Nový výměr nedokonavosti českých sloves?
František Kopečný
[Articles]
-
Je známo, že se vidové rozdíly během historického vývoje vyhrotily zejména ostře na slovanském severu, že se vyhrocují směrem od jihu nebo přesněji od jihozápadu[1] na severovýchod. Tak jsou perfektiva na celém slovanském severu charakterizována nemožností tvořit opisné futurum, kdežto na slovanském jihu je naopak pro samostatný futurální význam nutno užít stejného opisu u sloves dokonavých jako u nedokonavých, tam dokonavý prézens samostatný futurální význam nemá. Na jihu tedy chybí toto nejzřetelnější kritérium pro rozlišení vidu, zůstávají ovšem kritéria jiná: především všeslovanské kritérium, že dokonavý prézens nemůže mít u akčních sloves význam aktuální přítomnosti — význam aktuálně probíhajícího děje může vyjádřit v celé slovanštině[2] jen prézens nedokonavý — a (jak už je poznamenáno v pozn. 1) v bulharštině a makedonštině samostatný dokonavý prézens vlastně prakticky neexistuje, jen po podřadicí spojce (a ovšem futurální částici šte, ev. k’e). První zmíněné kritérium, nutnost (na jihu) [186]nebo naopak nemožnost (na severu) tvořit opisné futurum u sloves dokonavých, vytváří sice mezi těmito oblastmi hranici velmi ostrou, ale to nevylučuje existenci jistých přechodných jevů v pásmu československém. Tak např. český dokonavý prézens může mít (ve shodě se srbocharvátským nebo slovinským) také mimočasovou platnost a může stát ve funkci scénické, v tzv. historickém prézentu. To obojí je dnes už prakticky nemožné v polštině nebo ruštině, kde u dokonavého prézentu zůstal jako převládající význam budoucí, znemožňující zejména funkci prézentu scénického, historického.
Pro menší funkční rozdíly mezi dok. a nedok. slovesy ve vlastní oblasti jihoslovanské není pak divu, že je tam víc obojvidých sloves. Grickatová[3] jich např. pro srbocharvátštinu uvádí ve třech skupinách na 120. Přestože je tak veliký počet vyvolán jistě i konfrontací jejího severoslovanského jazykového citu s jihoslovanským, postřehuje Grickatová na s. 95—98 cit. díla dobře, že nedokonavost je u sloves „původně“ dokonavých jen zdánlivá, „Iz perfektivnosti dvoaspektnost ne staje“ (s. 98).
Touto směrnicí se (aspoň zatím) neřídil kolektiv pracovníků na novém jednosvazkovém Slovníku spisovné češtiny (dále SSČ). Podle toho, co naznačuje ve své stati jedna z pracovnic, Libuše Kroupová[4], byl by naopak počet obojvidých sloves v češtině ještě daleko větší, než jak uvádí pro sch. Grickatová, ba musel by být fakticky neomezený! Podle informací na s. 200 této v pozn. 4 uvedené stati mají být totiž V SSČ kvalifikována jako nedokonavá všechna „jinak dokonavá“ slovesa, vyjadřují-li schopnost. Šlo by podle uvedeného místa především o skupinu sloves typu ujít, urazit, uplavat, uběhnout jistou vzdálenost, unést, uzvednout jistou těžkou věc ap. Je to skupina sloves, kterou ve svém Vidu nazývám (spolu se skupinou trochu afektivních intenzitiv typu nadělat se, nadřít se, naběhat se… a některými dalšími slovesy[5]) „neaktuální perfektiva“. Kromě ujde, uběhne uvádí Kroupová jako příklad ještě vykouří. Je přirozené, že když se bude v jistém „schopnost[187]ním“ kontextu kvalifikovat takové vykouří (např. vykouří až 100 cigaret denně) jako nedokonavé, musí totéž platit o všech případech podobných, a to nejen schopnostních, ale vůbec uzuálnostních. Hranice mezi těmito oblastmi není stejně zřetelná: Řeknu-li „jakpak nemá být na srdce (tj. sláb), když vypije denně až deset káv!“, je vypije jak výrazem uzuálnosti (pije, lid. i pijívá/pijává denně), ale i schopnosti (dokáže, dovede vypít denně 10 káv). I když se omezíme jen na naznačené případy schopnosti, můžeme uvést ad libitum rozmnožitelnou řadu dokonavých sloves, která by se tedy nyní kvalifikovala v SSČ v této platnosti jako nedokonavá: to je dobrý písař, ten napíše až sto slov za minutu; to je výborný skokan, ten skočí až 5 m bez rozběhu; ten hodí (koulí) až 60 m; ten vrhne (oštěpem) až 100 m; ten vykopne míč až 30 m vysoko; ten vyšlape i Babu (táhlý kopec mezi Prostějovem a Olomoucí); já si vydělám 2000, ale Lojza si přijde na víc a Franta, ten někdy přinese až 5000 atp. Zkrátka, vezmeme-li v úvahu i ostatní případy uzuálnosti, dojdeme — k nikoli překvapivému — závěru, že v ní může stát každý dokonavý prézens. Znamenalo by to pak — v duchu zmíněného návrhu — že je možno každé české dokonavé sloveso v takovém kontextu hodnotit jako nedokonavé? V duchu zmíněného návrhu jistě. Vedla by k tomu železná logika důslednosti. Kde totiž jinak udělat hranici?
Je ovšem jasné, že se při stanovení vidu nemůžeme opřít ani o časovou platnost prézentu, ani o úvahy sémantické.
Je známo, že mimočasovou platnost může mít v češtině prézens každého vidového tvaru, dokonavého, nedokonavého i nedok. násobeného: silný kuřák vykouří/kouří/kouřívá až 100 cigaret denně, dobrý písař píše/napíše/psává až sto slov za minutu (o jemných sémantických rozdílech viz v mém Vidu na s. 33, netýkají se časové platnosti). Vlastně by pro charakterizační funkci (kterou udání schopnosti přece je) bylo lepší, když by se pro případy typu „ten vykouří až sto cigaret denně“ užilo přímo kvalifikace „ned. opět.“ (popř. „ned. nás.“), když už chceme stanovit vid podle tohoto scestného hlediska.
Stejně tak nám nepomohou při stanovení vidu hlediska sémantická. Vid už dávno přesáhl své pravděpodobné sémantické východisko, není — jakožto kategorie už gramatická — omezen na protiklad průběhového pojetí děje proti celkovému, uzavřenému.[6] Ten lze ilustrovat u slo[188]ves akčních, srov. např. řadu dívat se, sledovat, pozorovat proti zpozorovat, uvidět, uzřít, postřehnout. Jenže vid ovládl jako gramatická kategorie celou oblast sloves, není omezen na slovesa akční. A v oblasti sloves neakčních nemůže být sémantická stránka vodítkem, po sémantické stránce nenajdeme rozdílu mezi „ten dovede (dokáže) mluvit dvaceti jazyky“ a „ten umí mluvit…“ A při tom jsou první dvě slovesa jasně dokonavá, třetí nedokonavé. To ovšem na druhé straně neznamená, že by byl vid na sémantické stránce naprosto nezávislý, závislý je, ale ne tak, že by sémantika mohla být jeho kritériem. Jistě je projevem té závislosti např. fakt, že jak nedokonavé umět, tak i dokonavé dovést, dokázat jsou (při této sémantické platnosti posledních dvou sloves) vidově nepárové. Také na předchozí řadě sloves je vidět nesouměrnost: dokonavé podívat se nemá stejnou sémantickou platnost jako zpozorovat, uvidět, uzřít, postřehnout (proto mezi nimi chybí). Sledovat také nemá významově přesný protiklad v dokonavé řadě uvedených sloves. A naopak k postřehnout je nedok. postřehovat zřetelně řidší. Videm se rozlišují homonyma vrhnout ‚hodit‘ a ‚blinkat‘, padnout (o kabátu a o skutečném pádu); projet ve významu ‚prohrát‘ je nepárové proti projet v doslovném významu przejechać, durchfahren atp. atp.
Co do svého těsného sousedství se sémantikou se dá vid dost dobře srovnat s gramatickým číslem. I tam se svérázně střetává např. pluralita s látkovostí, látková jména a abstrakta obyčejně plurál nemají, ale — protože je gramatické číslo kategorií gramatickou, a ne slovníkovou — přece ho nakonec mít mohou, i když ve svérázném významu. Podobně mohou pluralia tantum (housle, kamna, kleště, sáně apod.), když je potřeba, vyjádřit i pluralitu (srov. troje housle a — v jiném významu — trojí housle).
Když bychom chtěli — kvůli časové platnosti a případnému významovému posunu — kvalifikovat schopnostní vykouřit, vypít, skočit atp. jinak než jako dokonavá, octli bychom se (abychom využili srovnání [189]s gramatickým číslem) ve stejné situaci, jako kdybychom chtěli ve slovníku (notabene normativním!) slovo pes kvalifikovat jednak jako sg. (zaběhl se nám pes), jednak pl. (pes je savec, tj. ‚každý pes‘, ‚všichni psi‘). U toho psa nám tomu brání jasné formální kritérium. Ale takové jasné kritérium máme i pro stanovení slovesného vidu: Dokonavá jsou přece ta slovesa, která nemohou tvořit futurum pomocí budu + infinitiv. Nebo naopak: za nedokonavé můžeme prohlásit jen takové sloveso, u něhož takové opisné futurum utvořit můžeme. Jestliže opustíme toto zcela jasné kritérium, tuto bezpečnou a spolehlivou cestu, zabředneme nutně do zmatků, z nichž je možno se dostat buď jen návratem na cestu zpět, nebo ovšem dosažením posledního logického důsledku navržené scestné praxe: dospět k tezi, že v češtině mohou být všechna dokonavá slovesa zároveň v jiném kontextu nedokonavá. Tak daleko snad ten návrh jít nechtěl. Ale nebude možno postavit spolehlivou hranici záplavě, když se zcela zbytečně protrhla hlavní bezpečnostní hráz.
[1] Velmi jemné jsou rozdíly mezi dokonavým a nedokonavým prézentem ve slovinštině, naproti tomu v polštině a ruštině jsou tak vyhrocené, že k jejich vzájemné konkurenci dnes nedochází. Nedochází k ní ani v bulharštině a makedonštině, kde samostatný dokonavý prézens (tj. mimo postavení po spojce) ani neexistuje.
[2] Ke slovinštině srov. (ovšem pro hrubou orientaci) můj Slovesný vid v češtině (Rozpravy ČSAV, Praha 1962), s. 36.
[3] I. Grickat, O nekim vidskim osobenostima srpskohrvatskog glagola (Juž. fil. 22, 1958, 65—130). — Své pochybnosti o tak velkém počtu obojvidých sloves jsem vyjádřil ve svém Slovesném vidu s. 85—6. Vždyť např. Maslov uvádí ve svém Očerku bolg. grammatiki 186—8 ani ne 30 obojvidých sloves a Lunt ve své Grammar of the Macedonian Literary language jen dvě. Z češtiny uvádím ve svém Vidu jen sedm bezpečných obojvidých sloves, počet cizích bych dnes zredukoval.
[4] Srov. K tvaroslovným údajům v novém Slovníku spisovné češtiny, NŘ 59, 1976, 196—201.
[5] Viz v mém Slovesném vidu (pozn. 2) na s. 37.
[6] Taková sémantická hlediska selhávají u sloves neakčních, zejména u sloves označujících schopnost. Např. nedokonavé umět lze právě naopak chápat jako sloveso „uzavřené, celkové“, zcela tak jako jeho dokonavá synonyma dokázat, dovést. Selhávají i otázkové pomůcky: uvádí se, že na otázku „co to tady děláš?“ lze odpovědět jen slovesem nedokonavým; jistěže, ale zase ne např. těmito nedok. slovesy schopnosti umět, moci. Nebo se čeká nedokonavé sloveso po otázkovém „jak dlouho?“, např. jak dlouho to psal? (nelze říci „jak dlouho to napsal“); ale jde-li o schopnostní sloveso, můžeme doplnit nejen nedokonavě (jak dlouho to uměl?), ale i dokonavě (jak dlouho to dokážeš?, jak dlouho to dokázal?, jak dlouho to vydržel? atp.) Jasně se však ukáže rozdíl mezi dokonavými a nedokonavými schopnostními slovesy při vyjádření budoucnosti: Proti zítra to také dokáže (dovede) stojí jedině zítra to také bude umět.
Naše řeč, volume 60 (1977), issue 4, pp. 185-189
Previous Miloš Dokulil, Jaroslav Kuchař: Slovotvorná charakteristika cizích slov
Next Josef V. Bečka: Substantivní shoda
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1