Sovětská vysokoškolská učebnice českého jazyka

Blažena Rulíková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Odborné studium českého jazyka na sovětských vysokých školách a také studium v zájmových vysokoškolských kroužcích se od r. 1945 úspěšně rozvíjí. V Moskvě, v Leningradě, v Kyjevě, ve Lvově a v jiných sovětských městech vznikla bohemistická střediska, jejichž pracovníci věnují velkou pozornost vedle své práce odborné (o níž jsme již několikrát v tomto časopise referovali) také zkvalitnění vyučování českému jazyku. Přitom dochází k těsné spolupráci mezi sovětskými bohemisty a našimi bohemistickými a rusistickými katedrami. Výrazným dokladem této spolupráce je vydání vysokoškolské učebnice Učebnik češskogo jazyka dlja I a II kursov, která vyšla v roce 1973 v Moskvě jako společné dílo sovětských a československých vysokoškolských učitelů. Podnět k této záslužné práci dala profesorka češtiny na moskevské univerzitě A. G. Širokovová a pod jejím vedením nová učebnice také vznikla. Z československé strany se na jejím vytvoření podíleli z filozofické fakulty UK doc. J. Vlček, doc. P. Adamec a odb. asistent J. Hrbáček, ze sovětské strany kromě prof. A. G. Širokovové také odb. as. J. R. Rogovská. V recenzním řízení přispěli svými zkušenostmi další sovětští bohemisté, a to z leningradské univerzity doc. G. A. Liličová, J. S. Andrejev, V. M. Mokijenko a ze lvovské univerzity doc. K. K. Trofimovič.

Nová učebnice češtiny je určena především pro posluchače 1. a 2. ročníku univerzitních filologických fakult, pedagogických institutů a jiných institucí [46]společenskovědního zaměření, avšak zároveň se počítá s jejím využitím při vyučování českému jazyku v různých kursech i při samostatném studiu. Náplň a pojetí jsou pochopitelně určeny především požadavky osnov příslušných vysokých škol. Cílem je naučit studující českého jazyka ovládat český jazyk v jeho mluvené i psané podobě, číst uměleckou literaturu a periodický tisk a překládat z ruštiny do češtiny a obráceně.

Tak jako v jiných jazykových učebnicích postupuje se i zde od jednodušších výkladů základních poznatků k poznatkům složitějším a jemnějším, a to cyklicky, aby se zajistilo znazší a trvalejší zvládnutí učiva, a k procvičení a upevnění látky se využívá různých typů cvičení. Kromě toho se však tato učebnice liší od běžných jazykových učebnic jednak větším rozsahem a náročností, jednak ucelenějšími a prohloubenějšími výklady mluvnickými, i když i ty jsou z důvodů metodických podány cyklicky. Stránka výrazová je přitom doplněna zřetelem funkčním a ve větší míře se využívá konfrontace s ruštinou.[1]

Celá učebnice je rozdělena do tří částí; po kratším Úvodním kursu následuje dvoudílný Základní kurs. — V Úvodním kursu (v desíti lekcích) se probírá artikulační a akustická charakteristika českých hlásek spolu s výklady o fonologické soustavě češtiny, o písmu a pravopise, uvádějí se nejdůležitější ortoepická pravidla a základní poučení o zvukové stránce výpovědi. K lekcím je připojen slovníček se slovy, která se vyskytují v příkladech nebo v cvičeních, a nejnutnější mluvnické poznámky poskytující základní orientaci. — První část Základního kursu (obsahující sedmnáct lekcí) je zaměřena především na poznání mluveného spisovného jazyka a základů českého tvarosloví a skladby. Každá lekce vychází z textu na téma z každodenního života a z ukázek dialogů stejně tematicky zaměřených. Za nimi následuje slovníček, vysvětlivky k slovní zásobě, pak gramatický výklad a cvičení. — V podstatě stejnou stavbu má i druhá část Základního kursu (celkem šestnáct lekcí); opírá se však o výchozí texty původní, většinou o ukázky z umělecké literatury, a na konci lekcí bývají připojeny další texty, určené k doplňkové četbě nebo k poslechovým cvičením. Po stránce lexikální a mluvnické představuje druhá část systematické opakování a prohlubování probrané látky i doplnění o další nové poznatky. Důkladnější je též seznamování s českou frazeologií. K celé učebnici, která má 485 stran textu, je připojen souborný abecední slovník.

Osvojení potřebné slovní zásoby českého jazyka (aktivní i pasÍvní) je v učebnici zajištěno velmi dobře, a to po různých stránkách. Ve výchozích článcích na témata z každodenního života (Moje rodina, Byt, Univerzita, Na poště, Tělesná výchova a sport aj.), sestavených autory v syntakticky jedno[47]dušších útvarech, avšak s dostatečným množstvím potřebných výrazů, je užito živého mluveného spisovného jazyka. Rozhovor, který za každým článkem následuje (někdy i více než jeden), vhodně ukazuje uplatnění příslušného výraziva v běžné dialogické komunikaci. Ke kladu učebnice patří též bohatě a přehledně podané lexikální poznámky, které doplňují vlastní slovník. Některé z nich vyplývají ze srovnání výrazu českého s jeho ekvivalentem ruským, jinými chtějí autoři soustavně rozvíjet slovní zásobu uvedením dalších významů příslušných slov a vymezením způsobů jejich spojování. Velká pozornost se věnuje rozdílům ve slovesných vazbách a předložkových spojeních, a to již od prvních lekcí. Cvičení, která jsou určena k upevnění lexikální látky, jsou ve svých typech pestrá a na příklady dost bohatá, takže zajišťují aktivizaci probrané slovní zásoby. Doplňková četba, připojená k některým lekcím, velmi vhodně ukazuje na zpracování určitého tématu např. v projevu publicistickém (srov. čl. Československý film k tématu Divadlo, kino) nebo v projevu uměleckém (srov. článečky Bouře a Zima, sestavené podle úryvků z díla B. Němcové a K. V. Raise). Také původní texty v druhé části Základního kursu (ukázky z díla K. Čapka, M. Majerové, M. Pujmanové, V. Vančury, J. Fučíka, J. Haška, J. Marka, B. Lukášové, ale také J. Nerudy a K. J. Erbena) přinášejí kromě potřebného mluvnického materiálu mnoho nových výrazů a spojení slov z různých tematických okruhů a různého stylového zabarvení. Vybrané povídky a úryvky jsou obsahově zajímavé, svou stylizací působivé a při jejich volbě autoři přihlíželi i k ideovým hodnotám. Mimoumělecká stylová oblast je zastoupena pojednáním o zeměpise ČSSR, o jeho hospodářství, politickém zřízení a kultuře. Škoda, že autoři nezařadili do učebnice více ukázek ze stylové oblasti odborné a také publicistické (např. ve formě doplňkové četby; např. krátké rozhlasové zprávy mohly být uvedeny jako další typ textů určených k poslechovým cvičením). Projevy tohoto typu jsou důležitou součástí našeho každodenního života a pro překladatelskou činnost je jejich poznání rovněž potřebné.

Mluvnické výklady, především morfologické, jsou podány buď způsobem obvyklým v našich soustavných mluvnických popisech (např. skloňování substantiv představením paradigmatu s poznámkami o užívání dvojtvarů), nebo z důvodů metodických autoři volí postup jiný (např. časování sloves se probírá v jiném uspořádání, podle prézentních koncovek: /1/ — typ pracuji, žiji, /2/ — typ prosím, umím, dělám a /3/ — nesu, tisknu, beru, píšu). Kde je to třeba, přihlíží se k rozdílům mezi češtinou a ruštinou; a právě propracování popisu mluvnické stavby z hlediska konfrontačního patří také k přínosům této nové učebnice.[2] I když se v morfologických výkladech věnuje větší pozornost formě, v mnoha částech se přihlíží i k vý[48]znamu tvarů, a to buď zároveň, nebo v samostatných výkladech (ty se týkají např. záporu, významu některých pádů ap.). Jindy se vychází z funkce a uvádějí se formální prostředky, jimiž se vyjadřuje, a to v porovnání s ruštinou (srov. velmi pěkně zpracovanou část o vyjadřování možnosti a nutnosti děje v obou jazycích). Větší pozornost byla zcela správně věnována mluvnickým kategoriím slovesa, základního pilíře větné stavby. Zde je třeba vyzdvihnout podrobné a propracované poučení o vidu v češtině, které uživatelé v učebnici naleznou. Syntaktická látka je zastoupena ve všech částech učebnice, od základního poučení v úvodní části až po závěrečné výklady o souvětí v části druhé. Její těžiště je však v praktickém výcviku, v aktivním tvoření českých vět; to je zajištěno bohatým a promyšleným souborem nejrůznějších typů cvičení. Praktickými potřebami je určena i větší pozornost, která se věnuje pořádku slov, spojovacím výrazům a jejich užívání. Bylo by však přitom třeba odlišit výrazy knižní (např. tudíž, pročež) od výrazů neutrálních, běžných.

Mluvnické výklady nejsou zatíženy zbytečnými podrobnostmi, avšak přitom jsou dostatečně instruktivní a podávají základní obraz o mluvnické stavbě českého jazyka v ucelené podobě. Zřetel k podání celkového systému je i při cyklickém postupu patrný. Tam, kde nebylo možno podat celý systém a postupuje se výběrově (např. při popisu tvoření slov), zvolili autoři i různé způsoby seznamování s látkou (výklad, upozornění v lexikálních poznámkách, zařazení do cvičení, uvedení přehledu v tabulce). Mluvnické učivo je i při složitější problematice podáno jasně a přehledně, s ilustrací četnými příklady. Souborné přehledy v tabulkách nebo i detailnější vysvětlení v graficky odlišených poznámkách přehlednosti textu ještě více napomáhají. Chybí však rejstřík, který by usnadnil orientaci a spojování rozdělených mluvnických výkladů.

Závěr celé učebnice tvoří lekce, v níž se uvádí charakteristika obecné češtiny. Autoři zvolili tento postup s přihlédnutím k využití obecně českých prvků v umělecké literatuře. Pro úplnější pohled by však bylo třeba podat celkovou stručnou charakteristiku jazykové situace, zvláště pokud jde o oblast běžného dorozumívání. Užitečný by též byl výklad o stylové diferenciaci prostředků spisovného jazyka, a zvláště vyznačení prostředků (ať lexikálních, nebo mluvnických), které patří do jeho hovorové vrstvy.

Celkově můžeme říci, že nová učebnice češtiny pro ruské vysoké školy je velmi zdařilá, že se v ní obrážejí nejen teoretické znalosti, nýbrž i bohaté zkušenosti, které její autoři — vědečtí pracovníci — získali v dlouholeté vysokoškolské pedagogické praxi.

---

[1] Srov. též naše učebnice češtiny na základě ruštiny: nejnovější — vydanou pro potřeby Letní školy slovanských studií od J. Poráka, starší — Češskij jazyk, učebnik dlja načinajuščich — sestavenou autorským kolektivem Ústřední komise LKR.

[2] Srov. též Příruční mluvnici ruštiny pro Čechy I a II, sestavenou autor. kolektivem (I. díl za vedení akad. B. Havránka) a využívající konfrontace pro hlubší poznání ruštiny.

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 1, pp. 45-48

Previous Marie Racková: První souborná práce o dějinách vyučování češtině

Next Blažena Rulíková: Jazyková problematika na sympoziu o nových vztazích české a slovenské kultury