Časopis Naše řeč
en cz

Historické záhady našeho právnického názvosloví

Univ. doc. dr. Václav Vaněček

[Články]

(pdf)

-

Plésti se tak trochu do řemesla filologům je v naší právní historii téměř tradicí. Zvláště Hermenegild Jireček, Vincenc Brandl a Karel Kadlec měli o sbírání a vykládání české a vůbec slovanské právnické terminologie zájem přímo vášnivý. Brandl uveřejnil již roku 1876 své známé „Glossarium“, v němž právnické výrazy zaujímají velmi čestné místo. Jireček vydal r. 1904 romantický Prove[1] a o Kadlcovi je obecně známo, že jen předčasná smrt mu zabránila, aby nezačal v České akademii vydávati velký historický glossář práv slovanských.

Právník je totiž již samou podstatou své činnosti neustále nucen věnovati pečlivou pozornost slovům a jejich obsahu a zjišťovati vztahy, jaké jsou mezi slovy a pojmy. A ovšem, čím více se zabývá právem minulosti, tím častěji je tlačen na půdu filologickou. Nejde mu při tom snad ani tak o etymologii; mnohdy mu záleží spíše na objasnění pochodu, jímž to neb ono slovo nabylo — leckdy jen přechodně — svého určitého technického významu v právním životě doby. Právník usiluje tu o poznatky v podstatě právnické, ví však, že jich může dosáhnouti jen za pomoci filologie a historie. A je si naopak zase vědom toho, že je s to, filologii dodati cenný materiál, jehož by [131]se filolog sám jinak mohl jen stěží dobrati, zejména co se týká významu slov.

Tento článek má podati několik ukázek nejnovějšího zájmu právnického o věci, jež jsou na pomezí filologie, historie a právní vědy. A má snad i položit některé otázky, jež by si filologie jinak nikdy nedala, ač správná odpověď na ně může všem třem vědním oborům prospěti.

Právo

Proti období 14.—16. století, pro něž lze zjistiti neméně než tucet různých významů tohoto slova (viz Brandlův Glossář), vyjadřuje slovo právo v podstatě dnes již jen dva pojmy, na jejichž rozlišení si moderní právní věda značně zakládá: oprávnění (právo subjektivní) a zákon (právo objektivní). Je, tuším, pravděpodobné, že zde naše řeč — tak jako mnoho jiných — pokulhává za rozvojem právnického myšlení; tomu by nasvědčovalo zejména také to, že jeden z nejpokročilejších jazyků již dávno pro tyto dva pojmy užívá dvou výrazů různých, Right a Law. A přece nedávno vyšlá závažná právně filosofická kniha Čermákova[2] vychází z předpokladu opačného: že totiž, má-li již náš jazyk a s ním také jazyky jiné pro právo subjektivní i objektivní týž výraz, je to dokladem jistého správného obecného „ponětí“ o právu vůbec (bez zřetele na umělé rozlišení práva objektivního a subjektivního), a proto prý také úkolem právní vědy jest podati definici práva na tomto přirozeném základě běžného jazykového usu.

Právě kniha Čermákova bezděky nejlépe ukazuje, jak citelný je nedostatek spolehlivé historie výrazu právo. Hledáme-li, co je o té věci známo, poznáme brzy, že etymologie nás zde sotva podstatně poučí, neboť kořen, z něhož v pravěku slovo právo vyšlo, měl asi málo společného s představami právnickými. Většinou se dnes jako na základ slova právo myslí na příslovce pro s významem „směru vpřed“ (Holub, Walde-Pokorny, Miklosich), ač právníka by najisto mnohem více uspokojilo, kdyby se mohla připustiti souvislost s kořenem per — ve významu „vykonávati nápor“, na niž myslil u nás zvláště již Brandl.[3]

Základní otázkou, o jejímž řešení budou musiti spolu pracovati filolog, právník i historik, tedy zůstává, za jakých souvislostí slovanské národy počaly užívati výrazu pravь = přímý pro totéž, co germánské jazyky současně vyjadřovaly slovem [132]Recht a pro co si vznikající tehdy národy románské počaly tvořit výrazy odvozené z latinského slova directus, opustivše vůbec starší výraz ius. Teprve pak bude možno bezpečně zpracovati nejen další vývoj slova právo, nýbrž zvláště také bohatý rozrod slov z něho odvozených (viz níže výrazy oprava, poprava a náprava), a teprve pak bude dáno skutečně vědecké východisko i eventuálním úvahám právně filosofickým.

Povinnost

Neobyčejně lákavá je pro právníka myšlenka, že snad slovo vina, jež je základem slova povinnost, pochází od slovesa víti, vinu. „Vina“ by tak totiž byla vítaným slovanským protějškem římské „obligatio“. Čermák v cit. knize — rozumím-li mu dobře — dokonce pominul prostředkovací postavení výrazu vina a povinnost odvozoval přímo od povíjení dlužníka věřitelem: „jeden váže a povíjí, druhý jest vázán a povinován“ (str. 231, pozn. 44). Právního historika pak k takovémuto odvozování viny a povinnosti vábí neobyčejný význam, jaký v našem středoevropském právním životě měly výrazy odvozované zřetelně od vití, vinutí a zavíjení. Slyšíme zde o zavitém roku, o zavitině (toto slovo je v některých edicích starých pramenů přepisováno zmateně jako „zavitmo“), o zavití, zavitém kůlu a o viechu jako důležitém právním symbolu.

Srovnávací filologie však tyto kombinace rozmetává. „Vina“ se spojuje nikoli s vinutím, nýbrž s indoevr. kořenem ųei-, na něco jíti, honiti, a její starý význam je prý causa, důvod a pak důvod žaloby. A „vích“ je prý z indoevr. ųeis-, točiti, a to je sice s vitím (věnec, vínek) významově příbuzné, ale nikoli etymologicky totožné.[4]

Hodlal bych navrhnouti filologům kompromis. Tomu, že lidová etymologie už dávno ve středověku spojovala viechy s vinutím, nasvědčuje, že se tehdy vích zřetelně ztotožňuje se „zavitím“ a vysvětluje jako „zavitý kůl“. A že povinnost byla odedávna spojována s představou vázání, o tom jasně svědčí starý výraz přěvuzen právě ve smyslu povinen. Což je nemožné, že také vina (někdy i vino, vinno?, neutrum!) a výrazy příbuzné dospěly k svým několika starým technicky právním významům právě jen dodatečným změtením se zavíjením, zavazováním?

Dluh

Jasné je jednak, že všeslovanské slovo dluh vyjadřuje u Slovanů od pradávna pojem obligace, jednak, že ještě jeho praslovanská forma je totožná s výrazem, jímž se označovala délka (dlouhý). Gebauer soudil, že výrazy dluh a dlouhý [133]zněly v praslov. stejně *dolgъ.[5] Jiní badatelé naznačují více méně nejistě, že výraz dluh má etymologii zvláštní (dъlgъ) a že se toto slovo ve smyslu „Schuld“, dostalo k Slovanům až dodatečně od Germánů (Walde-Pokorny I, 868; Berneker 244).

Právnímu historikovi, který zde zasahá vlastně do prehistorie, resp. do protohistorie evropského lidstva, nečinilo by potíží vysvětliti pojem dluhu jakožto obligace z pojmu délky, ovšem časové, nikoli prostorové, takže společné odvození obojího výrazu závisí jen na tom, zdali tu nejsou překážky jazykozpytné, nebo jinými slovy: není-li zvláštních důvodů filologických, není pro slovanské dъlgъ — obligaci nikterak třeba hledati indoevropský základ odlišný od nepochybného indoevropského základu slova dъlgъ — dlouhý. Dluh by pak nebyl než („na dlouho“) oddálené plnění.

Soud

Filologie shledává, že slovo soud (stč. súd, prasl. sǫdъ) má nejen slovanskou, ale i indoevropskou etymologii stejnou jako slovo sud a slovo sudý. To probouzí zájem právního historika, a ten, jsa zvědav na prehistorii soudu, troufá si klásti otázku asi takovouto: zdali základní představa, která si kdysi vynutila utvoření primitivního slova znamenajícího věci pro nás dnes tak odlehlé, nezahrnovala původně skutečně všechny tyto tři věci, obsahujíc jako hlavní pojem „něco daného dohromady“ (soudní shromáždění, jednání, obřad, nález; nádobu sestrojenou z prken), resp. „hodícího se dohromady“ (sudý počet, do páru).

„Cúda“

Výraz czuda, náležející do zvláštní slovní zásoby kancelářské latiny českého středověku, znamenal většinou „soud českého práva“, někdy však také výjimečně „sudího českého práva“. A není nemožné, že se s významem „zemský soud“ na nějaký čas dostal i do tehdejší kancelářské češtiny (mluvené). Že jeho základem bylo české slovo súd, jak tušil již Miklosich, o tom se dnes sotva může pochybovat, ač ještě výklady Dielsovy-Koebnerovy nestačily přesvědčiti o tom Liewehra, neboť on s „jistými výhradami“ stále dával přednost výkladu „cúdy“ z „cúditi — čistiti“.[6] Měl jsem před několika lety příležitost zabývati se touto věcí podrobněji jinde.[7] Upozorňoval jsem zvláště na to, že ani změna rodu mužského v ženský ani proměna počátečního s v c není u latinisovaných českých ter[134]mínů ve 13.—14. století nic zvláště neobvyklého; stačí uvésti na příklad zuoda místo svod a Czedlicensis ze „Sedlecký“ (klášter). Mimo latinisování je pak v této souvislosti pozoruhodné jméno Cuslav ze „Sudislav“, jež zaznamenal Brandl (Glossarium 18).

Odvozením od českolatinské czudy vznikl dále latinský výraz czudarii pro soudní úředníky. Naprosto neprávem je však toto slovo pojímáno do slovníků jako staročeské (Gebauer, Slovník I, 147; Jireček, Prove 27). Je to latinské slovo asi téhož rázu jako současné bernarii. A „bernáře“ se přece nikdo neodvážil zaznamenávat jako staročeské slovo.

Pokuta

Jako jiná naše slova, jimiž se vyjadřuje trestání, má i slovo pokuta patrně zajímavou historii. Pestré souvislosti však tu zatím spíše jen tušíme, čekajíce na přesnější posudek filologů. Kadlec již kdysi upozornil, že trest sám znamená patrně třískání, důtka dotýkání (metlou, holí a pod.) a kázeň že je od kajati, káti (se).[8] Kárání pak souvisí snad s pokorou.« (Berneker 578), o níž jinak velmi zajímavá data právně historická sebral Brandl v Glossariu. Výraz pokuta jsou jedni ochotni odvozovati právě zase od slovesa kajati (Walde-Pok. I, 508; Berneker 469), a tedy v podstatě od téhož základu jako slovo cena, o němž bezpečně víme, že původně znamenalo pokutu za zabití. Jiní myslili na původ z kǫtati, jež znamenalo „tišiti, pochovávati“, a přikládali pokutě původní význam „Stillung, Befriedigung, Sühne“ (Berneker 602; také už kdysi Miklosich, nikoli však s úplným přesvědčením, 128). Holub (125) konečně soudí, že slovo pokuta náleží k slovesu kutiti, od něhož je také slovo skutek.

Právního historika tento stav věcí sotva může uspokojiti. Jde tu snad vskutku o poměrně pozdní české slovo, jež, jak se rovněž tvrdí,[9] jako kulturní vymoženost od Čechů přijali i Poláci? Či jde tu o kulturní slovo starší, společné všem západním Slovanům, jak by nasvědčovaly doklady Bernekerovy? Či dokonce má slovo pokuta etymologii ještě starobylejší, jsouc odvozeno od kmene ku — (viz Walde-Pok. I, 330, Berneker 593, Miklosich 153), a znamená původně zase jen bití? (Toto spojení bych ovšem navrhl se všemi náležitými výhradami.)

Jiný výraz trestního práva, jehož vyjasnění by právní historii [135]jistě značně obohatilo, je kat. Zatím je zcela nejasný. Není však nejvhodnější spojovati jej právě v této souvislosti se slovesem kajati = trestati?

Nestojte

Důkladné revise potřebuje výklad termínu, jejž tři nejstarší doklady, z rozhraní 12.—13. století, resp. ze stol. 14., zaznamenávají spolehlivě ve formě nestojte, s čímž se odborná literatura vůbec nevyrovnala.[10] Bude, zdá se, především nutno uvažovati o jiné věcné situaci, za níž se tento „obecný křik“ (clamor communis) uplatňoval, než jakou předpokládal na př. Kadlec nebo ještě zcela nedávno Boháček.[11] „Nestojte!je sotva totožné s „úpěním“ oběti násilného činu, aby si zajistila svědectví sousedů, nýbrž je to pokřik, jímž pronásledovatelé honící pachatele zločinu vyzývali cestou všechny, aby „běželi“ (currere) s nimi. Že je tu užito negace, nesmí nás překvapovati. Z řeči staré i dnešní je totiž znám nejeden případ, kde se vyloženě positivní smysl vyjadřuje negativní formou slovesa. Co do poměru k formě nastojte mám za to, že jasně zjištěný historický vývoj je ve značném rozporu s názorem, který vyslovil Brandl (hlavně aby kryl „nastojterukopisu Královédvorského) a který od něho ku podivu převzal pak Gebauer, že totiž nestojte je pozdější forma vzniklá mimořádnou změnou z nastojte. M. A. Voigt nám totiž dosvědčuje, že se v 18. století v lidové řeči vyskytovalo citoslovce nastojte, Blahoslav a jiné prameny ukazují, že se ve století 15.—16. říkalo střídavě nastojte i nestojte, ale také jen jako citoslovce, a náhle pro 13. stol. zjišťujeme bezpečně nestojte, a to jasně ve zvláštním technickém významu právnickém, byť i patrně už blízkém zániku, neboť povinnost poslechnouti pokřiku se tehdy zrušuje. Nebyl historický vývoj právě opačný, než jak se za to má? A není nové nastojte jen významově i formálně pokleslý tvar starého nestojte? Příznačné je také, že niestojcie (nikoli „nastojcie“) volali i staří Poláci, snad, jak upozornil Havránek, po příkladu Čechů.

Dědic

U termínu dědic a u všech slov s ním souvisících je neobyčejně zajímavá stránka významová, v literatuře filologické tak zanedbaná. Právní historik zde přispěje jazykozpytci přesným zjištěním, že v klasické době českého práva, ve stol. 14.—16., výraz dědic nabyl speciálního technického významu, totiž „účastník rodinného majetkového spole[136]čenství čili nedílu“. Význam nástupce, successor, je poměrně pozdní a převládl až po zániku významu právě uvedeného. Snad ani v označení jedné kategorie selské v Čechách ze stol. 13.—14. (dědici) neskrývá se smysl jiný, než že šlo o rolníky, kteří pozemek, na němž seděli, drželi nedílně, to jest v praxi do vymření celého rodu.[12] Kdežto heslo „dědic“ v Gebauerově Slovníku staročeském je záhodno v tomto směru toliko doplniti, je naproti tomu nezbytné heslo „dědina“ tamtéž přepracovati hlouběji. Prvotní staročeský význam dědiny je „nemovité jmění tvořící hmotný podklad rodinného nedílu“; další význam je „zemědělská půda vůbec“; a ještě další pak „vesnice jako nejběžnější jednotka svobodného (šlechtického) jmění nemovitého“. V knize Rožmberské se radí: „ostav sobě málo dědiny k dědině“, a v tom máme oba ty starší významy vedle sebe, byť i v pořadí přehozeném.

Slovo dědictví, dědictvo překvapivě brzy nabývá významu právnicky jemně odstíněného: (vrchní) vlastnictví, právo k podstatě. Typické jsou zde věty knihy Rožmberské: „Jeho je zástava a mé jest dědictvo…“; „…na mém dědictví, což mimo jeho zástavu zbývá … na téj dědině mého práva.

Snadno již nyní pochopíme, že sloveso děditi znamená také jednak „trvati“ (totiž původně jako účastník společenství rodinného), jednak „míti ve vlastnictví“ anebo i „dáti něco do vlastnictví“.

Poznamenati třeba, že týchž zvláštních právnických významů nabývají v české středověké latině slova heres, hereditas a hereditare.

Opičné

Další historickoprávní termín nás uvede do souvislostí nejgrotesknějších. Je to výraz opičné, jemuž jsem byl nucen věnovati pozornost už před desíti lety.[13] Jak se zdá, původní forma slova opičné byla opěčné. A opěčné bylo odvozeno od opěka, staročeského slova, jež znamenalo tolik co péče a ochrana. Opěčné bylo podle toho plat za ochranu, tedy totéž, co jindy nacházíme latinsky tlumočeno jako plat „ratione tuitionis“. Pozdějším vývojem, když již staré slovo opěka bylo v živé řeči nahrazeno výrazy jinými, přiklonilo se asi opěčné mylnou etymologií k slovu opice, přetvořilo se v „opičné“ a podněcovalo rozličné fantastické a ovšem také posměšné i hanlivé výklady o tom, jak vlastně opičné čili „Affenzins“ v „bláznivé“ vsi Hejné vzniklo.

[137]Zdá se mi, že nový, právě uvedený výklad „opičného“ odsouvá do pozadí výklady jiné, zvláště výklad V. Brandla, který se domníval, že slovo opičné je překlad latinského „simeales denarii“ a to zas že je zkrouceno z původního „similales denarii“, to jest plat za žemle, housky, pečivo. Lépe by se dal již hájit výklad Sedláčkův, že tu jde vlastně o „opícné“, to jest o plat, který souvisel s dodávkami píce.

Posloupný

Jak nás několik málo vybraných příkladů snadno přesvědčí, nabylo toto slovo ve stol. 14.—16. u nás vynikajícího významu právnického. Mluví se nejčastěji o dědině poslúpné, o dědici (viz výše) poslúpném, o příbuzenství poslúpném nebo o právu poslúpném. Zvláště poučné bývají české i latinské výklady, jaké písaři právě k tomuto slovu a k slovům s ním příbuzným nezřídka se cítili nuceni připojovati: dědina poslúpná „innata“; dědictvie poslúpné „řádně naň po přátelích spadne“; poslúpenství „indivisionebo „ius hereditarium“. V jiném textu se latinský výraz „iure successionistlumočí „právem poslúpného ščedí“. Vše prostě ukazuje na to, že se přídavné jméno poslúpný připojovalo všude tam, kde se měla zdůraznit příslušnost k nedílnému rodinnému společenství, jehož vnitřní proměnlivost, způsobovaná střídáním generací a přesouváním jmění s účastníků odumírajících na účastníky mladší, označovala se pak právě jako poslúpenství, posloupnost.

Významově je tedy ta věc celkem jasná. Naprostou záhadou je však zatím, jak se výraz po-sloup-ný v tomto významu vytvořil. Máme jistě etymologickou možnost, že je tu základem slovo „sloup“, zvláště když je známo, že v srbocharvátštině znamená stûp (praslovansky stьlpъ) hlavní větev. Svůdnější je však pro právního historika myšlenka, že původní forma tohoto slova byla „postúpný“ (to ostatně jednou probleskuje ještě v textu z počátku 15. stol.: postúpenství, Archiv Český 35, str. 110, č. 48) a že „postupování“ zde mělo možná smysl středověkého latinského condescendere — postupovati majetek. Sem konec konců snad míří i výklad, který má Holub, že totiž posloupný je odvozeno ze „šlapati“, zmateného se „stoupnouti“. Poněkud však tu věc komplikuje to, že se ve století 14.—15. pro postupování majetku užívá spíše slovesa „sstúpitinež „postúpiti(viz ještě níže) a že možná, jak upozorňuje Brandl (Gloss. 408), latinské středověké condescendere je samo jen překladem českého sstoupiti, resp. postoupiti.

Zpupný

Až do 15. století známe slovo zpupný jen ve významu „nadutý, pyšný“. Od polovice 15. století na Moravě [138]a od rozhraní 15.—16. století v Čechách však nalézáme význam nový, filologicky celkem opomíjený a typicky právnický. Vyskytuje se nejčastěji ve spojení zpupný statek, zpupná dědina a zpupné dědictví. Označuje zřetelně, a to ještě v 17. století, svobodné (šlechtické) vlastnictví na rozdíl od léna, nápravy, zástavy a statku selského. Jak tohoto nového významu staré slovo zpupný (pův. snad vzpupný — kdo nosí břicho vzhůru) nabylo, zůstává nejasné. Brandl (Gloss. 388) uváděl možnost, že zpupný statek je takový, který jeho vlastník hrdě (zpupně v původním významu) drží. Ale upozorňoval i na to, že by zpupný statek mohl snad býti vlastně statek „zkupný“, koupený. Měl bych na mysli výklad jiný. Z moravských pramenů 15. stol. je doložena i zpupná dědička a Všehrd mluví o zpupnosti zbožie, míně zřejmě dědičnost a tím i právní pevnost svobodné nemovitosti. Tak se nám slovo zpupný v svém prvním právnickém smyslu dostává do těsné významové blízkosti k slovu poslúpný postúpný, o němž jsme mluvili výše. A měl bych skutečně za pravděpodobné, že v češtině 14. století původní výraz postúpný byl jednak změněn v poslúpný, jednak že klesl v sstúpný, resp. stupný, a to že se konečně přiklonilo k staršímu vzpupný a dalo zpupný, a to nejprve ve významu nedílnosti a dědičnosti a pak (od 17. století výhradně) ve významu svobodnosti (allod proti lénu). Vadou tohoto výkladu ovšem je, že střední člen „(s)stúpný“ doložen není.

Podkomoří, podkoní atd.

Jak jsem měl příležitost upozorniti již před delší dobou[14], vyvinuly se u západních Slovanů, a zejména také u nás, ve středověku dvě vespolek velmi snadno zaměnitelné řady označení pro služebníky, zřízence, úředníky a vůbec funkcionáře soukromé i veřejné. Použijeme-li materiálu, který nashromáždil — aniž si však té věci povšiml — Gebauer (Hist. mluvnice III, 1, 172), náleží do starší řady asi tato označení: podkomořie, podčěšie, podkonie, podratajie, podlužňačie, podpacholčie, podstolé, do řady mladší pak označení podkralé, podkancleřie, podstarostie, podrychtařie, podpřěvořie. V této mladší řadě znamená předpona pod- tak jako dnes podřazení, a není tu tedy nic pozoruhodného. Zato v oné starší řadě předpona pod- znamená nikoli podřazenost, nýbrž blízký vztah, a podkomořie je nikoli podkomorník, nýbrž úředník při komoře a vlastně komorník, podčěšie je nikoli podčíšník, nýbrž číšník, podkonie jest správce koní a stájí, podratajie je náčelník ratajů čili oráčů, podlužňačie je hajný, podpacholčie je velitel pacholků [139]a podstolé je stolník. Pravděpodobně se obě ty řady původně lišily rodem. Toto pozorování však už náleží jen a jen do oboru filologie.

Trh

Toto všeslovanské slovo, znamenající především hromadnou schůzku obchodníků s kupujícími, dále místo této schůzky a konečně (dodnes) i každou jednotlivou „smlouvu trhovou“, nebylo donedávna ještě etymologicky jasné (Niederle, Slov. starož. XI, 1925, str. 407). Nejnověji teprve upozorňuje Hrozný, že české a vůbec slovanské jméno trh pochází snad z assyrsko - babylonského slova tamgaru „kupec“, právě tak jako aramejské a syrské taggárá „kupec“, dnešní arabské tadžir, litevské turgus „trh“ atd. (Dějiny lidstva I, 329). Právního historika to celkem nepřekvapí, neboť ví, že dávné obchodní styky, jež lze sledovati až do neolitu, zanechaly v naší řeči několik podobných stop: slovo tovar je původu tureckého, kupec původu latinského, ale prostředkovaně Goty, platiti — vlastně skládati plátno (falten), mýto — asi ze staré horní němčiny a pod. (srov. výše také slovo cěna). Právní historik však má dotaz, zdali je možné, aby sloveso trhati, jež má praslovanskou etymologii stejnou jako trh, bylo snad přímo odvozeno od činnosti na pradávných trzích, na nichž se jednak (nejčastěji a typicky) „trhalo“ plátno, jednak „trhalo“ spojenýma rukama prodávajícího a kupujícího při uzavírání smlouvy trhové.

Ohřeb

Již naši právníci 14. století si lámali hlavu otázkou, co je vlastně „vdání v ohřeb“, a pomáhali si při tom dokonce primitivním etymologisováním. Vyložím blíže všechny souvislosti v práci o „vdání“, jež je již hotova a vyjde snad ještě letos v Rozpravách České akademie. Zde upozorním jen na to, co je důležité jak pro právníka, tak pro filologa. Ukázalo se, že z důvodů právnických je nutno při výkladu ohřebu vyloučiti souvislost (jinak zajisté ne nemožnou) jak s hrobem anebo se hřběním (ležením v hrobě), tak s hřěbím čili losem. Kladný výsledek dá jedině souvislost buď s grabiti „loupiti“ (Janko, O pravěku 190), anebo s hřebati, původně „škrabati“ a potom „kárati“ (Šmilauer). „Vdání v ohřebbyl v podstatě právní akt, jímž vlastník pozemku odevzdával rušitele, resp. škůdce úřednímu orgánu, aby jej za trest obral o vše, co měl ze svého jmění právě s sebou (o šaty, koně a pod.).

A budiž v této souvislosti učiněna ještě poznámka o „hřěbí“, jež jako los mělo v našem starém právním životě tak vynikající úlohu. Gebauer (Hist. mluv. I, 518) napsal, že „hřěb, hřěbí, clavus může býti a trvám je slovo domácí, identické se hřěb[140]-sors…“ Walde-Pokorny (I, 608) pak tvrdí, že žrěbъ, žrěbьjь byla původně hůlka opatřená zářezy, vruby. Neplyne odtud velká pravděpodobnost úsudku, že ono prastaré losování, o jehož technickém provádění jinak nevíme nic, konalo se dřevěnými tyčinkami, na nichž byla vyřezána rozličná znamení?

Nářez

Před několika lety jsem si ještě netroufal pronésti rozhodující soud o povaze této dávky nebo daně, jež měla ve finančním zřízení starého českého státu až do 13. století postavení tak významné.[15] Dnes jsem v souhlasu s O. Balzrem již přesvědčen, že i u nás právě tak jako v jiných primitivních státech evropského středověku názvy finančních břemen odvozené od slov znamenajících řezání, pokud je nelze vysvětliti jinak, jsou označením velmi všeobecným, neznamenajíce než zvláštní primitivní způsob, kterým zaplacení daně bylo potvrzováno: totiž dělání vrubů na účetních holích, tak zvaných vrubovkách.[16] Kdežto všechna dosavadní literatura spojovala nářez s řezáním masa a s řezníkem, je dnes jasné, že sice ve věci samé šlo asi skutečně o odvádění dobytka, ale že název zde s povahou plnění nesouvisí. Lépe než dlouhý výklad osvětlí tuto otázku citát ze zákonného textu ještě z r. 1601: … aby všechno nahoře psané obilí, prve nežli by s pole domů … svezeno a skládáno bylo, na vruby pořádně jednu každou kopu nařezovali, vroubili aneb zapisovali(Sněmy české X, 170). Proto heslo „nářezv Gebaurově Slovníku staročeském naléhavě potřebuje přepracování. Co se však týče starobylého komorničího vrezu, zdá se, že jeho název je odvozen spíše od vřezu, který pohánějící komorník činíval do dveří žalované strany, aby odtud přinesl třísku na důkaz, že půhon byl proveden.[17]

Jistec, jistina

Výrazy právě uvedené, jejichž právnický význam byl nejen v našem, ale i v jiných slovanských jazycích nadmíru pestrý, odvozuje Berneker (435—436) od istъ (z koř. j-es-, esse), jehož významový vývoj byl prý takovýto: existierend, vorhanden, wirklich, wahr, echt. Již Kadlec však (jsa podnícen snad Miklosichem) narážel na významovou souvislost se slovy z kmene isk-. A zdá se skutečně, že starý technicky právní význam slov jistec a jistina, u Bernekra neprávem odsunutý do pozadí, nelze ani v češtině uspokojivě vyložiti jinak než částečným změtením významu se slovy [141]odvozenými od jísk-ati (Gebauer, Slovník staroč. I, 652), hledati. Jistec není podle toho jen „ten jistý“, nebo „jistící“, nýbrž také pregnantněji ten, kdo hledá ukradenou věc a domáhá se jejího vrácení. A jistina není jen „ta jistá“ záležitost, nýbrž také konkretněji to, co se hledalo a našlo u zloděje a co žalobce žádal zpět. Jen takto snad se také mohl vyvinouti význam jistiny jako příznaku, znamení (signum), dokladu zlého činu vůbec. Význam „Eigentümer, vlastník“, který bývá pro jistce v slovnících rovněž často uváděn, mám za nedoložený.

Nedoperné

Byl sice již dávno opuštěn naivní výklad Voigtův z r. 1788, že nedoperné byl trest na ty, kdož byli usvědčeni, že vybrali ptačí hnízdo s mláďaty ještě nedopeřenými, ale uplatnily se výklady neméně nesprávné: Brandlův, že nedoperné je trest za zločin zranění, „die nicht tödlich war“ (Glossarium 178), a Jirečkův, že to byla pokuta za zranění ve rvačce (Prove 190). Podal jsem nedávno (Základy III, 64) v náležité souvislosti výklad jiný: že nedoperným se rozuměl výkup („prodaj“, „venditio“) z trestu bití čili praní, anebo, jinými slovy, peněžitá částka, kterou provinilec zaplatil, aby nebyl doprán až do konce (k smrti?). S hlediska terminologického máme tu nový doklad pestrosti starého názvosloví pro trestání bitím (srov. výše pokuta).

Nádvoří

V privilegiu pražských Němců z let 1174—1178 se vyskýtá slovo nadwore zřejmě jako označení jistého deliktu, resp. obžaloby z něho. Brandl to vyložil jako případ obvinění souvisícího prý s nálezem corporis delicti (na př. falešné mince) na nádvoří, a v tom jej opět následoval Gebauer (Slovník staroč. II, 454) a pak na př. i Bretholz. Mnohé však nasvědčuje tomu, že je v tomto případě výjimkou správnější výklad Jirečkův (Prove 177), přijatý i Vackem a spočívající na základě srovnávacím. Podle Jirečka „nádvořím“ ve smyslu starého práva trestního je násilné vtržení do dvora, resp. (dodal bych já) násilí v cizím dvoře spáchané. Pro tento výklad mluví také nevyužitý dosud doklad ze Štítného, že „purkrabí má všech horkých násilí, výbojóv, únosóv, nádvoří popraviti…“. (Že by tu bylo na místě čtení na dvořie místo nádvoří, je málo pravděpodobné.)

Slubní

Toto přídavné jméno se vyskýtá jednak ve Statutech Konrádových ve spojení slubní súd, jednak v Knize Rožmberské ve spojení slubní řeč. Měl jsem před krátkou dobou příležitost[18] vznésti námitky proti výkladu Jiřího Veselého, [142]že by snad „slub“, od něhož zde máme adjektivum, znamenal přísahu, takže slubní soud, resp. řeč by znamenaly řízení s přísahami na místě t. zv. božích soudů. (Na to vlastně myslil už Brandl, Gloss. 315). A doufám, že v pojednání „Ukázky exegese knihy Rožmberské“ brzy znovu podepřu výklad, že slubní znamená prostě tolik, co „na slibu založený“. Slibem pak, jak se zdá, odedávna byl (jako ostatně i dnes je) závazek vzatý na sebe dobrovolně, aby se dlužník „zalíbil“, proti povinnosti, jež znamená závazek nedobrovolný, stranou oprávněnou straně zavázané uložený (srov. výše „povinnost).

Oprava, poprava, náprava

Z těchto tří slov, jež jsou jen malou ukázkou bohatého rozrodu technických termínů odvozených od výrazu „práv, právo(viz výše), zvláště dvě první svádějí naše historiky k záměně. A přece v svém prastarém odborném smyslu nemají oprava a poprava vlastně nic společného. Při opravě — to je třeba si dobře uvědomiti — jde obyčejně o výkon jisté právní ochrany. Zvláštním případem je tu „opravave smyslu výkonu zakladatelské pozemkové vrchnosti (Vaněček, Základy II, 54). Někdy se ovšem opravou míní také vyrovnání křivdy, napravení bezpráví, ale to již sotva je technicky právní užití termínu. Poprava znamená naproti tomu vždy výkon sankcí právních. Typické je ve 14.—15. stol. označování soudní pravomoci hrdelní slovem poprava. Máme-li na mysli toto schematické rozlišení, snadno objevíme zvláště v textech pozdějších případy, kdy bezděky došlo již tehdy k změtení a nesprávnému použití obou výrazů. Že totéž, co platí o opravě a popravě, platí v zásadě i o oprávci a poprávci a o slovesech opravovati a popravovati, netřeba zvláště zdůrazňovat.

Co se týče nápravy, pochybuji o správnosti výkladu dosavadního (viz Brandl; Jireček v Prove si neví rady) a domnívám se, že je zde míněno postavení, kdy někdo sedí na cizím právě, resp. na zvláštním právě, jsa tak ná - prav - níkem, to jest v podstatě držitelem léna, manem pána půdy.

Z literatury citované v článku zkráceně: A. Walde-Jul. Pokorny, Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischem Sprachen, I, 1930, II, 1927, III, 1932; E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch, I (A — L), 1914; Franz Miklosich, Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen 1876; J. Holub, Stručný slovník etymologický, 2. vyd., 1937. — Za mnoho pokynů vděčím pp. prof. dr. O. Hujerovi a Vl. Šmilauerovi.


[1] H. Jireček, „Prove, historický slovar slovanského práva“. Podivínský název knihy pochází od jména boha „Prove“, doloženého u Slovanů polabských a pokládaného Jirečkem i jinými za slovanského boha právního řádu. (Viz Niederle, Slov. starož., Život II, 1, str. 153—154.) Srovnávací materiál u Walda-Pokorného (II, 37—38) by však, myslím, potvrzoval domněnku, že jméno „Prove“ znamenalo ve skutečnosti „pána“.

[2] Vladislav Čermák, O podstatě práva, Praha 1940; zvláště na str. 16, 20, 25, 29, 34, 35 a 36. Je ovšem třeba zdůraznit, že vlastní jádro vývodů Čermákových není na předpokladu zde uvedeném nijak závislé.

[3] V. Brandl, Právník, roč. X, 1871, str. 188 (prý podle údajů prof. Hattaly).

[4] Walde-Pokorny I, str. 230 a 225. Srov. také Brandl, Glossarium 363.

[5] Gebauer, Historická mluvnice I, 65; Slovník staročeský I, 258—259.

[6] Liewehr, Germanoslavica IV, 1936, str. 209—210.

[7] Vaněček, Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě II, 1937, str. 20—21.

[8] Kadlec, Sborník věd právních a státních IV, Pocta Randova 1904, str. 49; Berneker 497; Janko, O pravěku slovanském, str. 193 a 185.

[9] B. Havránek ve sborníku „Co daly naše země Evropě a lidstvu“ 1940, str. 55.

[10] Srov. Vaněček, Glosy k t. zv. Statutům Konrádovým, Sborník věd právních a státních 41, 1941, str. 148—149.

[11] Kadlec (viz pozn. 8 výše), str. 51; Boháček, Právně historické poznámky na okraj „Tkadlečka“, Všehrd XXII, 1941, str. 109.

[12] Vaněček, Sedláci „dědici“ 1926, str. 7, 25 (tamtéž o významu dědic = svatý patron); Základy I, 1933, str. 32, 53.

[13] Vaněček, Základy I, str. 67—68.

[14] Sborník prací z dějin práva (Práce ze semináře českého práva, č. 15), Praha 1930, str. 60—65.

[15] Vaněček, Základy II, 1937, str. 96. Šlo tu asi o poplatek za používání knížecích pastvin.

[16] O vrubovkách viz Kadlec, cit. práce, str. 47—48.

[17] Srov. Vaněček, cit. v pozn. 10 výše, str. 147. První však na tuto možnost upozornil Jan Slavík, Český národ za květu feudalismu (1940), str. 28.

[18] Tamtéž (srov. předchozí poznámku), str. 131 a d.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 5, s. 130-142

Předchozí Obejití, obejdení

Následující Josef Brambora: O některých jazykových zvláštnostech našich spisovatelů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1