Oprátka

Igor Němec

[Short articles]

(pdf)

-

I když slovo oprať v našem motorizovaném věku není z mluvené češtiny vytlačeno, jeho zdrobnělina oprátka již je převážně známa jako pojmenování něčeho zcela jiného, co nemá s koněm a jeho řemením nic společné. Naše děti slovo oprátka buď vůbec neznají, anebo o něm vědí ze školní četby: připomene jim je Fučíkova „Reportáž psaná na oprátce“ a u Jiráska se dočtou o tom, jak Kozina s oprátkou na krku zval Lomikara na boží soud. Tento běžný význam, totiž označení smyčky k usmrcování lidí oběšením, je vskutku překvapivě vzdálen od základního slova oprať, které označuje řemen nebo provaz, jímž vozka řídí zapřažené tažné zvíře. Vždyť oprať nemá podobu smyčky. Lingvista, který [108]se nad tímto rozporem pozastaví, položí si hned otázku, zda zdrobnělina oprátka neměla východisko v jiném, starobylejším významu slova oprať, než je ten jeho význam dnešní. A stará čeština nám také potvrdí, že takový starobylý význam skutečně existoval: stč. slovo oprat označovalo především řemen (nebo provaz) se smyčkou, na kterém se vodili psi; tak např. v staročeském překladu latinské sbírky povídek Gesta Romanorum se praví, že pes „oprat strhal a běhal sem i tam“ (rkp. U, s. 331), a Žilinská kniha zaznamenává předpis, podle něhož mají být „chrti a psi na oprati zvázáni“ (viz F. Ryšánek, Slovník k Žilinské knize, Praha 1954, s. 377). Slovo oprat bylo tedy pojmenováním vodítka se smyčkou, která se navlékala psu na krk. Odtud pochopíme, proč latinský název pasu utahovaného kolem těla na způsob smyčky (zona) se v stč. slovnících překládá jednak jako oprat, jednak jako oprátka. Také české nářeční (chodské) pojmenování popruhu u nůše nebo u koše — voprato — lze vyvodit z onoho starobylého názvu pro přepásání kolem těla; v tom směru je příznačné, že již latinsko-český slovník z 2. poloviny 14. stol., tzv. Bohemarius minor, uvádí v sousedství stč. slova popruh také slovo oprata.

Slovní bohatství staré češtiny tedy naznačuje, že etymologickým východiskem slov oprať, oprátka apod. nebylo asi pojmenování otěží, ale spíše slovo s významem obecnějším — název vodítka upevněného ovázáním kolem těla (krku) vedeného zvířete, zvl. psa. Není proto dost přesvědčivý etymologický výklad, který spojuje české oprať s ruským obroť ‚uzda bez udidel‘ a přehlíží závažný hláskový rozdíl p—b (viz V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 416). Vzhledem k tomu, že v nejstarších dokladech oprať označuje vodítko na psa, mnohem pravděpodobnější východisko tohoto slova vidíme ve slovesném základu *ob+pratiti ‚vodit kolem (vedle) sebe‘, srov. srbocharv. pratiti ‚provázet‘; je to východisko, které české slovní čeledi se základem oprať připisuje Etymologický slovník jazyka českého od J. Holuba a F. Kopečného (Praha 1952, s. 256).

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 2, pp. 107-108

Previous Běla Poštolková: Lentilky, nebo čočky?

Next Josef Brambora: Doň, veň, seň, naňž