Za akademikem Bohuslavem Havránkem

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

-

Ještě koncem minulého roku vedl akad. B. Havránek na filozofické fakultě jako předseda komise obhajobu doktorské disertace z oboru obecná jazykověda, ve 4. čísle loňského ročníku Slova a slovesnosti vyšel krátký jubilejní příspěvek věnovaný P. Trostovi, další příspěvky určené pro jubilejní příležitosti jsou napsány a vyjdou v připravených sbornících a číslech časopisů. Přes značné obtíže a překážky působené především oční chorobou pracoval akad. Havránek — za obětavé pomoci spolupracovníků, i mladších — usilovně na redakci Staročeského slovníku i na Slovníku jazyka staroslověnského, redakčně připravil ještě celý letošní ročník Slova a slovesnosti a vyjadřoval se podrobně k zásadním a závažnějším úpravám připravovaného nového vydání České mluvnice. S účastí na vrcholné slavistické události letošního roku, na VIII. mezinárodním sjezdu slavistů v Záhřebu, už ze zdravotních důvodů nemohl počítat, aktivně se však podílel na jeho přípravách (za jeho vedení a účinné pomoci byl včas vydán československý sborník sjezdových přednášek) a se zaníceným zájmem sledoval předsjezdové dění u nás i v ostatním slovanském světě. Aktivní pracovní obzor akad. Havránka se ovšem postupně zužoval, stále však zůstávaly v centru ty oblasti, k nimž tíhl nejosobněji, a bylo jich stále ještě nemálo. Dotvrzuje to zároveň to, co akad. Havránek veřejně vyznal při oslavě svých osmdesátin, v r. 1973, že bez aktivní práce vědecké, bez vědeckých kontaktů by nemohl žít, že jsou pro něho nezbytnou podmínkou a pobídkou života. A tak odešel opravdu uprostřed práce, odešel od nedopsaného rukopisu o problematice máchovské, od nedoformulovaných myšlenek, od nerealizovaných plánů, kterými se zabýval a které nosil v hlavě. Odešel brzo po oslavě pětaosmdesátin dne 2. března 1978.

B. Havránek byl původem z Prahy, ale nejednou rád připomínal — i s poukazem na svou povahovou houževnatost a činorodost — své moravské předky z Valašska. V Praze byl ovšem zakotven rodinně, společensky, kulturně i vědecky, a také jazykově, sám se považoval nejen za znalce obecné češtiny, ale i za nositele obecně českého [226]jazykového povědomí. Morava však sehrála v jeho životě osobním, vědeckém, společenském i politickém důležitou úlohu. Dlouholeté působení na filozofické fakultě brněnské univerzity v letech 1930 až 1939, násilně přerušené uzavřením českých vysokých škol v době, kdy nastupoval do děkanské funkce, bylo pro B. Havránka i pro naši jazykovědu významné v několika směrech: znamenalo pracovní soustředění na základní vědecké úkoly, především bohemistické, umožnilo plný rozvoj učitelského působení vyúsťující v úspěšnou výchovu mladých vědeckých pracovníků a bylo výrazně spjato s brněnskou pokrokovou kulturní frontou. Do Brna přišel B. Havránek v r. 1930, když se předtím (v r. 1928) habilitoval na Karlově univerzitě v Praze základním široce slavisticky zaměřeným dílem Genera verbi v slovanských jazycích (I, 1928, II, 1937), dílem, které pro svou hloubku zpracování závažné gramatické problematiky i pro šíři a bohatství materiálu neztratilo ani dnes na aktuálnosti, podnětnosti a významu. Za brněnského působení vydal B. Havránek svá základní syntetická díla bohemistická, která představují mezníky ve zpracování dané problematiky a jsou východiskem veškeré další práce na daném úseku: jsou to Česká nářečí (1934), pojatá do Československé vlastivědy, sv. Jazyk, a Vývoj spisovného jazyka českého, zařazený rovněž do Čsl. vlastivědy, řada II, 1937. Obě díla patří k úhelným kamenům bohemistického bádání a zůstávají vzorem především pro sepětí nové, hluboce promyšlené metodologické koncepce a důkladného rozboru i výstižné charakteristiky bohatého materiálu namnoze nově shromážděného. Zvláště charakteristika vývoje spisovné češtiny představuje pojetím (spojením hlediska funkčního s aspektem sociálním) i způsobem zpracování dílo průkopnické a podnětné, které stálo u zrodu nového oboru, jehož předmětem zkoumání je spisovný jazyk, tj. historie spisovných jazyků, a stalo se trvalým podkladem při konfrontačních zkoumáních z dějin spisovných jazyků slovanských. Do brněnského období časově spadá také vyvrcholení boje o prosazení nové teorie spisovného jazyka, opřené o novou metodologii jazykovědy funkční a vyúsťující v řešení aktuálních problémů normy a kodifikace spisovné češtiny a její jazykové kultury (ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, který B. Havránek redigoval spolu s M. Weingartem). Spadá sem i založení orgánu Pražského lingvistického kroužku, Slova a slovesnosti (1935), časopisu, do jehož programu patřily od počátku i otázky kultury jazyka, který B. Havránek až do své smrti redigoval a na kterém bytostně lpěl. Programové zaměření časopisu, vtělené [227]později i do podtitulu (časopis pro otázky teorie a kultury jazyka), dotvrzuje to, co B. Havránek trvale dosvědčoval i svou vlastní činností, totiž spojení teorie s praxí. Teorie jazyka (spisovného) nutně musí vyústit v řešení konkrétních problémů jazykové komunikativní praxe, pěstování spisovného jazyka, jeho kultura se musí opírat o teorii, o výsledky vědeckého zkoumání, nemůže být od nich odtržena a přenechána tzv. jazykovým poradcům.

Vypracování nové teorie spisovného jazyka, vyrůstající z metodologie lingvistiky funkční, mělo i souvislosti domácí — B. Havránek sám často připomínal plodné a podnětné diskuse o těchto otázkách v prostředí kanceláře Slovníku jazyka českého, v níž už za první světové války pracoval a s níž udržoval těsné pracovní styky i později za učitelského působení na pražských středních školách; zde se za ředitelského působení V. Ertla a později Kv. Hodury kladly základy kolektivní vědecké práce při přípravě a zpracování velkého slovníkového díla, Příručního slovníku jazyka českého, jehož byl B. Havránek později spoluredaktorem. Projevovaly se však v této teorii i zřejmé spojitosti s metodologickými podněty lingvistiky zahraniční, v nejednom směru i sovětské. Významné bylo, a zase v tom lze vidět Havránkův smysl pro kolektivní práci a zřetel k společenské jazykové praxi, že zásady nové teorie byly aplikovány i v praxi didaktické: za vedení B. Havránka vznikly už v třicátých letech průkopné Cvičebnice jazyka českého pro I.—IV. tř. středních škol (1933—1936).

Komplex otázek a problémů týkajících se spisovného jazyka, jejich zásadní teoretické řešení i promítnutí zásad do praxe, představuje v činnosti B. Havránka významnou složku, jejíž význam přerostl hranice české jazykovědy a stával se inspirující silou při rozvíjení této problematiky v různých zemích. Kladně jsou práce B. Havránka o spisovném jazyce a myšlenky v nich vyřčené přijímány v lingvistice sovětské, zvláště v posledních letech, kdy se intenzívně řeší otázky spisovného jazyka, jeho normy a jazykové kultury (srov. např. sb. Aktual’nyje problemy kul’tury reči, 1970), z teoretických podnětů Havránkových vychází diferencované řešení složité a diskusi vyvolávající jazykové situace srbochorvatské na základě aplikace, popř. samostatně vypracované teoretické báze (v pracích M. Ivićové, L. Jonka a D. Brozoviće) a nejnověji se těchto prací dovolává germanistika v NDR, kde se v současném období dostávají otázky jazykové kultury do centra vědeckého i společenského zájmu; svědčí o tom i dvoudílný sborník statí Grudlagen der Sprachkultur, který přináší příspěvky pražské [228]lingvistiky k teorii jazyka a jazykové kultury a zahrnuje právě i základní stati B. Havránka o této problematice.

Ani v období nacistického útlaku v letech 1939 až 1945, která trávil B. Havránek v Brně, ale přitom udržoval i živé styky s pražským centrem, činnost vědecká, redakční, pedagogická i politická neutuchla, přizpůsobila se jen daným možnostem, ale i tak plně sloužila společenským potřebám, a to i perspektivním. V době národního útlaku a ohrožení samé existence stává se český jazyk, který byl vždy i nástrojem boje za novou, lepší společnost, i výrazným symbolem národní existence jako nositel bohatých a významných kulturních tradic a jako jev trvalé kulturní hodnoty v dílech představitelů české národní kultury. Na manifestační podporu těchto jeho hodnot přispívá B. Havránek spolu s jinými lingvisty do sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu (I, 1939, 11, 1940) a píše tam mimo jiné o expanzi spisovné češtiny od 14. do 16. století a o vlivu nové spisovné češtiny na spisovné jazyky jihoslovanské. Příklon k hlubokým jazykově kulturním tradicím je zřejmý i z jeho statí o lidovém podkladu jazyka v Babičce B. Němcové (Slovo a slovesnost 9, 1943, s. 129) stejně jako ze zamyšlení nad jazykem K. H. Máchy ve sb. Torzo a tajemství Máchova díla (1938).

Po osvobození v r. 1945 přechází B. Havránek na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy a postupně se stává jedním z hlavních organizátorů na různých úsecích jazykovědy i vědeckého života vůbec, stejně jako v oblasti vysokého školství. Je pověřován vysokými a odpovědnými funkcemi, je po několik období děkanem filozofické fakulty Univerzity Karlovy (i vedoucím katedry českého jazyka, fonetiky a obecné jazykovědy), je pověřen funkcí rektora nově zřízené Vysoké školy ruského jazyka, stává se prvním ředitelem nového akademického Ústavu pro jazyk český v r. 1946 a je jím i po jeho začlenění do nově konstituované Československé akademie věd (od r. 1953), na jejímž organizačním vybudování se od samých počátků podílel. Vedle cílevědomého budování centrálního akademického bohemistického pracoviště v Ústavu pro jazyk český získává B. Havránek velké zásluhy o vybudování poválečné československé rusistiky a patří k těm světovým lingvistům, kteří se i organizačně zasloužili o rozvoj světové slavistiky zřízením Mezinárodního komitétu slavistů, orgánu, který obnovil tradici mezinárodních slavistických sjezdů, započatou v r. 1929 u příležitosti stého výročí zakladatele slavistiky Josefa Dobrovského a násilně přerušenou událostmi válečnými v r. 1939, kdy se už nemohl uskutečnit zcela připravený III. mezinárodní [229]slavistický sjezd svolaný do Bělehradu. Zásluhou Mezinárodního komitétu slavistů se koná IV. mezinárodní sjezd slavistů (první po druhé světové válce) v r. 1958 v Moskvě, v r. 1968 je pak uspořádán za předsednictví akad. B. Havránka VI. sjezd v Praze. Na všech dosavadních slavistických sjezdech (naposled v r. 1973 ve Varšavě) B. Havránek vystoupil s referáty, účastnil se diskuse, popř. se podílel přímo — počínaje moskevským sjezdem — jako člen Mezinárodního komitétu i jako předseda Československého komitétu slavistů na organizačních přípravách i organizačním zajištění; intenzívní byla také činnost B. Havránka v pracovních komisích při Mezinárodním komitétu slavistů (byl do nedávna předsedou mezinárodní komise pro gramatickou stavbu slovanských jazyků a členem dalších komisí).

Ani při přemíře nových úkolů řídících, vědeckoorganizačních i společenskopolitických neustupuje u B. Havránka vlastní činnost vědecká a pedagogická do pozadí. Nabývá jen poněkud jiných forem, ale je stále spjata s aktuálními společenskými potřebami a s plněním úkolů, které národní společnost od české jazykovědy očekává.

I za pražského působení pokračoval B. Havránek v intenzívní a úspěšné učitelské činnosti, i zde vychoval řadu žáků, dnes už význačných lingvistů střední generace, ať už bohemistů, nebo slavistů, popř. obecných lingvistů; zvláště však se v tomto období zasloužil spolu s dalšími lingvisty o výchovu a důkladnou vědeckou přípravu nové, poválečné generace rusistů.

Rozsáhlá řídící činnost v oblasti vědy i vysokého školství, stejně jako všestranné a rozsáhlé mezinárodní vědecké styky s lingvistikou, především pak slavistikou sovětskou, polskou, německou v NDR, bulharskou i v ostatních socialistických zemích ovšem působily, že už B. Havránkovi nezbývalo tolik možností a sil k soustředění na nové syntetické vědecké práce. Jejich perspektivní možnosti jen naznačovala tematika četných vystoupení na konferencích domácích a zahraničních; tato vystoupení měla vždy programový charakter a přinášela mnoho postřehů a podnětů. Stejně tak tomu bylo v univerzitních přednáškách a zvláště také ve speciálním metodologickém semináři, který akad. B. Havránek dlouhá léta vedl na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a jehož se účastnili mladí pracovníci z vysokých škol i akademických ústavů. Vědecká aktivita B. Havránka se v této době výrazně uplatňovala a realizovala při práci na velkých a závažných kolektivních vědeckých úkolech a dílech. Akad. Havránek stál v čele nebo byl spoluautorem základních děl slovníkových (popř. se na [230]nich redakčně podílel), která byla vypracována nebo na nichž se dosud pracuje (Příruční slovník jazyka českého, 1935—1957, Slovník spisovného jazyka českého, 1958—1971, Staročeský slovník (od r. 1968), Slovník jazyka staroslověnského (od r. 1958), Velký rusko-český slovník (1952—1962), mluvnických (Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy I, 1961, Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české I, 1956) a učebnicových (byl vedoucím autorských kolektivů, které po r. 1948 vypracovávaly — zčásti v návaznosti na předválečné učebnice vzniklé za jeho vedení — nové učebnice pro tehdejší školy 2. a 3. stupně a také pro školy pedagogické). Za vedoucí účasti B. Havránka vznikla i nová pravopisná kodifikace v r. 1957. Ve všech těchto kolektivních dílech je skryto mnoho poznatků z vlastní Havránkovy tvůrčí dílny. Je tomu tak i v dílech z jiných úseků, na nichž se B. Havránek vedoucím způsobem podílel; připomeňme alespoň závažné a vynikající antologie Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu (1957) a dvojdílný Výbor z české literatury doby husitské (I, 1963, II, 1964).

Do dějin českého mluvnictví se B. Havránek zapsal zpracováním dvou mluvnických děl (spolu s Al. Jedličkou), školskou Stručnou mluvnicí českou (1. vyd. 1950, 14. vyd. 1979) a vysokoškolskou učebnicí Česká mluvnice (1. vyd. 1951, 4. vyd. 1970). Stručná mluvnice česká je soustavnou mluvnickou příručkou, která původně sloužila jako doprovodná kniha po celou dobu jazykového vzdělávání, počínajíce 6. postupným ročníkem, vedle učebnic českého jazyka pro jednotlivé ročníky, podporovala a upevňovala poznání a zvládání mluvnického systému, a stala se proto oblíbenou a dobře využívanou příručkou pro žáky i učitele. Rozsáhlejší a propracovanější Česká mluvnice spojovala v sobě dva cíle: být základní jazykovou příručkou (soustředěnou na mluvnici současné spisovné češtiny, ale zároveň podávající základní poučení o slovní zásobě, o slohu i o vývoji spisovné češtiny i souhrnné poučení o pravopisu a o spisovné výslovnosti) pro širší veřejnost, ale poskytovat i prohloubené poznání současné spisovné normy jako základní příručka vysokoškolská (vedle speciálních učebnic skladby apod.). Obě dvě mluvnické příručky byly postupně upravovány tak, aby byly v souladu s novými kodifikačními změnami pravopisnými, ortoepickými, tvaroslovnými, které usilovaly o to, aby platná kodifikace byla ve shodě s živou spisovnou normou. Česká mluvnice pak v mnoha případech přispívala k odhalení této normy a k její charakteristice.

[231]Kontinuitně pokračoval B. Havránek v celém tomto období v promýšlení a dopracování zásadní problematiky, kterou v počátcích své činnosti v třicátých letech spolu s V. Mathesiem a dalšími lingvisty nastolil. Jeho stálý zájem poutaly obecné otázky spisovného jazyka, vztah normy a kodifikace, problematika stylové diferenciace spisovného jazyka (zvláště jeho formy hovorové, ale také jazyka uměleckého a odborného) i otázek jazykové kultury a jazykové pedagogiky. Od let padesátých se přitom projevovalo výrazné úsilí řešit tyto otázky z hlediska jazykovědy marxistické, se zřetelem ke vztahu jazyka a společnosti a se snahou odhalovat dialektické vztahy obecného a zvláštního, dialektickou jednotu formy a obsahu, rozporné tendence k proměnnosti a stálosti (stabilitě) apod. I z posledního období máme některé příspěvky, které jsou věnovány teorii spisovného jazyka (NŘ 56, 1973, s. 225), nejen retrospektivně se jako „praotec“ tematiky vyjadřuje na mezinárodním sympoziu o otázkách jazykové kultury (NŘ 59, 1976, s. 225) — už dřív, v r. 1962, se nově na konferenci v Bratislavě zamýšlel nad postavením a úlohou jazykové kultury v socialistické společnosti —, v šedesátých letech (1962—1963) vedl a uzavíral v Slově a slovesnosti živou a polemicky vyhraněnou diskusi o citlivé problematice české jazykové situace a jazykové kultury, o poměru češtiny obecné a spisovné (i hovorové).

Velmi mnoho vykonal B. Havránek v poválečném období na poli srovnávacího a konfrontačního studia spisovných jazyků slovanských. Patří k zakladatelům a předním představitelům tohoto směru studia spisovného jazyka ve světové slavistice. Svědectví o této jeho činnosti podávají hlavně referáty přednesené na mezinárodních slavistických sjezdech v Moskvě (1958) a v Sofii (1963), popř. proslovené na zahraničních i domácích slavistických konferencích. Hlavní výtěžky jsou shrnuty — spolu s ostatními pracemi zkoumajícími problematiku spisovného jazyka v souboru Studie o spisovném jazyce (1963).

Dějiny spisovné češtiny i jiných spisovných jazyků slovanských spojoval B. Havránek i se sledováním činnosti a díla vynikajících tvůrčích osobností, které podstatně zasahovaly do vývoje spisovných jazyků nebo jej určovaly. Přispěl tak vynikajícími charakteristikami i novým hodnocením k poznání osobnosti a díla J. Dobrovského, J. Jungmanna (ještě v r. 1973 u příležitosti dvoustého výročí narození), P. J. Šafaříka, z obecného a metodologického hlediska jsou významné Havránkovy příspěvky věnované u příležitosti stého výročí úmrtí dílu i úloze kodifikátora spisovné srbochorvatštiny Vuka Karadžiće [232](SlavPrag 6, 1964). Pro hlubší poznání spisovného a literárního jazyka novějšího období (od obrození) má značný význam i Havránkova činnost editorská a na ní založené ediční poznámky a charakteristiky. Touto činností se B. Havránek po r. 1945 přiřadil k těm, kteří viděli jeden z důležitých úkolů socialistické společnosti v péči o kulturní dědictví a v jeho prohloubeném poznávání (tedy i v poznávání dědictví jazykově kulturního). B. Havránek dal vzorné příklady editorské činnosti, vyznačující se pečlivostí a akribií při přípravě textu, v edicích děl B. Němcové (některé z nich připravil spolu se svou ženou Zdeňkou), zasloužil se o vypracování editorských zásad a také zde významně přispěl k výchově mladších specialistů na tomto úseku.

Přes všechnu tuto závažnou a záslužnou mnohostrannou a extenzívní činnost zůstalo mnohé z toho, co B. Havránek zamýšlel, o čem uvažoval a co programově připravoval, nedokončeno. Nepodařilo se bohužel uskutečnit úplné přepracování a nové vydání Vývoje spisovného jazyka českého v té míře, jak zamýšlel, přece však odevzdal rukopis tak, jak byl připraven pro svazek Jazyk nové Československé vlastivědy (jako celek autorsky i redakčně zcela připravený, bohužel však už nerealizovaný); zatím vyjde toto nové vydání v edici filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nepodařilo se akad. Havránkovi syntetizovat práce a přednášky z historické skladby slovanských jazyků, třebaže i tato tematika byla v posledním období ve středu jeho odborného zaměření a zájmu (dosvědčují to dílčí články, např. i sjezdový referát na VII. mezin. sjezdu slavistů ve Varšavě 1973, věnovaný otázkám větné struktury v nejstarších fázích slovanských jazyků).

Nepřipomněli jsme zdaleka všechno, čím se akad. B. Havránek zapsal do dějin naší jazykovědy i do dějin české vědy a kultury, čím obohatil poznání českého jazyka v jeho současném stavu i historickém vývoji, v jeho vztahu k jiným slovanským jazykům, stejně jako srovnávací pohled na slovanské jazyky, čím přispěl k vytvoření typu socialistického vědce usilujícího o uplatnění a rozvíjení zásad marxistické jazykovědy, zakotveného v domácí kultuře a v jejích tradicích, ale zároveň tyto tradice obohacujícího o vše nové, o nové metodologické výboje, jak je přinášela světová lingvistická centra.

Akademikovi Havránkovi se dostalo mnoha poct a uznání od institucí domácích i zahraničních, byl nositelem Řádu republiky, státní ceny Klementa Gottwalda, nositelem zlaté čestné plakety ČSAV „Za zásluhy o vědu a lidstvo“, čestným doktorem univerzit domácích i zahraničních i členem mnoha zahraničních akademií. Byl tímto veřej[233]ným uznáním potěšen. Neméně ho naplňovalo vnitřním uspokojením i vědomí, že se k němu hlásí tolik domácích i zahraničních spolupracovníků, žáků i přátel a že byl přijímán a vážen jako jeden ze zakladatelů toho směru české jazykovědy, který získal ohlas světový.

V akademikovi Havránkovi odešel nejen vynikající vědec, ale také ryzí a ušlechtilý člověk, který byl cele oddán práci, kterou měl rád a které obětoval i mnoho ze svého osobního života, člověk zaujatý pro věc, kterého charakterizoval věcný přístup i věcné hodnocení problémů, ale kterého zároveň vyznačoval citlivý přístup lidský, projevující se v tom, že v každém ze svých spolupracovníků a žáků viděl zároveň člověka s jeho životními radostmi i starostmi.

Československá i světová jazykověda hluboce želí odchodu akad. B. Havránka. Jeho dílo zůstává, rozsáhlé a všestranné, živé a životné, zůstávají jeho bohaté podněty i inspirující myšlenky, které čekají na pokračovatele, na ty, kteří mohou a chtějí jeho odkaz dále rozvíjet. I náš časopis se může tohoto odkazu dovolávat a má mnoho příležitosti na něj navazovat. Je k tomu zavázán i stálou a citlivou péčí a pozorností, kterou B. Havránek jako hlavní redaktor v l. 1949 až 1952 a od té doby jako člen redakční rady a přispěvatel časopisu věnoval. Čest jeho památce!

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 5, pp. 225-233

Previous Mojmír Otruba: Jazyková poradna roku 1602

Next Emanuel Michálek: K rozvoji české slovní zásoby v době Karlově