Podněty Jana Milíče a Řehoře Krajčího k rozvoji spisovné češtiny

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

-

Uprostřed loňského roku uplynulo 600 let od smrti Jana Milíče z Kroměříže. Do počátku šedesátých let 14. stol. pracoval v kanceláři Karla IV. a stal se kanovníkem pražského katedrálního kostela. Pod dojmem vystoupení kazatele Konráda Waldhausera rozhodl se však opustit královskou kancelář i církevní důchody a působil jako kazatel mezi lidem v dobrovolné chudobě a odříkání. Kázal česky, latinsky i německy v Praze na Malé Straně a na Starém Městě a přes počáteční potíže dosahoval značných úspěchů mezi širokými vrstvami lidu. Svou horlivou činnost kazatelskou spojoval Milíč s prací sociální a organizační. Založil v Praze velké výchovně studijní a sociální středisko Jeruzalém, kolem něhož se shromažďovala i Milíčova kazatelská škola.[1] Na tyto Milíčovy snahy navázal o několik desetiletí později mistr Jan Hus svou činností v Betlémské kapli[2] založené Milíčovými stoupenci. Milíč si uvědomoval hloubku soudobé krize mravní a společenské a pokoušel se o její řešení svým veřejným působením. Stejný cíl sledovala i propagace myšlenky na svolání obecného koncilu, k němuž se Milíč snažil přimět papeže. Výrazem chápání soudobé krize je i Milíčovo učení o brzkém konci světa a příchodu Antikrista, kterého Milíč neváhal ztotožnit s vedoucími představiteli společnosti světské i církevní. Na tyto myšlenky navázala česká reformace, zvl. její radikální křídlo. Milíčovo působení naráželo na odpor především u příslušníků mnišských řádů a ti jej obžalovali u papeže z kacířství. Během své obhajoby u papežského dvora v Avignonu Milíč zemřel.

S Milíčovou činností kazatelskou je úzce spojeno i jeho literární dílo. Obsahuje vedle spisů latinských i soubor českých a německých modliteb, podobné skladby pocházejí i od Milíčových stoupenců. Je [21]z nich patrno, že milíčovské hnutí odstraňovalo do značné míry přehradu mezi kněžími a laiky a uplatňovalo národní jazyk i v některých liturgických textech dříve jen latinských.[3] Zásadní význam mají tyto modlitby stejně jako Milíčova kázání v dějinách českého jazyka tím, že v nich bylo češtiny užito k vyjadřování složitých a subtilních pojmů soudobého myšlení (J. Vilikovský l. c.). To ovšem nemálo přispívalo k propracovanosti a vytříbenosti spisovného jazyka ve 14. stol.[4] Srov. např. výčet kladných vlastností ve spojení s nežádoucími krajnostmi: učiň mě pokornu bez pokrytstvie, veselu bez rozpuščenie, smutnu bez poraženie, múdru bez tesknosti, vschopnu bez lehkosti, spravedlivu bez dvojnosti ModlMil 75a.

Není jistě nahodilé, že mezi Milíčovy posluchače patřil Tomáš ze Štítného, který jako laik vytvářel v národním jazyce náboženskou literaturu. Ta byla jako nejvyšší oblast soudobé vzdělanosti vyhrazena kněžím a mistrům. Ve svých spisech se Štítný k Milíčovi hlásil jako k iniciátoru své spisovatelské činnosti a Milíčovu památku připomínal vícekrát, např. ve zmínce o jeho kázání: Ó, s kakú žádostí kázáše jednú šlechetný Milíč u svatého Jiljie u Praze… Toť plápoláše silný duch z něho v boží milosti, mnoho j’tu vydal ohňových slov. A já v téj památce… chci řeč mluviti ŠtítSvát A 130a. Na jiném místě hájil svou vlastní práci poukazem, že Brigita bába, Milíč nemistr psali knihy ŠtítJez 72b a vzpomínal na projevy nepřízně některých lidí proti knězi Kunrátovi a knězi Milíčovi, ješto sta u Praze byla ctná, věrná a statečná kazatele slova božieho, jeden Němcóm, druhý Čechóm; že mluvili z toho, že v svatých stavích neposvátně bydlé, mnozí řečmi hrdými a nepravými jako hromem protiv nim bili a i ještě zle mluvie o nich ti, ješto zlému řkú, by zlé nebylo, a jim dobrým řkú, že zle bydlí ŠtítJez 298ab.

Lze tedy říci, že Milíč přispěl k rozvoji českého jazyka a písemnictví nejen vlastní tvorbou, ale i podněty, jimiž obohacoval své posluchače a stoupence. Vedle Štítného svědčí o tom např. i dílo Matěje z Janova, který rovněž působil jako kazatel.

Dílo Řehoře Krajčího,[5] od jehož smrti uplynulo loni v srpnu právě půl tisíciletí, zasahuje do oblasti myslitelské, organizační, literární [22]i jazykové. Byl zprvu hospodářským správcem husitského kláštera Emauzského a horlivým stoupencem radikálních myšlenek Jana Rokycany a Petra Chelčického, jejichž podněty se snažil samostatně domýšlet a uskutečňovat v praxi. Jak naznačuje jeho jméno, živil se patrně prací svých rukou jako krejčí. Brzy se stal vůdčím duchem ve společenství Rokycanových posluchačů v Praze a prostředníkem jejich spojení s obdobně smýšlejícími družinami na venkově. Všechny tyto náboženské horlivce spojovala snaha navázat (s vyloučením násilí) na myšlenky radikálních stran husitské revoluce, a tak dosáhnout účinnější obnovy života církevního a společenského, než se to podařilo soudobému oficiálnímu utrakvismu. Důsledkem tohoto úsilí bylo splynutí několika původně volně souvisících skupin v nové náboženské společenství — jednotu bratrskou — a zřízení vlastního kněžství v r. 1467. Tím se ovšem nově vzniklá jednota postavila i mimo organizaci církve podobojí. Představitelé církve i státu jednotu pronásledovali, protože podle dohody s basilejským koncilem (kompaktát) uznávali v českých zemích jen existenci církve kališnické a katolické. Také husitský arcibiskup Rokycana se zřekl svých někdejších posluchačů. Bratří se proti pronásledování bránili sepisováním obranných projevů, rozhodující podíl v této činnosti měl právě bratr Řehoř.

Z jeho pera pocházejí mimo jiné obranné listy adresované čelným představitelům církve a státu u nás, arcibiskupu Rokycanovi, králi Jiřímu, podkomořímu Vaňku Valečovskému aj. Tyto písemnosti se staly později základem velkého bratrského archívu, kde se dochoval cenný materiál pro poznání dějinného, literárního i jazykového vývoje v 15. a 16. stol. Jazykově mají spisy Řehořovy podobně jako nejstarší bratrské projevy vůbec své zvláštnosti. Jsou takřka napořád psány kolektivně — 1. osoba množného čísla v nich zjevně převládá — a jsou vesměs anonymní, osoba autora záměrně ustupuje do pozadí. Jinak je nejvýraznějším rysem jazyka Řehořových projevů biblismus, tj. užívání obratů, citátů a ohlasů z bible.

Biblismus v tomto smyslu je ovšem příznačný pro celé údobí husitské a reformační.[6] V nejstarší bratrské literatuře je však na rozdíl od dřívějšího údobí české reformace takto využíváno převážně biblických knih novozákonních; citováním z nich se vyjadřují a zdůvodňují myšlenkově nejzávažnější části projevu. Kdežto např. v listech Žižko[23]vých a jeho vojenském řádu je biblických citátů a ohlasů novozákonních asi jedna čtvrtina a ostatek připadá na biblismy starozákonní, je tomu ve spisech Řehořových zhruba právě naopak. Znalost bible a jejího jazyka mezi širokými vrstvami českého lidu v době husitské měla nepochybně mimořádný vliv na podstatné rozšíření jazyka kulturního a literárního[7] v naší společnosti. Spisy Řehořovy poskytují řadu dokladů na šíření a uplatňování biblismů v jazykových projevech doby poděbradské a umožňují posoudit, do jaké míry příslušník mladší generace reformační navazoval na dřívější tradice. Konkrétní příklad, jak biblické citáty v podobě doslovné i v různé míře upravené pronikaly do staročeských jazykových projevů nepřekladových, lze uvést ze starozákonní knihy proroka Izaiáše. Staročeské bible a ve shodě s nimi i některé jiné texty překladové literatury náboženské je citují v takovéto podobě: nenie ukrácena ruka božie, aby spasiti nemohla, ani obtieženo jest ucho jeho, aby neuslyšalo BiblOl Is 59, 1. V nepřekladovém textu objevuje se toto místo poprvé v Žižkově listu Domažlickým z r. 1422. Je zde doloženo v podobě poněkud zkrácené, ale v kontextu biblickému citátu blízkém: Pomněte na váš první boj, ješto ste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali. Však ještě ruka boží není ukrácena. Protož doufajíce bohu buďtež hotovi VýbAkad II, 1, 450.

Druhý nejstarší doklad z textu nepřekladového pochází z Řehořova listu podkomořímu Valečovskému z doby pronásledování r. 1461. Má podobu úplnější, ale jeho druhá část v dopise Domažlickým nedoložená je upravena podle aktuální soudobé situace: o to bych ještě i nyní stál, bych tak zpuosoben byl, jako někteří z těch bratří mučených… neb za celo vím, že ruka boží není ukrácena, byť ještě neslyšel lidu svého k němu volajícího AktaBratr 1, 319b. O několik let později je zmíněný biblismus doložen v politických písemnostech obou bojujících stran doby poděbradské. Je to především v provolání kališnických Čechů z ledna r. 1469, kde se nejprve uvádějí z Písma příkladové téměř nesčíslní, naději nám výbornou zaslibující na důkaz toho, že bůh neopouští doufajících v něho… Není ukrácena ruka Páně ArchČ 20, 560 (1469). Mnohem méně biblických souvislostí vykazuje kontext druhého dokladu z doby poděbradské. Pochází z poselství panské jednoty říšskému sněmu do Norimberka, v němž se šlechtičtí odbojníci proti českému [24]králi Jiřímu dožadují pomoci pro svůj zápas: zdali jest ruka křesťanská ukrácena a umenšena, poklad církve rytěřující vešken jest naložen, aby také něco požehnání křesťanům Čechům … neráčili uděliti knížata křesťanská, jenž mohou Turkovi i Jiříkovi silni býti ArchČ 20, 552 (1467). Tento doklad při své daleko volnější souvislosti s biblickým východiskem ukazuje, jak biblické obraty pronikaly do různých kontextů a postupně se povědomí o jejich původu už v staré době zastíralo.

Obdobné příklady by bylo možno doložit i na řadě dalších výrazů ze spisů Řehořových. Patří k nim třeba přídavná jména typu neusdravitedlný, neuvadlý ‚nevadnoucí, nepodléhající porušení, nepomíjející‘, jejichž způsob tvoření se v češtině i v jiných spisovných jazycích slovanských vyhraňoval teprve na pokročilém stupni vývoje.[8] Někdy se vyskytnou mezi biblickými citáty a ohlasy v projevech Řehořových slova v starších památkách ještě nedoložená, např. přídavné jméno kališný: pod jeho (královou) mocí ptáci nebeští, prelátové pyšní a protivní místa svá mají a lišky chytré a kališné pod ním doupata svá nalézají, ale syn člověka nemá, kde by svou hlavu sklonil AktaBratr 1, 317b. Je to citát z třetího evangelia (L 9, 58) rozšířený o aktualizující doplňky (prelátové pyšní, lišky kališné). Slovo kališný má zde podobně jako v nejstarších dokladech vůbec zjevně hanlivé zabarvení. To platí i o substantivu kališník z něho odvozeném. Také jméno kališník (a rovněž naháč ve významu ‚adamita‘) je nejdříve doloženo u Řehoře: pikharti a naháči nic nevěří, … tak se dobře kryjí pod protivníky jako i pod kališníky AktaBratr 1, 319a. O tom, jak bylo slovo kališník tehdy hodnoceno, svědčí např. úryvek z listu katolického šlechtice pražským mistrům podobojím z konce osmdesátých let 15. stol.: pikharti (tj. čeští bratří) tiem příkladem vaším … všechny potupují, i vás také, a přičinějíce vám jméno bludné a posměšné kališníci KorMan 3b.

Lze říci, že Řehoř obohatil spisovný jazyk český i o některé výrazy expresívní, ale jeho hlavní přínos je v užívání a šíření obratů biblických. Význam biblického jazyka pro rozvoj spisovné češtiny se plně projevil v dalším vývojovém údobí, jak o tom svědčí především Bible kralická a dílo Komenského.

---

[1] Srov. Ottův Slovník naučný 17, Praha 1901, s. 340.

[2] M. Kaňák — K. Červený, John Viklef, život a dílo anglického Husova předchůdce, Praha 1973, s. 79.

[3] J. Vilikovský, Písemnictví českého středověku, Praha 1948, s. 123n., 132.

[4] O vlivu umění kazatelského na rozvoj naší staré literatury pojednává J. Vilikovský, o. c., s. 116a. — Zkratky citujeme ve shodě se Staročeským slovníkem, red. B. Havránek, Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[5] Srov. F. M. Bartoš, Bratr Řehoř, Světci a kacíři, Praha 1949, s. 224—243, dále též Dějiny české literatury 1, red. J. Hrabák, Praha 1959, s. 266n.

[6] F. Šmahel, Husitství — humanismus — renesance ve sb. Humanistická konference 1966, Praha 1966, s. 40n.

[7] B. Havránek, K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 95 (vyšlo už ve sb. Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, 47n.).

[8] B. Havránek, Příspěvek k tvoření slov ve spisovných jazycích slovanských, Slavia 7, 1928/9, s. 766n.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 1, s. 20-24

Předchozí Josef V. Bečka: Subjektivnost a polarita výrazu

Následující Jaroslav Bartošek: K diskusi o zkratkách