Rozdílnosti české a slovenské slovní zásoby

Miroslav Roudný

[Short articles]

(pdf)

-

Jazykové rozdílnosti v obou našich jazycích jsou různého původu a rozličného charakteru. V převážné většině případů jde pouze o rozdílnosti hláskové povahy (ječmen — jačmeň, souprava — súprava) a ty zpravidla nejsou velkou překážkou pro vzájemné dorozumění. Větší obtíže však vznikají tam, kde jde o rozdíly v samých základech slov, zejména u běžné slovní zásoby. Ovšem i zde při jisté znalosti alespoň některých nářečí vlastního národního jazyka je možno se ve významu slov orientovat (brambor — zemiak). Skutečné nedorozumění může vzniknout tam, kde se ve stejném významu používá slov naprosto rozdílných (kvedlat kvedlačkou — trepať habarkou). Největší nesnáze jsou tam, kde mají stejná slova nebo slova jen hláskově odlišná v každém z obou jazyků jiný význam (znát — poznat, zcela — ceľkom, obilí — zbožie). Pro celkové možnosti dorozumění záleží též na postavení diferenčních slov v slovní zásobě obou jazyků z hlediska jejich frekvence.

[106]V následující stati si povšimneme některých rozdílností českých a slovenských názvů užívaných v běžném vyjadřování při návštěvě restaurací a jídelen.

Čeští turisté na Slovensku se většinou spoléhají na téměř shodnou slovní zásobu našich obou jazyků a neuvědomují si, že při návštěvě restaurace se mohou setkat s nečekanými jazykovými rozdílnostmi.

Některé jazykové nesnáze se mohou objevit už při objednávání pečiva a uzenin. Je zde sice hodně názvů, které se téměř shodují (chlieb, žemľa, saláma, špekáčik), ale první starosti nastanou, chceme-li požádat o housku. Slovenština žádný obdobný výraz nemá. Húska je malá husa, a proto je dobré vědět, že můžeme chtít žemľu nebo pletenku (vysl. pletěnka). Název pletenka se však užívá spíše pro větší housky, např. makové. Rohlík je rožek nebo rožtek (vysl. roštěk). Veka na obložené chlebíčky má na Slovensku název sendvič. Vuřt, v běžně mluveném vyjadřování buřt, se slovensky nazývá safaládka nebo též klobáska (tento název však má význam širší). Párek je nutno ve slovenštině nazývat množným číslem párky, protože párok označuje pouze jednu nožku párku. Trochu zastaralý je název viršle; je to rovněž plurál a označuje se jím totéž, co v češtině jednotným číslem párek. Zajímavé je, že české ucho slyší ve slovenském slově viršle hlásku -ř- stejně jako ve vídeňské výslovnosti německého slova Wurst (odkud náš vuřt — buřt).

Některé názvy masa se téměř shodují (hovädzie, teľacie mäso), ale vepřové se ve slovenštině nazývá bravčové mäso a skopové je baranina. Nutno též rozlišovat pečeň (játra) od názvů pečeňa a pečienka; pečeňová paštéta je játrová paštika.

Řízek se nazývá slovensky rezeň, kdežto kotleta zůstává kotletou, ale často se jí říká karé. České přídavné jméno libový je ve slovenštině nesrozumitelné; libovému masu se říká chudé mäso.

Dobře známý je významový rozdíl u slova kapusta ve spisovné češtině a slovenštině, a to jistě proto, že tímto slovem se označuje zelí nejen ve slovenštině, ale i v některých českých nářečích. A zároveň se pak slova kel užívá za spisovné české kapusta jak ve spisovné slovenštině, tak i v českých nářečích (dokonce i místy v jihočeském kraji). Méně známé však je, že kedlubna se ve slovenštině jmenuje kaleráb (i tento název se objevuje v našich nářečích). Velmi zajímavé jsou slovenské názvy koření. Název zázvor je sice na Slovensku též srozumitelný, ale většinou se užívá názvu ďumbier (hora Ďumbier prý připomíná tvarem a barvou oddenek zázvoru). Hřebíček jsou klinčeky a pepř, který je jako slovo na Slovensku trochu známý zvláště proto, že na něm lze dobře procvičovat vyslovování hlásky -ř-, má slovenskou nářeční podobu piepor, ale nejčastěji se nazývá prostě korenie nebo též čierne korenie.

V oblasti názvů nádobí a náčiní je jako všude jinde mnoho názvů téměř stejných (príbor, nôž, vidlička, hrniec, lyžica, hrnček, kastról, panvica, misa, miska, kalíšok, čaška, polliter, kotlík, jedálna miska). Nesnáze však mohou nastat, objeví-li se v rozhovoru slovenské tanier (talíř) anebo rajnica (rendlík), riad (nádobí); sklenka, sklenica, pokud se tohoto výrazu použije, rozumí se ve významu láhev. Místo české sklenice a skleničky je ve slovenštině pohár, pohárik anebo čaša (ozdobná, např. na víno). Místo české stopky nebo kalíšku (v živém hovoru štamprle) bývá ve sloven[107]štině kalíšok nebo kalíštek (vysl. kalíštěk), hovorově štamprlík. Českou láhev zastupuje zpravidla flaša, flaška (lahvové pivo je flaškové pivo). Dosti značné rozdíly jsou též v názvosloví kuchyňského nářadí. Zajímavé je, že váleček na nudle se nazývá podobně válok, nebo též valček, ale deska zvaná v češtině vál se ve slovenštině nazývá tabla.

Z oblasti stravování se zmíníme alespoň o dvou důležitých výrazech. Je to název prívarok, kterým se ve slovenštině označuje hustá zeleninová omáčka, podávaná často jako příloha k masu. Velmi nápadným slovem je slovenský olovrant, pro který má čeština pouze opis odpolední svačina. Někteří etymologové vykládají toto slovo ze středověké latiny, kde výraz aliprandium znamenal něco jako snídani nebo svačinu. Pravděpodobnější však je výklad, že olovrant vznikl z německého Halberabend (asi jako poloviční večeře), v německých nářečích je odtud holwrabnd, které patrně přešlo do slovenských nářečí v různých podobách, jako holevrant, olevrant, olovrant, ovrant, havrant, a dokonce i havránka.

Jistě by se našlo mnoho dalších rozdílností mezi českými a slovenskými názvy v oblasti vaření a stravování. Avšak je také nutno si povšimnout okolnosti, že v nových odborných názvech z této oblasti je rozdílů méně. Oba jazyky se zde daleko více odlišují ve starých tradičních názvech pokrmů, jídel a různého náčiní.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 2, pp. 105-107

Previous Jaromír Spal: Cimbura a limburáky

Next Jiřina Novotná-Hůrková: O výslovnosti názvů vín