K tvaroslovným údajům v novém Slovníku spisovné češtiny

Libuše Kroupová

[Articles]

(pdf)

-

Tato stať navazuje na obsáhlý článek J. Filipce[1], který nastínil charakteristiku nového českého jednosvazkového slovníku. Naším úkolem je podat prohloubenější pohled na tvaroslovné údaje, které tento slovník přináší.

Rozsah a způsob uvádění tvaroslovných údajů ve slovníku závisí na typu a druhu slovníku a na okruhu uživatelů, kterému je slovník určen. Připravovaný Slovník spisovné češtiny (dále jen SSČ) je slovníkem jednosvazkovým, tím je podmíněna jeho celková úsporná stavba i na úseku tvarosloví. (Proto se neuvádějí např. tvaroslovné údaje u složených slov a předponových sloves tam, kde se jejich tvary shodují s tvary slov jednoduchých, nepředponových; uživatel slovníku najde poučení u těchto základních slov). Aby se však zároveň dosáhlo informace lehce dostupné, uvádějí se tvary přímo u jednotlivých hesel, a upustilo se tudíž od souhrnného zpracování paradigmatiky v podobě tabulek v úvodu slovníku, které by sítí odkazů k jednotlivým heslům kladlo zvláště na žáky při školní jazykové výchově poměrně značné nároky.

SSČ pokračuje v tradici Slovníku spisovného jazyka českého (dále jen SSJČ) a uvádí z tvaroslovných prvků především ty, u kterých by uživatel mohl chybovat, popř. projevit pochybnost o správnosti. Tak např. u některých mužských jmen životných na -ce dochází v obecné češtině v 1. a 5. pádě k vyrovnávání se skloňováním jmen na -ec. Proto slovník u tohoto typu jmen uvádí tvary 5. pádu (správce! soudce! ap.). U jmen mužských životných zakončených na -k, -g, -h, -ch se v 6. pádě množného čísla uplatňuje v obecné češtině koncovka -ách. Proto slovník přináší informace o spisovných tvarech i v tomto pádě (dělnících, chirurzích, pstruzích, hoších). Také tvary ženských jmen kolísající mezi vzory „píseň“ a „kost“ (mastem/mastím, o mastech/o mas[197]tích, s mastmi) a 3. osoba množného čísla u sloves vzoru trpět (bolí i bolejí, šumí i šumějí), u níž se projevuje časté kolísání, jsou ve slovníku registrovány.

Nový slovník se snaží přispět k většímu sblížení kodifikace a normy spisovného jazyka v těch případech, kdy tvary hodnocené dříve jako nespisovné se rozšiřují ve spisovném vyjadřování a posuzujeme je dnes spíše z hlediska stylového.[2]

I. a) U podstatných jmen neživotných mužského rodu zakončených na souhlásku zadopatrovou se zabarvením hovorovým[3] nebo expresívním, zvláště na ek, -ík a -ák, se uvádí v 6. p. mn. čísla koncovka -ách vedle -ích a hodnotí se jako spisovná (např. o brambůrkách/o brambůrcích, v kornoutkách/v kornoutcích, na keříkách/na keřících, na nosíkách/na nosících, o bryndákách/o bryndácích). U některých slov takto zakončených a pojmenovávajících věci běžné denní potřeby (jako v hrnkách/v hrncích) se stylový příznak expresivity koncovky -ách stírá.[4]

b) U podstatných jmen životných zakončených na -ita, -(is)ta uvádí SSČ přímo u heslových slov v 1. p. množného čísla vedle základní koncovky -é jako hovorovou i podobu na -i. Tvary s koncovkou -i nemají vždy příznak hanlivosti, srov. artisti, automobilisti, filatelisti, konzervatoristi, naproti tomu hanlivé zabarvení mají např. tvary egoisti, kariéristi, fašisti ap.; hranice jsou zde ovšem mnohdy plynulé, a proto je obtížné vést jasnou dělící čáru. Školní vydání Pravidel českého pravopisu uvádělo u těchto podstatných jmen jen tvary na -é, SSJČ zazna[198]menal oba tvary jako rovnocenné u slova artista, kdežto u slov egoista, fašista označil tvary na -i jako hovorové. V Mluvnici H—J se uvádí, že tvary na -i mají zpravidla hanlivé zabarvení.

II. Ve shodě se spisovným územ uvádí SSČ u sloves vzoru „tisknout“ původu citoslovečného a u sloves hovorových a expresívních variantní podobu na -nul v příčestí činném a hodnotí ji jako spisovnou (klapl/klapnul, dupl/dupnul, breptl/breptnul, cákl/cáknul aj.). SSJČ u některých těchto slov takovou podobu buď ještě nezaznamenal (klapnout, breptnout, cáknout), nebo ji označoval jako obecnou (u dupnout ap.); pronikání této podoby do hovorového spisovného jazyka u slov citoslovečného původu nebo expresívních zachycuje již Mluvnice H—J.

U sloves vzoru „kupovat“ hodnotí SSČ jako hovorový tvar 1. osoby jednotného čísla a 3. osoby množného čísla přítomného času (kupuji, hovor. kupuju). Stejně tak se uvádí tato podoba u sloves typu „krýt“. Také v Mluvnici H—J je zaznamenáno pronikání těchto koncovek do hovorového spisovného jazyka.[5]

U sloves vzoru „prosit“ s kmenem zakončeným skupinou souhlásek zachycuje SSČ kolísání mezi podobou delší a kratší v rozkazovacím způsobu (nadlehči, nadlehč; (ne)chřesti, nechřesť), kdežto v SSJČ ani v ŠP se u těchto sloves tvary rozkazovacího způsobu většinou neuváděly.[6]

Posun od hovorovosti k neutrální spisovnosti v současném jazyce registruje SSČ i u infinitivů typu „moci, říci“ apod.; uvádějí se u nich rovněž podoby „moct, říct“ vedle podob tradičních „moci, říci“.

SSČ se snaží oprostit kodifikaci od tvarů výlučně knižních, řídkých nebo zastaralých. Proto se už neuvádějí ani u heslových slov infinitivy na -i (kromě uvedeného typu „moci, říci“), prézentní a imperativní tvary typu peku, pec (k „péci“), umru, otevru, opru (u typu „umřít“), slovu, slovou (k slout), rci, rcete, tvary příčestí činného a podstatná jména slovesná žehl, žhla, žehla, žehnutí, žetí (trávy), požeti, vyžeti, najetí (k najmout), pronajetí, ujetí (metody), podoby 7. p. korou, koží apod. Jako knižní se hodnotí substantiva verbální jako podtětí (stromu), protětí (žíly, silnice, dráhy), přetětí (řetězu), roztětí (paře[199]zu), utětí (ruky), vytětí (stromku, tětivy na kružnici), upětí (pohledu), vzepětí (koňů). Za slohově neutrální se pokládají podoby podetnutí, protnutí apod. Tam, kde ovšem tyto dvě podoby slouží k významovému rozlišení, podoba na -ětí knižní ráz nemá (např. napnutí lana, ale duševní napětí, vysoké napětí apod.).

III. SSČ se snaží podat soustavnější zpracování tvaroslovných údajů.

a) Všímá si tak např. gramatické životnosti a neživotnosti u typu jmen označujících věci neživé a přímo tuto životnost a neživotnost u jednotlivých hesel vyznačuje. Upozorňuje např. na životné i neživotné tvary u názvů některých planet jako Jupiter, Saturn, Neptun, např. jupiter, -a, -u m. (živ. i než.). Volný přechod od tvarů neživotných k životným (naznačuje se šikmou čárkou: živ./než.) se zachycuje u jmen odborných názvů jako činitel, jmenovatel, ukazatel, mocněnec přímo s uvedením pádů, u kterých se životné tvary objevují, např. jmenovatel, -e m. (živ./než., 4. j. -le, -l, 1. mn. -é, -e). Za neutrální spisovný tvar se považuje u jmen hub 2. a 4. pád zakončený na -a u slova hřib (než./živ., j. 2., 4. i -a), 4. pád jednotného čísla zakončený na -a u typu křemeňák, kozák, klouzek, ryzec (křemeňák, -u m. (než./živ., 4. j. i -a). Jen mluvnicky životné tvary se uvádějí v 4. pádě jednotného čísla u názvů ryb v potravinářské úpravě, jako jikrnáč, pečenáč, uzenáč, zavináč, sleď, slaneček, zatímco v 1. pádě množného čísla jsou tvary gramaticky životné i neživotné (jikrnáč, -e m. (než./živ., 4. j. -e, 1. mn. -e, -i). U názvů kožešin (jako beránek, bobr, králík, křeček, tchoř) se životné tvary nevytýkají, protože se tato slova chápou jako přenesené významy k základnímu pojmenování zvířat. U těchto významů se jen uvádí 3. a 6. pád, který má jediné zakončení na -u.

b) Explicitně (zkratkou hromad.) se označují jména hromadná s průzračnou slovotvornou motivací jako členstvo, dělnictvo, listí, mládež (v podstatě v souhlase s pojetím Danešovým).[7]

c) V souvislosti se sémantikou slova věnuje se více pozornosti např. vymezení jmen pomnožných. ŠP a SSJČ uváděly např. u slov anály, jatky (SSJČ pomn.), kompaktáta, memoáry, pašije, personálie, pomyje, řídítka, vážky (k vážení), zásnuby (SSJČ pomn.) jejich užití jen v množném čísle. SSČ toto pojetí přehodnocuje ve shodě s vymeze[200]ním pomnožných jmen v mluvnicích[8] a uvádí u nich charakteristiku pomn.

Slovník vyznačuje nedokonavý vid u sloves, která vyjadřují nějakou schopnost. Neaktuální přítomný čas u těchto sloves (jako ujde, uběhne, vykouří) není odrazem skutečné přítomnosti, nýbrž přítomnost, tj. okamžik promluvy v širokém smyslu slova, zahrnuje.[9] V SSČ se tento jev zachycuje uvedením nedokonavého vidu u těchto jinak dokonavých předponových sloves a příslušným výkladem (být schopen): např. ujít dok. 1. (i ned.) chůzí (být schopen) urazit, zdolat. SSJČ ještě tato slovesa v tomto významu za nedokonavá nepovažoval.

Za prohloubenější zpracování tvaroslovných údajů v SSČ lze považovat i to, že některé tvary slov se vyhrazují jen pro určité významy mnohoznačných slov. Je tomu tak například u některých jmenných tvarů přídavných jmen (srovnej jistý — jmenný tvar jist se vztahuje jen k významu ‚nepochybný‘, ‚dokonale ovládající něco‘, ‚bezpečný‘), u 2. stupňů přídavných jmen (jednoduchý, 2. st. jednodušší jen u významu ‚jsoucí bez komplikací a problémů‘, ‚prostý, obyčejný, běžný‘), u sloves, zejména u příčestí trpných (disponovat — příčestí trpné být disponován jen u významu ‚být v dobré tělesné nebo duševní kondici‘), u rozkazovacích způsobů (jet — rozkazovací způsob pojeď u významu (o člověku) ‚pohybovat se s použitím něj. dopravního prostředku‘; jít — rozkazovací způsob jdi u významu (o člověku) ‚pohybovat se po vlastních nohou‘, ‚konat tento pohyb‘, ‚volit si něj. zaměstnání‘, (o věcech) ‚pohybovat se‘), u substantiv verbálních (vypnout — podstatné jméno vypnutí u významu ‚přerušit spojení‘, ‚způsobit narovnání‘, ‚posunout dopředu‘, podstatné jméno vypětí u významu ‚vystupňovat úsilí‘) apod.

IV. Na základě materiálu z lexikální kartotéky ÚJČ, event. po odborných konzultacích, byly redukovány v SSČ na rozdíl od školního vydání Pravidel českého pravopisu, event. SSJČ varianty u některých slov (a) v rodě: např. slovo astma se nyní uvádí jen jako jméno středního rodu (v ŠP a v SSJČ i ženského rodu); u slov čepel, růž, moč, ko[201]lomaz, okuj(e), výstroj se nyní uvádí jen ženský rod (v ŠP a v SSJČ i mužského rodu); slovo kánoe se nyní skloňuje a uvádí jen jako jméno ženského rodu (v ŠP a v SSJČ i středního rodu nesklonné); slovo ozim se nyní uvádí jen jako jméno mužského rodu (v ŠP a v SSJČ i ženského rodu); (b) v tvarech: u slova pony se nyní uvádí v 6. mn. jen tvar ponyích (v SSJČ i ponyech), u slova keř 2. pád jednotného čísla jen keře (v ŠP i v SSJČ i kře), u přídavného jména hrdý 2. stupeň hrdější (v ŠP i v SSJČ i hrdší).

Naopak rozšířeny byly varianty v rodě. Tak u podstatných jmen jako přípoj, skreč, smeč, sršeň se dnes uvádí ve shodě se spisovným územ mužský i ženský rod; podstatné jméno množné mužského rodu čevapčiči, se dnes uvádí i jako jméno středního rodu nesklonné. Také v tvarech, a to 2. pádu u slov javor (-u, -a), námel (-u, -e), zášť (-tě, -ti, v SSJČ řidč. -ti), suť (-ti, -tě, v ŠP jen -ti), v příčestí trpném u sloves hatit (hacen, hatěn, v ŠP jen hacen), v rozkazovacím způsobu u slovesa klepat (klepej, klep, v ŠP jen klepej), se dnes uvádějí dvě podoby.

SSČ se snažil zachytit i vývojový pohyb, který probíhá v ustalování délky kmenové samohlásky ve skloňování podst. jmen ženského rodu typu „žena“. Uvádí proto dvojí podoby branou i bránou, drahám i dráhám apod.

V předchozích odstavcích I—IV jsme uvedli ty případy zachycení tvaroslovných údajů, u nichž dochází k posunu v dosavadní kodifikaci. Na závěr se zmíníme o typu, kdy SSČ na rozdíl od současných příruček určité tvaroslovné údaje neregistruje. Je tomu tak v 6. pádě jednotného čísla mužských jmen neživotných. Mnohdy není možno přesně stanovit, popř. zachytit pořadí dubletních tvarů, projevují se tu i rozdíly oblastní; častá je kontextová vázanost na předložku apod. Proto se výběrově v určitých předložkových spojeních uvádějí pouze tvary na -ě v příkladové části slovníkového hesla (např. o domově, v dole, na hrobě; přihlíží se k výčtu těchto slov ve Šmilauerově Nauce).

Zřetel k potřebám praxe vedl zpracovatele slovníku k prohloubenějšímu a systematičtějšímu pohledu na tvarovou stránku jednotlivých slov, přiblížení kodifikace současnému úzu, zachycení tendencí,[10] které v současném jazyce probíhají (jako zachovat neměnnou podobu kmene např. v 6. pádě množného čísla mužských jmen zakončených na -h, -ch, -k, -g — brambůrkách, vyrovnat kvantitu kmenové samohlásky — bránou, vyrovnat koncové souhlásky kmene v tvarech některých slov — peču, peč apod.). I v tom lze spatřovat přínos nového slovníku.

---

[1] J. Filipec, Cesta k českému jednosvazkovému slovníku, NŘ 58, 1975, s. 225n.

[2] V záhlaví jednotlivých hesel upozorňujeme zvláštním odkazem (T 1, T 2, T 3) na úvod slovníku, kde jsou tyto tendence podrobně vysvětleny. Mnohé jevy jsou už zčásti zachyceny v Havránkově—Jedličkově České mluvnici (dále H—J). Praha 1970, v Šmilauerově Nauce o českém jazyku, Praha 1972, v teoretických studiích, především souhrnně u Al. Jedličky, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, a v Stylistických studiích II, Odd. jaz. kultury a stylistiky ÚJČ, Praha 1974., — Jednotlivé úpravy lišící se od školního vydání Pravidel českého pravopisu (7. vyd., Praha 1974) dále (ŠP) byly projednány a schváleny pravopisnou a morfologickou komisí ustavenou kolegiem jazykovědy. Při těchto úpravách ovšem nejde o změnu zásad, ale o jejich důsledné uplatnění podle současného stavu, o opravy omylů apod.

[3] SSČ označuje zkratkou hovor. lexikální prostředky užívané v mluvených projevech spisovných.

[4] Rozšiřuje se tedy v slovníku řada slov, u nichž se uvádí koncovka -ách jako variantní. V mluvnicích a teoretických studiích byla prozatím tato koncovka kodifikována jen u jednotlivých slov zakončených na -ek, -ček (jako kousek, hříbek, schůdek, opánek, spodky, drátek, plíšek, klásek, balíček, obláček), a to zvláště tam, kde koncovku -ách podporuje snaha po odstranění homonymie, která se objevuje u tvaru na -ích, shodného s tvarem jmen na -ec (v hrnkách/v hrncích).

[5] Ve Stylistických studiích (o. c. v pozn. 2) se diferencuje mezi tvarem vzoru „kryju, kupuju“, který i když je považován za hovorový, má blíže k stylové neutrálnosti než tvary typu „kryjou, kupujou“, které mají ještě silnější hovorové zabarvení. Tento rozdíl je vysvětlován větším posunem ke knižnosti u tvaru 1. osoby jednotného čísla vzoru „kryji“, než je tomu u 3. osoby množného čísla „kryjí“.

[6] Studie Jedličkova (o. c. v pozn. 2) upozorňuje na variantní tvary tohoto typu, v Mluvnici H—J se jmenují některá slovesa a ve Šmilauerově Nauce se podrobně roztřiďují a rozšiřuje se jejich výčet.

[7] F. Daneš, Jména hromadná a jména jednotlivin, Tvoření slov v češtině 2, Academia 1967, s. 477—493.

[8] Mluvnice H—J: „Některá podstatná jména mají stále jen tvary množného čísla, a to i tehdy, když označují jen jednu věc (jedno místo, město apod.); ta se nazývají pomnožná.“ Šmilauer v Nauce říká: „Pomnožná jména mají tvar množného čísla, ať označují osobu nebo věc jednu, nebo více.“ Podrobně se pomnožnými jmény z hlediska vývoje v češtině nejnověji zabývá A. Fiedlerová v SaS 4, 1975, s. 266—284.

[9] Srov. H. Křížková, K problematice aktuálního a neaktuálního užití časových a vidových forem v češtině a ruštině, ČsRus 3, 1958, s. 185.

[10] Al. Jedlička, o. c. v pozn. 2.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 4, pp. 196-201

Previous Jiří Blažek: K významu a vzniku předložkového výrazu ve světle čeho

Next František Kopečný: Není obrok jako obrok