Časopis Naše řeč
en cz

O výslovnosti názvů vín

Jiřina Novotná-Hůrková

[Short articles]

(pdf)

-

Karel Čapek, sbíraje zajímavou terminologii vinných vlastností, vymýšlel vína nová a pokusil se dostat je ve vinárně. Podívejte se, jak zněla objednávka: „Pane vrchní, já bych rád víno — jak bych vám to řekl? — víno spíš vážné, žádného mladého fanfaróna a lehkomyslníka, ale víno zralé a zkušené, a přesto, víte, plné víry, optimismu a kuráže; víno, které se vyzná v umění, je sčetlé a zná kus světa; musí mít takovou jakousi tragičnost jako Beethovenovo adagio, ale taky trochu shovívavosti a drobet úsměvu.“[1]

Možná, že takové charakteristice by odpovídalo lehké, ale zářivě červené víno z toskánské oblasti Chianti. Ale jak si je objednat? [Chijanty] si objedná host zcela nepoučený; zasvěcenější řekne [kijanty]. Správná výslovnost zní [kjanty].

Podívejme se, jak se chová čeština při přejímání slov z cizího jazyka. Obecně platí zásada, že se sice snažíme vystihnout výslovnost původní, ale s jistými změnami. Tato zásada platí i pro výslovnost cizích jmen. Především odchylný cizí přízvuk nahradíme přízvukem českým na první slabice slova. Další změny se týkají hlásek, které v češtině neexistují. Takové cizí hlásky nahrazujeme obvykle hláskami domácími, které jim svou zvukovou podobou stojí nejblíže.

Většina chyb ve výslovnosti cizích vlastních jmen je způsobena tím, že jsme ovlivněni jejich grafickou podobou. Proto je vhodné se poučit, že např. italské chia- se vyslovuje [kja].

Výraznou změnou české výslovnosti italských vlastních jmen je nahrazování psaných italských zdvojených souhlásek (které se v italštině také zdvojeně vyslovují) českou souhláskou jednodu[108]chou, např. název mladého, v Itálii oblíbeného vína grappa vyslovíme [grapa] (stejně tak italské město Adda se v češtině čte [ada]).[2]

Často se také chybuje ve výslovnosti názvů italských kořeněných aromatizovaných vín (vermutů) zn. Cinzano. Můžeme slyšet výslovnost [činžáno], ale i [činčáno]. Původní italská výslovnost zní [činʒáno], v češtině spisovně zjednodušujeme na [činzáno] (čeština nemá samostatnou hlásku [ʒ]). Dlouhé -á- je zde ve výslovnosti na místě, protože italské samohlásky se vyslovují dlouze v původních přízvučných slabikách (tj. před samohláskou nebo před jednou souhláskou, po níž následuje zase samohláska nebo i souhláska likvidní r nebo l; např. Milano má výslovnost [miláno]). Vlivem grafické podoby se chybuje také ve výslovnosti názvu italských vermutů zn. Gancia (Cinzano i Gancia jsou pojmenovány podle výrobců). Slyšíme chybnou výslovnost [gancija] místo správné [ganča]. Italské spojení ci- před samohláskou se vyslovuje [č].

Když už jsme u názvů alkoholů, všimněme si ještě dvou druhů: Cherry-brandy a sherry. V obou případech bývá obvyklá výslovnost [šeri]. Jde však o dva různé druhy alkoholických nápojů, i když oba jejich názvy mají svůj původ v Anglii. Sherry je druh španělského vína pěstovaného v oblasti Jérez — výslovnost [chéres]; cherry-brandy je druh sladkého likéru vyráběného z višní (cherry = angl. višně, třešně). Výslovnost je zde dubletní [šeri] i [čeri]; název tohoto likéru je hybridní — má sice svůj původ v Anglii, ale prošel francouzským prostřednictvím. Oba typy výslovnosti považujeme tedy za dublety,[3] ale pro odlišení názvu španělského vína sherry doporučujeme přece jen jako přednostní variantu výslovnost cherry-brandy jako [čeri-brendy].


[1] Karel Čapek, Věci kolem nás, Čs. spisovatel, Praha 1954, s. 126.

[2] I v slovech domácího původu vyslovujeme v češtině převážně dvě stejné souhlásky jako souhlásku jedinou. (Zdvojeně vyslovujeme dvě stejné souhlásky uvnitř slova jen na švu složených slov, např. dvojjazyčný, čtverrohý, v 1. os. množ. č. rozkazovacího způsobu typu zlomme, neklamme aj. a dále na švu předpon nej-, před-, pod-, od-, nad-, přispívá-li taková výslovnost k rozlišení významu slov, např. nejjasnější — nejasnější, poddruh podruh aj. Hledisko dobré poznatelnosti slova nás vede také k zdvojené výslovnosti dvou stejných souhlásek v 1. p. množ. č. podstatného jména racek racci, 3. a 6. p. jednot. č. podstat. jmen packa pacce, pecka pecce a v přídavných jménech typu cvrččí, kukaččí aj.) Srov. Výslovnost spisovné češtiny I, Praha 1967, s. 45—47.

[3] Srov. Výslovnost spisovné češtiny II (v tisku v nakladatelství Academia); dubletní výslovnost uvádí také Der große Duden. Aussprachswörterbuch 6, Mannheim 1974, s. 212.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 2, pp. 107-108

Previous Miroslav Roudný: Rozdílnosti české a slovenské slovní zásoby

Next Vladimír Mejstřík: Chalupáři