Sémantické kategorie samců, samic a mláďat v odborném vyjadřování zoologickém

Běla Poštolková

[Articles]

(pdf)

-

[1]Každý vědní obor má své specifické kategorie sémantické. Některé odpovídají přirozenému uspořádání světa kolem nás, jiné jsou výsledkem našeho poznávání a třídění jevů skutečnosti. Sémantická kategorie jedinců samčích, samičích a takto nevyhraněných patří k těm, které se vyskytují (v různé míře) jak v realitě, tak v systému běžné i odborné slovní zásoby. Sledovat, jak se uplatňují v odborných zoologických textech, je úkolem této poznámky.

Základním pojmem zoologie, jakožto vědy zabývající se výzkumem a popisem živých tvorů, je živočich. (Zvíře není odborný název zoologický, nýbrž výraz běžné slovní zásoby, jímž rozumíme zpravidla nějakého savce). Živočichové jsou utříděni podle uznaných diferenčních znaků do dvou velkých skupin (podříší), které se dále dělí na kmeny, třídy, řády, čeledi, rody a druhy.[2] V rámci každé takovéto systematické skupiny sleduje zoologie mezi jiným funkci rozmnožování. Při zkoumání této funkce od nejnižších kmenů k nejvyšším liší a vyčleňuje několik základních činitelů. Je to především jedinec základní a jedinec odvozený (u jednobuněčných) nebo (u mnohobuněčných) dva jedinci diferencovaní (protikladní), z nichž jedinec nebo jedinci odvození vznikají, totiž buňka samčí a samičí, samec a samice. Toto členění se v systému živočichů uplatňuje v různé míře podle stupně vývoje. U hermafroditů, např. u plžů, se vyskytuje dvojí funkce orgánů, samčí i samičí.

[207]Zoologické názvosloví neobsahuje zvláštní (heteronymní) pojmenování pro uvedené základní činitele u jednotlivých kmenů, tříd, řádů atd. V podstatě se užívá všude názvů samec a samice nebo (u menších živočichů, např. u hmyzu, ptáků a ryb) sameček a samička. U nejnižšího kmene (prvoků) se mluví o jedinci mateřském a dceřiném nebo o prvku samčím a samičím. Pro savce a ptáky, kteří se starají o své potomstvo, se užívá označení přenesených z oblasti lidských vztahů. Nazývají se rodiče, rodičovsky pár, mluví se zde o rodině, o matce (řidčeji o otci), o ptačím manželství (např. u holubů a čápů). Výjimečné postavení má tzv. společenský hmyz (např. včely, mravenci), kde se samice nazývá královna nebo matka, samec (u včel) trubec, obyčejný jedinec dělnice.

Dále lze v zoologické literatuře pozorovat zobecňování některých názvů běžných u domácích zvířat, vyplývající z jejich aplikace na větší kategoriální skupinu živočichů, zprav. na celou čeleď. U kurovitých lesních ptáků se užívá pro samce označení kohout, kohoutek, pro samici slepice, slípka nebo slepička jako u domácí drůbeže, popř. ve spojení s adjektivy tetřeví (kohout), koroptví (slepice) aj. Pro samce různých druhů kachen (např. čírky obecné, lžičáka pestrého aj.) se uplatňuje název kačer, kačírek. Vžitá pojmenování domácích hospodářských zvířat, jako např. býk — kráva — tele, hřebec — klisna/kobyla — hříbě, beran — ovce — jehně, se rozšiřují na celou čeleď nebo na celý rod. Mluví se tedy o býku a krávě buvola, o zebřím hříběti, o beranovi a jehněti muflona apod. U kočkovitých a psovitých šelem se setkáváme s pojmenováními známými u kočky a psa. Vyskytují se zde např. spojení rysí kočka, levhartí koťata, šakalí pes, liščí štěňata. Stejně tak se označení laň, kolouch přenášejí na samici a mládě soba, losa, popř. i daňka.

Po stránce jazykové utvářenosti jsou pojmenování živočichů různého typu.[3] Mají podobu jak jmen mužských (jelen, kůrovec), tak ženských (vrána, motýlice, koroptev, myš), řidčeji i středních (prase, klíště, morče). V této podobě jsou jména živočichů vespolná (epikoina)[4], pojmenovávají jak samce, tak samici (např. jezdit na koni, mít psa a kočku, zastřelit vránu).

[208]K rodovému rozlišování dochází v jazyce nejčastěji vytvářením a) přechýlených názvů samic, a to především příponou -ice (např. holubice, lvice), řidčeji -ka (např. teriérka, muflonka), ojediněle -yně (mezkyně). Méně častěji se tak děje vytvářením b) přechýlených názvů samců, a to formantem -ák (lišák, opičák). Také některá běžná označení samců, např. kačer, houser, srnec, jsou svým původem odvozena od samičích základových jmen. U malé skupiny živočichů člověku blízkých se však k označení rodových dvojic neužívá názvů odvozených, ale starých pojmenování heteronymních.

Jména mláďat se vytvářejí od základových jmen živočichů formanty -e(t) (např. kůzle, kůzlete), -ě(t) (např. holoubě, holouběte), někdy též příponami zdrobňovacími -átko (morčátko k neutrální podobě morče, prasátko — vedle sele — k prase aj.), -eček (srneček), -ička (kachnička), popř. starými (dnes už) nemotivovanými slovy s formanty -e(t), -ě(t) (např. tele, sele, jehně, štěně).

Jak u přechýlených, tak u u jmen mláďat jde po stránce sémantické o modifikaci významu základového slova.

Vedle svého věcného významu mají přechýlené podoby některých jmen v neodborném jazyce i význam nebo odstín přenesený a jsou expresívně zabarvena. Tygřice je i ‚zlá, vzteklá žena‘, vlčice ‚krutá žena‘; podoby ovádka, blešák, štíře znějí neobvykle a žertovně. V zoologickém systému se zase vyskytují zdánlivě přechýlené podoby jmen samců nebo samic, které však ve skutečnosti označují zcela jiné živočichy; morčák není samec morčete, ale vodní pták, sovice je druh severské sovy, molice nepatří k molu, ale je to příbuzná mšice, motýlice označuje druh vážky.

Heteronymní a přechýlené podoby se uplatňují v zoologických textech v míře omezené. Vyskytují se zpravidla u základních hospodářských zvířat (např. býk — kráva; hřebec — klisna/kobyla; vepř — prasnice/svině), u drůbeže (např. kohout — slepice, kačer — kachna, krocan — krůta), u lesní zvěře (např. jelen — laň, srnec — srna) a u některých cizokrajných savců (např. lev — lvice, slon — slonice). Naproti tomu v oborech aplikovaných, v zemědělské praxi (v chovatelství, myslivosti, včelařství aj.) se vytvářejí pojmenování speciální (např. pohlavně dospělá ovce se jmenuje bahnice, mladá samice ovce jehnice; myslivci nazývají samici zajíce zaječka, samici daňka danělka nebo daněla, samičí mládě daněčka; včelaři říkají mladé, právě vy[209]líhlé dělnici mladuška a diferencují včely dělnice podle funkcí na krmičky, létavky, sběračky atd.).

Sémantické kategorie samců, samic a mláďat lze v jazyce vyjádřit také prostřednictvím sdružených pojmenování, jako např. samička komára, tetřeví kohout, jehně muflona, krokodýlí mládě[5] aj. V těchto dvojslovných pojmenováních je částí určovanou základní substantivum (samec, samice nebo jiné zástupné slovo) a částí určující (ve funkci přívlastku) buď adjektivum odvozené od jména živočicha (tetřeví, krokodýlí), nebo substantivum (jméno živočicha) v druhém pádě (komára, muflona).

Problematika sémantické kategorie samců a samic těsně souvisí s otázkami přirozeného rodu u zvířat. Tímto tématem se podrobněji před časem zabýval J. Novotný. Ve své studii[6] uvádí, že u zvířat jsou zpravidla oba členy rodové dvojice označovány jedním společným výrazem. Sexuální příslušnost většiny živočichů je znakem irelevantním (na rozdíl od lidí). Zpravidla se přihlíží k pohlavním rozdílům jen tam, „kde mluvčímu v konkrétní situaci na sexuálním charakteru daného zvířete záleží, kde je vyjádřit chce… Obvyklá je proto relevace[7] přirozeného rodu u hospodářských zvířat, jejichž užitečnost je spojena s jejich sexuálním charakterem: samice poskytuje živočišné produkty (vejce, mléko), pro něž se chovají, samci nikoli… Jestliže však ve vědomí mluvčího převládne společná užitečnost různého pohlaví (samec i samice jsou zdrojem téhož produktu) nad jejich užitečností rozličnou, dochází i v uvedených případech k neutralizaci“. Práce dále ukazuje, že sexuální relevance je jen u nepatrné menšiny zvířat, a to zejména v jazyce odborném. Může být vyjádřena třemi (synonymními) způsoby. Jako obecné označuje autor užití sdruženého pojmenování samec lišky, liščí proti samice lišky, liščí; specializované (jen v odborné literatuře nebo v odborném jazyce) je pojmenování (liščí) pes proti (liščí) fena a za speciální se považuje označení lišák proti liška, liščice. Neutrální je pak použití slova liška pro oba rody. V jazyce hovorovém[8] se projevuje spíše sklon k neutralizaci, v jazyce psaném se [210]uplatňují obě možnosti (lišení bývá časté zejména v bajkách a pohádkách, kde zvířata jednají a mluví jako lidé, tj. když je motivováno personifikací).

Uvedená zjištění týkající se odborného jazyka nejsou v rozporu s výsledky našeho zkoumání. Doplníme je navíc tím, že sexuální lišení spojené se specializovaným pojmenováním se uplatňuje zejména v jazyce odborné praxe (zemědělské, myslivecké aj.), méně v literatuře zoologické (což je zcela ve shodě s doklady citovanými v uvedené studii, ale autor tuto okolnost nerozvádí).

Zoologie totiž jako obor teoreticky zaměřený často srovnává, souborně zařazuje a charakterizuje určitou skupinu živočichů. Pro tento účel je nejvýhodnější obecné označení samec, samice, které lze užít jak u celého kmene, tak u třídy, řádu nebo čeledi. K přesnému neutrálnímu vyjádření zde slouží víceslovné pojmenování s určujícím členem a) substantivním (samečci čichavců, samice vačnatců) nebo b) v podobě sdruženého pojmenování (samec mořského sumce, samička ledňáčka obecného) nebo c) adjektivním (mroží samice, komáří samička, tulení matka). Vyskytují se i spojení složitější, jako např. samečci jednoho druhu hlubinných ryb rodu Ceratias, samičky druhu Danaus plexippus a jiné.

Přechýlených a heteronymních podob se užívá v zoologické literatuře výjimečně jen u některých živočichů (např. tygřice, vlčice, medvědice; fena, svině, laň).

Podobně je tomu u kategorie mláďat. Nejčastěji se vyskytuje označení mláďata (např. mláďata zajíců, platýsů, krokodýlí mláďata, ale i mláďata kopytníků, šelem, hlodavců); užívá se však i slova potomstvo (např. kapří potomstvo). U některých živočichů jsou vžité podoby odvozené (např. tygřata, vlčata, medvíďata) nebo (z dnešního hlediska) heteronymní (jehňata, selata, štěňata). Mnohdy se vyskytuje substituce víceslovným pojmenováním (např. mladé žáby, užovky, mladí úhoři aj.); výjimečně se užije i zdrobněliny (např. imága — drobní mločci).

Závěrem můžeme konstatovat, že v celém zoologickém systému u všech tří zkoumaných sémantických kategorií převládá obecné víceslovné pojmenování převážně ve tvaru genitivu přivlastňovacího (samec šimpanze, samice velryby, mládě lišky).

---

[1] Zpracování problematiky vychází z materiálu těchto publikací: A. Pfeffer a kol., Lesnická zoologie 1—3, Praha 1954. — Štěpánek, Mařan, Obenberger, Prantl, Přírodopis živočišstva 1—3, Praha 1956—7. — Zootechnický slovník, Praha 1963. — Zoologie pro 6. ročník ZDŠ, Praha 1963. — Zoologie pro I. a II. ročník středních všeobecně vzdělávacích škol, Praha 1968. — Naučný slovník zemědělský 1—5, Praha 1966—72. — Od agamy po žraloka, Praha 1974.

[2] Toto třídění je jen základní; u každé skupiny se užívá ještě navíc podskupin a nadskupin (např. podtřída, třída, nadtřída).

[3] Dále byl zpracován materiál týkající se dané problematiky v Slovníku spisovného jazyka českého, Praha 1960—71, a v knize Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 536n., 552n.

[4] Podrobně o mužských a ženských epikoinech srov. F. Oberpfalcer, Rod jmen v češtině, Praha 1933, s. 69n. a 200n.

[5] S typem samec straka, gorila sameček jsme se v zkoumaném materiálu nesetkali. Jde zřejmě o starší způsob vyjadřování. Srov. dílo cit. v pozn. 4, s. 11.

[6] J. Novotný, K některým otázkám vyjadřování tzv. přirozeného rodu v češtině, Sborník Pedagogického institutu v Ústí nad Labem, Praha 1960, s. 31, 34.

[7] Autor užívá všude podoby relevace, ale Slovník spisovného jazyka českého má jen relevance (tj. závažnost, důležitost); v němčině je die Relevanz, v angličtině také jen relevance nebo relevancy.

[8] Zato však nářečí a slangy se vyznačují bohatým a diferencovaným slovníkem pro sexuální protějšky zvířat. Srov. o tom též dílo cit. v pozn. 4, s. 16 a 191n., dále např. K. Šiman, Česká mluva myslivecká, Praha 1946 aj.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 4, pp. 206-210

Previous Josef V. Bečka: Substantivní shoda

Next Jan Balhar: Druhý díl studie o českých nářečích jihozápadních