Společenské otázky v jazyce legend předhusitské doby

Emanuel Michálek

[Articles]

(pdf)

-

Prohlubující se krize v životě hospodářském, politickém i mravním, která je příznačná pro situaci v našich zemích na přelomu 14. a 15. století, zanechala zřetelné stopy také v jazyce české literatury. Projevila se nejen v dílech zaměřených na soudobé poměry politické, jako je např. Nová rada Smila Flašky z Pardubic, nebo mravní a náboženské, jako jsou sborníky Tomáše ze Štítného, ale zanechala i stopy i v skladbách zabývajících se minulostí, a to jak domácí, tak i jiných zemí. Příkladem mohou být prozaické legendy předhusitské doby, jako jsou legendy o svatém Prokopu a o svatém Františku z Assisi[1]. Obě jsou dochovány v souboru legend stč. Pasionálu asi z poloviny 14. stol., vedle toho i samostatně v jiné překladové verzi z konce 14. nebo počátku 15. století[2]. I když jde o překlady z latiny, je možné už ve volbě latinské verze a ve způsobu jejího zpracování v češtině vidět vliv dobových společenských poměrů.

Tak v legendě o svatém Prokopu z konce 14. stol. se obrážejí boje spojené s pronikáním české národnosti na některá místa ve veřejném životě ve městech, na univerzitě apod. Najdeme zde např. výraz púhlý Čech ‚ryzí, pravý‘, jehož obdobou je lat. purus Bohemus v dokladech z poč. 15. stol.[3] Svatý Prokop je v legendě pojat jako obránce a dědic Českéj země. Legenda se k němu obrací s prosbou ať nás ráčí obrániti a našě nepřátely z země vyhnati a mier a pokoj nám uprositi, neboť jest on náš obránce a dědic Českéj země. A dávno by Čechy zahynuly, protože mají němečské země okolo sebe, by jě s. Prokop a s. Václav [84]nebránili Prokop 140a. Starší legenda z pol. 14. stol. ještě tyto motivy a výrazy neobsahuje, mluví jen o vyhnání cizího opata, Němce jednoho nešvarného PasMuzA 317, z Prokopova kláštera.

Jiné povahy jsou ohlasy dobových společenských rozporů v překladě Života svatého Františka z Assisi z počátku 15. stol. Tady vystupuje do popředí zvláště oslava chudoby, která byla ve shodě se soudobou kritikou zbohatlé, zesvětštělé církve, a v nemenší míře se klade důraz na význam kázání jako prostředku k nápravě pokleslé společnosti. Život světcův je v legendě podán jako příklad všem právě pokorným a svatej chudoby milovníkóm, protože buoh vysoký … netoliko z světského přebývání prachu zdvihl chudého, ale také čtení (tj. evangelia) a božieho zákona svrchování držitele a vysvědčitele vuodcí i kazatelem učiniv, v světlo dal věřícím Frant 1a-b. S kultem chudoby (srov. časté spojení svatá chudoba) souvisí výrazy jako chudáček Kristóv Frant 45b, Kristuov chudý t. 47b, vyvlastniti se zboží t. 42b, ‚vzdát se majetku‘, manství zboží křivého t. 46a, mušky t. 47a ‚peníze‘ apod. S kazatelskou činností světcovou jsou spojeny obraty jako Kristóv posel Frant 75a, pravdy posel t. 77b, bohu dobývati dušiček t. 20a, zvěstovati králevství nebeské t. 22a, kázati pokání t. 16a, šlépějí svatého Franciška následovati t. 22a, slov mocí uboden a skrušen t. 24b. Řada takových obratů je původu biblického, např. z prachu zdvihnúti chudého (1 Rg 2, 8), zvěstovati království nebeské (L 9, 60), kázati pokání (Mc 6, 12), následovati šlépějí (1 P 2, 21), k slovnímu spojení Kristuov chudý, svatá chudoba srov. sblížení mezi pojmy ‚chudý‘ a ‚zbožný‘ v biblických žalmech.[4] Podobně jako tomu je v okruhu legend prokopských, má i legenda o svatém Františku z počátku 15. stol. starší předchůdkyni začleněnou do textu stč. Pasionálu. Toto starší zpracování je však mnohem stručnější a jevy, jimiž jsme se zabývali, podává jen ve zkratce, např. Františkův vztah k chudobě je vyjádřen konstatováním miloval svatú chudobu, tak jež často řiekáše: Chudoba jest má paní PasMuzA 539a. Světcova činnost kazatelská je ponechána stranou. Je tedy poměr obou stč. překladů z hlediska našeho tématu obdobný tomu, co jsme zjistili u legend prokopských. V obou případech je text doby předhusitské ve srovnání s verzí starší mnohem bohatší na motivy a výrazy souvisící s aktuálními dobovými otázkami. Aktuálně mohly zřejmě působit i památky, které se soudobými opravnými snahami měly na první pohled málo společného.

---

[1] Srov. V. Chaloupecký — B. Ryba, Středověké legendy prokopské, Praha 1953, E. Rippl, Das alttschechische Leben des heiligen Franziskus von Assisi, Prag 1931.

[2] Staročeský slovník, úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, hl. red. B. Havránek, Praha 1968, 97, 102, 71. Zde i další odborná literatura. Podle Staročeského slovníku užíváme zkratek pramenů.

[3] Srov. F. Šmahel, Idea národa v husitských Čechách, Č. Budějovice 1971, s. 41.

[4] A. Novotný, Biblický slovník 1, Praha 1956, s. 249.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 2, pp. 83-84

Previous Milada Nedvědová a kolektiv: Slovo psohlavec v starší české slovní zásobě

Next Jan Chloupek: Nad dílem Františka Svěráka