměsto,[12] /2/ mluvy záměrně zašifrovávající svá sdělení. Snad ještě důležitější je to, že takovéto terminologické označení a rozlišení slangu a argotu, vycházející vlastně již ze souborného pojednání F. Oberpfalcera-Jílka v Čs. vlastivědě III z r. 1934, se u nás hodně vžilo a netřeba je tuším v zásadě přehodnocovat (to podtrhl v diskusi i J. Hubáček). Jinak je jistě možné využívat vedle kladných termínů slang a argot modifikačně i výrazů žargon a hantýrka, a to prvního zejména pro sociálně třídně podmíněnou ozvláštňující stylizaci mluvení, druhého pak pro nějak záměrně deformovanou řeč, vyskytující se např. při mezijazykovém styku a mezi „světáky“ (srov. závěr po[92]známky 4). Hantýrka se tak ocitá blíže k pólu argotů, případně přímo jako jejich podkategorie. Zdá se však, že dnes má již tento vcelku zastaralý termín sám příchuť slangovou a patří i při své jisté uzuálnosti spíše do literární publicistiky.[13]

Základní referát P. Ondruse, věnovaný naléhavým úkolům naší sociální lingvistiky, vycházel z trojdělení sociálních nářečí na slangy, argoty[14] a profesionální nářečí, která pak v některých formulacích stavěl do protikladu k oběma prvním jakožto nářečím sociálním (zřejmě v užším smyslu). Všímal si proměnlivého postavení těchto složek během vývoje národního jazyka a zvláště pro slovenské poměry právem zdůraznil, že lidová terminologie řemeslné výroby, jakož i dnešní rozvíjející se nespisovná terminologie výroby tovární má docela jiný sociální, funkční i strukturní ráz než expresívní slang a tajný argot. Referát A. Habovštiaka proti tomu mluvil o terminologii pláteníků jako o slangové a o jejím postupném přecházení na půdu argotickou (při výjezdech za obchodem do světa).

Materiálově neobyčejně důkladný referát Š. Krištofa „Mládežnícky slang a jeho diferenciácia“ zdůraznil nehomogenní a přitom až různosměrně dezintegrovaný charakter jazykových projevů mládeže, jejichž suma představuje konglomerát s určitým společným lexikálně frazeologickým jádrem, diferencovaným podle věku, pohlaví, vzdělání, pracovních a osobních zájmů. Již toto vymezení ovšem ukazuje, že bude nadále lépe užívat při mluvě mládeže označení mládežnický slang jen v případech, kdy půjde o některou z výrazných skupin mladých lidí (studenti, učni, svazáci ap.).

Z okruhu svérázných slangů intelektuálních byla probrána — zčásti i v historické perspektivě — charakteristika hereckého slangu v rámci „divadelní mluvy“ (M. Churavý) a využití slangu ve vysokoškolském učitelském prostředí (J. Říhová) a konečně i zvláštnosti v syntagmatice bulharského slangu mládeže (C. Karastojčevová). Poslední příspěvek, vycházející z citlivé sémantické analýzy hravé slangové idiomatiky ve svých principech do značné míry i mezinárodně platné, zdůraznil [93]stejně jako příspěvek M. Churavého kreativní stránku slangu a navíc pak jeho širokou kolokviální základnu.

V poznámkách k mluvě mládeže z hlediska útvarového i funkčního rozvrstvení národního jazyka od autora této rozvahy byla zdůrazněna vzájemná vázanost a prokříženost útvarových a funkčních diferenciátorů jazykového úzu vzatého jako celek.[15] Do problematiky slangů a argotů zasahují zejména dvě kategorie slohotvorných činitelů: /1/ potřeba vlastního jazykového výrazu profesionálně či zájmově specializovaných kolektivů jistého stupně organizovanosti a výlučnosti a /2/ záměrná stylizace řeči, spojená s volbou základní stylové polohy projevu, především v rozpětí, které lze označit jako kolokviální úzus.

Z podaného přehledu je patrno, že podobně jako se v naší tradici vžil nebo vžívá termín argot v dvojím základním významu — též termín slang má v podstatě dvojí význam. Za prvé se slang chápe jako speciální různotvar jazyka, vázaný na specifické pracovní či zájmové prostředí (a příznakové prvky tohoto podútvaru lze pak označit jako slangové výrazivo nebo slangismy). Za druhé je slang záležitostí expresívně emocionálního nahrazování či obměňování jazykových prostředků stojících ve středu zájmu mluvčích příslušných kolektivů, a to v specifických důvěrně kolokviálních podmínkách. Mezi těmito póly — slangovou terminologií a slangovou kolokviálností — oscilují pak ty kvality v sumě jazykového úzu, které označujeme jako slangové. Např. slangovost v řeči mladých nepředstavuje jen vazbu na určitý specializovaný typ mluvy (pro záležitosti studentského prostředí ap.), nýbrž i stylistickou hodnotu záměrně svojského a pro jiné skupiny ne tak obvyklého vyjadřování: meziskupinové distance mohou i v tomto ohledu přerůstat až ve vzájemnou nesrozumitelnost.

Silnější jsou však nepochybně tendence opačné. Zejména dnes, kdy se jistá uzavřenost některých společenských prostředí při celkové sociální mobilitě a publicitě v širší komunikační síti (až i v hromadných sdělovacích prostředcích) stala věcí značně relativní, sílí aspekty slangu obsažené v jeho druhém významu, vytvářejíce postupně slangy nového typu, či přímo interslangovou základnu. Podobně jako se v soudobé [94]jazykové situaci aktivizují meziútvary v prostoru mezi tradičními nářečími a jednotnou celonárodní nespisovnou mluvou, patří do blízkosti těchto ústředních průměrných vrstev běžného jazyka i valná část zobecnělého slangového výraziva.[16] Je ovšem nesporné, že tyto prostředky, ať už jde o výrazy původem slangově pracovní, nebo kolokviální, se tímto procesem mohou stát i přímou součástí běžného již neslangového výraziva, ba i výraziva spisovného.

---

[1] Srov. např. R. Grosse — A. Neubert, Thesen zur marxistischen Soziolingustik, Linguistische Arbeitsberichte, Leipzig 1970, s. 34n.

[2] L. Dvonč, K otázke sociálnych „nárečí“, SaS 18, 1957, s. 108n.; B. Koudela, O tzv. nářečích sociálních, Sborník Pedagogického institutu Ostí n. L., řada filologická, 1963, s. 4n.

[3] V. Křístek, Poznámky k problematice argotu a slangů, SaS 34, 1973, s. 98n. K cenným postřehům této práce patří upozornění, že starší trichotomii stavovské jazyky — slangy — argot dnes vystřídává spíše dichotomní pojetí slangy — argot a že termínu slang se užívá hlavně v dvojím významu: (širší) — profesionální a zájmová mluva, (užší — jen specifický zájmový slang; přihlédli jsme i k dalším terminologickým poznámkám, zejména o výrazu hantýrka.

[4] Srov. sovětský kolektivní sborník v red. B. A. Serebrennikova Obščeje jazykoznanie, Moskva 1970, s oddílem Sociaľnaja differenciacija jazyka na s. 478n. Rozeznávají se zde /1/ profesionální lexikální systémy, /2/ skupinové (korporativní) žargony, tj. slangy, /3/ žargony deklasovaných, tj. argoty a /4/ konvenční umělé jazyky vandrovních řemeslníků (pro poslední, dnes v podstatě zaniklé podútvary, jež česká tradice klade k argotům, by se snad mohl vymezit výraz hantýrka přímo jako jednoznačný termín, spadající sem ostatně i geneticky).

[5] Srov. Havránek — Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1960, na s. 9 (s odmítnutím termínu sociální nářečí) a zvl. s. 403n. (zde slang jakožto soubor speciálních názvů a obratů mimo příslušnou odbornou terminologii).

[6] Srov. v textu (cit. v pozn. 9) na s. 90: „ne všechny slangové výrazy mají stejnou míru nespisovnosti: některé jsou na hranici nespisovnosti…, jiné jsou vyloženě nespisovné (obyčejně jde o názvy silně expresívní, hantýrkové, někdy i vulgarismy…). Je-li zmíněná synonymní rada více než dvojčlenná, můžeme si … mezi slangovým a spisovným případné další diference přiblížit pomocí umístění příslušného názvu na ose spis. — nespis.“ A právě to vše jsou profesionalismy — nebo jinak řečeno slangismy různého charakteru či typu.

[7] Srov. např. A. Kellner, Úvod do dialektologie, Praha 1954, s. 74. — Z podobných důvodů B. Havránek (spolu s Al Jedličkou) odmítal přisoudit slangům či profesionálním „řečem“ status sociálních nářečí. Opíral se tu i o tradici sovětskou, která počínaje Žirmunského pracemi z let padesátých kategorii sociálních nářečí po jejich předchozím přecenění docela škrtla (srov. též Obščeje jazykoznanie, l. c., s. 479). V zásadě tu jde o záležitost terminologickou — o omezení termínu dialekt jen na zeměpisné varianty jazyka.

[8] Srov. zejm. Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1978, 228s. — zde i literatura předmětu, z níž zvlášť upozorňujeme na knihu Sociální komunikace od J. Janouška, Praha 1968, 174 s. — Z četných novějších sovětských prací třeba tu navíc připomenout zejména příspěvky A. Švejcera, L. Nikoľského a V. Avrorina.

[9] Na Slovensku sem patří práce P. Ondruse (srov. zejm. K voprosu o charakteristike i klassifikacii sociaľnych dialektov, Voprosy jazykoznanija 1975, č. 5, s. 110n.), u nás kromě uvedených prací též studie J. Skácela (viz SaS 30, 1969, s. 287n.).

[10] Texty přednášek z této konference, jež uspořádal a úvodem opatřil její organizátor L. Klimeš, vyšly jako neprodejný cyklostylovaný tisk SPF v Plzni, 1978, 76 s., postoupený pouze účastníkům konference.

[11] V Slovníku slovanské lingvistické terminologie sv. I, Praha 1977, tak figuruje na s. 26—28 ve významu ‚(profesionální a zájmový) slang‘ tento značkový termín pro všechny slovanské jazyky; luž. srbština, běloruština a bulharština mají vedle toho žargon, ruština argo 1, srbocharvátština pak žargon i argo 1. Pro „tajné“ jazyky deklasovaných je termín argo(t) výhradní v češ., sloven., luž., ukr., bělor. a mak. — a jako dubleta též v ruš., bulh., sch., a slovin. Proti tomu termín žargon uvádí v dubletách jen polština a ruština. Ve skutečnosti je ovšem situace přece složitější: argo(t) i žargon bývají ve významu ‚slang 1‘ užívány častěji (žargon zvlášť v ruštině), nevymizel u nás zcela termín hantýrka aj.

[12] Srov. P. Trost, O pražském argotizování, SaS 1, 1935, s. 106n., kde je též ukázáno, jak argoty své domovské prostředí přerůstají a jako argotismy koření řeč nejvyšších společenských vrstev.

[13] Na Puchmajerovu a Bradlerovu „hantýrku“ navázala např. novoročenka SNKLHU pro r. 1966, zredigovaná R. Krátkým pod titulem Hantýrka pro samouky, Praha 1965, 108 s.

[14] Argoty dospělých i dětskou kryptolálii, ba i kryptografii, shrnuje P. Ondrus na základě příznaku tajnosti do jedné širší kategorie. Srov. též jeho knihu, věnovanou takovýmto projevům dětí na Slovensku pod názvem Sociálne nárečia na Slovensku I — Argot slovenských detí, Bratislava 1977, 248 s.

[15] V kontinuu národního jazyka, představovaném souborem spisovného i nespisovného úzu, se vedle shodného jádra uplatňují specifické rozdílné prvky, které v tomto úhrnu působí jako diferenciátory: např. rozdílné způsoby mezislovní znělostní asimilace, tvary typu kaša, kašu, kašou, adverbializované přechodníky typu nechtíc. Právě na těchto prvcích, jejich uspořádání a frekvenci se projevuje teritoriální a sociální diferenciace i jejich vzájemná vázanost, a do značné míry je na těchto prvcích budována i stylová diferenciace projevů.

[16] Srov. k tomu zvlášť L. Skvorcov, Literaturnyj jazyk, prostorečije i žargony v ich vzaimodejstvii; sb. Literaturnaja norma i prostorečije, Moskva 1977, s. 29n. — — Sem patří i část Skvorcovovy kandidátské disertace Vzaimodejstvije literaturnogo jazyka i sociaľnych dialektov (Moskva 1966, rukopis). — Zvláštní oddíl „obrazovanije interžargona“ věnuje této problematice i Obščeje jazykoznanie, l. c. s. 491n. — Okruh vztahů spisovných a nespisovných jazykových forem vyšetřuje na polském materiálu nově D. Buttlerová v příspěvku Dyskusyjne zagadnienia opisu polskich gwar środowiskowych, předneseném na 2. zasedání Mezinárodní komise pro slovanské spisovné jazyky a otištěném ve sb. Govornite formi i slovenskite literaturni jazici Skopje 1973, s. 153—159. Příspěvek, zaměřený na charakteristiku idiomů, popř. speciálních slovníků různých zájmových a pracovních prostředí, podává jejich typologické dělení na „nářečí“ nominativní, maskující a expresívní a stanoví na s. 157 i jistou hierarchii mezi např. dialektem mládeže a jeho podřazenými denominacemi jako žákovské a studentské nářečí aj. Buttlerová se tu rovněž dotýká prostupnosti jednotlivých prostředí a jejich prostředků (tedy otázek interslangu) a v závěru upozorňuje na důležitost studia těchto bytostně svéprávných a nijak nekodifikovaných idiomů pro obecnou teorii spisovného jazyka.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 2, s. 88-94

Předchozí František Kopečný: K Dobrovského pravopisné reformě

Následující Alexandr Stich: Dvě literárněvědné encyklopedie