Časopis Naše řeč
en cz

K charakteru větné stavby současných odborných projevů

Blažena Rulíková

[Články]

(pdf)

-

Neustálý rozvoj odborné literatury a její význam v životě dnešní společnosti nalézá potřebnou odezvu také v jazykovědném zkoumání. Svědčí o tom práce, které vyšly v poslední době v zahraničí i u nás doma.[1] Pozornost jazykovědců se sice stále ještě soustřeďuje nejvíce [8]na otázky odborné terminologie, avšak v nejnovějších pracích nechybí již vedle orientace na problémy obecného charakteru ani zájem o syntaktickou složku odborných projevů. Mnohé však čeká na podrobnější zpracování. Další bádání by se přitom nemělo omezovat jen na důkladnější poznání současného stavu odborného vyjadřování, na zjištění jeho vývojových tendencí a v souvislosti s tím na řešení některých teoretických otázek. Mělo by být zaměřeno i na hodnocení jazykové praxe, a to s přihlédnutím k požadavkům, které jsou dnes na odborné sdělování kladeny, a s využitím poznatků nově se rozvíjející vědní oblasti, informatiky.[2] Jen tak přinese další výzkum kromě teoretických poznatků důležité podklady pro stylizační výcvik a pro redaktorskou praxi a přispěje k zlepšení podmínek přenosu vědeckých a technických informací.

Také při zkoumání dílčí problematiky, syntaktické složky odborného vyjadřování, nabízí se řada námětů, které je třeba s tímto zřetelem k vyjadřovací praxi podrobněji propracovat. V tomto příspěvku si všimneme otázky rámcové, a to charakteru stavby vět a souvětí v psaných odborných textech.

1.

Po stránce syntaktické bývají odborné projevy charakterizovány obvykle tak, že se zdůrazňuje složitost jejich větné stavby jako výraz potřeby vyjádřit složitější myšlenkové celky a souvislosti. Zároveň se připomíná využívání těch prostředků, které k tlumočení složitějších vztahů a souvislostí slouží a které kromě toho podporují logické uspořádání a členění textu. Někdy se upozorňuje také na využívání delších souvětí a semknutost jejich částí.[3]

Podívejme se však na tuto charakteristiku podrobněji a položme si následující otázky: co se rozumí „složitou“ větnou stavbou, jaká jsou kritéria pro její odlišení od stavby jednoduché, je podobné hodnocení vůbec potřebné?

[9]Z jazykových analýz známe, že charakteristiku větné stavby jakéhokoli projevu je možno podat různým způsobem. Lze ji např. vystihnout poměrem počtu vět jednoduchých a souvětí, je možno ji doplnit údaji o délce vět, o počtu vět v souvětí nebo o poměru větných spojení souřadných a podřadných. Tyto vlastnosti lze dobře vyjádřit kvantitativně, a proto bývají často dokládány statistickými údaji.[4] Kromě toho se však při popisu syntaktické stránky projevů užívá souhrnného rozlišování větné stavby jednodušší (jednoduché) a složitější (složité), a to bez přesnějšího vymezení toho, co tvoří podstatu „složitosti“.[5] Pracuje se tedy s těmito přívlastky jen v přibližném vymezení významu, jako se pracuje běžně s určeními malý, velký, málo, mnoho ap. I když jde o hodnocení opírající se do značné míry o subjektivní stanovisko, je to — podle našeho názoru — rozlišování užitečné, jak potvrzují i následující příklady dvou souvětí stejného typu (tj. o 2 větách) a o přibližně stejném počtu slov, mezi nimiž je však určitý rozdíl, který lze postihnout právě rozlišením větné stavby jednodušší (1) a složitější (2).

Při reakci na určitou situaci či při řešení zadaného problému se člověk chová jako celistvá a jednotná osobnost, tj. v její aktuální činnosti se podílejí motivy a city, psychické vlastnosti, systémy pojmů a kategorií, dále postoje a také kontrolní systémy zpětných vazeb. (Z psychologické monografie.). (1)

Ve fejetonu je možné zejména volné přecházení od jednoho faktu či příběhu k druhému, míšení různých prvků a částí zdánlivě nesouvisejících (lépe — nesouvisejících z hlediska beletristické, tj. románové či povídkové konvence), tedy vlastně to, že fejeton nemá syžet v beletristickém smyslu. (Z literární studie.). (2)

Pokusíme-li se ujasnit si aspoň přibližně podstatu intuitivního rozlišování podobných rozdílů, ukáže se nám, že „složitost“ ve větné stavbě je vlastnost vázaná především na složenost celku a na větší počet dílčích elementů. Současně však na rozdíl od „jednoduché“ stavby vět vyplývá z různorodější a vrstevnatější sítě vztahů mezi jednotlivými prvky. Zahrnuje v sobě tedy určité rysy kvantitativní i kvalitativní. Protože se však touto vlastností charakterizuje syntaktická složka textů, tedy jevů sloužících komunikaci, kde je třeba počítat s autorem i příjemcem informace, implikuje vymezení této vlastnosti, jak se domníváme, i zřetel k vnímateli, tj. že je něco složitější/[10]složité (= náročnější) vzhledem k pochopení (dešifrování, interpretování a pamětnímu zvládnutí) vnímatelem.

Řekneme-li o nějakém souboru textů, že mají složitější větnou stavbu, např. při popisu syntaktické složky odborného vyjadřování, nejde při užití výrazu „složitý“ o nějaké záporné hodnocení, nýbrž pouze o konstatování určitého stavu vlastnosti a to je pro postižení rysů projevů v rámci stylové oblasti potřebné.

Jinak je tomu při posuzování stylizace projevů. Tam se zřetel k vnímateli uplatní ještě více, a to tak, že se důležitou součástí charakteristiky stane míra této vlastnosti (srov. poněkud složitá, příliš složitá, přetížená stavba větná). Stylizace projevu je po této stránce hodnocena v různých stupních z hlediska vhodnosti a únosnosti a „složité“ pak bývá spojováno se záporným hodnocením, stává se předmětem jazykové kritiky a podnětem k úpravám. Na základě zobecnění mohou být stanoveny zásady naznačující optimální způsob vyjadřování a charakterizovány prostředky a způsoby zpřehledňující a odlehčující větnou stavbu přetíženou. Je tedy charakteristika orientovaná na složitost větné stavby i v tomto modifikovaném významu nanejvýš užitečná.

I když jsme se pokusili aspoň rámcově vymezit podstatu vlastnosti, kterou nazýváme „složitostí“ větné stavby, přesné vymezení kritérií pro odlišení jednoduchého, méně nebo více až velmi složitého ve větné stavbě je obtížné. Je vázáno na některé faktory spjaté s osobou vnímatele a mělo by se — zvláště pro hodnocení stylizace — opírat i o výsledky psycholingvistického zkoumání. Pro pouhý popis rysů odborného vyjadřování musíme zatím vystačit s rámcovým rozlišováním jednoduchého a složitějšího ve větné stavbě, abychom i po této stránce mohli odborné texty charakterizovat. Místo stanovení přesných kritérií pro určení obou vlastností, omezíme se v této práci jen na naznačení toho, které konstrukce a v jakém uspořádání vytvářejí stavbu vět složitější a které naopak méně složitou. Pokládáme to za nutné východisko pro zhodnocení situace v současných odborných projevech.

Označení „jednoduchá nebo různě složitá větná stavba“ se zatím užívalo nediferencovaně, bez ohledu na to, že v podstatě zahrnuje v sobě hodnocení týkající se dvou jevů: a) stavby jednotlivých vět, tj. uspořádání větných členů v rámci věty (nezáleží, zda jde o větu samostatnou, nebo o klauzi, tj. větu, která je částí souvětí); b) stavby souvětí, tj. konstrukčního uspořádání vět v rámci souvětného celku. — Vhodné je oba typy odlišovat, poněvadž text ne[11]musí být ve stavbě jednotlivých vět a ve stavbě souvětné konstrukce útvarem stejnorodým a také vývojový pohyb nemusí probíhat v obou případech stejně. Celkový charakter textů je dán ovšem kombinací vlastností týkajících se jak stavby jednotlivých vět, tak souvětných celků.

Kdy půjde o složitější stavbu jednotlivých vět a kdy o složitější stavbu souvětné konstrukce? K zodpovězení této otázky, které je potřebné nejen pro přesnější obecnou charakteristiku odborných projevů, nýbrž i pro hodnocení stylizace jednotlivých textů, bude třeba ještě podrobnějšího zkoumání. Pokusíme se zatím naznačit jen některé případy, a to jednak na základě faktů obecně známých, jednak na základě vlastního hodnocení, ověřovaného průzkumem u jiných komunikantů, i když jsme si vědomi, že nám může být vytýkána subjektivnost.

Složitější stavbu jednotlivých vět (ať samostatných, nebo v rámci souvětí) vytváří v delších větách např. četnější vícestupňové rozvití větných členů, užívání polovětných (kondenzujících) konstrukcí doplněných vlastními rozvíjejícími větnými členy, a navíc ještě rozvitými, nebo přerušování návaznosti syntaktických vztahů delším parentetickým a volným rozšiřováním věty. Jako složitější není zpravidla — podle našeho zjištění — vnímatelem hodnocena ani delší věta s několikanásobnými větnými členy, nejsou-li zatíženy složitějším rozvitím. Složitost je totiž čtenářem pociťována jen při určité kombinaci vlastností kvantitativních a kvalitativních, při jejich určité míře. Např. jedno bohatě rozvětvené rozvití nečiní větu ještě konstrukčně složitou, stejně jako ji takovou nečiní četnější, ale jednodušší rozvití jednotlivých větných členů. Podobně je tomu i při užívání polovětných konstrukcí.

Ukázky na jednodušší a složitější větnou stavbu jednotlivých vět srov. u př. (1) a (2) na str. 9.

Také na složitější stavbu souvětnou nemá vliv jen délka souvětí, tj. počet dílčích vět a jejich délka, nýbrž opět různorodost rozvití, jeho rozvětvenost a stupňovitost.[6] Jednodušší konstrukci — podle tohoto pojetí — mají souvětné celky, které vznikly souřadným spojováním vět nebo rozvíjením jednostupňovým; složitější souvětné konstrukce jsou vytvářeny rozvíjejícími větami různých stupňů závislosti (např. řetězově spojenými) a větami přerušovanými vložením [12]jiné věty. I zde se však uplatňuje spolu s kvalitativním hlediskem hledisko kvantitativní.

Srov. ukázku delšího souvětí, avšak s jednodušší souvětnou konstrukcí:

V počátečním stadiu šlo zásadně o to, aby nová společnost prostřednictvím literárního obrazu poznávala sama sebe, aby si ujasňovala své problémy, aby usměrňovala svůj život ve smyslu svých třídních zájmů a aby podepřela své sebevědomí a uvědomění tím, že se povýšila na společensky hodnotného hrdinu. (Z literárněvědné studie.). (3)

Delší souvětí se složitější stavbou souvětnou může vypadat např. takto:

Autoři pečlivě ukazují (a z jejich knihy přímo vidíme, jak se postupně k jednotlivým závěrům dospívalo), že tento odvozený frázový ukazatel takovým podkladem být nemůže — např. proto, že na tomto podkladě už nelze rekonstruovat sémantický rozdíl mezi větami, jejichž hloubkové struktury (přiřazení první části syntaktické složky, která se nyní označuje jako báze), se navzájem liší (srov. v češtině věty jako Byl spatřen Karlem Byl spatřen dalekohledem). (Z jazykovědné monografie.)

2.

Po vymezení výchozích hledisek — i když pokusném — soustředíme se na otázku, jež představuje téma našeho příspěvku: jak vypadají současné odborné projevy (psané), pokud jde o větnou stavbu, a v souvislosti s tím též na otázku, zda je opodstatněné jednostranné zdůrazňování, že odborné projevy mají větnou stavbu složitou.

Rozbor rozsáhlého materiálu z textů různých oborů ukázal, že je situace po této stránce velmi rozdílná, a to i tehdy, omezíme-li se na posuzování jen nejdůležitějších reprezentantů odborného vyjadřování, tj. odborných článků, studií a monografií.

I když se právě při odborném vyjadřování setkáváme často s texty se složitější stavbou jednotlivých vět (ať již samostatných, nebo v rámci souvětí), a to především vlivem častého užívání polovětných kondenzujících konstrukcí a bohatějších přívlastkových rozvití, nelze totéž říci o uspořádání vět v souvětích, o stavbě souvětné. Souvisí to s tím, že se méně často vyskytují texty stylizované převážně v souvětích o větším počtu vět a naopak běžnější jsou texty [13]stylizované převážně v souvětích o 2—3 (ev. 4 větách).[7] Taková souvětí již vzhledem k menšímu počtu vět nemohou mít složité uspořádání (jako měla např. perioda nebo útvary jí podobné a donedávna ve větší míře užívané). O celkovém charakteru těchto souvětí rozhoduje stavba jednotlivých vět. Ta ovšem může mít různý charakter. Podle našeho pozorování nejobvyklejší jsou však dnes odborné texty s podobnou větnou stavbou, jakou má následující úryvek, tj. s jednoduchou souvětnou strukturou a s nepříliš složitou stavbou jednotlivých vět.

Pokud se historik slavistické práce obírá pouze dílčími otázkami, a zejména pokud se soustřeďuje na monografické zpracování života a díla jednotlivých osobností nebo působení institucí, vyvstávají principiální metodické a koncepční otázky studia dějin slavistiky jen málokdy. Obvykle přitom vychází z ustálených názorů a představ o oblasti svého zájmu a své úkoly a cíle již také vymezuje a formuluje v souladu s nimi. Jiná situace vznikne tehdy, přistoupí-li se k syntetickému zpracování většího časového úseku a chce-li se přitom postihnout a v mnohotvárných historickospolečenských souvislostech vyložit podstata a smysl vývoje této oblasti vědeckého poznání. Uváží-li se přitom, že se slavistika jako zvláštní oblast vědeckého poznání zformovala a stabilizovala na zcela odlišných společenskohistorických základech a v souladu se zcela jiným světovým názorem, vyvstane nutnost formulovat a zodpovídat teoretické otázky s velkou naléhavostí… (Z jazykovědného sborníku.) (5)

Vedle toho jsou však poměrně časté i texty konstrukčně ještě jednodušší. Srov. jako ukázku následující úryvek:

Jestliže není třeba všechny měřicí metody pozorovat současně, lze funkční prvky stavebnice při sestavování různých metod využít několikrát. Stupeň jejich využití závisí na počtu druhů funkčních prvků, kterými lze všechny úkoly řešit, a tím též na jejich složitosti. Čím složitější jsou díly, tím je jich sice v daném přístroji méně, ale tím větší počet vzájemně se lišících druhů je třeba pro sestavení určitého přístroje (např. zdrojů s určitým napětím, zesilovačů s určitými parametry ap.). Jestliže bychom naopak přístroj rozdělili na elementární prvky (tranzistory, odpory, kondenzátory ap.), bylo by možno vzájemným kombinováním několika málo [14]jejich typů vytvořit libovolnou funkci a využití by bylo maximání. (Z čl. v čas. Lékař a technika.) (6)

Nová je pak ta skutečnost, že nejsou dnes ojedinělé ani texty, v nichž odborná informace je podána převážně nebo do značné míry v celcích nesouvětných, ať již méně nebo více rozvitých, avšak většinou tak, že u nich nelze mluvit o příliš složité větné stavbě. Jde o určitý typ jakoby tezovité formulace. Velmi často se s ní setkáváme v odborné literatuře přírodovědné a technické, avšak v poslední době také v textech společenských věd.

Transplantace lymfoidních buněk při nedostatečnosti lymfoidníbo systému byly opuštěny pro riziko reakce štěpu proti hostiteli. Ani naděje kladené do adoptivní léčby leukemií a solidních nádorů se nesplnily pro nemožnost soustředit reakce štěpu proti nežádoucím buňkám. Nadějnější jsou výhledy léčby některých „vrozených omylů metabolismu“ transplantací buněčných klanů vyrábějících chybějící látky nebo enzymy. Není ovšem možné zastírat, že získání namnožení takových klanů i zajištění déletrvající funkce štěpu po transplantaci je velmi nesourodé. (Z čl. v čas. Biologické listy.) (7)

Neurath není s to, vycházeje z těchto pozic, odhalit pravdivě vědecké určení společnosti. Jeho přístup je sociálním behaviorismem. Výchozí pro zkoumání společnosti je v těchto koncepcích izolovaně vzaté individuum; společenská podstata lidského individua je tak ovšem negována. Omezit zkoumání sociologie jen na zkoumání chování jednotlivců znamená však rezignaci na odhalení podstatných momentů v jednání lidí, na odhalení dialektiky objektivního a subjektivního v lidské činnosti. Odhalení obecných vývojových zákonů společnosti nemůže být v této gnozeologické perspektivě postaveno jako reálný úkol sociologického zkoumání. (Z čl. ve Filozofickém časopise.) (8)

Souvětí konstrukčně složitější a se složitější stylizací jednotlivých vět se ve větší míře vyskytují dnes jen v pracích některých autorů, jinak pouze jako méně zastoupené případy v rámci stylizace jednodušší. Srov. následující ukázku souvětí, které se vyskytlo v textu vedle vět s mnohem jednodušší stavbou větnou i souvětnou:

Vycházejíce z uvedených skutečností nadhazujeme — nezávisle na tom, jak někteří naši filozofové, přistupující citlivě k Nejedlého teoriím, určili zvláštnosti české filozofie, a aniž bychom podceňovali význam abstrakce a teoretického myšlení pro filozofii — zásadní otázku: zda k vyjádření toho, co bylo v kterém národě filozofické, co v něm v dané době a v daných kulturních poměrech hrálo filozofickou úlohu, bylo a je vždy bezpodmínečně nutné vytvářet filozofické systémy se všemi atributy zvláštních (uzavřených) myšlenkových soustav, či zda to mohlo a může [15]být vyjádřeno adekvátně i jinak, tedy paradoxně — filozofické nefilozoficky, resp. filozofické ve formě pro filozofii netypické. (Z odb. čl. ve Filozofickém časopise.) (9)

Velmi různorodá situace, pokud jde o stavbu větnou, nás přesvědčuje o tom, že je třeba i při charakteristice odborného stylu upustit od jednostranného zdůrazňování využívání složité větné stavby. Není také nutné vidět závislost větrné stavby na složitosti obsahu a na složitosti věcných vztahů, neboť i velmi složitý obsah lze vyjádřit syntaktickou konstrukcí jednodušší a naopak jednodušší obsah větou složitě formulovanou.

Různorodý charakter větné stavby je v odborných textech ovlivněn různými činiteli, např. do značné míry vyjadřovacími potřebami vědních oborů (srov. např. texty matematické a na druhé straně texty společenských věd), dále žánrovými formami odborných prací a postupy v nich užitými (srov. např. disertaci a proti tomu článek anebo heslo v encyklopedii, úvahový postup proti popisu ap.) a také zaměřením projevu (srov. projevy teoretické a vedle nich populárně odborné a učební). Kromě toho však charakter větné stavby patří k těm rysům textu, které jsou do značné míry ovlivněny individuálním způsobem autorovy stylizace.

Pokud jde o vyjadřovací potřeby vědních oborů i pokud jde o individuální způsob vyjadřování, můžeme v odborných projevech rozlišovat dva protikladné typy stylizace, a to především jednotlivých vět, protože ty převážně určují ráz větné stavby textu.

Jeden typ představuje stylizace stručná, postihující pouze podstatu věci, a to jen s nejnutnějším vymezením a bez dalšího detailního a zpřesňujícího sdělení. To bývá vyjádřeno v následujících samostatných větách. Jde o stylizaci zaměřenou na osamostatňování jednotlivých dílčích sdělení a na jejich jasné a výrazné vyjádření. — Věty v takto formulovaných odborných projevech jsou sevřené, často obsahují jen sloveso a jeho nutné (valenční) doplnění. Další rozvití je minimální a projevuje se především v užití jednodušších přívlastkových konstrukcí. Srov. příklady (6), (7) a (8) na str. 14.

Takováto stylizace se vyskytuje především u autorů prací z přírodovědných a technických oborů, vedle toho však i u autorů prací z oborů společenských věd. Zvláštním podtypem je stylizace užívající přímo matematických a logických postupů a ustálených logických formulací, popř. podávající sdělovaný obsah v podobě postulátů formujících určitou teorii. Srov. např.:

[16]Množina je definována, je-li dán předpis, který o každé věci určuje, zda patří, nebo nepatří do množiny … Zavádí se pojem prázdné množiny: Prázdná množina je taková, která neobsahuje žádný prvek. Prázdnou množinu značíme symbolem ø. Kdybychom se chtěli obejít bez pojmu prázdné množiny, vedlo by nás to k mnoha nepříjemnostem. Než bychom definovali nějakou množinu, museli bychom se přesvědčit, že obsahuje alespoň jeden prvek. To by však mohlo být někdy velmi obtížné. (Z monografie o statistických metodách.) (11)

Také tento způsob stylizace dnes užívají někteří autoři i v pracích např. jazykovědných, sociologických ap.

Druhý typ stylizace představují projevy s výrazným zaměřením na bohaté vystižení sdělované skutečnosti z různých hledisek, a proto obsahující již v průběhu jednoho dílčího sdělení detailizující vymezování a zpřesňování uvedených faktů, popř. i vedlejší, odbočující doplňování. Jde o stylizaci zaměřenou na rozvití základního sdělení a často i absorbování sdělení dalších, jak ukazuje např. následující ukázka jedné věty z filozofického textu, v níž bylo tohoto způsobu stylizace bohatě využito:

Zvláštní rozbory rozporu, který je vlastní věci jako předmětu „vnímání“ (je to rozpor mezi jednotou věci a zároveň její mnohostí, která není na jednotu redukovatelná), dále zařazení a kritika Kantovy věci o sobě (das leere Innere) jako stanoviska vyjadřujícího přechod od schématu substance a vlastnosti ke schématu jev — nitro a interpretace nevysloveného filozofického stanoviska Newtonovy mechaniky jako překonávání Kantovy věci o sobě patří k pozoruhodným stránkám tohoto nárysu. (Z čl. ve Filozofickém časopise.) (12)

Větné schéma takovýchto výpovědí bývá rozvíjeno složitějšími typy přívlastkových a přístavkových konstrukcí, volně připojenými větnými členy, často rozvitými, nebo bývá rozšířeno parentezemi. Rozsah vět se dále zvětšuje nutnou nebo zvolenou (detailizující) několikanásobností vyjádření a větná stavba se komplikuje zapojením rozvitých polovětných konstrukcí. Tento typ stylizace je charakteristický zvláště pro odborné texty věd společenských. Míra složitosti větné stavby takto stylizovaných textů je závislá na způsobu autorovy stylizace.

3.

Pokud jde o stanovení převážného charakteru větné stavby současných odborných projevů a o vývojové tendence, pro jejich přesnější vystižení by bylo třeba statistických údajů. Avšak i na základě něko[17]likaletého pozorování, rozboru sebraného materiálu[8] a na základě sond pro zjištění situace v starších textech můžeme říci, že převládají texty s jednoduchou a méně složitou stavbou souvětnou a výskyt složitějších souvětných konstrukcí se stále zmenšuje. Stavba jednotlivých vět bývá různá a složité typy jsou v odborném vyjadřování stále obvyklé. Určité změny — ve prospěch jednodušší stavby vět — můžeme pozorovat v odborných textech společenskovědních, pro něž byla složitější stylizace dosud typická.

Méně složitá stavba souvětná a často také větná není projevem nějakého jazykového ochuzování. Naopak odpovídá potřebám odborného vyjadřování, a to důležitému požadavku větší zřetelnosti, přehlednosti, možnosti rychlejší orientace v textu. Umožňuje snadnější a rychlejší pochopení obsahu i jeho pamětní zvládnutí.

Pokud jde o texty se složitější stavbou větnou a ev. souvětnou, v nichž autor zároveň s podstatou věci uvádí i její rozvedení, je u nich požadavek zřetelnosti a přehlednosti — na pozadí ostatních potřeb předávání odborných informací — zvláště naléhavý. Plní-li text dobře i tento požadavek, je vhodným způsobem pro vyjádření takových informací, které je třeba předvést ve větší šíři.

Ústup složitější stylizace je v souladu s celkovou tendencí uplatňující se v psané formě jazykového vyjadřování. Projevuje se však při něm i vliv mluvených projevů na projevy psané a vliv odborné literatury popularizující. Je možné, že také redakcemi omezený rozsah prací (časopiseckých, sborníkových a někdy i monografických) nepřímo nutí k stručnější, a tedy konstrukčně méně složité stylizaci. Další příčinu je možno vidět v tom, že výsledkem mezivědních styků není jen přejímání a využívání metod vědeckého zkoumání, nýbrž v některých případech i způsobu vyjadřování. Např. texty společenskovědních oborů, v tom i lingvistiky, jsou dnes ovlivňovány způsobem vyjadřování věd exaktních. Různé způsoby zachycení a zpřístupnění četných vědeckých informací, zvláště technickými prostředky, ovlivní v budoucnu — jak se zdá — způsob odborného vyjadřováni ještě více a to se pravděpodobně odrazí také v charakteru větné stavby odborných textů.


[1] Na některé sovětské práce upozorňuje naše zpráva Problematika stylu odborných projevů v sovětské lingvistické literatuře, SaS 38, 1977, s. 216—221. Z jiných zahraničních příspěvků zaslouží pozornost Th. Savory, The Language of Science, Londýn 1953, W. N. Locke, Scientific French, New York 1957, sb. Scientific and Technical Communication, Washington 1969. Z našich autorů řeší některé otázky nově J. Mistrík (Štylistika slovenského jazyka. 2. vyd., Bratislava 1977).

[2] O styčných bodech v problematice informatiky a jazykovědy srov. např. Jiří Kraus, Přirozený jazyk v informačních systémech, ÚVTEI Metodický leták 104, Praha 1974.

[3] Ostatní syntaktické rysy ponecháváme v tomto článku stranou. O některých z nich srov. v naší stati K funkci spojovacích výrazů v odborných textech (z hlediska vývojové dynamiky), AUC Slavica Pragensia (v tisku).

[4] Srov. např. ve stylistice J. Mistríka, cit. v pozn. 1.

[5] V tomto kontextu nelze totiž chápat význam „složitý“ tak, jak jej vymezují Slovníky, srov. SSJČ: složitý — vytvořený z mnoha složek.

[6] U kratších souvětí, tj. o menším počtu vět, složitá konstrukce nepřichází v úvahu.

[7] Často se však můžeme setkat s tím, že „větný“ celek od tečky k tečce je velmi dlouhý, že jsou v něm spojena dvě nebo více souvětí středníkem nebo dvojtečkou. Jde však o spojení pouze grafické, souvětí jsou po stránce mluvnické samostatná. V odborných textech se totiž běžně takto graficky spojují samostatná souvětí na základě nějaké souvislosti, např. že jde o vysvětlení, pokračování v tématu ap. — O jinou situaci jde, je-li středníku užito pro rozčlenění souvětného celku (např. souřadného: Jednak…; jednak…), a to pro přehlednost nebo pro odlehčení přetíženého souvětí.

[8] Z různých oborů byly sledovány odborné články vycházející v akademických i jiných časopisech v posledních 10 letech, dále sborníky vědeckých prací, některé monografie a orientačně též nepublikované disertace a zprávy o vědeckých výzkumech.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 1, s. 7-17

Předchozí Václav Křístek, Jaroslav Kuchař: Některé aktuální otázky teorie spisovného jazyka

Následující Emil Dvořák: Rozhlasové zprávy z hlediska jazykové kultury

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1