Před sto lety se narodil prof. Emil Smetánka (14. X. 1875)

Vladimír Šmilauer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Tak ho vidím: robustní postava, výrazná hlava s mocnou kšticí, na tváří široký, dobrotivý úsměv. Typický syn Českomoravské vrchoviny, jemuž velké město nikdy nepřirostlo k srdci. Stálá duševní rovnováha, podepřená i vzácně šťastným rodinným životem („milující a milovaný“ stojí v rodinném úmrtním oznámení). Povaha čistá, bezelstná s laskavým pohledem na věci i lidi. Skvělý člověk.

Oblíbený učitel, který vychovával k střízlivému nazírání na jazyk: je i jeho zásluhou, že vymizel komický typ profesora Kostlivého. Byl jasný stylista („sloh má být průzračný jako studánka,“ říkával), na hony vzdálený všeho pozérství. Jeho oblíbenými slohovými prostředky byl konstrast a gradace, zvyšující názornost výkladu, litotes (umění nemalé, ne nesprávný), pramenící z nechuti k slovům příliš silným. Své živé metafory brával s oblibou z medicíny, tak drahé jeho srdci.

Když Emil Smetánka r. 1893 vstoupil na filozofickou fakultu (po selhání plánů na teologické studium v Anglii a na studium medicíny), profesor Gebauer si brzy povšiml studenta mimořádně nadaného, vládnoucího velkými znalostmi jazykovými, povahově bezvadného. Už dvacetiletému otiskl v Listech filologických studii „Adjektivní adverbia na -o a -ě v staročeštině“. V té mladý student zpracoval na sto staročeských rukopisů a zjistil, že v nich je adverbií na -o jen 5 %, kdežto v Rukopisech 80 %, zjevně pod vlivem jiných jazyků slovanských. A protože Matěj Opatrný předčasně zemřel (1891) a s Václavem Flajšhansem došlo r. 1896 k trvalému rozchodu, vybral si Gebauer Smetánku za svého nástupce. Po doktorátu r. 1901 (byl to první doktorát z moderní filologie na Karlově univerzitě) se Smetánka r. 1904 habilitoval a brzy musil suplovat Gebauerovy přednášky i semináře; po smrti Gebauerově (1907) pak nastoupil na jeho místo. Po celý život četl osmisemestrové cykly staročeské mluvnice (hláskosloví, skloňování, časování, vybrané části ze skladby), doplňované přednáškami z dějin staré české literatury. Byly to v podstatě výklady Gebauerovy, ovšem obohacované novými poznatky a převedené do slohu přístupnějšího. Nemilé, více než čtyřleté přerušení způsobila první světová válka: jako „zásobárenský oficiál“ prožil ji Smetánka v boce Kotorské a na Černé Hoře.

[212]Jeho habilitační spis „O staročeských Životech svatých Otcův“ (1904) a edice této památky (1909), dokonalá, se znamenitým slovníkem (230 stran), zachycujícím všechna slova ve všech významech ze sedmi rukopisů, jsou čistě gebauerovské. Ale už předtím vydání Postilly Petra Chelčického (1900 a 1930) ohlašuje negebauerovský posun zájmu k náboženskému obsahu doby husitské, především ovšem k velké osobnosti Petra Chelčického (1912 a znovu 1929 vydal Síť víry, 1932 pak dva menší traktáty).

Ve svých fakultních přednáškách Smetánka nepřekročil meze staré češtiny (vyjímaje občasné publikum „O jazykové správnosti“), ale přece se jeho zájem — jistě i pod vlivem jeho přítele Josefa Zubatého — zřetelně přesouvá na jazyk nový.

Pečoval o vydání Pravidel českého pravopisu 1913, 1924, 1926, obohacuje jejich Abecední seznam, ale jinak uchovávaje podobu, které nabyla Pravidla r. 1913. R. 1914 vydal ve sbírce Göschenově českou mluvnici, konverzaci a čítanku. Byl v redakci Naší řeči a v prvních letech do ní přispíval (seriál Návštěvou u novin, posudky lékařských knih Syllabovy a Weignerovy). V Příručním slovníku uplatňoval své široké znalosti jazyka lidového a lékařského. S Chlumským organizoval fonografický archív české a slovenské dialektologie. Obětavě sloužil vybudování terminologie vojenské i poštovní. Především však pečoval o dokonalost všech četných publikací, které vydávala třetí třída České akademie (byl v letech 1919 až 1929 jejím tajemníkem). Fr. Šimek vypráví, jak s ním Smetánka takovou Rokycanovu Postillu (2034 stran) četl slovo za slovem.

V posledních letech profesor Smetánka churavěl; měl dovolenou v letech 1935—1936, 1938 a po válce už nepřednášel. Šestého ledna 1949 pak zemřel.

Profesora Smetánky je třeba při jeho stých narozeninách vděčně vzpomenout. A nejen těm, kdo měli štěstí být jeho žáky a spolupracovníky.

Poznámka

Rád bych při této příležitosti zaznamenal názor Smetánkův (tuším nikde nepublikovaný) na složitou otázku označování kvantity v slovech na -č, -tel, -dlo. Říkal asi toto: „Je třeba dělat rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným. Psaný je jednotný, výslovnost kolísá. Píšeme jednotně Cicero, třeba se to v různých prostředích vyslovuje různě [cicero, čičero, kikero, sisərou], Angličané píší jednotně např. demoralization, třeba to vyslovují — a je to výslovnost kodifikovaná — :[-rəlai-, -rəli-, -rai-, -ri-]. V slovech na -č, -tel, -dlo je výslovnost kolísavá, často nejistá. Pišme to tedy jednotně krátce (podavač, shromažditel, lakadlo), vyslovovat se to může různě. Třeba uznat, že to byl způsob pro píšící pohodlnější než stav dnešní, kdy Pravidla např. u slov na -atel vypočítávají 39 substantiv krátících, 25 nekrátících a 24 kolísajících s dvojím psaním.

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 4, pp. 211-212

Previous Jaromír Bělič: O jazykové příslušnosti nářečí na Těšínsku

Next Václav Křístek: Významná česká práce o otázkách teorie spisovného jazyka