Pomsta a trest

Emanuel Michálek a kol.

[Articles]

(pdf)

-

Před lety byly v Naší řeči objasňovány záhady našeho právnického názvosloví.[1] Dnes bychom chtěli doplnit úvahy o právnických pojmech a termínech sémantickým rozborem dvou slov: pomsta a trest. V současné češtině je hranice mezi významy obou slov jasná a zřetelná. Zatímco trest je dnes těsně spjat s odplatou za provinění nebo se soudnictvím a s respektováním zákonů a je právním termínem, pomsta je názvem pro bezohlednou odvetu za něco zlého. Stačí se zamyslit nad náznaky souvislostí obou výrazů s právním řádem, abychom pochopili, že současný stav je výsledkem staletého právního vývoje, a že proto ve středověku musely být významy obou slov jinak učleněny a vzájemně jinak ohraničeny než dnes.

Slovo pomsta se ve staré češtině vyskytuje ve dvou významech. První a nejstarší je blízký dnešnímu. Ve staročeských jazykových památkách se od počátku 14. století slovem pomsta označuje násilná [145]odveta za něco zlého, za zločin či hřích. V Alexandreidě se vypráví, jak se v dobytém Tyru „pomsta stala“. (AlxV 2090.) Pomstu vykonává ovšem nejen vítěz ve válce, nýbrž i starozákonní bůh, který se mstí hříšným (ŽaltWittb 57, 11; 78, 10 aj.). Už první pokusy o překlad jednotlivých částí bible do češtiny vyjevují obtíže, jež vznikaly při hledání názvů postojů křesťanů k bohu pomsty. Je boží pomsta násilnou odvetou a odplatou za zlo a za hříchy, anebo je to újma, která na lidi přichází jako výsledek božího soudu a zákona? V některých žalmech (např. ŽaltWittb 139, 13) jsme na rozpacích, zda pomsta tu má význam 1, anebo spíše zda se už v tomto období (v první pol. 14. století) ustavil nový význam onoho slova tím, že získávaly převahu komponentní rysy spravedlnosti.

Po polovině 14. století se totiž setkáváme s dalším významem (2) slova pomsta. Je tak nazvána újma uložená provinilci za hříchy nebo za zločiny, slovo pomsta nabývá významu dnešního slova trest. Zatímco význam 1 byl nejčastěji překladem latinského ultio, ve významu 2 je nejčastěji latinským ekvivalentem termínu vindicta. Tak také překládá Klaret (KlarGlos 2271). V životopise Karla IV. čteme, že jsou král a knížata ustaveni bohem „na pomstu zločincóv a k chvále dobrým“ (KarŽivA 43 b.). Slovem pomsta se tu zcela jasně označuje výkon trestní pravomoci hlavy státu, jež má dbát o postih zločinců a o chválu dobrých. Zatímco u staršího významu slova pomsta se násilná odveta ponechávala postiženému nebo jeho rodu a rodině, v průběhu 14. století se pomsta stává názvem i pro výsledek trestní praxe soudů a soudců.

Abychom si ověřili, jak jsou oba významy vzájemně spjaty, připomeneme, že i sloveso mstíti (sě) v nejstarších dokladech z Dalimila znamená „odpláceti násilí násilím“. Císař Jindřich táhne s vojskem do Čech a „msti … svatého Václava“, tedy vraždu Václavovu (DalL 31, 3). Avšak po polovině 14. století — a opět v náboženských textech — bůh „mstí všeho skutka zlého“ (Vít 15a), trestá lidi za hříchy a zločiny (je to význam 2 slovesa mstíti). Sloveso mstíti se v druhé pol. 14. století objevuje i jako ekvivalent k latinskému punire (ComestC 67 a 2) a po celé 15. století stojí oba významy slovesa mstíti (sě) vedle sebe. Postupně ovšem převažuje význam 1, při čemž mstíti sě bývá mnohdy doprovázeno zájmenem sám (např. v RokPost 2, 261, 212; Půh 5, 1, 168; ArchČ 28, 696). Naznačuje se tak, že odplatu za provinění, za hřích, přečin nebo zločin vykonává postižený (nebo členové jeho rodu, kolektivu) sám o své vůli bez ohledu na soudní [146]pravomoc a na státní instituce. Sémantická struktura slovesa mstíti (sě) je tudíž analogická k sémantické struktuře substantiva pomsta. Pokud jde o významové posuny, lze říci, že se postupně ve slově pomsta výrazněji prosazují významy spjaté s impulsívní, násilnou odvetou za utrpěné nebo spáchané přečiny a hříchy.

Výrazným rozdílem mezi oběma významy stč. slova pomsta je vztah odvety a odplaty k citovému světu toho, jenž se mstí. U významu 2 se už souvislostmi s pravomocí otce, nadřízeného nebo se soudním řízením a s právními řády a zákonnými normami předpokládá nebo přímo požaduje absence hněvu, vzteku, vášní a citů. Naopak však ve významu 1 slova pomsta je emotivní a citová sféra postižených přímo u kořene odplaty a odvety. Čteme o mstiteli, který „sršat jsa ku pomstě“ (OtcB 169a) zasáhne provinilce. Jindy přímo je nenávist kladena ke zrodu msty (JeronM 15 bl), anebo je pomsta chápána jednoznačně jako výron hněvu. V Tkadlečkovi čteme tuto úvahu: „Neb z nelibé řeči pocházie nemilost, nechut a z nechuti pocházie nepokoj a z nepokoje nepřiezeň a z nepřiezni škoda a druhdy veliká a z škody pomsta a z pomsty vražda“. (TkadlS 27a.). I v právních knihách se dozvíme, že pomsta nastoupí tam, kde „vuole zlá panuje“ (DubA 13, ed. F. Čáda, 126).

Lze se domnívat, že právě tyto nezvládnuté temné hlubiny lidských vášní a citů dávaly ustavičně podněty k tomu, aby se ve středověku dlouho vedle sebe držely výroky a opatření trestního práva a násilná a bezohledná odveta za spáchané zlo a aby se velmi často mezi nimi stíraly hraniční čáry. V sémantické struktuře slova pomsta byly ukryty obě tyto tendence, a proto se i vedle sebe udržely po celý středověk oba významy.

Zejména v době revolučních otřesů a v průběhu revolučních zápasů, kdy zastavily soudy svou činnost, byly to vášně, vztek a nenávist, jež často diktovaly formy odplaty za spáchaná příkoří a zlo. V táborských chiliastických článcích z roku 1420 se rýsoval zánik starého světa před očima věřících jakožto výsledek boží pomsty nad hříšníky a zločinci. „Již nyní jsou dnové pomsty a léto odplaty“, volali táborští kněží (BřezKron 454, 8) a měli na mysli apokalyptický Poslední soud. Sami táboři se považovali za vykonavatele násilných trestů: „Item bratřie táborští mají pomsty a rány činiti mečem a ohněm“ (ArchČ 3, 219). Radikální složky husitského hnutí motivovaly revoluční násilí boží pomstou. Po zavraždění Želivského v Praze v roce 1422 chystá krvavou odplatu vrahům kněz — druh Želivského, který [147]po pražských ulicích nosí na míse hlavu popraveného kazatele „popúzeje lid ku pomstě“. (Teige 1, 1, 67). Nechybíme, budeme-li spojovat táborskou víru v ničivé důsledky boží pomsty nad hříšným světem s celkovou orientací táborského chiliasmu na starozákonní proroky a na Apokalypsu.

Nástupem a šířením křesťanství do českých zemí se postupně mění i pojem pomsty. Jak svízelný a dlouhodobý mentální vývoj bylo třeba dovršit, než se na místo pomsty např. ve veřejném životě pevně postavil trest — důsledek soudního řízení a činnosti státní správy! Ve vývoji českého jazyka můžeme najít doklady o těchto kulturních a mentálních posunech, sledujeme-li pokusy o překlad bible do češtiny, anebo čteme-li české překlady náboženských spisů. Odtud se ozývá jasný příkaz Kristův a církevních autorit: „Vydaj tu pomstu Bohu!“ (OtcB 69a), neboť „sama pomsta slušie na Boha“ (AlbnCtnostA 139a). Jiná díla náboženskovzdělávací literatury přímo se obracejí na feudály a nabádají je, aby místo trestu volili odpuštění provinilcům. „Šlechtici také mají býti milosrdní … Neb najvětší obyčej jest pomsty, kto moha zahubiti i odpustí“. (GuallCtnost 142). I ke králi se vznáší prosba, aby nesoudil ve hněvu, neboť hněv bývá „k náhlej pomstě příčina“. (FlašRadaA 110b).

Současně zemské právo nutí postiženého, aby se obracel k soudu a tam hledal odplatu za utrpěné škody, „jiných všech věcí neb pomst nechaje, pod pokutú cti, viery a vyhnánie z země“. (DubA, ed. F. Čáda, 3, 125). Nebylo ovšem jednoduché odvrátit postižené od touhy po pomstě, bylo obtížné zušlechťovat mysl křesťanskými ideály lásky a milosrdenství. Teprve po roce 1402 byl zákaz soukromé mimosoudní msty zapsán do desk zemských jako obecný nález[2], ale nijak to neznamenalo, že by pomsta zmizela z veřejného života českého středověku. A tak v roce 1486 zemský soud znovu vyhlašuje, „že mordu a pomsty nemá učiniti žádný“ (ArchČ 19, 519) a znovu opakuje, že se má postižený obrátit o pomoc k soudu. „Mstí-li se kto sám a opravuje sobě, opravú práva stracuje“, praví zemský soud v roce 1490 (ArchČ 19, 519).

Hlasy nejvyšších strážců zemského práva v Čechách potvrzují, co už víme z rozborů významů slova pomsta: v českých zemích po celý středověk vedle sebe trvaly násilné odplaty mstících se šlechticů, tzv. opovědníků, za utrpěná příkoří a trestní postihy soudů a státní [148]správy proti viníkům. Navíc pak — ještě ve 14. století převažoval v českém království princip soukromé iniciativy k trestání veřejnou mocí. Vývoj sice směřoval k potlačení svépomoci, jež se v trestní oblasti projevuje mstou, avšak v prvé fázi se objevovaly pokusy mstu legalizovat a institucionalizovat. Ještě ve 14. století smí např. vítěz soudního souboje protivníka v určitém případě sám „svú rukú stieti“.[3] Zejména ve vrchnostenském soudnictví trvala dlouho do novověku libovůle, náhodnost a v trestních věcech surová msta.[4]

Zamyšlení nad dějinami práva v našich zemích přivádí nás k poznatku, že mimojazyková realita dávala ustavičné podněty k prolínání pojmů msty a trestu a tím i k nevyhraněnosti mezi významy slova pomsta. Společným pojmenovacím příznakem byla odplata za zlo, avšak už motivace této odplaty a její realizace vytvářely možnosti rozrůzněnosti obou významů.

Velice dobře je patrna tato neurčitost významu slova pomsta ve vývoji sankční formule na královských českých listinách. Zatímco v latinských textech se objevují výrazy indignatio či poena, v nejstarším znění českých listin nacházíme formuli: „v najtěžší pokutu nemilosti našie královské upadne“ (např. CIM 1, 1, 167 z r. 1383). Hněv a pokuta se pak vyskytují v sankční formuli i dalších královských listin (např. CIM 1, 1, 219; 361; 366). Objeví se však i rétorská formule: „pod uvarováním hněvu a pomsty naší i budúcích našich“ (tak v DeskBrn 32, 7 a podobně i ArchČ 9, 355; ArchČ 28, 324; List Plz 2, 217). Panovník tu hrozí všem, kdož poruší příkaz nebo privilegium, svým hněvem a pomstou. Stojí tu vedle sebe hněv a pomsta a mohlo by se zdát, že tu je slovo pomsta uvedeno ve svém původním významu (1). Známe-li ovšem širší souvislosti a místo královských mandátů a privilegií v právním řádu země, nemůžeme chápat královskou hrozbu jinak než jako připomínku trestního práva, jehož je král obhájcem a vykonavatelem.

Při úvahách o stč. slově pomsta a jeho významech vyvstává otázka, co je se slovem trest? Proč se nepostavilo ve staré češtině ke slovu pomsta slovo trest? Proč se vyvíjel nový význam slova pomsta, když snad mohlo nové právní jevy pojmenovat slovo trest? Jaký byl vzájemný vztah obou těch slov ve středověku? Abychom mohli najít od[149]pověď na tyto a další otázky, věnujeme pozornost sémantickému vývoji slova trest.

Začneme zjištěním, jež se může zdát překvapující: do roku 1500 nemáme doklad, že by slovo trest mělo něco společného s pomstou nebo s právním řádem a se soudnictvím, protože vždy označuje rostlinu, třtinu, rákos. V Alexandreidě se opěvuje síla vojska: „Všady hustě stála kopie, jakžto trest neb sláma v snopě“ (AlxH 307). V lékařských knihách z 15. století se doporučuje vzít „trest a skrze to“ vpustit ženě lék do hlavy (LékMuns 80a). Pro Jana Příbrama jsou lidé „jako trest na blátě vichrovaná a na všechny strany kolébaná“ (Příbr ZamP) a Rokycanovi se jeví pražský lid tak nestálý „jako hyn trest na bahně“ (RokMakMuz 90b—91a). Teprve v 16. století nabývá slovo trest významu „odplata za hřích nebo za přečin“ (srov. JgSlov 4, 632) a současně se už neoznačuje slovem trest rákosí.

Nenajdeme tedy do roku 1500 slovo trest ve vztahu k zločinu, k provinění, ke hříchu. Je tu však přece nové slovo, které se naší otázky dotýká a to tresktánie, jež je odvozeno od slovesa tresktati. Zaujme nás nejprve tvar onoho slova (přibližně od roku 1400 se objevuje i trestánie a trestati), jež prý etymologicky souvisí s německým Strafe a strafen (Machek 2. vyd., s. 651). Zdá se však, že spíše při vzniku slovesa tresktati je nutno brát v úvahu jisté rysy onomatopoické, protože v nejstarších dokladech ono sloveso především označuje udělení slovní výtky, hubování, lání, kárání, což vše předpokládá hluk, hřmot.[5] O významu slova tresktánie získáme přesnější poznatky, uvědomíme-li si, že příslušné jeho latinské ekvivalenty jsou castigatio (ŽaltWittb 72, 14; ŽaltPod 72, 14), increpatio (MatHom 101b) nebo correctio (ComestC 145bl). V tomto významu setkáváme se se slovem tresktánie v náboženských textech první poloviny 14. století a tento význam trvá po celé 14. a 15. století.

Kolem roku 1400 radí náboženskomorální spis Jana Guallensis: „Králové také s velikú pilností mají se ostříhati, aby lidské krve neprolévali a mudrcóv svých tresktání aby poslúchali trpělivě“ (Guall CnostK 139). U Chelčického se pak můžeme poučit, že „trestánie jest pohanění a zahanbení člověka pro zlost“. (ChelčPost 156a). Jde tudíž především o kárání slovy, o slovní výtky, i když nelze vyloučit — k tomu by ukazoval onomatopoický původ nového slova —, že se [150]k slovním výtkám mohly připojit tělesné újmy, jež provinilec trpěl (srov. třískat, křápat, plácat, pleskat, kde všude jde nejen o „domluvu“ ale i o údery).

Po polovině 14. století rozšiřuje se ovšem zcela jasně význam slov trestati a tresktánie i do oblasti hmotné, ba násilné odplaty za spáchaný čin, zločin nebo hřích a odpovídá významu 2 slova pomsta. Je to trest za provinění, tělesná újma, kterou nadřízený nebo soudce ukládá provinilci (tak např. v ComestC 5a1, LyraMat 118 5a1, Chelč Síť 58b atd.).

Vrátíme-li se k významu stč. slova trest, pochopíme, proč se udržuje i po roce 1400 tvar tresktati a tresktánie. Nebylo zřejmě vhodné, aby byla týmž slovem pojmenována třtina, rákos a zároveň i pokárání slovy nebo odplata za přestupek, hřích nebo zločin. Skutečnost, že v nejstarších výskytech slova tresktánie a tresktati nenacházíme výrazné stopy po násilné, hmotné odvetě nebo odplatě, vylučuje etymologický výklad, který by spojoval vznik obou slov s užitím rákosu, tresti, při trestání provinilců.

Abychom si podrobněji ozřejmili význam 1 slovesa tresktati, provedli jsme srovnání textů žaltářů ze 14. století. Tam, kde nejstarší texty mají kázati (ŽaltWittb 117, 18) nebo láti popř. vzláti (ŽaltWittb 9, 6; 49,21; 67, 31), objevuje se v textech po polovině 14. století sloveso tresktati (ŽaltKap 9, 6; 49, 21; 67, 31; 118, 21). I Klementinský žaltář, k jehož dataci do doby po pol. 14. století už bylo sneseno několik dokladů,[6] dává přednost slovesu tresktati před kázati a láti (ŽaltKlem 9, 6; 49, 21; 67, 31; 117, 18). Budiž přitom zdůrazněno, že v žaltářích se slovem tresktati překládá latinské corripere a arguere — tedy slovesa, jež označují především slovní výtky, kárání a obviňování.

Přehled vývoje textu stč. žaltářů je nadto i důkazem, že ve 14. století bylo sloveso tresktati nově vzniklým slovem, jež postupně pronikalo do náboženských textů a vytlačovalo zejména sloveso kázati, v němž nabýval převahy nový význam, vztahující se k pastorační činnosti kněze, k jeho promluvám před věřícími, jež od pol. 14. století byly významným rysem činnosti kněží. O tom, že někdy na konci 13. století slova tresktánie a tresktati obohatila stročeskou slovní zásobu, vydává svědectví i skutečnost, že s výjimkou polštiny[7] a slo[151]venštiny v jiném slovanském jazyce se s tímto nebo příbuzným slovem nesetkáváme. Rovněž nejstarší české právní texty, kde bychom nejspíš čekali jejich výskyt, označují odplatu za vinu, jak už víme, slovem pomsta nebo mstíti.

O tom, že původní význam slov tresktánie a tresktati bylo ’kárání slovy, obviňování, plísnění‘, svědčí i výskyt oněch slov v diskusi o čtyřech pražských artikulích. V nejstarších textech pražských artikulů z roku 1420 se ve čtvrtém článku mluví o tom, že smrtelné hříchy, zvláště pak „hříchové zjevní“ mají být „stavováni a kaženi“. (ArchČ 3, s. 215—216; též v r. 1421 v ArchČ 6, s. 319). Ani při výčtu hříchů nenajdeme nikde sloveso tresktati, nýbrž vždy se ukládá „věrným“ hříchy „tupiti a kaziti“ (ArchČ 3, 216). I další texty z roku 1420 a 1421, v nichž je čtvrtý artikul zapsán, mluví buď o „zkažení hřiechov“ (ArchČ 3, s. 211), nebo doporučují, aby byly hříchy „stavováni a kázáni“. (ArchČ 3, s. 228). Ani v dokumentech vydaných Žižkou a jeho bratrstvy není nikde řeč o trestání hříchů, nýbrž vždy se připomíná nutnost hříchy „rušiti a tupiti“ (Žižka List 11), anebo se podrobněji bratří vybízejí, aby „hříchy smrtedlné i všední stavovali, rušili a kazili“ (Žižka List 23). Také v Budyšínském rukopise se Praha hájí, že „všechť já hřiechóv nestavuji“ a teprve tam, kde se mluví o skutečném trestání hříšníků, vysvětlí Praha Hoře, že hříšník „pomstuť bude túž trpěti“ (Budyš 162). Pokud jde pak o latinské texty čtyř artikulů, užívá se v nich v roce 1420 obratů „pro expurgatione et desistentia omnium publicorum peccatorum mortalium“ (Urk. Beiträge I, 1873, 35), anebo se v roce 1425 žádá, aby „peccata mortalia… destruantur et impediantur“ (Urk. Beitr. I, 81). Nikde se však neužívá slovesa punire.

Poprvé, pokud lze zjistit, objeví se sloveso trestati v kontextu se čtvrtým pražským artikulem v roce 1423 (VýbAkad II, 1, 505) a zejména v roce 1425 při sjednávání příměří mezi straníky krále Zikmunda a husitskými obcemi, vedenými Zikmundem Korybutovičem. Smluvní strana „muož ty hřiechy a neřády stavovati a takové lidi neřádné v moc vezmúc, trestati vedle proviněnie“ (ArchČ 3, 255). Protože jde ovšem v prvém případě o komentář k artikulům a v druhém případě o příměřný list, který jen volně reprodukuje hlavní myšlenky čtyř artikulů, nemůžeme považovat tento výskyt slovesa tresktati za autentickou součást textu ústředního husitského programu. [152]Tam, kde se husité sami zamýšlejí nad oprávněností artikulů, objevuje se i např. v roce 1429 v textu čtvrtého artikulu formulace: „aby hřiechové zevní byli stavováni“ (ArchČ 6, 422).

Sloveso tresktati vstoupí do textu diskusí o čtyřech artikulích v roce 1433, kdy se v Praze jednalo o dohodu mezi basilejským koncilem a husity. Basilejští poslové vyslovili nesouhlas s třetím artikulem (někdy se pořadí artikulů zaměňovalo) v tomto znění: „Vsickni hřiechové smrtedlní, a zvláště zjevní skrze ty, na kteréžto slušie, rozumně a vedle zákona božieho buďte stavováni, tresktáni a vypleni“. (ArchČ 3, 401). V latinském originálním textu je závěr tohoto článku vyjádřen slovesy „cohibeantur, corrigantur et eliminentur“. Znamená to, že tu je zcela jasně slovesa tresktati užito ve významu 1, a že se jím oznamuje povinnost kárat veřejné a zjevné hříchy. Ostatně v diskusi s mluvčími basilejského koncilu bylo naprosto jednoznačně smluveno, že poté, když byly hříchy veřejně kárány, náleží hmotné nebo násilné trestání hříchů církevním a světským vrchnostem. Neudiví nás, známe-li už sémantický vývoj slovesa mstíti, že tento trest je vyjádřen v českém textu slovy mstěnie a pomsta: „moc mstěnie“ (ArchČ 3, 401 — v lat. orig. „puniendi“) anebo „položení o pomstě hřiechov“ (ArchČ 3, 407).

Není pochyb o tom, že hlubší sémantická analýza slovesa tresktati uvádí na pravou míru nepřesné představy o povaze ústředního husitského programu. Čtyři pražské artikuly ani ve svých nejradikálnějších formách nepožadovaly násilné trestání hříchů, nýbrž vždy jen volaly po zákazech hříchů, po jejich veřejném kárání.

Sloveso tresktati a jeho odvozeniny se v souvislosti se čtyřmi pražskými artikuly objevuje až na samém sklonku husitské revoluce — vždy však ve významu 1. Není pochyb o tom, že toto zjištění znovu potvrzuje, že slova tresktánie a tresktati obohatila staročeskou slovní zásobu poměrně pozdě, a že dlouho převažoval v nich význam 1 — tj. ’slovy kárati, plísniti, hubovati‘.

Vrátíme-li se po stručném nástinu vývoje významů slov pomsta a trest k názvu našeho článku a k otázkám, jež jsme si kladli, můžeme snad říci, že jsme pronikli k další ze záhad právnického názvosloví. Pochopili jsme především, proč se vyvíjel nový význam slova pomsta a proč teprve v 16. století mohlo zakotvit slovo trest v naší právnické terminologii. Slova mstíti (sě) a pomsta, svým původem praslovanská, umožňují porozumět právnímu životu v našich zemích v době, kdy ještě [153]neexistoval anebo se teprve vytvářel stát a kdy ten, kdo byl poškozen, mohl spoléhat při odplatě a odvetě jen na sebe a na svou rodinu nebo rod. V době před vznikem státu nejenom české, nýbrž i ostatní slovanské kmeny spatřovaly ochranu a obranu života, zdraví a majetku v odvetě, ve mstě, v pomstě. Tato pomsta měnila se v době vzniku feudální společnosti v krvavé boje a války feudálů („guerrae“).[8] Z dějin českého práva víme, že ještě ve 12. století bylo ponecháváno zabití člověka, ublížení na těle, znásilnění ženy, žhářství a jiné zločiny zcela soukromému narovnání mezi pachatelem a příbuznými zabitého nebo poškozeného. Teprve v 16. století je všeobecný trestní zájem státu a jeho orgánů už tak mocný, že nebylo přípustné, aby si postižení svépomocí a mstou vyřizovali soukromé účty s pachatelem domnělým nebo skutečným.[9] A právě o těchto přechodných obdobích mezi 13.—16. stoletím, kdy trvá a stále ještě se realizuje touha postiženého krvavě odplatit vraždu nebo škodu a kdy církev a stát prosazují soudní nebo smírné řešení sporu, vydávají nám cenná svědectví posuny významů slov mstíti (sě) a pomsta a nástupy nových slov tresktati a tresktánie. Slova, jež už zcela zřetelně vyjadřují nový přístup k provinilci, vznikala nepochybně nejen u vědomí existence božího zákona, nýbrž i pozemských soudů a pravomoci státních institucí. Zdá se, že dalším z mocných podnětů při vzniku a rozšíření slov tresktati a tresktánie byla i činnost městských soudů. Zakládání měst a rozvoj městského soudnictví s pravidelnými soudy a s vyhlašováním statut a trestů pro provinilce byly na hony vzdálené od krvavé msty a pomsty. Víme, že v němčině slovo Strafe vzniká ve 13. století, tedy právě v době počátků městského práva a soudu.[10] Je pravděpodobné, že i u nás slova tresktati a tresktánie obohatila slovní zásobu staré češtiny v epoše, kdy městské soudnictví doplnilo rozvíjející se instituce zemského práva.

Seznam zkratek

AlbnCtnostA Albertanus Brixiensis, Knihy čtvery o rozličných ctnostech, Praha UK XVII E 14.

ArchČ Archiv český, vyd. F. Palacký od r. 1840.

[154]BřezKron Husitská kronika Vavřince z Březové, vyd. K.Goll, Prameny dějin českých 5, Praha 1893, 329n.

ComestC P. Comestor, Historia scholastica, rkp. Cerronský, Brno, Stát. archív G 13.

CIM Codex juris municipalis regni Bohemiae, vyd. J. Čelakovský od r. 1886.

DeskBrn Moravské zemské desky 1480—1566, kraj Brněnský, vyd. T. Kalina, Praha 1950.

DubA Ondřej z Dubé, Výklad na práva země České, vyd. F. Čáda, Praha 1930.

FlašRada Smil Flaška z Pardubic, Nová rada, vyd. J. Daňhelka, Praha 1950.

ChelčPost P. Chelčický, Postila, vyd. E. Smetánka, Praha 1900—3.

ChelčSíť P. Chelčický, Sieť viery, vyd. E. Smetánka, Praha 1929.

JeronM O svatém Jeronýmovi knihy troje, vyd. A. Patera, Praha 1903.

KarŽiv Vlastní životopis Karla IV., vyd. J. Emler, Prameny dějin českých, Praha 1882.

LékMuz — sborník lékařský z r. 1444, Praha Nár. muzeum IV H 28.

LyraMat Mikuláš z Lyry, Výklad na evangelium Matoušovo, Praha UK XVII C 20.

OtcB Životy svatých otců, vyd. E. Smetánka, Praha 1909.

PříbrZam Knížky o zamúceních velikých cierkve svaté, Budapest, Széchenyiho knih. 40.

Půh Knihy půhonné a nálezové, vyd. V. Brandl, Brno 1872—95.

RokMakMuz makaronská lat.-česká postila z kázání J. Rokycany, Praha Nár. muzeum I F 14.

RokPost J. Rokycana, Postila, vyd. F. Šimek, Praha 1928—9.

Vít Svatovítský rukopis, vyd. A. Patera, Praha 1886.

VýbAkad Výbor z české literatury doby husitské, vyd. B. Havránek a spolupracovníci, Praha 1963—4.

ŽaltKap žaltář Kapitulní, vyd. E. Rippl, Praha 1928.

ŽaltPod žaltář Poděbradský, vyd. A. Patera, Praha 1899.

ŽaltWittb žaltář Wittenberský, vyd. J. Gebauer, Praha 1880.

---

[1] V. Vaněček, Historické základy našeho právnického názvosloví, Naše řeč 26, 1942, s. 130—142.

[2] F. Čáda v úvodu k edici DubA, s. 126.

[3] V. Vaněček, Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, 3. vyd., Praha 1975, s. 118—119.

[4] Cit. dílo, s. 206.

[5] Na tyto možnosti etymologického výkladu upozornil dr. I. Němec, jemuž děkujeme i za další podněty a pomoc.

[6] Naposledy v SaS 38, 1977, s. 58.

[7] O polštině mluví Machek 2. vyd., s. 651. K tomu viz S. Reczek, Podręczny slownik dawnej polszczyzny, Warszawa 1968, s. 508. Zdá se, že se tresk/t/ac’ dostalo do polštiny z češtiny a postupně zaniklo. V akademickém Slowniku języka polskiego IX, 1967, už toto slovo nenalezneme.

[8] J. Bardach, Historia państva i prawa Polski I, 4. vyd., Warszawa 1973, s. 79.

[9] V. Vaněček, dílo, cit. v pozn. 1, s. 217.

[10] Trübnersův Deutsches Wörterbuch 6, 1955, s. 620. I v němčině znamená strafen nejdříve ‚kárati někoho slovy nebo hubovati‘. Teprve později lze význam slovesa strafen postihnout jako ‚vykonávat trestní právo‘ (např. u Luthera).

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 3, pp. 144-154

Previous Miloslava Knappová: Josef i Jozef, Regína i Regina (Doplněk pravopisné kodifikace rodných jmen)

Next Slavomír Utěšený a kolektiv: Ďaha, žaha, dyha, duna, šuma aj.