Substantivní shoda

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Přídavné jméno rozvíjející ve větě větný člen vyjádřený podstatným jménem shoduje se s tímto podstatným jménem v rodě, čísle a pádě. Rovněž se shoduje s podmětem přídavné jméno v přísudku. Např. Cesta byla příjemná. — Cestu jsme měli příjemnou. — Naši společníci byli velice příjemní. — Měli jsme příjemné společníky.

Shoda má zde úkol syntaktický a formálně je umožněna tím, že přídavné jméno má tři rody, obě čísla a plné skloňování. Tyto kategorie rodu, čísla a pádu jsou morfologické, to znamená, že je lze na přídavných jménech vyznačovat zcela pravidelně. Mají úkol čistě formální, [190]gramatický (tj. vyjadřují syntaktický vztah ve větě), neoznačují vztah sémantický (tj. vztah k vyjadřované skutečnosti).

Pozn. Proto adjektivní shoda jako prostředek gramatický, formální může být zčásti nebo úplně nahrazena jiným prostředkem, např. ustáleným pořádkem slov. Adjektivum pak není schopno rozlišovat jmenované kategorie (je neměnné) nebo je rozlišuje neúplně.

Podstatné jméno není po této stránce tak pružné jako jméno přídavné. Syntaktický vztah může vyjádřit pádem vždy, číslem však již s mnohým omezením a rodem nikdy, neboť podstatné jméno má jeden rod a pro syntaktické potřeby jej nemůže měnit. Srov.:

Takové cesty letadlem pokládám opravdu za zážitek.
4. pád žen. rodu množ. čísla	4. pád mužského rodu jedn. čís.

Mnohá podstatná jména však mohou být přechylována, tj. k mužskému podstatnému jménu je utvořeno podstatné jméno rodu ženského, řidčeji k ženskému jménu jméno mužské. Uplatňuje se tu pojetí rodu přirozeného, tj. rodu vyjadřujícího nikoliv jen formální gramatickou kategorii, nýbrž i vztah ke skutečnosti. To je možné jen u jmen živých tvorů, především osob a zčásti i některých zvířat, srov. lékař — lékařka, dělník — dělnice, pěvec — pěvkyně, lev — lvice. Kde je taková dvojice slov rozlišených rodem, tam syntaktická shoda v rodě již možná je. Není však dána tvaroslovně jako u přídavných jmen, nýbrž slovotvorně, odvozováním, není jen formální, nýbrž i významová. Substantivní shoda je tedy v podstatě odlišná od shody adjektivní a řídí se jinými zásadami a pravidly. Poněvadž však jde o jev skladby se jen dotýkající, v gramatikách v oddíle syntax se o něm mluví nanejvýš v povšechných připomínkách. V oddíle o slovotvorbě má přechylování svou kapitolu, zpravidla podrobnou, ale hovoří se tu o způsobech a možnostech tvoření slov přechýlených, ale ne již o způsobech a rozsahu užití jich ve výstavbě věty. A přece jsou případy, kdy neužijeme tvaru přechýleného (tedy substantivní shody), i když v jazyce takový tvar existuje, a naopak někdy cítíme potřebu přechýleného tvaru užít, i když nám zní jako neobvyklý anebo dokonce si jej musíme teprve vytvořit. Problém substantivní shody je toho druhu, že si zasluhuje zvláštní, podrobný rozbor.[1]

[191]Při rozboru substantivní shody musíme rozlišit trojí případ: A) substantivní shodu u jmen osobních, B) substantivní shodu u jmen zvířat, C) substantivní shodu u jmen ostatních. Přitom si všímám toliko problémů shody v rodě, nikoli též shody v čísle.

A) Substantivní shoda u jmen osob.

Je to základní oblast, v níž se substantivní shoda vyskytuje. Shoda je tu častá, není však bezvýhradná. Podle míry pravidelnosti užití shody je třeba rozlišit tři skupiny případů.

A) Shoda u jmen označujících zaměstnání nebo činnost a u jmen označujících přináležitost k určité skupině lidí (přináležitost národní, státní, zeměpisnou, dále přináležitost názorovou, politickou, náboženskou apod.). Shoda je zde v zásadě závazná a na její zachování je čeština velmi citlivá. O důsledné zachovávání shody byl zde ještě poměrně nedávno sváděn urputný boj. S postupující emancipací žen se totiž objevovala potřeba nových a nových jmen v ženském tvaru pro zaměstnání dosud vyhrazená jen mužům i pro zaměstnání a činnosti nově vznikající. Nově utvořená ženská jména zněla někdy nezvykle, a to jak svým tvarem, tak i svým dosud málo vžitým významem, a budila nedůvěru. Zpočátku byl proti některým i odpor, jako by nevystihovala dobře skutečně aktivní činnost žen. Po 2. světové válce s rozšiřujícím se zpravodajstvím se začala množit jména příslušnic národů dosud jen zřídka připomínaných i obyvatelek států vzdálených nebo nově vznikajících. Tato jména jsou však už přijímána vcelku bez odporu a s jistou samozřejmostí.

Pozn. Proti nedůvěře, ba i odporu k některým ženským jménům označujícím zaměstnání Naše řeč ostře vystupovala hned od prvních ročníků. Ve II. roč., 1918. [192]s. 156, bylo káráno spojení slečna doktor jako „nesmysl do nebe volající a ohavnost spuštění jazykového citu“. Podobně i v dalších ročnících. Do sporů zasáhl i akademický senát Karlovy univerzity, jenž 4. IV. 1930 doporučil užívat v titulech tvarů doktorka, asistenka, docentka, profesorka ap. K tomu se 2. III. 1931 připojil akademický senát Českého vysokého učení technického.

Dnešní stav v češtině je takový, že prakticky ke každému osobnímu podstatnému jménu mužského rodu (třeba i nově do jazyka vstupujícímu), které označuje zaměstnání, činitelství nebo přináležitost, lze utvořit příslušné osobní jméno rodu ženského. Byla již překonána jistá nechuť ke tvarům s příponami -yně, -kyně (např. ministryně, soudkyně, náměstkyně, předsedkyně). Někde váhavost se dosud projevuje dvojtvary: chirurgyně — chiruržka. Váhání, způsobené relativně nízkou frekvencí, nikoli však odpor provází užití jmen příslušnic některých národů a států, např. Portugalka, Argentinka, Uruguayka, Guinejka.

Užití přechýlených tvarů u slov jmenované skupiny je dnes závazné, není však bezvýhradné. Sledujeme-li jen případy substantivní shody, platí zde toto: užití ženského tvaru je závazné a bezvýhradné tam, kde přechýlené jméno je shodným přívlastkem nebo je přístavkem rozvíjeného podstatného jména. Tedy:

profesorka Anežka Podhorská, zástupkyně ředitele školy,
s profesorkou Anežkou Podhorskou, zástupkyní ředitele školy.

Nedbání této zásady cítíme dnes jako hrubé porušení jazykové správnosti.

Zato v postavení přísudkového jména nebo v postavení doplňku, popř. předmětu nebývá již shoda tak pravidelná; jsou případy, kdy o ženě je užito tvaru mužského, aniž to cítíme jako jazykovou chybu. Jsou to případy, kdy nad principem rodové shody vítězí snaha zařadit pojmenování do širší významové kategorie vyjadřované jménem rodu mužského.[2]

Je to především tehdy, když se podstatné jméno významem těsněji spíná se slovesem, tvoříc s ním téměř významovou jednotku. Bývá to ve spojeních zčásti již ustálených, hlavně v následujících:

Také na mistrovství ČSSR ve skocích do vody byla Milena Duchková pouhým divákem (z denního tisku). Helena Hejdová se stala svědkem vraždy za bílého dne (původní detektivka). Na [193]laoský Nový rok je žena prostě pánem a může si všechno dovolit (z publicistické reportáže).
Basketbalistky SSSR se staly … vítězem turnaje o Velkou cenu Prahy (z denního tisku).

O sémantickém uvolnění podstatného jména v přísudkovém postavení svědčí i to, že v posledním z uvedených příkladů není provedena ani shoda v čísle. Srov. s tím přechýlený tvar vítězka v postavení přívlastkovém:

Obě vítězky (tj. Pražské brusle), Binderová i Allenová, jely velmi dynamicky (z denního tisku).

Jinak i v přísudkovém postavení dnes naprosto převažují tvary přechýlené (ovšem kromě případů, o kterých bude řeč dále). Např.

Docentka Pastorová … je už 20 let také krajskou chirurgyní a několik let členkou poradního sboru hlavního chirurga ČSSR (Vlasta, č. 4, 1976, s. 17). V soutěži žen (tj. krasobruslení) byla suverénkou Hana Knapová (z denního tisku).
Žena tu (tj. u Tuaregů na Sahaře) byla odjakživa nositelkou kulturní tradice (Svět práce, č. 5, 1976, s. 7).

Shoda nebývá u substantiva v postavení doplňkovém, zvláště je-li uvedeno spojkou jako. Např.:

(Dívka říká:) Budu studovat práva.
(Její otec:) Ale já si tě, Ino, nedovedu představit jako prokurátora nebo obhájce (v rozhlasové hře To je můj čas, 8. IX. 1976).
Soutěže jsem se účastnila ještě jako student třebíčského gymnázia (v debatě rozhlasového pořadu Studio mladých, 25. X. 1976).
Jako dospělý občan byste měla pochopit, že váš výslech je nutný (ze scénáře filmu Ztracená čest Kateřiny Blumové).

Většina z nás by i v těchto případech asi dala přednost tvarům přechýleným, ale příklady ukazují, že závaznost shody v takové pozici není zcela bezvýhradná. Zvlášť nápadný je tento doklad:

Milena Jindrová, bývalá čs. basketbalová reprezentantka, přestoupila před nastávající sezónou do Lokomotivy Košice, kde uplatní své dlouholeté zkušenosti nejen jako hráčka, ale i jako metodik oddílu při výchově mládeže (Lidová demokracie, 15. X. 1976).

Zde je spojen souřadně tvar přechýlený (hráčka) s tvarem nepřechýleným (metodik). Ve sportovních disciplínách je přechýlené označení nutné, neboť fyzická výkonnost mužů a žen se hodnotí různými měřítky; [194]proto tvar hráčka. Sémantické pojetí se tu silně uplatňuje. U činností mentálních, jako je právě činnost metodika, rozlišování přirozeného rodu již není tak naléhavé a autor zde užil tvaru nepřechýleného, tedy metodik. Sémantické uvolnění v postavení doplňkovém tu zvítězilo.

Pozn. Z uvedených důvodů utvoříme přechýlený tvar, je-li třeba, i u těch sportovních disciplín, jež ženy neprovozují vůbec nebo jen zřídka, spíše výjimečně, např. zápasnice, boxerka, ragbistka, fotbalistka.

Čteme-li oddíly ženských boxerů (Vlasta, č. 5, 1976, s. 5), cítíme jasně nevhodnost takového užití, které zřejmě vzniklo špatným překladem z cizího jazyka. Opisné tvary typu žena — malíř, ženský malíř jsou nesystémové a v češtině se jich neužívá. Některé případy jsou speciální: Byla za to jmenována první ženou akademikem Ruské akademie umění (Svět práce, č. 45, 1976, s. 13). Pod tlakem systému tu očekáváme tvar akademička, i když zní prozatím neobvykle, popřípadě opisný tvar s titulem akademik, kde vztah není tak těsný.

Také v případě, že rozvíjející substantivum obsahuje hodnocení, nacházíme někdy tvary nepřechýlené. Je to typ: Eva je dobrý chodec. Pojetí činnosti se tu posouvá k pojetí vlastnosti a u takových podstatných jmen shoda již nebývá pravidelná (viz další odstavec). Např.

(Detektivka) … literární žánr, jehož byla A. Christie vedle Dorothy Sayersové patrně nejdokonalejším představitelem (z denního tisku). Bulharky nám budou v košíkové nepříjemným soupeřem (denní tisk). Jako jediná žena v republice je (docentka Pastorová) ve funkci přednostky chirurgického oddělení. Je náročným šéfem (Vlasta, č. 34, 1976).

Nepřechýlený tvar může také naznačovat, že žena převzala funkci muže nebo že její činnost je uvedena jen jako hypotetická nebo platná pouze pro danou situaci. Např.:

Teď jsem tu kapitánem já (prohlásila japonská dívka, když převzala řízení jachty za svého společníka; scénář filmu Léto jedné lásky.) V závodě Severka jsou zaměstnány téměř výhradně ženy. I ředitelem podniku je tu žena (televizní relace v březnu 1977). Kdybych byla ekonom, nejspíš bych dokázala spočítat milióny, které tu odborníci za rok ušetří (Svět práce, č. 26, 1976). Kdyby letuška Gabriela byla diplomat, co týden by mohla podávat zprávu o stavu nálady obyvatelstva v evropských i světových městech (publ. článek, Vlasta, č. 28, 1976).

[195]Ve spojeních typu dělat jednatele, být ve funkci jednatele, pracovat s jistotou odborníka ap. můžeme jména mužského rodu považovat již za představitele druhu jednajících osob bez rozlišení pohlaví. Např.:

Dělala jsem na večírku konferenciéra a jakéhosi průvodce po programu (z improvizovaného projevu v rozhlasovém pořadu Studio mladých).
V organizaci SSM jsem začínala ve funkci jednatele (rozhlas, září 1976).
Instrumentářka podávala chirurgům potřebné nástroje bez ptaní a s jistotou zkušeného profesionála (Vlasta, č. 34, 1976).

Stejně lze vyložit užití nepřechýlených substantiv v úvodních a závěrečných titulcích filmů, jak je to dnes pravidlem, např.

Výtvarník kostýmů	Dramaturg	Pomocný režisér
Jarmila Konečná	Regina Pospíšilová	Věra Pištěková

Jestliže množné číslo podstatného jména označuje i muže i ženy, je na místě tvar nepřechýlený, např. V naší rodině jsem byla vždy nejúspěšnější houbař (Vlasta, č. 26, 1976). V rodině byli muži i ženy. Vztahuje-li se však substantivum jen k ženám, musí se užít tvaru přechýleného:

Tato mladá rumunská gymnastka (Nadja Comaneciová) patřila k nejúspěšnějším sportovkyním v Montrealu (z denního tisku).

Srovnejme po této stránce následující dvě věty:

Nejlepší žáci třídy VI. A: Eva, Věra, Martina (školní nástěnka).
Nejlepší žákyně třídy VI. A: Eva, Věra, Martina.

První věta znamená, že ve třídě byli i hoši i dívky (proto mužský tvar), ale mezi nejlepšími se umístily jen tři dívky a žádný hoch. Druhá věta není jednoznačná: buď byly ve třídě jen dívky, anebo ve výčtu jsou uvedeny pouze nejlepší dívky, ne však i nejlepší hoši. Je-li třeba vyhnout se nežádoucí dvojznačnosti, uvádí se mužský tvar pro mužskou část a přechýlený tvar pro ženskou část např.:

Bylo konstatováno, že ze 14 závodníků a závodnic jen čtyři podali předpokládaný výkon (z denního tisku).

Pozn. Zvláštní užití vidíme v tomto příkladě: Jistě mu není víc než 25 let a jeho spolujezdec v autě je stoprocentně spolujezdkyně (publ., duben 1977). V podmětu je tvar maskulinní jako představitel druhu a v přísudku je tvar femininní jako jeho specifikace.

[196]Vcelku jen vzácně může na volbu tvaru se shodou nebo beze shody působit i snadnost přechylování (příponou -ka) nebo jistá neochota k tomu (u přípony -kyně). Svědčil by o tom tento příklad.

Je (tj. dr. Jiřina Metyšová) autorkou nebo spoluautorkou 100 patentovaných vynálezů z oblasti farmacie. Je tvůrcem nebo spolutvůrcem asi 150 vědeckých prací v témž oboru (Milena Majorová, Vlasta 19, 1977, s. 17).

Tvaru tvůrkyně se Majorová vyhnula, tvaru autorka nikoli. Ve větší míře nacházíme tento jev u jmen nositelů vlastnosti a stavu (viz Ab).

 

Ab) Jména nositelů vlastnosti a stavu. Situace je podstatně odlišná od situace u jmen označujících zaměstnání, činnost a přináležitost. Některá slova se vůbec nepřechylují a shoda u nich není možná. Některá slova se sice přechylují, ale tvarů přechýlených se většinou neužívá. Jen u některých jsou shoda a přechylování běžné.

U některých slov — a jsou mezi nimi i slova zcela běžná a frekventovaná — vůbec nevznikla potřeba tvořit formy přechýlené. Jsou to např. slova slepec, sobec, lakomec, blázen, sirotek, dlouhán, naháč, strašpytel, darmožrout, kazisvět, miláček. Pokud tu tvary přechýlené byly, zanikly (srov. staročeské bláznice), pokud byly utvořeny, neujaly se (srov. sirotka, sobkyně, slepka, lakomnice). U jmen osob rodu ženského tu užíváme tvarů mužských (pokud se formulaci s takovým slovem vůbec nevyhneme), např. Eva je hrozný kazisvět, na co sáhne, to zničí. Úz. — Teta, největší lakomec v celém našem rodě, mi ovšem k svatbě nedala nic. Úz. — Alena je vytáhlý dlouhán, samá ruka, samá noha. Úz. — Evička je mazlíček celé rodiny. Ema je strašpytel, ta v noci do lesa nepůjde. Úz.

Mnoho záleží na zakončení slova. Tak slova s příponou -ář tvoří tvary femininální zcela pravidelně a také pravidelně se těchto tvarů užívá, srov. lhář — lhářka, pod. prospěchářka, ramenářka, tmářka.

Rovněž od slov s příponou -ník, -ík se tvoří ženské tvary pravidelně a jsou zcela běžné. Srov. mladík, trosečník — mladice, trosečnice, podobně skrblice, zbohatlice, uprchlice, marnotratnice, příživnice, vlastnice. Ale přidruží-li se k významu vlastnosti expresívní hodnocení, slova se již nepřechylují: Alena je vychrtlík, vyzáblík, zmrzlík.

Pravidelně se přechylují substantivizovaná příčestí l-ová: břídil — břídilka, pod. kutilka, žvanilka, hýřilka. Jsou to však slova vcelku nepříliš frekventovaná.

[197]V některých typech slov jsou v dnešním jazyce vedle sebe tvary mužské i přechýlené. Jsou to především slova na -ák, -och a některá slova složená. Např.:

Babičku jsem měl rád, byla velká dobračka — velký dobrák (úz.). Já hlupák, co jsem to jen provedla — Já hlupačka, co jsem to jen provedla! Matka nebyla žádná silačka — žádný silák. Eliška je slaboch — slaboška. Ema je divoch — divoška. Už jí je dvacet, a pořád je takový větroplach — taková větroplaška. Proslula jako velká lidumilka — jako velký lidumil. V mluveném jazyce se tu uplatňuje, jak se zdá, stále jasněji tendence dávat přednost tvarům beze shody. Tak je tomu zejména u slov chudák, mrzák a ubožák. Tvary přechýlené chudačka, mrzačka jsou dnes neobvyklé, tvar ubožačka je celkem řídký. Např.

Chudák maminka, kdyby se toho dožila! — Byla od narození mrzák a politování hodný ubožák.

Pozn. Příslušnice nekultivovaného národa je ovšem jen divoška (patří sub Aa, mezi slova značící příslušnost).

Zato slova s příponou -ek, značí-li nositele vlastnosti nebo stavu, přechýlené tvary netvoří a i o ženách se užívá tvarů nepřechýlených. Jsou to např. slova smíšek, snílek, mazánek, nováček, miláček, drahoušek, mazlíček, fanoušek. Sr.:

Babička ji vždy ráda viděla a říkala jí smíšek, protože se Kristla velmi ráda smála (B. Němcová). — Mladičká, pěkná ošetřovatelka — asi nováček (K. Čapek). — Ženy toho druhu bývají snílkové (z fejetonu). — Co by ses bála, ty blázínku!

Početná je skupina jmen nositelů vlastnosti a stavu tvořená příponou -ec od přídavných jmen na -avý (nenechavý — nenechavec), -ivý (chamtivec), -ový (hladovec) -atý (vlasatec), od příčeští l-ových (opozdilý — opozdilec) i od příčestí trpných (zajatý — zajatec, neotesaný — neotesanec). Feminina tvoříme k nim velmi neochotně a jen některá jsou obvyklá, např. příznivkyně, zajatkyně. Zvláštní skupinku tvoří jména nositelek stavu tvořená ustálenou příponou -ka: snoubenka, milenka, chráněnka, schovanka; ta jsou i v dnešním jazyce běžná. Jinak zde přechýlených tvarů neužíváme, a pokud je v beletrii, zejména starší, čteme, znějí nám neobvykle a cítíme k nim nechuť, např. vzdělankyně, zločinkyně-zločinka, pokrytkyně-pokrytečka. Podobných slov najdeme v obou našich akademických slovnících mnoho, ale většinou [198]s poznámkou, že jsou řídká. Jsou i tvary potměšilka, žárlilka, rozpustilka, zhýralka, odvozené od maskulin po odtržení přípony -ec, -ivec (potměšilec, žárlivec atd.).

Pozn. Jména vlastností a stavu na -ec a jejich přechýlené odvozeniny jsou příznačné pro starší beletrii; nacházíme je např. u K. Světlé, u K. V. Raise. Bylo by třeba podrobným rozborem zjistit, do jaké míry souvisí tento jev se stavbou věty u těchto spisovatelů.

Dnešní praxe je taková, že v případě, kdy ženský tvar je neobvyklý nebo vůbec neexistuje, do přechýleného tvaru se nenutíme, nýbrž volíme formulaci, která nás takovýchto rozpaků zbaví. U jmen nositelů vlastností je to celkem snadné: místo vazby se substantivem volíme vazbu s přídavným jménem.

Srovnejme formulaci pro muže s vazbou substantivní:

Ne že bych byl nějaký neduživec, hlupák, ošklivec — pravda, elegán zrovna nejsem. Je to zhýralec a prostopášník. Byl znám jako vzdělanec a učenec světového jména.

A s tím srovnejme formulaci pro ženu s vazbou adjektivní:

Ne že by byla neduživá, hloupá, ošklivá — pravda, elegantní zrovna není. Je to žena zhýralá a prostopášná. Byla známa jako vzdělaná a učená žena světového jména.

Od některých přídavných jmen na -ivý, -avý jsou k dispozici i příslušné vazby slovesné, takže autor má na výběr trojí vazbu, slovesnou, adjektivní a substantivní. Např.:

Byl podezíravý a na svou ženu bez příčiny žárlil.	Slovesná vazba označuje vlastnost zasazenou do situace a času.
Byl na svou ženu až chorobně žárlivý.	Adjektivní vazba označuje vlastnost jako relativně trvalou.
Byl nenapravitelný žárlivec.	Substantivní vazba označuje vlastnost jako trvalý znak povahy.

Ve formulaci pro ženy bychom se substantivní vazbě pravděpodobně vyhnuli, třebas takto: Nemohla svou žárlivost překonat.

Podrobné stanovení rozdílů mezi těmito vazbami by si vyžádalo speciálního rozboru. Při něm by se možná ukázaly v dobovém pojetí vý[199]znamy dvojích, popř. trojích vazeb a vysvětlily by se i rozdíly v rozsahu jejich užití.

 

Ac) Jména expresívně hodnotící. U nich hlavním úkolem užití je výraz citu; stránka významová tu ustupuje do pozadí. Jsou to jednak lichotivá slova zdrobnělá, jednak slova hanlivá, přecházející až v nadávky. Slova expresívně hodnotící se v zásadě nepřechylují.

Pozn. Také u jmen nositelů vlastnosti nejednou bývá výraz citu, ale jen jako doprovod vlastního významu. U slov expresívně hodnotících je tomu opačně: výraz citu je hlavní, význam je doprovodný. Ovšem hranice mezi oběma skupinami nemůže být ostrá. Je však mezi nimi jistý rozdíl v možnostech přechylování a shody v rodě, a proto jsem je od sebe oddělil.

Slova zdrobnělá se nemohou přechylovat. Pokud však mají význam lichotivý, užíváme mužských jmen i o ženách. Např.:

Evička je mazlíček celé rodiny. — Věruško, dobrý den. Jak se máš, drahoušku? — Co by ses bála, ty blázínku! Miláčku, co by sis přála k svátku?

Má-li však zdrobnělé slovo citové zabarvení pohrdlivé, nelze je o ženě užít. Srov. Její muž byl bezvýznamný úředníček. Takovou konstrukci do feminina nelze převést.

Početná je skupina slov hanlivých, která přecházejí až v nadávky. Jsou to především slova typu skrček, prcek, mrňous, spratek, morous, kakabus, divous, pošus, poděs, blázen (jako nadávka), blbec, pitomec. Nepřechylují se, ale mužských tvarů lze užít i o ženách.

Přechýlené tvary nacházíme mezi expresívně hodnotícími slovy jen výjimečně, nejspíše u slov se zakončením snadno se přechylujícím, např. hanbář-hanbářka, ničemník-ničemnice, povaleč-povalečka.

U expresívně hodnotících jmen osob pozorujeme též rozdílný způsob posuzování mužů a žen, vycházející již z jejich rozdílné psychologie a z rozdílného chování. Čím hanlivější a tvrdší jsou epiteta, tím více jsou rozlišena podle pohlaví. Některá slova jsou rezervována jen pro muže a o ženách se jich zpravidla neužívá, např. drzoun, surovec, opilec, tlusťoch, pupkáč, sprosťák, všivák, darebák, bídák, lotr, lump, podlec, padouch, sketa. Jiná jsou zase rezervována pro ženy a neužívá se jich o mužích, např. fiflena, coura, běhna, šlampa, drbna, klepna, nána, káča, můra, sůva, xantipa.

Zvláštní je stav u jmen čert, ďábel, drak. V posunutém významu se těchto slov užívá o zlých mužích, ale také o zlých ženách. Ale slov [200]čert, čertice a zdrobnělin čertík, diblík, diblice se užívá spíše s platností mazlivou o živém, temperamentním a veselém mladém děvčeti.

Posun v kvalitě expresívního hodnocení nastává také, užijeme-li dnes přechýlených tvarů rošťačka, lumpačka. Nastává tu zvrat od hanlivé exprese do pravého opaku, totiž do exprese mazlivé, který ostatně bývá i u mužských tvarů, sr. Ty můj rošťáku! Tak řekne lichotivě, mazlivě hoch své dívce nebo dívka svému hochu.

Užití maskulinního tvaru místo očekávaného tvaru přechýleného (popř. vazby adjektivní) zvyšuje leckdy expresívní platnost slova. Děje se tak v hovorovém stylu, zejména k vyjadřování shovívavého, chápavého postoje k výstřelkům dívčího mládí, např. Eva je uličník, rozpustilec a lehkomyslník, nelze ji brát vážně.

Nakonec připojme zmínku o několika slovech v mužském tvaru, kterých se v ustálených obratech užívá i o ženách. Mají platnost pregnantní:

Eva je chlapík, ta to dokáže. — Na to je ona mistr (lidově majstr). Eliška je pašák, vždycky pomůže. — Věra je do práce jako kat.— Naše šéfka je na lidi ras.

 

B. Substantivní shoda u jmen zvířat.

Shoda je pravidlem v případech typu liška Bystrouška. Dále bývá shoda v případech, kdy je se jménem zvířete spojeno jméno činitelské nebo jméno nositele vlastností a stavu (celkem s nevelkou frekvencí a v rozsahu obdobném rozsahu shody u jmen osob). Např.:

Naše kočka Micka je stará tulačka a falešnice. — Teď kozorožci spatřili lišku ničitelku ptačích hnízd (z komentáře překladu mongolského přírodopisného filmu). — Klisna Victoria Regia v cílové rovině lehce zvítězila o 3,5 délky před další svěřenkyní trenéra Vítka, Volgou (z novin). — Štěnice a blechy bývaly rovněž velmi nebezpečné šiřitelky nakažlivých nemocí (z publicistického článku, srpen 1976). — S pavouky nemá pavoučnice nic společného, protože je příslušnicí hmyzu dvojkřídlého (z publicistického článku, únor 1977). — Akrobatky sýkorky (z fejetonu). — Kačeny štěbetalky. Husy kejhalky. Vlaštovky švitorky.

Nepřechylují se odborné termíny, shoda pak není možná. Srov. Myš je hlodavec. Poštolka je dravec. Zebra je lichokopytník.

[201]Shoda nebývá provedena v případech obdobných případům u jmen osob. Např.:

Největším škůdcem jehličnatých lesů je bekyně sosnová. — Šelma (zde míněn vlk) se pod moudrým, chápajícím a trpělivým vedením postupně stává přítelem člověka (Ahoj na sobotu, č. 27, 1976).

 

C. Substantivní shoda u ostatních jmen.U jmen osob a zčásti i zvířat byla substantivní shoda umožněna přechylováním. U ostatních jmen taková možnost není. Pokud se tu shoda objevuje, je umožněna personifikací, tj. neživému objektu (řadíme sem i rostliny) se přisuzuje substantivem vlastnost živé osoby. To je již značný posun a k němu bývá usměrněna celá formulace výpovědi.

Příklady najdeme především u abstrakt, jmenovitě takových, jejichž působení lze převést na aktivní činnost a vyjádřit je osobním jménem činitelským (které, jak víme, shodu silně vyžaduje). Mnoho dokladů, hlavně z Příručního slovníku, uvádí v citované stati Jaroslav Kuchař (str. 199). Příklady můžeme rozhojnit i ze současné publicistiky:

Hudba utěšitelka (televizní inscenace, září 1976). — Za hudbou, dárkyní radosti (Svět práce, č. 4, 1976). — Daktyloskopie je mezi ostatními kriminalistickými metodami starou a osvědčenou pomocnicí (Svět práce, č. 33, 1976). — Věru, mocná je … příroda, učitelka naše! (Achille Gregor v povídce v denním tisku).

V dnešním, střízlivějším slohu jsou příklady takové shody méně časté, než byly ve slohu starším.

Zajímavě se ustaluje úzus u jmen organizací. Shoda bývá ve formulacích slavnostnějších, např.:

KSČ, organizátorka únorového vítězství lidu (transparent v závodě k XV. sjezdu strany).

Dále pak bývá shoda tam, kde autor chce více vyzdvihnout činnost osob, jež organizaci reprezentují, např.:

Ostrava je letos hostitelkou výkvětu čs. cyklistiky (v rozhlasovém zpravodajství, 1976). — Předseda poděkoval Jednotné socialistické straně Německa jako hostitelce konference evropských komunistických a dělnických stran 29. a 30. června v Berlíně (v televizních novinách, 1976). — Jako průvodkyni dnešního dožínkového programu jsme vybrali oblíbenou Moravanku (dechovou hudbu; rozhlasové hlášení, 4. IX. 1976). — Železniční stanice v Poličce [202]je už druhý rok držitelkou putovní standarty náčelníka provozního oddílu ČSD (Květy, č. 43, 1976). — Vlasta, nositelka Československé ceny míru (záhlaví týdeníku Vlasta).

Posoudit, zda v takovémto nebo podobném případě je vhodnější užít personifikace se shodou, či raději ji neuplatnit, je ovšem věcí autora a rozhodnutí je tu velmi subjektivní. Značnou labilnost úzu nám ukazují následující příklady:

Česká filharmonie, nositel Řádu republiky (v titulku oznamovaného koncertu v televizi 12. IV. 1976).
Česká filharmonie, nositelka Řádu republiky (tak to řekla hlatelka na závěr téhož koncertu).

Tentýž případ ve stejné situaci byl řešen jednou tím, podruhé oním způsobem. Podobně:

Jinde kritika jest bedlivým dozorcem vývoje literárního, ochránkyní neporušenosti literatury (Literární listy, doklad z Příruč. slov., heslo ochránkyně).

Zde jeden a týž autor v jedné větě ve vztahu k jednomu a témuž substantivu užil jednou tvaru beze shody a hned souřadně s ním tvaru se shodou; zřejmě personifikace kritika — dozorkyně se mu zdála neúnosná, kdežto spojení kritika — ochránkyně naopak cítil jako vhodné. Srovnejme ještě tyto doklady:

Dělnická třída jako nositel a garant pokroku (televizní noviny, 23. IX. 1976). Československá televize jakožto organizátor Mezinárodního televizního festivalu v Praze 1976 (z televizní relace). Ať žije sovětská pracující inteligence, budovatel komunismu! (V českém překladě ruského scénáře kirgizského filmu, 1976).

V prvních dvou příkladech se nám tvar beze shody zdá na místě, styl je tu informativní. Ve třetím příkladě bychom však raději viděli tvar personifikovaný se shodou: inteligence, budovatelka. Stylizace je zde slavnostní a celá formulace věty volá po vyjádření personifikovaném. Zato u jmen závodů, výrobních podniků jsou dnes ve stylu žurnalistickém i odborném ustáleny tvary beze shody, např.:

Jediným výrobcem (toho a toho druhu zboží) je Tesla v Pardubicích. Zemědělské organizace jsou jako uživatelé pozemků povinny dbát… (z denního tisku; shoda v čísle je provedena). Za Carterem například stojí společnost General Dynamics, která byla největším vojenským dodavatelem ve Spojených státech v roce 1974, a společnost Lockheed, která byla vojenským dodavatelem číslo jedna v roce 1975 (z denního tisku).

[203]V popularizačním stylu se však i zde objeví někdy doklad se shodou:

Harrachovská sklárna je pokračovatelkou krkonošských skláren (z rozhlasové relace Kolotoč, 23. VIII. 1976). — V roce 1828 založil ve Vítkovicích válcovnu, předchůdkyni dnešních Vítkovických železáren (Naše rodina, č. 12. 1977).

U konkrétních jmen neživých objektů bývá personifikace jen ve slohu poetizujícím (hlavně u starších spisovatelů) a ve formulacích slavnostnějších. Např. (doklady z Příručního slovníku):

Lípo, milá, sladká živitelko včel, Vinařický. — Dyje je matkou našich krajů a živitelkou, Podlipská. — Náhlé slzy co zrádkyně vnitřního sladkého zmatku, Světlá.

Nový doklad: Výstava „Země živitelka 76“ v Českých Budějovicích.

V běžném užití, zejména v současném stylu publicistickém, jsou u neživotných konkrét ustáleny tvary beze shody v rodě a namnoze i beze shody v čísle, např.:

Dyje … je kraji dobrým služebníkem, ale leckdy se z ní stává zlý pán (z denního tisku). — Droga se stává pánem nad jednotlivcem (z denního tisku). — … tato literární díla posilovala národní uvědomění … i po druhé světové válce se stala pomocníkem úsilí o zlidovění české kultury (z denního tisku). — Filmová kamera je významným pomocníkem při práci pod vodou (Květy, č. 44, 1976, s. 33).
Chudičké chaloupky jsou dodnes svědkem bídy a strádání sklářských dělníků (z denního tisku). — Kyselina linolová je nejvýznačnějším představitelem tzv. esenciálních mastných kyselin (Svět práce, č. 8, 1976). — Zjistili jsme, že předchůdcem románského kostela byla rotunda s podkovovitou apsidou (M. Ivanov v Květech, č. 24, 1976). — Fuchsie může být dobrým společníkem také v moderním bytě i v rekreační chalupě (Naše rodina, č. 39, 1976). — Úrodná rovina kolem Andižanu a Fergany je největším producentem bavlny v Kazachstánu (z denního tisku).

Shoda nebývá u jmen hodnotících, např. Na pohled je Vltava řeka dobrák (z deního tisku). — Příroda je velký umělec, úz. Ale při výraznějším pojetí personifikace bývá shoda i zde, např.: Na jaře je Praha opravdová krasavice. — Její Veličenstvo Paní Bavlna má zelenou (vše se podřizuje úspěšné sklizni bavlny; z denního tisku).

Shoda bývá dnes občas v beletrizujícím slohu, zvláště fejetonů, v platnosti zživotňující, např. ve fejetonu Moje obrazovka (25. 6. 1977): Stala se mou všestrannou společnicí, má přítelkyně obrazovka. [204]Jiný příklad: V kanadském Torontu byla postavena nejvyšší věž rozhlasové a televizní antény na světě. Je vysoká 548 metrů a svou kolegyni v Moskvě převyšuje o patnáct metrů (Svět práce 20, 1977, s. 8).

Pozn. Zajímavý, i když netypický je tento příklad: Článek s titulem Obr v klecanském háji začíná větou:
Správně jde o obryni z říše rostlinné, o tureckou lísku (Naše rodina 20, 1977 s. 4).

 

D) Substantivní shoda u neuter.

U neuter bývá shoda zpravidla maskulinální, a to jak u životných, tak i neživotných. Např.:

Mláďata, věční hladovci, otvírala dokořán své zobáčky. — To dítě je hrozný neposeda. — JZD Květ v Červených Peckách je známým pěstitelem třešní (z odborného textu). — Janáčkovo kvarteto, nositel Řádu práce. Československé družstvo, vítěz mistrovství světa v Katovicích.

Jen výjimečně je shoda femininální:

Její dítě je hrozná neposeda (o holčičce). Vyzvědačství bylo živitelkou byrokracie (doklad z Příručního slovníku). Moře jako živitelka lidstva (televize, reklamy, 13. XI. 1976).

 

Probrali jsme způsoby, jak se vyznačuje tzv. substantivní shoda ve větě. Jsou to: a) shoda je závazná a může být opominuta jen v určitých případech, b) shoda je možná a častá, ale časté jsou i odchylky od ní, c) vazby se substantivní shodou nejsou v jazyce obvyklé a místo nich se dává přednost vazbám s neprovedenou shodou nebo vazbám adjektivním, popř. slovesným, d) substantivní shoda není možná. Tato různost je způsobena tím, že se tu uplatňují různé vlivy, které se navzájem buď podporují, nebo se kříží a oslabují.

Základem substantivní shody je možnost tvořit k mužským jménům jména rodu ženského, tzv. přechylování. Ve slovanských jazycích jsou možnosti přechylování poměrně široké, což zvláště platí o češtině. Podkladem substantivní shody je tedy princip slovotvorný. Ale jednotlivé prostředky přechylování jsou různě oblíbeny. Nejproduktivnější je přípona -ka; zvláště od osobních jmen s příponou -ář/ař je tvoření příslušných feminin zcela pravidelné. Zato váhavě se přechylují ta jména, u nichž zásady přechylování žádají příponu -yně/-kyně; osobní jména na -ek někdy raději vůbec nepřechylujeme.

[205]S principem slovotvorným je v těsném vztahu princip významový. Je-li ve větě užito podstatného jména osobního, musí být jasno, zda označuje muže, či ženu, popř. zda se přirozený rod v daném případě nerozlišuje. To se týká závazně těch podstatných jmen, od nichž shoda ve větě vychází (tedy jmen v platnosti podmětu nebo předmětu). V zásadě se však tento požadavek týká i substantiv, která jsou na jmenovaných substantivech závislá syntaktickou shodou (tedy jmen v platnosti přísudkového jména, shodného přívlastku, dále přístavku a shodného substantivního doplňku), ač teoreticky pro jasnost a jednoznačnost věty zde shoda v rodě nezbytná není. Přesto i zde potřebu shody v rodě cítíme, ne však se stejnou naléhavostí. Nejnaléhavěji ji cítíme u osobních jmen činitelských a u jmen označujících přináležitost, méně naléhavě pak u jmen označujících vlastnost nebo stav. Čím silněji se druží k významu vlastnosti nebo stavu význam hodnocení, tím méně naléhavě se cítí potřeba shody, ba v některých případech se cítí jako nežádoucí (tak je tomu u expresívně hodnotících jmen).

Při uplatňování substantivní shody působí i zřetele syntaktické. V přímé determinaci (tj. v postavení přívlastkovém a přístavkovém) je potřeba shody mnohem naléhavější než ve vztahu přes přísudkové sloveso (tj. v postavení doplňku, přísudkového jména).

Rozhodují i zřetele stylistické, a to tam, kde autor uvažuje, zda vůbec má užít konstrukce se substantivní shodou. Je to především rozsah užití substantivní shody při personifikaci, tj. při užití osobních jmen ve vztahu ke zvířatům, ke jménům abstraktním a ke konkrétům neživotným. Ve stylu slavnostním jsou případy takové personifikace častější, působí zde tedy i celkové ladění slohu. Stylistické povahy je i rozhodování, zda v případech, kdy přechýlené tvary nejsou běžné, se má přesto užít vazby substantivní, či raději dát přednost vazbě adjektivní nebo slovesné.

Rozhodování mezi jmenovanými zřeteli, které se vzájemně buď podporují, nebo si odporují, je v mnohých případech subjektivní. Mění se také s dobovou normou (dnes je např. mnohem méně případů tvoření tvarů příležitostných) i s vývojem společenským a hospodářským.

Rozbor substantivní shody, ač je to jazykový jev spíše okrajový, nám poskytl zajímavý průhled, jak rozmanité vlivy se účastní formování a upevňování jazykové normy.

---

[1] Učinil tak J. Kuchař v článku K rodové shodě podstatných jmen (Naše řeč 42, 1959, s. 193—204). Vychází z teze: „Je-li základní jméno rodu mužského, musí být přechylné závislé jméno v rodě mužském (… je jen prostředkem vyjádření skla debné sounáležitosti); je-li základní podstatné jméno rodu ženského…, shoda v rodě není ve všech případech závazná.“ (s. 196) Střetá se tu dvojí tendence, jednak princip rodové shody, tj. vyjádření vlastní skladebné sounáležitosti, jednak tendence zařazovat pojmenování do širší významové kategorie vyjadřované jménem rodu mužského (s. 198). Na příkladech Kuchař ukazuje, jak se tato možnost volby v praxi projevuje. Staví na materiále z Příručního slovníku jazyka českého i ze současného tisku.

Stať Kuchařova neztratila hodnotu ani s odstupem času a ve svém článku mohu na ni přímo navázat. Zásady substantivní shody jsou dosud v pohybu, proto si myslím, že není neužitečné zabývat se jimi znovu. Chci rozebrat především nynější stav, a to zejména ve stylu publicistickém i ve vysílání televizním a rozhlasovém. Uváděné příklady jsou z rozmezí od poloviny roku 1976 do začátku r. 1977. V obratech hovorového jazyka se opírám o svůj jazykový cit a o konzultaci se svými známými.

[2] J. Kuchař, citovaný článek, s. 198.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 4, s. 189-205

Předchozí František Kopečný: Nový výměr nedokonavosti českých sloves?

Následující Běla Poštolková: Sémantické kategorie samců, samic a mláďat v odborném vyjadřování zoologickém