Časopis Naše řeč
en cz

Místní jméno Praha

Josef Birnbaum

[Articles]

(pdf)

-

[*]I. Hlavní dosavadní výklady

V průběhu osmi set let byly o původním významu jména našeho hlavního města vytvořeny tyto teorie:

1. Kosmova (†1125) z apelativa práh ve významu ‚domovní práh‘; 2. Durychova (1791) z apelativa práh ve významu ‚říční práh‘; 3. Tomkova (1855) ze slovesa pražit ve významu ‚místo vypálené ohněm‘; 4. Zeinerova (1900) z keltštiny ve významu ‚místo opevněné‘; 5. Profousova (1926) ze slovesa pražit ve významu ‚místo vypálené sluncem‘; 6. Mikkolova (1950) z apelativa práh ve významu ‚místo kopcovité‘.

II. Teorie Profousova

Nejpodrobněji se otázkou zabýval dr. Antonín Profous ve Věstníku ministerstva vnitra VIII (Praha 1926); shrnuto a doplněno v Místních jménech v Čechách, Praha 1951. Na tyto práce odkazujeme zejména pokud se týče těch teorií, kterými se zde nebudeme zabývat.

Profous přezkoumal všechny starší výklady a zavrhuje je s výjimkou názoru Tomkova; jeho myšlenku převzal, avšak obměnil ji v ten smysl, že místní jméno Praha neznamenalo původně místo vypálené ohněm, nýbrž vyprahlinu, tedy místo vypálené sluncem. Přidržel se tedy Kosmovy představy, že existence Prahy začíná založením hradu na návrší nynějších Hradčan.

Hlavní myšlenky, z nichž se Profousova teorie skládá, jsou tyto: „Hradčanský vrch má spodek opukový, a je tedy pravděpodobno, že na něm mohla býti větší plocha od slunce vyprahlá, neporostlá.“

[251]Podobně jako bylo utvořeno od drhnouti dráha, od vlhnouti vláha, existovalo snad i od prahnouti substantivum praha.

Jménem Praha bylo tedy — podle Profouse — pojmenováno nejdříve návrší, pak hrad a sídliště.

III. Kritika Profousovy teorie

Uvedený Profousův výklad byl dosud uznáván za nejpravděpodobnější; za úplně správný nebyl však pokládán nikdy. Objevovaly se výklady nové: z předložkového pádu ‚u praha‘, (varianta názoru Durychova); podle dřevěných trámů — prahů — položených přes řeku, (tedy kombinace představy Kosmovy a názoru Durychova).

Proti Profousovu výkladu uvádím:

První obyvatelé pražské kotliny (rybáři, kupci) se patrně usadili dole při řece: název vyprahlina pro tyto první osady nepadá v úvahu. Okolní kopce dostaly jména až později, pro hradčanské návrší byl patrně užíván název Žiži. Když byl na něm vybudován hrad, tento původní název zanikl a hrad se stal pro obyvatele sídliště prostě Hradem. Sídlišti zůstalo původní jméno, které pro vzdálenější obyvatele a cizince označovalo jak hrad, tak město. (Analogie: Loket, Most, Krumlov atd.)

Apelativum praha ve významu ‚vyprahlina‘ neznal a nezná žádný slovanský jazyk. — Tuto povážlivou slabinu své teorie vysvětloval Profous poukazem na pomístní jména Praha, v nichž se prý původní význam udržel. Těmito jmény jsou však označeny lesy, mokré louky, [252]úpad, kterým odchází voda, a ani v jednom případu nějaká vyprahlina.

Vyvrácena je také představa, že hradčanské návrší bylo holé. Ivan Borkovský (Pražský hrad v době přemyslovských knížat, Praha 1969, s. 16) prohlašuje na základě archeologických výzkumů: „Hradní ostroh nebyl holou skálou … ostroh byl zalesněn.“ (Dále uvádí i dřeviny, které na jednotlivých částech ostrohu rostly.) — Archeologie tak potvrdila správnost Kosmova tvrzení — třikrát nápadným způsobem opakovaného — že hrad byl založen v lese.

Netřeba zdůrazňovat, že tím padá úplně a definitivně celá Profousova teorie.

IV. Teorie Durychova (Dobrovského, Schlozerova)

Její předností je, že existence prahů na Vltavě je prokázána: při velké povodni r. 1784 byly strženy všechny pražské vltavské jezy a prahy bylo vidět.

Peřeje mohutné řeky byly nejen útvarem nádherným a nápadným, nýbrž i bodem nesmírně významným dopravně, hospodářsky, vojensky a politicky. Pod peřejemi se totiž zcela nutně a zákonitě utvořilo v řece pásmo značně únosných štěrkových a písečných nánosů, umožňujících bezpečně řeku přebrodit; bylo to jediné místo toho druhu na celém středním a dolním toku řeky. Sem k brodu zamířily nejstarší stezky a cesty, brod byl důvodem, proč Přemyslovci návrší nad ním opevnili a proč se Praha stala centrem života země, hlavou království. — Měli tedy patrně pravdu ti, kdož spatřovali ve vltavských prazích nejen počátek města, nýbrž i původ jeho jména.

Proti teorii vodního prahu měl Profous tyto námitky:

1. — Místní jméno Praha je femininum — apelativum práh je maskulinum. —

2. — Místní jméno Praha je v singuláru — pro říční prahy je však logičtější plurál a obdobná místní jména také v plurálu jsou: v Polsku Progi, v Rusku Porogi. Naše místní jméno by tedy mělo znít Prahy, nikoliv Praha. —

3. — Polská obdoba českého práh zní próg. Předměstí Varšavy by se tedy muselo jmenovat Próg nebo spíše Progi — nikoliv Praga. —

4. — Význam ‚říční práh‘ není u Jungmanna doložen; čeština zná jen [253]původní význam ‚práh domovní‘, nikoliv význam ‚práh říční‘; ten prý k nám byl importován teprve v době obrozenské.

Všechny tyto námitky lze však vyvrátit:

Ad 1. — Od nejstarších dob existuje vedle tvaru Praha i tvar Prag: nejen v textech německých, francouzských a anglických, ale i v jednom dokumentu latinském, v srbochorvatštině a v řadě církevně slovanských textů chorvatských a ruských. V těch se maskulinum Pragъ vyskytuje zejména v textech největšího stáří a české provenience (kánon z XI. stol.). Již Weingart dospěl při jejich studiu k přesvědčení, že „Pragъ … bylo původně rodu mužského“. (Svatováclavský sborník I., Praha 1934, s. 969 n.) — Německé Prag podle jeho mínění představuje tedy starší tvar našeho místního jména. — Že nejde o zkomolení, dokazují německá místní jména, která koncové -a zachovala: Prora, Arkona, Vineta, Dobra, Biela, Mockrehna atd. — Výskyt tvaru Pragъ vysvětloval Profous lidovou etymologií; to je však v daném případě nemyslitelné.

Ad 2. — Plurál je vskutku pro říční prahy vhodnější než singulár; není však nutno, aby zněl Prahy; jako máme v češtině vedle oblaky i oblaka, máme i u četných místních jmen v plurálu maskulin -a: Čecha, Hradčana, Lužana, Vala atd.; i jinde bývá -a místo očekávaného -y: Chaloupka (do Chaloupek), jáma (na Jamách), Jívana (v Jívanech) atd. — V ruštině sem patří plurály typu lugà, lesà, beregà, v polské toponymii případy Zubry // Zubra, Slupy // 1414 Slupa, Łada // Łady, Lęg // (něm.) Lenga, Włoka // Włoki atd.

Svědectvím, že místní jméno Praha bylo vskutku chápáno jako plurál, je doklad z r. 1234 „in Pragis“; slovenský slovník Palkovičův z r. 1821 uvádí, že Praha bývá ve slovenštině také v plurálu: genitiv tedy „z Prah“. (Toto chápání našeho místního jména existuje na Slovensku dosud.) Nelze ostatně úplně vyloučit ani možnost duálu: uznáme-li za původní význam apelativa práh ‚příchod, přístup‘, musela být pro přechod řeky ovšem taková místa aspoň dvě: do řeky na straně jedné, z řeky na straně druhé.

(Profous vysvětloval uvedené případy plurálního chápání našeho místního jména faktem, že se Praha skládá z několika částí. Je však nemyslitelné, že by se začalo říkat Brna, kdyby se město zvětšilo o novou čtvrť. Správný může být jen ten výklad, který charakterizuje místo na samém skromném začátku jeho vývoje.)

[254]Ad 3. — Jazykové pravidlo, podle něhož slova vzniklá metatezí z praslovanských forem označovaných tradičně tort, tolt musí mít v polštině a lužičtině trot, tlot, v ruštině pak torot, tolot, má velmi četné výjimky: místo očekávaného -ro- nebo -oro- se objevuje -ra-.

V ruštině skoro každé slovo s -oro- má i obdobu s -ra-. Platí to o místních jménech i o lidové poezii, v nejstarších textech se objevují oba tvary bez patrného rozlišení.

V polštině existuje rovněž dlouhá řada jmen, jež mají místo očekávaného -ro-, -lo- odchylnou podobu trat, tlat: Krawa, Krale, Kramołow, Straźec, Słanowice, Chłapovo, Sładkow, Kłasno, Błatopole atd.; kolísají Włoki // Właki, Sławikowice // Słowikowice, Strakiszki // Strokiszki atd. — Představa, že na polském území by naše místní jméno muselo znít Progi, je uvedenými příklady vyvrácena.

Není možno se na tomto místě pouštět do podrobnějších výkladů o tom, jak se tvary trat, tlat na polské a ruské jazykové území dostaly; zavedlo by nás to do složitých problémů průběhu metateze. Existuje však svědectví, které se tak těsně dotýká předmětu našeho zkoumání, že by bylo škoda neuvést je, a to spis Konstantina Porfyrogeneta z r. 949 „De administrando…“. V jedné jeho kapitole se uvádějí a vysvětlují jména dněperských prahů, které autor poznal za své předchozí návštěvy Kyjevské Rusi. A ačkoliv to bylo čtyřicet let před přijetím křesťanství, tedy v době, kdy vliv církevní slovanštiny nelze předpokládat vůbec, a v toponymii zvlášť ne, přece se nikde neshledáváme s plnohlasím a naše slovo je zaznamenáváno ve tvaru prach: Ostrovuni prach, Verutzi prach atd. Obyčejně se vykládá, že Konstantina doprovázel nějaký jihoslovanský průvodce, který při tlumočení plnohlasí měnil. Ale ze všech ostatních jazykových faktů je naopak patrna snaha zachytit věrně právě ruskou hláskovou podobu zkoumaných slov.

Ad 4. — Poslední Profousova námitka proti Durychově teorii je pěkným příkladem klasické situace: vymítá se mrva v oku bližního, nevidí se břevno v oku vlastním. Břevnem je v případě Profousovy teorie fakt, že slovo praha ve významu ‚vyprahlina‘ nebylo a není nikde dosvědčeno. Význam ‚říční práh‘ je však doložen mnohonásobně v slovanštině všech tří skupin a v rumunštině. Slovo pochází bezpochyby již z doby praslovanské a již v ní muselo mít oba významy. Význam ‚říční práh‘ tedy nemohl být neznám ani Slovanům českým. Celý problém přestane existovat, když se naň podíváme očima slavisty, a to je u slova, které je nejen české, nýbrž i polské, jedině správné a jedině možné.

V jistém smyslu je však možno pokládat fakt, že význam ‚říční práh‘ u nás vymizel, i za určité plus pro náš výklad; usnadnila se tím [255]změna rodu a čísla našeho jména. Na Vltavě byly vybudovány jezy a říční prahy zmizely pod vodou. Sešly z očí, sešly z mysli. Zmizel důvod chápat místní jméno Praha jako plurál, byla tu přece jen jedna Praha; její jméno se svým tvarem zcela shodovalo s přečetnými substantivy vzoru „žena“; je pochopitelné, že se k němu i rodem a číslem přiklonilo.

V. Závěrečné poznámky

Je třeba přezkoumat, zda Durychova teorie vyhovuje věcně i pro ostatní místa naším místním jménem pojmenovaná, zejména pro polskou Pragu, předměstí Varšavy. Obě místa leží proti sobě tam, kde se k Visle těsně přibližuje morénová vlna s hlinitým podložím. Odedávna zde byla křižovatka obchodních cest z jihu a jihozápadu k Baltu a z oblasti Varty do Ruska. V suchých létech bývá možno Vislu ve Varšavě přejít.

Další ze sedmi polských Prag je mlýn toho jména nad řekou Mrozicí 20 km východně od Lodže. Pro zřízení vodního mlýna je vhodné místo, kde řeka překonává větší výškový rozdíl, a na takovém místo je ovšem možno předpokládat i peřeje. Mlýn Progi na řece Nojevě a konečně i existence mlýnů na vltavských prazích v naší Praze také nasvědčují, že naše úvaha je správná.

Toto zkoumání by nebylo úplné, kdybychom se nepokusili najít naše místní jméno i v nepřesmyknuté formě -tart- (trad. -tort-). Na řeckém pobřeží proti ostrovu Korfu leží město Parga, o jehož slavinitě nelze pochybovat. Vasmer uvedl (Die Slaven in Griechenland, Berlín 1941, str. 64), že každému napadne při hledání významu jméno Praha; poněvadž prý však u jména Praha metateze nenastala, ponechal otázku otevřenou. — Dokázali jsme, tuším, dostatečně neudržitelnost námitek proti Durychově prahové teorii, a máme tedy plné právo pokládat jméno města Parga za vývojově nejstarší podobu jména našeho hlavního města. I poloha místa na průlivu mezi ostrovem a pevninou tomu odpovídá.

Článek je zkráceným výtahem z delší práce, která dosud nebyla uveřejněna. Požadavek dodržet stanovený rozsah bylo možno splnit jen pronikavým omezením poznámkového aparátu a literatury, otázky metateze bylo možno dotknout se jen letmo a partii o etymologii apelativa práh bylo nutno zcela vypustit. Autor doufá, že se bude moci k těmto bodům otázky ještě vrátit.


[*] Redakční poznámka

J. Birnbaum věnoval zkoumání jména Praha několik desítiletí a nashromáždil takové bohatství materiálu, jaké má sotva kdo jiný. Abychom upozornili na tuto cennou sbírku, otiskujeme krátký výtah z autorovy obšírné studie. A to i tehdy, když s jeho názory souhlasit nedovedeme. Etymologie, má-li být obecně přijata, musí vyhovovat jazykově, věcně i psychologicky. Profousova etymologie vyhovuje sice jazykově, ale jak ukázaly archeologické výzkumy na Pražském hradě, nevyhovuje věcně (a na to náš autor správně ukázal): na hradním vrchu byl les, ba dokonce území bahnité. Odmítnutí hypotézy Profousovy neznamená však ještě přijetí hypotézy Durychovy. Třeba zde byl práh (myslí se někdy i na práh na potoku Brusce), jsou potíže jazykové: i když zanedbáváme nedoložení významu „peřej“ v češtině, i když nebudeme spojovat jméno Praha s polským Praga, je tu nevysvětlený přechod Prag v Praga (zde autorovy výklady neobstojí). — I bude nejlépe pokládat jméno Prahy za nevysvětlené, nechceme-li je mít za předslovanské (staré osídlení území a blízkost Šárky, Košíř i Motola by tuto hypotézu podporovaly: V. Polák ukazuje na alpský základ prag-). — V. Š.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 5, pp. 250-255

Previous Jaroslav Kuchař: K výsledkům kolokvia o aktuálních otázkách jazykové kultury

Next Miloslav Sedláček: Russkaja reč’ do druhého desetiletí