Olomoucký bohemistický sborník

as (= Alexandr Stich)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V řadě olomouckých univerzitních spisů[1] vyšel první svazek neperiodického sborníku pod názvem Studia bohemica. Přináší několik jazykovědných studií od členů katedry bohemistiky a slavistiky.

Nejobecněji je zaměřen příspěvek M. Komárka; autor se v něm zamýšlí nad filozofickým pozadím některých novodobých jazykovědných učení, zvl. teorií F. de Saussura a L. Hjelmsleva, z hlediska filozofického díla V. I. Lenina. Ukazuje v něm, že jazykověda sama nebyla nikdy ve středu Leninovy pozornosti (odhlédneme-li od jazykovědné složky při řešení národnostní otázky), že však myšlenky obsažené zvláště v Materialismu a empiriokriticismu a ve Filozofických sešitech, obecně se týkající materialistické dialektiky, mají pro interpretaci a dnešní naše hodnocení ženevského (a i kodaňského) strukturalismu význam zcela bezprostřední. Dochází k závěru, že základní principy Saussurovy teorie jazykového znaku a jazykových protikladů mají živelný materialistický a dialektický základ, že se v nich do jisté míry přiblížil dialektickému chápání rozporu a Leninově [35]teorii odrazu; Saussurova teorie zůstala však, právě pro svou živelnost, v pochopení materiální a dialektické povahy jazyka omezena, což souviselo s dobovým vědeckým kontextem, ovládaným pozitivistickým myšlením. Složitější je situace u Hjelmslevovy čtyřelementové teorie jazykového znaku (tj. obsahu a výrazu, které oba mají svou formu a substanci, přičemž substance je podle něho „beztvárná“); toto pojetí, ovlivněné i myšlenkou W. Humboldta, že jazyk vytváří náš obzor světa, lze však podle Komárka nově vyložit, že jde o substanci jazykově neztvárněnou. Cílem stati je podle autora vykročit po cestě, na níž by se mohlo bez násilí a zjednodušování najít v nemarxistických teoriích racionální materialistické jádro.

E. Lotko ve sborníku pojednává o rozdílech v mluvnickém záporu v češtině a polštině; ukazuje, že v češtině převládá plné negování (spojením záporného morfému s určitým slovesem) nad popřením částečným, v polštině tomu tak není. To má další následky: v polštině se méně uplatňuje tzv. záporná shoda (projevující se v češtině např. změnou spojky a, popř. i v ani při popření slovesa) a naopak se častěji sahá k tzv. lexikálnímu záporu (např. nebyl spokojený × byl niezadowolony atd.).

B. Téma ukazuje na nářečním materiálu z východní části našeho Těšínska, jak přípony místních jmen -(ov’)ice, -in, -ův, -ov’ec ztrácely postupně svůj slovotvorný význam a staly se prostředky bez vlastního významu, sloužícími jen k ztvárnění slovotvorného základu ve jméno. Předpoklady tohoto procesu jsou ve velké frekvenci těchto přípon, která vedla k tomu, že se jich začalo užívat i zcela mechanicky, bez ohledu na původní význam přípony. Tak známé jméno Jablunkov není asi z osobního jména, jak by mohl napovídat užitý slovotvorný typ, ale z obecného podstatného jména jablůnka atd.

V. Podhorná vyložila ve svém metodicky zaměřeném příspěvku, jak lze pomocí tzv. audioorálních prostředků (tj. běžným mluveným vyučováním ve třídě nebo nahráním lekce na magnetofonový pásek a reprodukcí v laboratoři) a podle principu programového učení učit a cvičit ve školách II. cyklu aktuální větné členění, větnou modalitu (tj. intonaci věty) a rytmus věty. Spojením toho, že žák cvičené jevy zároveň slyší i vidí, se účinnost výkladu těchto složitých jevů zvyšuje a zároveň se silněji vštěpuje jejich správné a zautomatizované užívání ve vlastní jazykové praxi žáků.

Z literárně zaměřených příspěvků pokládáme za potřebné připomenout jen dva. K. Hádek se zabývá případy, kdy se v Dalimilově kronice, v níž převládají dvojice veršů se sdruženými rýmy, objevují trojverší rýmovaná sdruženě; jde o dvojí typ: někdy autor porušoval své základní schéma záměrně, jindy bezděčně (při opisování se pak někteří opisovači snažili tyto nepravidelnosti odstraňovat). Tento svobodný, suverénní přístup autora [36]kroniky k zvolenému formálnímu postupu spojuje tzv. Dalimila s autorem druhého stěžejního díla nejstarší české literatury, Alexandreidy (i když jinak je mezi oběma básnickými díly tematicky i slohově značný rozdíl).

O. Králíkovi zde posmrtně vyšla jeho patrně poslední studie z řady jeho „sabiniád“; zaujme jak detaily o vztahu K. Sabiny k J. L. Hornerovi (prototypu Čapkova Foltýna), tak obecnou tezí, závažnou i pro historickou jazykovou stylistiku, dějiny jazyka a textologii, že totiž u publikovaných textů české literatury 19. stol. až do 90. let se musí přímo počítat s tím, že jde o „koprodukci“ autora a redaktora, popř. vydavatele; při nedostatku českého školství, objektivní nepevnosti spisovné normy i subjektivní malé míře znalosti této normy u mnoha autorů se redakční „dotvoření“, i jazykové a slohové, nejen připouštělo, ale přímo očekávalo a kladně hodnotilo. Zásadní změnu postoje v této věci přinesla až individualistická léta devadesátá a jejím iniciátorem byl F. X. Šalda.

---

[1] Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, facultas philosophica, řada Philologica, sv. 37, Praha, SPN, 1975.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 1, s. 34-36

Předchozí Jarmila Panevová: Lexikální zásoba češtiny v číslech

Následující Eva Pokorná: Původ zeměpisných jmen