Časopis Naše řeč
en cz

Z Helsink i z Helsinek

Alena Polívková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Čas od času se v našich novinách objevují zprávy o finském hlavním městě. V roce 1952 byly v Helsinkách uspořádány letní olympijské hry, v roce 1962 se v Helsinkách konal světový festival mládeže a roku 1974 byly Helsinky dějištěm mistrovství světa v hokeji. V souvislosti s těmito událostmi se v novinových článcích setkáváme např. s titulky jako Zítra do Helsink!, v jiných zprávách se však vyskytla i podoba do Helsinek. Čtenáři těchto článků si obou podob všimli a dotazovali se na správnost v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český ČSAV.

V Pravidlech českého pravopisu a ve Slovníku spisovného jazyka českého je uveden v 2. pádu tohoto jména pouze tvar Helsink. Přesto však nelze ani podobu Helsinek považovat za nesprávnou, a to z některých závažných jazykových důvodů. Ve finštině má jméno Helsinki na konci měkké i (a je v jednotném čísle). Mělo by tedy v češtině vlastně být středního rodu a nesklonné (jako Tbilisi nebo Miami). Avšak v češtině se dnes píše Helsinky s koncovým -y; to ukazuje, že toto jméno chápeme jako pomnožné podstatné jméno rodu ženského (obdobně jako Benátky, Karavanky, Antverpy atd.)[1]. A proto ho skloňujeme zcela pravidelně podle vzoru „žena“, tedy stejně jako mnohá domácí nebo cizí, ale zdomácnělá jména míst, zemí, souostroví a pohoří, např. Čechy, Filipíny, Uhry, Horky, Malacky, Březinky, Kateřinky, Rovinky, Dolánky aj.

U jména Helsinky (a u některých dalších, která mají před koncovou samohláskou skupinu souhlásek) nám však dělá potíže tvar 2. pádu (Helsink Helsinek). Protože se, jak už jsme řekli, jméno Helsinky počeštilo a zařadilo k pomnožným jménům rodu ženského, je nasnadě, že se i v 2. pádu začalo užívat tvarů shodných s tvary ostatních jmen této skupiny. Všechna česká zeměpisná jména, která mají před koncovým -y obdobné souhláskové skupiny jako jméno Helsinky, mají v 2. p. pohybné -e (Kateřinek, Rovinek, Dolánek aj.). Stejně je tomu i u některých jmen cizího původu.[2] Přitom nerozhoduje, zda -k-, kterým končí základ slova, je už v původním, výchozím jazyku a bylo v češtině v příponu pouze přehodnoceno (např. Karawanken → Karavanky), nebo zda jde skutečně o českou příponu -k(y), [272]kterou jméno dostalo až při počešťování (např. Venezia Benátky).

Rozhodnou úlohu zde však má poslední souhláska. U víceslabičných podstatných jmen se dvěma souhláskami rozhoduje především povaha poslední souhlásky. — Pohybné -e- vkládá se před n, m, r, l, k.[3]

Obecná jména domácí, která mají před koncovou samohláskou -a dvě souhlásky (láska, matka, učebna, kmotra, loďka, léčka, sirka, kuchařka), vytvářejí 2. p. mn. č. s tzv. pohybným -e (lásek, matek, učeben, kmoter, loděk, léček, sirek, kuchařek). Tomuto stavu se přizpůsobují i jména přejatá, v nichž dnes už větším dílem máme rovněž tvary s -e, např. šelem, marek, luceren, cisteren, šachet, tunder, firem, forem, norem.

Existuje však též značný počet přejatých jmen, která mají tvar 2. p. mn. č. bez -e (legend, fakult, sekt, kvint, myrt, vart, nymf, harf atd.), jsou to jména, u nichž je před koncovou samohláskou souhláska d, t, g, ch, h, p, f, z, s, š,[4] ne však bez výjimky.

Je vidět, že jak u obecných jmen, tak i u vlastních zeměpisných jmen je tendence užít v 2. p. vedle podoby Helsink jako variantu podobu Helsinek.


[1] Viz O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 200.

[2] U jména Delfy apod. je kodifikována pouze podoba bez vkladného -e (Delf). U těchto jmen se zřejmě projevuje snaha, aby se podoba 2. p. příliš neodlišovala od podoby 1. pádu.

[3] Podrobný výklad o pohybném -e najdeme v příručce Vl. Šmilauera Nauka o českém jazyku (Praha 1972, s. 154—155).

[4] Viz již výše uvedená Nauka o českém jazyku, s. 155.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 5, s. 271-272

Předchozí Alena Polívková: Bangladéš

Následující Josef V. Bečka: Subjektivnost a polarita výrazu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1