Časopis Naše řeč
en cz

K výsledkům kolokvia o aktuálních otázkách jazykové kultury

Jaroslav Kuchař

[Articles]

(pdf)

-

Byl jsem pověřen, abych toto kolokvium[1] o aktuálních otázkách jazykové kultury v socialistické společnosti, konané za mezinárodní účasti odborníků ze socialistických zemí, uzavřel. Na jednání se podílelo 67 účastníků, z toho dvanáct zahraničních. Jednotlivých vystoupení bylo téměř sto. Formulovat závěry a shrnout výsledky kolokvia je poněkud obtížné, a to především z toho důvodu, že jde vlastně o první mezinárodní setkání odborníků, kteří pracují v oblasti jazykové kultury nebo různým způsobem do ní zasahují. Proto se tu také probíralo velmi široké spektrum otázek. Organizátorům nešlo o to, předem zaměřit tuto konferenci na jednotlivou dílčí otázku jazykové kultury nebo na úzkou skupinku takových otázek, nýbrž o to, abychom se vlastně vůbec poprvé na mezinárodním fóru setkali, abychom si vyměnili názory, představy o jazykové kultuře, abychom tuto oblast začali teoreticky dále v přímých mezinárodních kontaktech a na mezinárodní úrovni rozvíjet. Proto i vlastní název kolokvia byl záměrně formulován obecně a poněkud neurčitě: Aktuální otázky jazykové kultury. Zde se mělo teprve ukázat, co skutečně aktuální je a v jakém [244]směru je třeba dále v tomto oboru pokračovat. Šlo nám tedy o výměnu zkušeností na mezinárodním fóru, a to od poznatků vysoce teoretických, až po zobecnění dílčích zkušeností, vlastně i jednotlivých experimentálních výzkumů a poznatků o praktických formách kultivování jazyka a řeči. Mohla by se objevit výtka, že se dostatečně nebral ohled na praxi, že bylo přineseno poměrně málo konkrétních fakt, ale domnívám se, že převážně obecně pojaté a teoretické referáty z prvních dvou dnů zasedání byly vhodně a dostatečně vyváženy konkrétně zaměřenými sděleními zařazenými zvláště na třetí den jednání. A také nešlo o to, abychom si na kolokviu, zejména na kolokviu mezinárodním, vyměňovali zkušenosti o konkrétních jednotlivostech, protože ty jsou často v každém jednotlivém jazyce, v každé jazykové situaci různé. Základním cílem kolokvia tedy bylo získávat nové vědecké poznatky a zobecňovat výsledky už existující, hledat nové přístupy, nové směřování, které lze v praxi uplatnit, které praxi pomůže. V tom také vidíme dialektický aspekt naší práce, totiž v takto pojatém sepětí teorie s praxí a praxe s teorií, s teorií, která vede k dokonalejšímu, hlubšímu poznání reality na jedné straně, a také ovšem i k zvládání, ovlivnění, nebo abych užil termínu, který se, jak se zdá, na konferenci vžil, k regulaci jazykové a řečové reality na straně druhé.

Jaké jsou tedy podle mého názoru nové teoretické poznatky, které přineslo toto setkání? Především je třeba uvést několik takových poznatků z oblasti teorie spisovného jazyka, která bezpochyby má k teorii jazykové kultury nejblíže. Domnívám se, že takovým prvním výtěžkem je to, že se zde dospělo k výrazné jednotě v chápání společenské podmíněnosti normy. Je zde jistý paradox: Organizátoři konference záměrně neuvedli mezi tematickými okruhy programu konference otázky jazykové normy; jednak z toho důvodu, že se o nich mnoho diskutovalo na několika dřívějších konferencích věnovaných teorii spisovného jazyka, jednak proto, že si byli vědomi, že se tyto otázky stejně dostanou na pořad, nikoli už však samostatně, izolovaně, jako jedno z dílčích témat, ale v souvislostech s ostatními klíčovými pojmy teorie jazykové kultury. Skutečně také takto se na ně dostalo a bylo zajímavé, že zatímco na předchozích konferencích bylo v otázkách normy velmi mnoho rozdílných mínění, zde se všichni účastníci v pojímání společenské podmíněnosti normy v podstatě shodli. Poprvé se charakteristika normy objevila v referátu A. Sticha; uvedl tam, že norma má aspekt objektově subjektový, nebo viděno z poněkud jiného hlediska objektivně subjektivní. Obdobným způsobem byla definována [245]v referátu mém a během jednání konference definovalo jazykovou normu, zejména normu spisovného jazyka, dalších šest mluvčích téměř stejným způsobem.

Pozitivním výtěžkem konference je i hlubší propracování otázky, jak a čím je norma podmíněna ve specifických podmínkách našeho socialistického společenství. Především doc. Buttlerová z Varšavy ve svém příspěvku ukázala tyto nové a specifické tendence: jde v podstatě o dvojí linii norem, totiž normy rigoróznější a normy tolerantnější. Připomeňme, že obdobně u nás propracoval tuto otázku prof. Horecký jednak na konferenci o spisovné slovenštině ve Smolenicích (na jaře letošního roku), jednak zde. Oba badatelé se liší od sebe terminologicky (prof. Horecký mluví o normách vlastního spisovného jazyka a o normách jazykového standardu); terminologie doc. Buttlerové se zdá příhodnější, protože v sobě neskrývá nebezpečí terminologické homonymie v pojetí jazykového standardu. S tím nepochybně souvisí i další rozpracování (jak v teorii spisovného jazyka, tak v teorii jazykové kultury) otázek, které se týkají pojmu „jazykové situace“. Tyto otázky zde nebyly řešeny definitivně, ale nepochybně byl v této věci učiněn důležitý krok vpřed zjištěním a precizováním řady nových aspektů tohoto pojmu, i když se někdy užívalo rozdílných termínů a objevovala se zčásti odlišná pojetí, a to jak v referátech samých, ať už to byly referáty prof. Jedličky, prof. Barneta, pracovníků Zentralinstitutu für Sprachwissenschaft z Berlína, tak v diskusním příspěvku dr. Krause a v řadě dalších. Zcela odlišným obsahem byl např. naplněn termín jazyková situace v sdělení dr. Utěšeného (snad proto, že jayková kultura a jazyková situace v něm byla nazírána z hlediska dialektologického, u nás dosud v těchto souvislostech opomíjeného).

Dalším takovým užitečným poznatkem konference je myšlenka, že je nutné, abychom dále specifikovali pojem „uživatele“ nebo „nositele“ jazyka. V různých referátech (prof. Barneta, doc. Buttlerové, prof. Hausenblase) se objevily dílčí termíny: „uživatel typový“, „uživatel vzorový“, „reprezentativní“, prof. Hausenblas vnesl termín „uživatel směrodatný“ atd. Ukázalo se, že pojmy „jazyková situace“ a „uživatel jazyka“ jsou klíčové, a to nejen pro vlastní teorii spisovného jazyka, ale také pro teorii jazykové kultury. A to je zároveň i námět pro další pokračování v diskusích, ať už na obdobném dalším setkání, nebo i na jiném fóru.

Zároveň s řešením otázek teorie spisovného jazyka a teorie jazykové kultury spojených s trojicí pojmů norma — jazyková situace — uživa[246]tel jazyka se znovu potvrdilo, že jazyková kultura musí vyjít do širšího a volnějšího prostoru, tj. získat obecnější podklad těsnějším spojením s teorií komunikace. Tato myšlenka přišla na pořad téměř ve všech referátech, ve všech diskusních příspěvcích, ať už to bylo ve vystoupeních soudruhů z NDR, prof. Jedličky, doc. Daneše, doc. Mistríka, prof. Hausenblase aj. Širší hledisko jazykové komunikace, uplatněné ve vztahu ke kultuře a kultivování řeči (vyjadřování, dorozumívání, komunikace), přineslo také už na konferenci samé řadu nových přístupů, zejména zřetel k interpretátorovi, příjemci textu, recipientovi, nebo obecněji, jak tomu bylo v příspěvku prof. Hausenblase i v příspěvku soudruhů z NDR, zřetel k interpretaci textů. (Na okraj připomínám, že tato myšlenka není v naší domácí lingvistice naprosté novum, vždyť už Trávníčkovy a Vachkovy práce a vlastně i učení Pražského lingvistického kroužku, které se týkalo zaznamenávací a vybavovací funkce pravopisu, měly jasně na zřeteli interpretátora textu.)

Příznačné pro toto kolokvium dále bylo, že vedle těchto dvou styčných oborů, relativně starší teorie spisovného jazyka a novější teorie komunikace, se zde nacházely i jiné styčné body a přesahy do jiných oborů, s nimiž by se teorie jazykové kultury měla dnes vyrovnávat. Je to např. teorie řízení, čili regulace společenských procesů (to se objevilo např. v referátech doc. Daneše a v mém), dále je to teorie kultury (tento aspekt se objevil zejména v referátech prof. Skvorcova, prof. Horálka, dr. Sticha, soudruhů z NDR i v mnoha jiných). Dále se zde hovořilo o styčných bodech se sociální psychologií, s axiologií atd. (v referátech doc. Daneše, dr. Sticha, německé delegace, prof. Skvorcova z Moskvy i mém). Kladl se zde důraz na rozdíl mezi jazykovým chováním a jazykovým vědomím a na nutnost analyzovat postoje uživatelů k jazyku, a ovšem nejen je analyzovat, ale, jak řekl prof. Horecký, také je cílevědomě ovlivňovat, působit na ně…

Některým tématům a otázkám se na konferenci dostalo méně pozornosti, než zasluhují. Mohly být zastoupeny ve větší míře otázky kodifikace morfologické a syntaktické roviny atd. Nebyly v zásadním rozboru řešeny problémy vzájemných vztahů mezi stylistikou a jazykovou kulturou (kulturou vyjadřování), i když zde byla na toto téma vyslovena řada námětů, a stejně zůstalo stranou — ke škodě věci — styčné pomezí teorie jazykové kultury s psycholingvistikou. Dále bude třeba zkoumat i filozofické aspekty jazykové kultury; objevily se zde aspoň dílčím způsobem v mém referátě, kde byl zdůrazněn protipozitivistický charakter jazykové kultury.

[247]Uvědomíme-li si, kolik styčných a přechodných oblastí zde vyvstalo mezi jazykovou kulturou (její teorií) a jinými obory, lze položit otázku, kde hledat vlastní teorii jazykové kultury samu, její centrum. Po pravdě řečeno myslím, že ani po této konferenci nejsou obrysy teorie jazykové kultury zcela zřetelné a jasné. Ale zase na druhé straně je možno tvrdit, že poněkud skeptický soud, s kterým zahájil konferenci akad. Havránek, že totiž teorie jazykové kultury je zatím zcela nepropracována, po této konferenci už zdaleka plně neplatí. Pojem jazykové kultury je stále ještě v pohybu, avšak autonomnost jazykové kultury jako lingvistické dílčí disciplíny i praktické aplikační lingvistické práce ve společnosti je po této konferenci zřejmá: jde dnes už zřetelně o relativně samostatnou disciplínu, která má svou stránku teoretickou i praktickou, konstituovala se v komplexní teorii. To konec konců potvrdil i referát prof. Skvorcova, který jde ještě dále a nazývá jazykovou kulturu samostatnou vědní disciplínou. Víme nyní tedy, kam až jazyková kultura sahá, známe i její jádro — jistě tam patří otázky takzvané regulace jazyka, patří tam otázky kultury vyjadřování nebo komunikování aj. — a víme také, co jazyková kultura není.

Pokládám v souvislosti s tím, co bylo právě řečeno, za nezbytné vyslovit i několik kritických slov k některým názorům, které se na konferenci objevily. Především myslím, že nelze zaměňovat jazykovou kulturu s celou lingvistikou, nelze věc chápat tak, že jazyková kultura lingvistiku do sebe zahrnuje nebo že ji pokrývá. Rozhodně je třeba také odmítnout obrazné a nadnesené formulace, že jazyková kultura je vytváření kvality života. Pracovníci jazykové kultury také nejsou ani četníci, ani ochránci uživatelů jazyka (jak se to na konferenci též ozvalo). Jazyková kultura se nedá srovnávat ani s ochranou životního prostředí: nejsme ani hasiči, ani jiní asanátoři. Klademe si skromnější cíle. Chceme pomáhat, chceme sloužit, ne jazyku, to bychom tento nástroj zbytečně fetišizovali, ale chceme pomáhat uživatelům jazyka, a to jak jednotlivým, tak i jejich skupinám, a zejména celé společnosti, která je nositelem tohoto jazyka, při řešení nejrůznorodějších jazykových konfliktů. Nejde jen o konflikty dílčí, které ve společenské komunikační praxi dnes a denně vznikají; chceme především řešit a zejména předcházet celé konfliktní situace, a ne tyto situace nastolovat, jak se to někdy při neodborné péči o jazyk děje. To ovšem znamená, že musíme také umět pozorovat jazyk, musíme ho sledovat a pozorně si všímat toho, co se v jazyce samém jako sociální komunikační soustavě a při fungování jazyka děje. Je tedy jazyková kultura i kus umě[248]ní; jen taková jazyková kultura zabrání péči špatné, péči neodborné, a také, abych se vyjádřil slovy prof. Horálka, i péči nadměrné. I spisovný jazyk má své vlastní autoregulační mechanismy, tak jako je má každý dílčí jazykový systém, včetně mikrodialektů. Ve spisovném jazyce, který má zvláštní funkce a zvláštní postavení ve společnosti i zvláštní vlastnosti, tyto autoregulační mechanismy ovšem nedostačují. V moderní době vědeckotechnické revoluce, a zvláště v racionálně organizované a řízené socialistické společnosti je faktem objektivní společenské nutnosti, mít jistým způsobem vybudovánu plánovitou a institucionálně podloženou péči o spisovný jazyk. Je to podmínka vysoké kultivovanosti tohoto jazyka i jeho bezporuchového a účinného společenského fungování. V tom je také smysl celé praxe i teorie jazykové kultury ve společnosti našeho typu, a proto bude třeba i dále ji propracovávat a prohlubovat.

Jaký by měl být další smysl práce a její další zaměření, řekl velmi stručně, ale výstižně v jedné větě akad. B. Havránek v závěru svého úvodního vystoupení: „V jazykové kultuře je třeba vidět tradici, ale vidět také dopředu.“ Ne nadarmo se na konferenci snad nejvíc ozývaly výrazy jako „prospektivní zaměření“, „prognostika“, „strategie a taktika“. To jsou všechno výrazy nového chápání úkolů vědecké práce nejen v lingvistice, ale ve všech vědních oborech včetně společenskovědních. Znamená to uvědoměle, racionálně a plánovitě pracovat, abychom se znalostí objektivních skutečností mohli jistým způsobem jazykovou realitu regulovat a aby to bylo ku prospěchu společnosti.

S tím jsou spojeny i otázky vzájemné spolupráce lingvistických středisek v socialistických zemích. Myslím, že se dostatečně výrazně prokázalo, a to v mnoha referátech, že v socialistických zemích jsou při vší obecnosti jazykových zákonitostí i při vší obecnosti tendencí, které se v jazykové kultuře všude projevují, i specifické podmínky, specifické úkoly, a dodejme, že při vzájemné přátelské spolupráci dosáhneme i lépe názorové shody v tom, co je pro jazykovou kulturu socialistických zemí společné, i v tom, v čem se objektivně lišíme. Nebudeme ovšem na druhé straně zakrývat, také to nebylo ani smyslem této vědecké konference, naše dosavadní názorové rozdíly. Tyto názorové rozdíly zde jsou a byly na konferenci výrazně vyjádřeny. Např. jsou tu některé odlišnosti v koncepci německé a naší. Soudruzi z NDR nepochybně přispívají svým širším komunikačním pojetím k zásadnějším pohledům na otázky společenského fungování jazyka. Naproti to[249]mu naše teoretické poznatky spíše vycházejí z bohatých praktických zkušeností, které v oblasti jazykové kultury máme. Ale tyto vzájemné diference se nepochybně budou vyrovnávat také užším vzájemným stykem. Mohli bychom hovořit jistě i o dalších názorových nebo teoretických rozdílech a diferencích, tu menších, tu větších, např. mezi námi a pojetím kultury řeči v SSSR (je škoda, že zde sovětská lingvistika nebyla zastoupena početněji, abychom se o těchto věcech mohli více přít, abychom mohli dospět k prohloubenějšímu teoretickému názoru), nebo mezi námi a pojetím bulharské lingvistiky apod. Myslím však, že větší část našich názorů, a zejména jejich jádro a také ovšem zaměření celého našeho úsilí, našich snah teoretických a praktických, je v socialistických zemích shodné. Jsou shodná východiska, shodné podmínky a jsou shodné i cíle. Nyní bychom měli postupně propracovávat a sjednocovat jak teorii, tak metody působení, jak o tom v závěru svého vystoupení velmi pěkně mluvil s. Horecký. V tomto vzájemném procesu spolupráce se musí jednotlivé výstřelky, ať už z té či oné strany, nutně obrušovat. Proto považujeme kolektivní mezinárodní spolupráci za vhodnou, účelnou, ba v současném světě za nezbytnou. Akad. Havránek v úvodě připomněl, jak ještě v Pražském lingvistickém kroužku pracovali kolektivně, takže dnes už leckdy ani nelze přesně říci, kdo které teze nebo které termíny z teorie jazykové kultury vlastně vytvořil. Myslím, že bychom měli tento duch kolektivní spolupráce, který tehdy ovšem téměř nevybočil nebo vybočil jen velmi málo z československého rámce, rozšířit na spolupráci internacionální, s přátelskými socialistickými státy. To byl smysl této konference, tak byla plánována od samého počátku. Proto po poradě s kolegy a soudruhy z jiných socialistických zemí navrhuji, aby se v takovýchto poradách v jistých časových etapách dále pokračovalo. Byla to první porada tohoto druhu, a proto prosím všechny účastníky, aby laskavě omluvili některé její nedostatky, jako nedostatky, které se objevují tam, kde se rodí něco nového. Budoucí organizátoři podobných setkání se z našich dobrých i špatných zkušeností jistě poučí.

Na závěr mi dovolte, abych poděkoval všem účastníkům, zejména zahraničním, kteří výrazně přispěli svými teoretickými i praktickými poznatky, dále všem soudruhům ze Slovenska a soudruhům mimopražským, kteří měli podíl na průběhu konference, Jazykovednému ústavu Ľ. Štúra Slovenské akadémie vied a pražské filozofické fakultě KU, které se podílely na přípravě jako spolupořadatelé, a vůbec všem, kte[250]ří se zúčastnili konference a svou aktivní i pasívní účastí přispěli k jejímu zdárnému výsledku.

[1] Viz pozn. na str. 1.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 5, pp. 243-250

Previous Karel Hausenblas: Kultura jazykového dorozumívání

Next Josef Birnbaum: Místní jméno Praha