Časopis Naše řeč
en cz

O jazykové příslušnosti nářečí na Těšínsku

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Nářečím nevelkého pruhu na starém jazykovém pomezí česko-polském zhruba východně od Ostravy a Frýdku-Místku, tj. v československé části bývalého Knížectví těšínského, je už po řadu desítiletí věnována zvýšená pozornost jak ze strany dialektologie české, tak snad ještě víc ze strany polské. Sám jsem se nářečně jazykovou problematikou uvedeného úseku také několikrát zabýval, naposledy ve svém Nástinu české dialektologie (Praha 1972).[1] Vracím-li se znovu k této otázce, je to proto, že právě v souvislosti s mou knihou byly na Těšínsku vysloveny názory, které nesprávně interpretují složité poměry, proto nemohou vést k jejich objektivnímu chápání, nýbrž naopak spíš k podněcování nacionalistických vášní.[2] Hned předem chci zdůraznit, že nezaujatý výklad umožňuje teprve marxistická jazykověda, která na základě zkoumání vztahů mezi jazykem a společností propracovala obecný pojem národního jazyka jakožto historicky vzniklého komplexu celonárodního jazykového útvaru (spisovného jazyka) a souboru nářečí, která jsou danému celonárodnímu útvaru podřízena a v moderní době se vyvíjejí směrem k němu.

Lingvistický zájem o česko-polské pomezí byl do značné míry spojen s úsilím stanovit geografickou hranici mezi češtinou a polštinou. Přitom je už dávno známo, že diferenční znaky příznačné pro spisovnou češtinu na jedné straně a pro spisovnou polštinu na straně druhé se v nářečích na jazykovém pomezí zdaleka nekryjí v jedné linii, nýbrž že řada znaků typicky „polských“ přesahuje více nebo méně hluboko do území jasně už českého a naopak různé znaky „českého“ typu, zejména četná slova považovaná za příznačná pro češtinu na rozdíl od [207]polštiny, přesahují v nestejném územním rozsahu do nářečí nesporně už polských. Znaků polského typu na českém území přibývá v oblastech přilehlých k jazykovému pomezí směrem k severovýchodu, znaků českého typu na polském území pak ve stejném směru postupně ubývá.

Za rozhodující předěl mezi oběma jazyky pokládala za této situace starší jazykověda celkem pevný svazek izoglos „českých“ skupin —ra—, —la— v případech jako krava, mładý… proti „polskému“ —ro—, —lo— (krova, młody…neexistenci nosových samohlásek v případech jako pjata, muka ‚pata, mouka‘… proti nosovým samohláskám nebo stopám po nich (p’ynta, mûnka…), hranice výskytu e, ’e před tvrdými zubnicemi, jako sestra, vjeter ‚vítr‘… proti „polské“ tzv. dispalatalizaci e v ’o a někdejšího ě v ’a (s’ostra, v’ater…), existenci souhlásky h v rozsahu stejném jako v ostatních nářečích českého jazyka, např. hłava, noha…, proti „polské“ souhlásce g (głova, noga…) aj. Tento svazek nářečních izoglos probíhá ve své sz. části v pohraničí Lidové republiky polské severozápadně od Opavy a severně od Hlučína, v jv. části pak na území Československa, a to právě na východ od Ostravy a Frýdku-Místku. Nářečí na Těšínsku, o která nám zde běží, pokládala tedy starší jazykověda jednoznačně už za nářečí polského jazyka.),

Představa, že zmíněný svazek izoglos opravdu tvoří hranici mezi češtinou a polštinou, u části jazykovědců dosud přežívá, ačkoli už roku 1909 vynikající polský jazykovědec Kazimierz Nitsch v prvním vydání své knihy Dialekty polskie Śląska[3] nepřímo přiznává, že tato představa neodpovídá skutečnosti. Jako příklad uvádí nářečí Bieńkowic a Tworkova v sz. části jazykového pomezí, jejichž obyvatelé se cítí být Poláky, třebaže obě obce leží z „české“ strany domnělé hranice; pokud jde o jv. úsek, na dnešním československém Těšínsku, je z Nitschových formulací zřejmé, že na východ od stanovené čáry zase naopak panovalo už tehdy národní uvědomění zčásti jen české, zčásti české vedle polského. Zdůrazňuje proto, že píše o jazyku, nikoli o národnosti příslušných vesnic; oba pojmy prý nejsou identické, třebaže jsou si velmi blízké. Ovšem konkrétní příklad, který uvádí ze Soběšovic v okrese Frýdek-Místek, svědčí proti této jeho vlastní tezi. Nitsch totiž s podivením konstatuje, že učitel pocházející z uvedené obce, prý „nesporně polské“, pokládal se za Čecha (spolu s ostatním obyvatelstvem); věděl prý dokonce o převažujícím „polském“ charakteru hláskoslovné stránky místního nářečí, ale tu hodnotil pouze jako [208]„výslovnost“, kdežto rozhodující znak českosti své mluvy viděl v nářečních slovech shodných s češtinou a odlišných od polštiny. To samo o sobě jasně nasvědčuje, že jeho národní povědomí bylo spjato i s povědomím jazykové příslušnosti.[4]

V zajetí své lingvistické teorie Nitsch onomu učiteli vytýká, že si nebyl vědom významu hláskosloví, a že naproti tomu přeceňoval význam lexika. Z hlediska příslušníků nářečí na pomezí dvou blízce příbuzných jazyků mohou však zajisté mít lexikální shody a rozdíly větší význam než shody a rozdíly hláskoslovné: říká-li se někde např. młady, kdežto jinde młody atd., jistě si mluvčí užívající jedné a druhé podoby bez nesnází navzájem rozumějí; ale říká-li se někde kłobuk a jinde kapeluš, jak Nitsch uvádí z argumentace soběšovického učitele, je už dorozumívání ztíženo. Vůbec pak nemůže být pochyby, že octne-li se lingvistické hodnocení v takovém rozporu s jazykovým povědomím obyvatelstva, je nutno hledat chybu v lingvistické teorii, nikoli v onom konkrétním jazykovém povědomí; neboť to má zpravidla své historické příčiny.

Se zřetelem na jiné podobné případy na slovanském území, v kterých se rozhraničení jazykového povědomí obyvatelstva na pomezí sousedních jazyků nekryje s izoglosou nějakého diferenčního jevu (nebo skupiny jevů), považovanou v jazykovědě za hranici mezi oběma jazyky, napsal r. 1928 ukrajinský slavista Petro Buzuk, že se slovanská dialektologie musí vystříhat podobného „apriorního určování hranic jazyků“, a zdůrazňuje, že volba kteréhokoli diferenčního nářečního jevu jako kritéria pro ustanovení hranice jazyků sama o sobě znamená čin naprosto nepodložený.[5] Uvedený svazek izoglos na česko-polském jazykovém pomezí přes svou výraznost fakticky není hranicí mezi jazykem českým a polským. Je to jen a jen hranice zmíněných nářečních jevů, jejíž krystalizace v dávné minulosti bezpochyby ovšem měla závažné historické příčiny; ale v době konstituování moderních národů a jejich rozhraničení v tomto úseku už neměla rozhodující význam, poněvadž historické okolnosti byly odlišné. Proto se nestala hranicí mezi oběma národními jazyky.

Co však tvoří hranici mezi češtinou a polštinou na daném území? Z obecnějšího hlediska, maje na mysli zmíněné už komplexy národních jazyků, k tomu Buzuk výstižně říká: „Téměř po celé své rozloze [209]představují slovanské jazyky moře přechodných nářečí, jejichž shlukování v jednotky nazývané jazyky je podporováno kulturními a politickými faktory různého druhu. Hlavní místo v řadě těchto centralizujících faktorů patří spisovnému jazyku. Z toho plyne, že hranice jazyků je nutno určovat do značné míry podle tíhnutí k tomu nebo onomu jednotícímu centru.“[6] Ve shodě s národním a jazykovým povědomím samého obyvatelstva je tedy v onom pomezním úseku hranicí mezi češtinou a polštinou rozdíl, do svazku kterého národního jazyka příslušná nářečí patří.

Kudy však probíhá tato hranice? Řekli jsme už, že národní uvědomění na Těšínsku je zčásti jen české, zčásti české vedle polského. České uvědomění většinou plně vládne v okrajových obcích přilehlých od východu k uvedenému svazku výrazných nářečních izoglos, v obcích dál na východ se pak v nestejném poměru část obyvatelstva cítí být Čechy a část Poláky. V souvislosti s tím je potom samozřejmě pro Čechy celonárodním jazykovým útvarem spisovná čeština a jejich běžná mluva (nářečí) se vyvíjí v závislosti na ní, pro Poláky naopak spisovná polština. Patří tedy nářečí této oblasti, v podstatě jednotná, jak do svazku národního jazyka českého, tak i polského, tj. přes společný (třebaže přechodový) nářeční základ je toto území národnostně a jazykově smíšené. Proto ve svém Nástinu české dialektologie důsledně mluvím o těchto nářečích jako o nářečích polsko-českého smíšeného pruhu.[7]

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že dvojí jazyková a národní příslušnost obyvatelstva na Těšínsku má staré kořeny, sahající nepochybně až do dob, kdy celé Slezsko po dlouhá staletí patřilo k feudálnímu českému státu. Ke krystalizaci jednoho i druhého národního povědomí tu ovšem docházelo až v procesu konstituování buržoazních národů, tj. někdy od posledních desítiletí osmnáctého století. Společenské poměry z té doby jsou sice dnes do značné míry už rozrušeny velkým přílivem obyvatelstva na část tohoto území od východu i od západu, souvisícím s rozvojem dolování asi od poloviny minulého století, ale u starousedlého obyvatelstva v tomto kraji, smíšeném i co do náboženského vyznání, lze podnes pozorovat, že evangelíci jsou kupodivu zpravidla národnosti polské, kdežto Čechové jsou obyčejně katolíci. Patrně to souviselo s užíváním jednoho nebo druhého jazyka v církevním životě a ve škole, na které snad mělo vliv i to, odkud sem přichá[210]zeli duchovní obou církví. Ten nebo onen kulturní jazyk pak rozhodl i o národní příslušnosti.

V kapitalistickém údobí se nestejné jazykové a národní příslušnosti obyvatelstva na Těšínsku často využívalo k vyvolávání národnostních rozbrojů, kterými ovšem koneckonců trpěl lid obou národností. V dnešní společnosti je nutno respektovat poměry, jaké jsou: nikdo si nemůže pokládat za zásluhu a naopak nikdo není vinen tím, že se narodil jako Čech, nebo jako Polák, a neexistuje žádný rozumný důvod, aby se pro svou rozdílnou národní a jazykovou příslušnost nenáviděli. Významný představitel současné polské jazykovědy Witold Doroszewski před několika lety v jedné diskusi na mezinárodním fóru o přechodových nářečích a jazykově smíšených oblastech správně řekl, že taková území na pomezí příbuzných jazyků by neměla národy od sebe dělit, nýbrž je spojovat. To je i moje nejhlubší přesvědčení.


[1] Viz tam zvl. s. 17n., 307n., 320, 322 aj. Na s. 355 viz též soupis nejdůležitější literatury o příslušných nářečích.

[2] Daniel Kadlubiec, Gwara nasza — ale jaká?, Glos ludu 9. 2. 1974; Przejściowość gwar tak — ale czy naszych?, tamt. 6. 4. 1974.

[3] Druhé vyd. Kraków 1939, s. 166n.

[4] Srov. tamtéž, s. 167.

[5] П. Бузук, К вопросу о составлении диалектологической карты белорусского языка, Сборник статей в честь акад. А. И. Соболевского, Leningrad 1928, s. 215, 216.

[6] Tamtéž, s. 214.

[7] Cit. dílo, passim.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 4, s. 206-210

Předchozí Lumír Klimeš: Délka jednoduché věty v Počátcích českého básnictví, obzvláště prozódie

Následující Vladimír Šmilauer: Před sto lety se narodil prof. Emil Smetánka (14. X. 1875)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1