Časopis Naše řeč
en cz

Jazyková problematika na sympoziu o nových vztazích české a slovenské kultury

Blažena Rulíková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V rámci oslav 30. výročí revolučního vystoupení slovenského lidu v Slovenském národním povstání bylo 1. a 2. října 1974 v Karolinu uspořádáno vědecké sympozium na téma Slovenské národní povstání — zdroj nových vztahů české a slovenské kultury. Pořadateli byly katedra české a slovenské literatury a literární vědy spolu s mezioborovým střediskem slovakistiky filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, dále katedra slovenské literatury a literární vědy filozofické fakulty Komenského univerzity v Bratislavě za spoluúčasti městského výboru Socialistické akademie v Praze. Záštitu nad jednáním převzal rektor UK prof. MUDr. B. Švestka.

Jednání sympozia probíhalo ve dvou sekcích, literárněvědné a lingvistické, a to po úvodním plenárním zasedání, na němž byla ústřední myšlenka sympozia probrána a dokumentována v referátech literárněvědných (doc. dr. V. Rzounka Problematika utváření socialistického kontextu našich národních literatur a prof. dr. J. Števčeka Slovenský prínos k česko-slovenskému literárnemu kontextu) a jazykovědných (prof. dr. E. Paulinyho Rozvoj jazykovedy v Československu po oslobodení a spisovná slovenčina a prof. dr. V. Křístka Jazykové pozadí československého kulturního kontextu) i v referátě historika doc. dr. V. Krále (SNP a jeho místo ve formování společenského vědomí v ČSSR). V naší zprávě se vzhledem k zaměření Naší řeči omezíme na jazykovědnou složku sympozia; chceme stručně referovat o nejzávažnějších otázkách a myšlenkách přednesených v plénu i v sekci a vyslovených i v diskusních příspěvcích.

V referátě předneseném na plenárním zasedání na téma Rozvoj jazykovědy v Československu po osvobození a spisovná slovenština ukázal E. Pauliny, jak SNP v mnohém předznamenalo společenské zřízení v obnoveném Československu a jak po osvobození důsledné uplatňování zásady bezprostřední účasti lidu na vedení veřejných záležitostí mělo za následek rozšíření základny uživatelů spisovného jazyka a proniknutí aktivní znalosti jeho kodifikace do nejširších vrstev. To postavilo před jazykovědu řadu naléhavých úkolů: bylo třeba prověřit stav normy a kodifikace spisovného jazyka, prozkoumat zvláště ty prvky, které neodpovídaly všeobecné demokratizační tendenci v jeho vývoji, a bylo také nutno věnovat zvýšenou pozornost jazykové kultuře. Prof. Pauliny podrobně probral jednotlivé etapy v práci slovenských jazykovědců v tomto období a zhodnotil dosažené výsledky. Zároveň připomenul podíl českých jazykovědců na řešení konkrétních úkolů [50]a zvláště společné promýšlení základních teoretických otázek z marxistického hlediska.

V druhém plenárním referátě — Jazykové pozadí česko-slovenského kulturního kontextu — zaměřil se V. Křístek na některé otázky souvisící s jazykem jako tlumočníkem kulturních hodnot, tj. především na předpoklady percepce slovesných děl českých pro Slováky a slovenských pro Čechy. Všiml si nejen blízkosti obou jazyků, nýbrž i strukturních diferencí a rozdílného vývoje stylových vrstev a typů a v této souvislosti se dotkl i otázky překládání. Také on ocenil SNP jako zdroj závažných přeměn v životě slovenského národa a jako počátek jistého pohybu a jistých změn v slovenském jazyce, zvláště spisovném. Současně však naznačil, jak je třeba z marxistického hlediska pojímat vztah společenských změn a jazykového vývoje i jeho periodizaci. Pozornost věnoval také hlavním rysům specifických vztahů česko-slovenských, a to z vývojového hlediska. Pro budoucí vývoj zdůraznil, že socialistická společnost poskytuje dosud nevídané podmínky pro rozvoj obou národních jazyků. Jejich koexistence ve federalizovaném státě vytváří však také zcela novou situaci, pokud jde o vliv jednoho jazyka na druhý, a té musí jazykovědná bohemistika a slovakistika věnovat náležitou pozornost.

Samostatné jednání v jazykovědné sekci umožnilo soustředit se v problematice nových vzájemných vztahů mezi českou a slovenskou kulturou na specifické otázky jazykové týkající se obou spisovných jazyků, a to na otázky vzájemného jazykového kontaktu a na problematiku konfrontačního studia obou spisovných jazyků. V referátech i v diskusních příspěvcích orientovaných na tuto dvojí problematiku projevila se snaha objasnit některé teoretické otázky z hlediska marxistické metodologie, překonat zbytky starších deformací v pojímání a řešení některých problémů, avšak zároveň se uplatnil také výrazný zřetel k úkolům a potřebám praktickým — k společenské vyjadřovací praxi, k otázkám překladatelským, k otázkám jazykové výchovy a vzdělání, které by přispěly k hlubšímu vzájemnému poznání a porozumění.

Vztahem současné češtiny a slovenštiny, a to z hlediska teorie a praxe, a vytýčením požadavků pro důkladnější studium kontaktů obou jazyků se zabýval Al. Jedlička. V dialektické jednotě viděl shodné a blízké společenské potřeby, blízké sociální a komunikativní podmínky na jedné straně, a proti tomu rozdíly v jazykové situaci, v typu spisovného jazyka a ve vypracování stylových typů a vrstev na straně druhé. Podobně charakterizoval i specifické projevy demokratizační tendence, ovlivněné působením mluveného jazyka, a tendence tzv. intelektualizační, tj. té, která vyplývá ze specifických funkcí a potřeb spisovného jazyka. Konkrétními příklady doložil svůj rozbor problematiky jazykového kontaktu viděného ze strany spisovné češtiny a jejího ovlivnění spisovnou slovenštinou (tj. otázku kontaktových variant a inovací).

Společné rysy ve vývoji spisovné slovenštiny a češtiny v posledním období byly tématem referátu Št. Peciara z Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra [51]v Bratislavě. Vedle těch rysů, které souvisí se sociologickými změnami (např. rozšířením funkcí spis. jazyka, růstem počtu aktivních uživatelů a se zintenzívněním kontaktů mezi češtinou a slovenštinou), zaměřil se autor především na některé shodné rysy ve vývoji slovní zásoby, v rozvoji funkčních stylů, zvl. odborného a publicistického, i na některé shodné jevy ve vývoji mluvnické stavby. Připomněl také dřívější nesprávné koncepce v řešení vzájemných vztahů obou jazyků a na druhé straně pokusy o jejich marxistické řešení po osvobození a důsledné vyřešení po federativním uspořádání ČSSR.

Jiné otázky, teoretické i praktické, týkající se kontaktů obou jazyků probrala v referátě na téma Charakter dnešní jazykové situace v ČSSR V. Budovičová. Mimo jiné ukázala, jak proti jednostrannému působení češtiny na slovenštinu v minulosti jde dnes o vyrovnávání tohoto vztahu, i když „otevřenější“ zůstává slovenština. Upozornila však na to, že určujícím kritériem není dnes již větší vyspělost nebo propracovanost jednoho jazyka (češtiny), nýbrž jevy mimojazykové, společenské. Úkolem marxisticky orientované teorie spisovného jazyka a na ní založené jazykové kultury je v současné době dobře připravit příslušníky obou jazyků na náročnou jazykovou situaci, tj. fungování dvou blízkých jazykových struktur v úzkém kontaktu.

Výchozím referátem pro otázky konfrontačního studia češtiny a slovenštiny byl referát M. Grepla. Referent v něm zdůraznil význam SNP pro rozvoj opravdu bratrských vztahů mezi Čechy a Slováky a podíl společenských věd na jejich prohlubování. Kriticky se postavil k dosavadnímu stavu konfrontačního studia češtiny a slovenštiny, rozebral jeho příčiny a kladně zhodnotil změněnou situaci, která nastala po novém státoprávním vyřešení poměru Čechů a Slováků. Ukázal na smysl konfrontace a na její některé možnosti. Na základě jeho referátu vzešel konkrétní návrh pořídit soupis nejnaléhavějších úkolů, na něž by bylo užitečné zaměřit se ve výzkumných plánech konfrontační povahy.

Konkrétními výsledky konfrontačního zkoumání dílčích otázek se zabýval referát J. Horeckého z Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra na téma Postoj k cizím slovům v slovenštině a v češtině a některá sdělení, např. K. Svobody Konstrukce co nového//čo nové, čo nového a Přípustkové věty v češtině a ve slovenštině (spolu s A. Kamišem). J. Horecký v podrobném referátě jednak ukázal, jak se rozdílně projevovaly v obou jazycích puristické snahy ve vztahu k cizím slovům, zvláště řeckého a latinského původu, v minulém století, jednak rozebral situaci dnešní. Dnes je postoj k těmto slovům v obou jazycích vcelku stejný, rozdíly jsou pouze v pravopise (čeština je poněkud konzervativnější). Slova přejatá z ruštiny se dnes většinou kalkují, slova od původu anglická se postupně adaptují, a to nejen pravopisně, nýbrž i morfologicky. Míra adaptace je však ve slovenštině a v češtině rozdílná. Rozhodují tu totiž vlastnosti fonologického a morfologického systému jednotlivých jazyků.

[52]V průběhu jednání jazykovědné sekce byly v příspěvcích účastníků sympozia, pracovníků českých a slovenských vysokých škol a vědeckých ústavů, probrány i jiné otázky týkající se vztahu češtiny a slovenštiny, zvláště problémy kontaktu a výměny kulturních hodnot a společných otázek jazykové kultury (v diskusních příspěvcích K. Hausenblase, Ľ. Nováka, J. Chloupka, F. Daneše, L. Bartka, A. Vaška, J. Minaříkové aj.) a byl dokumentován velký význam SNP jako počátku a předpokladu úspěšného rozvoje slovenštiny a vzájemných vztahů obou našich národních jazyků na skutečně marxisticko-leninských zásadách (R. Krajčovič, J. Furdík, J. Hnídek z MNO a další).

V závěru jednání zdůraznil předseda jazykovědné sekce Al. Jedlička, že sympozium uspořádané k výročí SNP nemá být chápáno jako jednorázový akt. Navázalo na dřívější těsnou spolupráci a chce být podnětem k tomu, aby se plodná součinnost v oblasti jazykovědy a jazykovědné kultury rozvíjela i nadále.

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 1, pp. 49-52

Previous Blažena Rulíková: Sovětská vysokoškolská učebnice českého jazyka

Next V. Š.: Čeština jako mezinárodní vědecký jazyk

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1