Nad překlady děl M. Laliće

Radoslava Brabcová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V posledních letech se mohli čeští čtenáři seznámit s dalšími díly černohorského spisovatele Mihaila Laliće, který patří k nejvydávanějším a nejčtenějším jugoslávským prozaikům u nás. V překladu Milady Nedvědové vyšel v r. 1965 Lalićův román Nad hlavou jen stromy[1] a v roce 1973 výbor jeho povídek Pramen tmy[2]. Jazyk obou děl je čtenářsky velmi náročný, vyžaduje plné soustředění čtenáře — a o to náročnější byl pro překladatele. Lalić využívá široké škály výrazů od neutrálních až po nejdrsnější, jeho jazyk je plný obrazného vyjadřování. Své myšlenky autor formuluje v složitých souvětích s mnoha polovětnými konstrukcemi, které nelze beze zbytku převádět do češtiny, ale je třeba je nahrazovat jinými prostředky. Překlad takového díla vyžaduje hlubokou a rozsáhlou znalost obou jazyků a lze v úvodu říci, že se překladatelce podařilo zhostit se tohoto úkolu jako celku dobře.

Některá řešení však českého čtenáře přece jen trochu překvapí. I když nechceme srovnávat překlad s originálem (jsme si vědomi, že český čtenář čte dílo jako celek českého textu), je důležité, aby výsledný dojem nepoškodil autora, aby jednotlivé prvky neupoutávaly pozornost českého čtenáře na úkor obsahu. Velmi dobrá znalost srbocharvátštiny vedla někdy překladatelku k využití formálně podobných výrazů nebo celých spojení, jejichž význam je však v každém z obou jazyků jiný, popř. v češtině takové slovo vůbec není. Jindy podle srbocharvátského modelu překladatelka sama vytvořila slovo české, rovněž sahala do různých vrstev české slovní zásoby nejen jazyka spisovného, ale i obecné češtiny a dialektů. Zvlášť u prvků výrazně dialektických — specifických jen pro úzkou nářeční oblast — se znovu vynořuje otázka již mnohokrát probíraná: kam až může překladatel jít při jazykové charakteristice postav. Může českému čtenáři přiblížit postavu z černohorské vesnice nářeční vyjadřování jihozápadočeského nebo východočeského typu?

[152]Pokusme se na několika příkladech ilustrovat způsob překladatelčiny práce.

Ze srbocharvátštiny převzala slova označující specifickou realitu, která se v českém prostředí nevyskytuje. V románu H (ale ne už v P) užívá překladatelka srbocharvátských slov jako citátových a ve vysvětlivkách pak podává jejich výklad; ve shodě s originálem v několika případech klade oba výrazy vedle sebe: … zaplavilo je něco, čemu posměšně říkají „bašibozuci“ nebo „lidové vojsko“ (P 247,8); v původní podobě užívá výraz četnik (který byl ze sch. přejat do češtiny v 19. století v podobě četník): … dávali těch pár grošů pro stálý četniky (P 51,24); … utíkali před náma nejenom Bosňáci, ale i četnici ze Srbska, co se jim říká Dražovo vojsko (P 260,15). Ponechává i názvy jídel, součástí oděvů a jiných reálií: kačamak (P 47,30); … mluví o pastašutách… (P 229,30); … na hlavu si narazili šubary, na šubary policajtské kokardy … (H 87,24); … začal pomalu rozpřádat jako při guslích… (P 268,9); … převedli i guslara … (P 214,28). I když by asi čtenář izolovaným slovům většinou neporozuměl, v kontextu je zhruba pochopí a přijímá je jako funkční stylistické prostředky.

Za jazykové obohacení lze považovat i řadu individuálně tvořených výrazů (za nimiž se mnohde skrývá srbocharvátský model). Hojné jsou především dvojice vyjadřující klad a zápor — tvořené podle českého ustáleného spojení cesta necesta: … v kolejích zrady nezrady… (P 271,20); … ani poušť ani nepoušť (P 64,13). Už v úvodu jsme naznačili, že text originálu se v žádném případě nevyhýbá hrubým až vulgárním výrazům. I s tímto faktem se překladatelka pokusila vyrovnat: ty hnusáku (P 185,24); nějaký bosenský masňák (P 215,2); sbíral jsem nepovedence ze špatných otců (P 244,23); na toho vypumpovance (P 133,9); zkrachovalci (P 133,9). Hanlivý příběh mají i zdrobněliny: oficírek (P 271,28 — toto jediné z dále uváděných deminutiv má SSJČ); komandýrek (P 95,1); kníratý Bědoválek (P 239,15); komisaříček (P 239,3); velitýlek (P 144,3); utikálek (P 132,12); štítivý stydlínek (H 392,2). Tyto výrazy lze považovat za funkční a vhodné prostředky k dosažení barvitosti autorova jazyka.

Nejméně novotvarů (a ne příliš šťastných) je mezi slovesy: Jen ať si tam (kanóny) brundibáří! (P 8,17); Nás se nemusíš bát, my nešpionýrujeme. (H 424,9). Obecně české špiclovat by v tomto kontextu jistě svou funkci splnilo také. Předponou při- je neobvykle tvořeno sloveso přišetřit — zřejmě pod vlivem originálu: … bylo by teď správné trochu se přišetřit (H 431,15), … red bi bilo da se malo prištedimo (L 525,6).

Svým nadměrným, většinou mechanickým užitím upoutá pozornost českého čtenáře příslovce řadou (v originálu redom nebo po redu). I když v češtině lze tomuto výrazu přisoudit dva základní významy: ‚postupně za sebou, jeden za druhým‘ nebo ‚pořád, stále‘, je většinou jeho užití v překladu [153]nadbytečné, smysl textu by byl zřejmý a úplný i bez něho (zvláště obsahuje-li text slova jako všude, všichni). A pokud by měla být např. postupnost nějak vyjádřena, daly by se najít prostředky vhodnější: … zulíbal v kole všechny ženy řadou … (H 115,26) — snad jednu po druhé?; … všechny ty zlé skutky řadou … (H 267,301); vyptával jsem se řadou každého… (H 285,11); Iva začala rodit řadou samá děvčata… (H 52,20); … hrozí mi a řadou vrčí… (H 184,21); Bylo to vidět na Neretvě a kousek dál u Šćepan Pulje a všude řadou… (P 259,28).

To, co jsme řekli o příslovci řadou, platí v obecné poloze i pro mnohé další prvky: mechanicky přenášená slova nebo spojení do českého textu, doslovný překlad originálu bez respektování vnitřních rozdílů v jednotlivých jazycích: … s burácením otáčejících se spařených kol… (P 159,4) … s tutnjavama kotrljanja sparenih točkova… (B 224,20). Pravděpodobně běží o soukolí (spářená kola?). Spustil jsem kulku do hlavně, podíval jsem se na něho přes pušku. (H 121,28); Spustih metak u cijev i pogledah ga preko puške. (L 151,4). Čeština má obvykle vazbu nabít pušku. Nezřetelná je věta: Včera taky byli nízko, a celý les přitom provískali. (P 11,16); … pa su svu šumu prebiskali… (B 62,26). Sloveso provískat není ani doslovným překladem, je jen hláskovou úpravou originálu, a v češtině není vůbec zachyceno; vískat existuje jen ve významu ‚probírat se někomu ve vlasech‘, dříve též ‚hledat vši‘ (SSJČ). Ve výčtu těchto prohřešků se dostaneme až k texům nesrozumitelným: … ten svůj potěr s holým zadkem, co ho přes noc nakotili… (P 189,28); …što su ga prekonoć nakotili… (B 250,32). SSJČ sloveso nakotit vůbec nemá. Nožíř se vzdálil nebo ho upoutalo něco jiného — zmizela ruka, která se chystala pikýrovat. (P 171,12); … što se spremala da pikira… (B 235,5). V češtině sice sloveso pikýrovat existuje, ale ani jeden z významů uváděných SSJČ kontextu neodpovídá: v zahradnickém slangu znamená ‚přepíchávat, přepichovat sazenice‘, v řemeslnickém slangu (v krejčovství, kožešnictví) ‚prošíváním tužit‘.

Nejvíce ztěžuje pochopení textu přejetí celých srbocharvátských rčení: Mají nějakou tajnou rozmluvu a nechtějí, abych je slyšel. Je to určitě Ivanovo máslo(?), však ho znám. (H 51,25). Sch. vazba To je … máslo znamená asi to, co české, ‚to je jeho dílo‘, ‚to je jeho způsob jednání‘. Uspává je, aby jim narostla křídla, až přijde jejich pět minut života(?) (P 123,5); Uspavljuje ich okrilate kad dodje njihovo pet minuta (B 164,9) (tj. až nastane jejich čas, jejich doba.) Spojení „černý pátek“ ve významu ‚nešťastný, smutný, chmurný den‘ v češtině sice existuje, ale ve vazbě Půjde to lehko, i jestli neví, přišel jeho černej pátek a už je taky na čase! (P 94,16) není právě vhodně užito.

Hodnotu překladu snižuje i nesprávná volba jednoho z ekvivalentů českého jazyka, např.: … rozpářeš mu dršťky, pěkně odzdola až nahoru, jako vestu… (P 134,3), Já bych nepáral dršťky, dršťky mi nevadí. (P 134,7); [154]… raskrojiš mu škembe uzduž (B 202,33). V češtině označuje slovo dršťky (pomn.) část žaludku přežvýkavců, která se upravuje jako pokrm (SSJČ), v jednotném čísle dršťka má význam ‚tlamy u zvířete, zhruběle i lidská ústa‘, zatímco sch. výraz škembe má i význam ‚břicho‘ Pro českého čtenáře je tedy obvyklé spojení ‚rozpárat někomu břicho‘, ale naprosto nesrozumitelné je spojení rozpárat dršťky. V textu … přes prsa má křížem dva náhrdelníky ze suchých borových šišek… (P 181,24); … ukrstio preko grudi dvije grivne od suvih borovih šišaraka… (B 244,1) zvolila překladatelka nevhodný ekvivalent sch. výrazu grivna, který znamená jednak ‚náramek‘, zastarale ‚náhrdelník‘, jednak ‚věnec‘[3]. Označení věnec (nebo růženec) by bylo v tomto kontextu asi nejvýstižnější.

I mnoho dalších spojení je pro českého čtenáře významově zastřeno. Alespoň pro ilustraci: Honem sebou někam hněte, nešťastnej osud aby vás dneska odnesl! (P 40,19); Ale ten samej den dojdou taky k vojvodovi, k Juzbašovi, a hází na mě, co stihnou. (P 231,23) — snad by bylo vhodnější co jim přijde do ruky, co popadnou? Zavřeli všechny tři do trosek. (P 177,17). Představa trosek myslím vylučuje možnost někoho do nich „zavírat“. Kdyby se tam postavilo vajíčko na značku(?) — na dostřel bych ho zasáhl… (P 42,31). V češtině je obvyklejší postavit jako cíl nebo terč.

S velkou oblibou užívá překladatelka výrazů řidších, knižních a mnohdy už zastaralých (někdy možná volila výraz pod vlivem originálu). V této souvislosti je třeba uvažovat o tom, zda užití této vrstvy slov bylo nevyhnutelně nutné, zda se tím neposunul děj — vlivem jazykové stránky — z nedávné minulosti mnohem dál do minulosti. Ze substantiv se dnes už v češtině neužívají např. některá jména na -ec: mlčenlivec (P 262,7), pohořelec (P 244,21), spravedlivec (P 80,12). Často se v obou dílech čtenář setká se slovem záloha, které jednak označuje ‚skryté místo, úkryt, zpravidla odkud je někdo nečekaně napadán‘ (SSJČ): … musí vykonat rozkazy nebo civět a čekat v záloze… (H 448,18), což je význam i dnes běžný, zatímco druhý význam ‚nečekané napadení, náhlý přepad‘ je už zastaralý (setkáváme se s ním např. u Jiráska): Cestou obavy přerostly v strach ze zálohy, která na něho číhá… (P 95,19).

U adjektivního spojení jednosvorná bytost (P 63,25) není význam také dost patrný. Doklady z české literatury lze najít u K. H. Máchy nebo K. Světlé s významem ‚svorný, jednomyslný‘, což zase neodpovídá originálu — jedno složeno biće (B 110,31). Chybně je voleno zastaralé adjektivum ve větě: … připadalo mu nepříležité párat šev za dne. (P 126,29). Originálu nezgodno (B 196,24) by odpovídalo adjektivum nevhodné.

Z řidčeji užívaných slov je méně srozumitelné kmotrovat: … a ke všemu tomu tak trochu kmotrují a mudrují o tom (P 194,4). Základem sch. podoby jatakuju (B 254,17) je jméno jatak, překládané do češtiny jako ‚pře[155]chovávač‘, má tedy sloveso patrně mít význam ‚přechovávat partyzány — pomáhat‘. SSJČ označuje význam ‚někomu přát, pomáhat atd.‘ jako řídký s expresívním zabarvením. Obsahově prázdné jsou věty: Zmuštroval jsem učitele, aby mi zaplatil za všecko to jejich v minulosti ukončené a předminulé. (P 117,4); Čert aby věděl, co je to ta jejich herunda, ale zmuštrovali nás pořádně (P 257,5); Izmuštrao sam učitelje… (B 159,10); … su nas dobro izmuštrali (B 308,12). Je zde jistě patrný vliv sch., ale i čeština má sloveso zmustrovat (souhláska š se dostala do českého texu působením originálu). SSJČ uvádí několik významů, zastaralých a obecných, z nichž ‚vyplísnit‘ se významu originálu blíží. Ale není to příliš složitá cesta, jíž by se čtenář dobral významu slova? Rozhodně nechceme tvrdit, že jazyk překladu by měl být omezen jen na nejběžnější okruh slovní zásoby. Když to originál vyžaduje, je jistě dobré sáhnout do některé z okrajových nebo stylově omezených vrstev jazyka, ne však na úkor srozumitelnosti.

Abychom nezůstali jen u slovní zásoby, připomeňme i některé jevy tvaroslovné — od knižních až po dialektismy. Neobvyklé jsou nedokonavé vidy u sloves: Sen kolem něho obtančuje… (P 112,13); Jsem to já, proti komu se spikává… (H 146,41). Nářeční jsou podoby je rozepatá (P 31,31), ustrnulý tvar přivlastňovacích adjektiv na -ovo: A o Kostovi, Vujovo bratrovi (P 231,14), tvar rodinného jména na -ovic: To vyjdeme u Gogovic domů … (P 109,11) a tvar dat. sg. adjektiv ženského rodu na -ej, získávající dnes už téměř obecně český charakter: aby nalítli komunistickej propagandě (P 176,13). Ani překladatelka, ani redakce nezachytili některé chybné tvary, např. v 3. os. pl. sloves: oni hází, schází se tu, opíjí se apod.

Čím obtížnější text, tím větší a hlubší pozornost je mu třeba věnovat. Naše poznámky k dvěma překladům ze srbocharvátské literatury nechtějí v žádném případě snižovat záslužnou práci překladatelky, ale je nutné přiznat, že ani tak zkušená překladatelka, jakou nesporně M. Nedvědová je, se nevyhnula úskalí, které přináší blízkost dvou slovanských jazyků — vnější podobnosti, jež čtenáře překladu ruší a často i znemožňují pochopení obsahu.

---

[1] SNKLU, Praha 1965 (v textu dále H); přeloženo z originálu Lelejska gora, nakl. Nolit, Beograd 1962 (v textu dále L).

[2] Odeon, Praha 1973 (v textu dále P); z orig. Posljednje brdo, nakl. Nolit, Beograd 1967 (v textu dále B).

[3] Rječnik hrvatskosrpskoga književnog jezika II., Zagreb — Novi Sad 1967.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 3, pp. 151-155

Previous Blažena Rulíková: Nový příspěvek ke konfrontačnímu studiu češtiny a ruštiny

Next Jana Jiřičková: Konference o významu díla Františka Palackého