Jan Neruda jako teoretik a praktik jazykové kultury

Alexandr Stich

[Articles]

(pdf)

-

9. července 1974 uplynulo sto čtyřicet let od Nerudova narození. Vrchol jeho zralé životní činnosti spadá do doby, která je od nás vzdálena už jedno celé století. A právě sto let bylo zapotřebí, aby před odbornou a čtenářskou veřejnost předstoupilo obrovské Nerudovo literární dílo v celém svém neuvěřitelném rozsahu, obrovské rozmanitosti i dalekosáhlé důsažnosti.[1]

Je tedy současné Nerudovo výročí nejen příležitostí, ale přímo pobídkou a naléhavou výzvou, aby Nerudův odkaz byl všestranně znovu prostudován, zvážen, zhodnocen očima naší generace a aby z něho bylo do kulturního povědomí uvedeno vše, co má v sobě inspirující sílu pro dnešek. Chceme tu přispět k tomuto úkolu shrnutím poznatků, které se váží k Nerudově úloze ve vývoji novodobé spisovné češtiny.

Tento úkol má dvě dost odlišné stránky. Na jedné straně je vlastní jazyková podoba Nerudova básnického, beletristického a žurnalistického díla. A kupodivu, třebaže se [226]Nerudova přímo zakladatelská úloha v tomto směru vcelku obecně uznává,[2] naše konkrétní, detailní znalosti Nerudova jazyka a jazykového slohu jsou dost bědně útržkovité. A to, co se o Nerudově jazyku běžně traduje jako o jeho podstatném přínosu, totiž myšlenka o tom, že do češtiny přinesl „slova z ulice, nemytá a nečesaná, jak je zastihl, a učinil z nich prvky věčnosti“,[3] je esejisticky nezávazné pozorování jen jedné dílčí složky Nerudova jazyka, totiž jazykového ztvárnění jeho básnické prvotiny, nikoli však postižení Nerudova jazykového a slohového přínosu vůbec. Ten je mnohem spíše v tom, co Neruda sám nazýval vytvořením českého „pikantního slohu“, v tom totiž, že Neruda neobyčejně extenzívně rozšířil slohové možnosti soudobé češtiny, směřuje přitom k odstranění jazykové archaičnosti, usiluje však zároveň o vypjatou jazykovou spisovnost, jasně ohraničenou od nespisovných útvarů národního jazyka.[4]

Námět Neruda a jazyk má však i svou stranu druhou, a tou je Nerudova veřejná činnost týkající se přímo jazyka, jeho kultury a vytříbenosti. Neruda nebyl jazykovědec odborník, avšak jazykové kultuře věnoval pozornost usilovnou a soustavnou. Přesáhl proto význam této jeho aktivity snahy všech současníků. Nerudovo dílo kritické a fejetonistické je prostoupeno pasážemi, které se týkají soudobé češtiny a způsobu jejího užívání ve veřejném životě. Právě tato soustavnost, nové a nové opakování teoretických názorů o jazyce i praktických rad a výtek po více než třicet let, činí z Nerudy přímo rozhodčího a spolutvůrce české jazykové kultury 2. poloviny 19. století. Uvědomíme-li si, že do[227]sah Nerudovy žurnalistiky byl za jeho života velice značný, v mnoha směrech větší než jeho poezie, dospějeme k názoru, že Neruda sám po několik desetiletí činil to, co dnes představuje rozsáhlá a institucionálně založená jazykově výchovná a kritická činnost jazykových relací a článků v rozhlasu, televizi, novinách, časopisech, velkém množství jazykových přednášek atd. Neruda nejen že prosazoval ve své době v nejširším měřítku své jazykové názory, ale především vytvářel celkové ovzduší zájmu o spisovný jazyk a vědomí, že potřebuje soustavné péče a kritiky, což obojí je jedním ze základních předpokladů uvědomělého a cílevědomého usilování o tříbení jazyka.

Uvědomíme-li si toto všechno, nabývají pro nás významu některé otázky, které souvisí s tím, jak byl Neruda pro tuto práci připraven a z jakých představ o jazyku vycházel. Nerudovo školní vzdělání v češtině nebylo nijak intenzívní. V nejvnímavějším dětském věku se mu dostalo školního vzdělání německého (ŽJN I, s. 82—107); teprve od kvarty, tj. od r. 1948, poslouchal na malostranském gymnáziu i „českou mluvovědu“; češtině ho učil filozof Fr. Čupr[5] (tamt., s. 115). Je hodnocen jako žák vcelku dobrý, vytýká se mu však v písemných pracích „neurovnaná představivost“ a pouhá „zběžnost“ (t., s. 123), později jsou jeho výsledky v češtině označeny jako „velmi uspokojivé“ (s. 139); při skončení gymnaziálních studií na akademickém gymnáziu v r. 1853 jsou jeho práce v češtině hodnoceny jako „velmi jasné, ale ne dost uhlazené“ (t., s. 172, 173). Jeho jazykové vzdělání v češtině i citový poměr k jazyku tkví jinde než v povinném školním vyučování. Již v raném dětství pozoroval kolem sebe stýkání, překrývání a srážky dvou jazyků. Nejen jeho rodinné prostředí, ale celé jemu blízké okolí mluvilo česky: pod německým příkrovem šlechtické a úřednické Malé Strany žil daleko silnější lidový živel český. Škola mu odhalila jen novou stránku této jazykové dvojitosti tehdejší Prahy: jako Čech byl v nevýhodném postavení; jeho cesta za poznáním i školním úspěchem byla silně brzděna neznalostí mocensky silného německého jazyka. To vyvolalo u Nerudy, stejně jako u mnoha jeho mladých vrstevníků, reakci; přilnul k mateřskému jazyku uvědoměle. Takto duševně [228]naladěn se setkal s rozhodujícím podnětem; tím byly přednášky, které v polovině 40. let pořádal pro zájemce prof. J. P. Koubek v Klementinu. Pro malého Nerudu, asi dvanáctiletého, byly zjevením. Vytvořily v něm uvědomělý vztah k češtině, zesílily citová pouta k mateřštině a seznámily ho s vyšší českou poezií (první a největší dojem v tomto směru na něho udělal Koubkův překlad Puškinova Kavkazského zajatce, který jim překladatel v hodinách recitoval a který v školákovi Nerudovi vyvolal přesvědčení, že je čeština „nejkrásnější řeč na světě“ (DK I, s. 317n., 153).

A ještě jedna životní okolnost měla pro jeho poznání spisovné češtiny a vývoj vztahu k ní značný význam; Neruda češtině sám učil v letech 1857—9, nejdříve v soukromé chlapecké škole Wotzelově v Dominikánské (dnešní Husově) ulici a v spolkové škole tovaryšů v Týnské škole na Staroměstském náměstí, pak na německé vyšší reálce v Mikulandské ulici (kde působil rozhodujícím způsobem na další vývoj svého žáka J. Arbese, srov ŽJN I, s. 252, II, s. 17n).

Jaký byl zdroj, z něhož Neruda poznával spisovný jazyk? Jako učitel češtiny pracoval podle školní příručky H. J. Karlíka,[6] tepelského premonstráta, v padesátých letech profesora češtiny v Plzni, přítele fyzika a známého obrozence Františka Svobody. S tou se tedy seznámil důkladně; vedle ní však znal, také důkladně, už ze studentských let Českou mluvnici J. S. Tomíčka; ta určila podstatně nejen jeho konkrétní znalosti o stavbě spisovné češtiny, ale i jeho celkový poměr k češtině, směr nazírání na ni a způsob posuzování jazykových jevů. Tato mluvnice nemá nejlepší pověst,[7] avšak neprávem. Tomíček vycházel v podstatě z kodifikace Dobrovského, v lecčems ji však přizpůsobil současnému jazyku své doby. Pro posuzovatele Flajšhansova typu, který v duchu mladogramatické školy na první místo kladl historické měřítko jazykové správnosti, byly ovšem v Tomíčkově mluvnici leckteré připouštěné tvary nepřijatelné (např. podoby jako piju, tnouti, dvoum, bysme, přechodník daje apod.), stejně jako celkový Tomíčkův postoj v případech, kdy postřehl, že určitý jev se v jazyce mění, a proto jej nespoutával jediným pravidlem (např. při výkladu poměru jmenných a složených tvarů příd. jmen v přísudku Tomíček psal: „Vůli spisovatelově budiž zůstaveno svobodnější užívání jmen neurčitých i v jednotlivých pádech.“, Česká mluvnice, 6. vyd., Praha 1860, s. 54). Neruda se ve své vlastní jazykové praxi Tomíčkem neřídil vždy a ve všem, ale v zásadě a v celkovém duchu z něho vycházel.

Aby bylo lze vystopovat a pochopit, jakým směrem působil Neruda na současný spisovný jazyk, je třeba určit i rozsah jeho dalších znalostí o jazykovědě a jejích představitelích. Sloupem znalostí o češ[229]tině a přímo ztělesněním péče o spisovný jazyk byl Nerudovi Josef Jungmann. Zvláště v jubilejním roce 1873, ale mnohokrát i jindy vyjádřil svůj vztah k němu, a to slovy nejvřelejšími, plnými úcty, obdivu, výzev k jeho následování. Spoluvytvářel tak přímo Jungmannův kult, ve shodě s celkovou dobovou tendencí; Jungmann byl pro něho „svatý“, „patron národní práce“, „tichý génius“, „neúnavný pracovník“ atd. (ČS III, s. 144, 325; IV, s. 144). Hlavní jeho zásluhu viděl v tom, že rozšířil slovní zásobu obnovováním staročeských slov a vůbec obnovením kontinuity mezi starou a novou češtinou i ve slovní zásobě — Jungmannovo obohacování slovní zásoby tvořením a přejímáním slov mu unikalo (ČS III, s. 250; IV, s. 333 aj.). Nerudovo novinářské dílo podává mnohá svědectví o tom, že Jungmannův slovník ho provázel jakožto nejbližší, stále používaný zdroj poučení o češtině; zvláště v něm nalézal bohaté informace o významové stránce slov a jejich synonymii.

Nerudovo spojení s Jungmannovým slovníkem má ještě jiný, velmi pozoruhodný aspekt; týká se dominantní složky jeho vlastního prozaického slohu, totiž výstavby textu jeho prózy (k tomu srov. A. Haman, Neruda prozaik, Praha 1968). Nerudova próza je prostoupena zvláštním napětím, které vzniká z neustálého sémantického srážení vlastního autorova textu s nesčetnými textovými úseky citátové povahy nejrozmanitějšího původu, tzv. referendy (srov. M. Otruba, Mýtus a ritus, Česká literatura 18, 1970, s. 213, zvl. s. 239—258). Tato velice podstatná složka Nerudova prozaického stylu vyžaduje zvláštního podrobného zkoumání a vysvětlení. Poslání takových citátových prvků v textu je několikeré, mimo jiné se jím vytváří i pocit vzájemného propojení jevů a epoch, kulturní kontinuity, autorovy všestranné poučenosti; rozbíjí se tak duchovní a kulturní izolace, tak charakteristická pro první fáze nové české literatury. Pro nás zde je důležité, že mezi těmito Nerudovými referendy je poměrně početná skupina citátů nebo narážek čerpaných ze starší české literatury. Avšak Neruda se tu dopouští mystifikace. (Což není u něho případ ojedinělý; jindy si citáty vymýšlí — srov. např. pravděpodobně pseudomáchovské citáty v DK I, s. 328, 372, 436, a v Ž, s. 243 —, nebo naopak cizí text paroduje, aniž na to upozorní.) Staročeská referenda předkládá tak, jako by je čerpal přímo z původního pramene (srov. DK III, s. 287: „čtu v Starobylých skládáních krásnou větu …“); pouze jednou (v DK IV, s. 295) uvádí, že výklad opsal z Jungmannova slovníku; znalost staročeských textů a úryvků mu však byla pravidelně zprostředkovávána právě Jungmannovým slovníkem. Nejlepším příkladem toho jsou dva fejetony v DK III, s. 279—287, které jsou textově celé prokazatelně vybudovány na citátech z Dalimila, Smila Flašky, Hájka, Veleslavína, Žerotína, Haranta, Komenského, jak je Neruda našel v Jungmannovi. Pouze Dalimila znal z vlastní četby, jak ukazuje citát čtyřverší z 37. kapitoly O pěti bratřích. I tento fakt svědčí, jak blízký byl Jungmannův slovník Nerudovi a jak dobře a důmyslně s ním dovedl pracovat. (Srov. dále i jiné četné narážky na Jungmanna, např. v DK [230]V, s. 33, 193, VI, s. 66, ČS V, s. 101, 425 aj. Užitečnost Jungmannova slovníku neopomněl zdůraznit i drobným faktem, že ho běžně používal J. Barrande, ČS V, s. 454.).

Úplně jiný, což je i dobově příznačné, je Nerudův názor na J. Dobrovského. Je to vztah povinné úcty, avšak chladné, vyjadřované s odstupem a s připomínáním velkého „hříchu“, nevíry v budoucnost češtiny jako plnohodnotného kulturně vypělého spisovného jazyka.[8]

Neruda měl dost značný, i když ne soustavný a hluboký přehled po jazykovědě a tyto své znalosti ve svém díle i popularizoval. Z významných nečeských jazykovědců psal o Kopitarovi, Karadžičovi a Jagićovi, letmo i o F. Boppovi, Miklošičovi, Adelungovi,[9] především však soustavně popularizoval život a dílo jazykovědců domácích. Vřele oceňoval a doporučoval slovníkářské práce J. Franty Šumavského, F. Špatného, J. Ranka a F. Kotta, vážil si jazykovědného díla A. V. Šembery, k němuž ho vázaly i přátelské vztahy, soustavně seznamoval českou veřejnost s úspěchy rozvíjející se české klasické filologie v čele s J. Kvíčalou, upozorňoval na vědecký rozvoj nadějného mladého českého slavisty L. V. Geitlera, působícího na záhřebské univerzitě, atd. Nejvíce pozornosti a popularizačního úsilí věnoval však práci těch, kteří zpracovávali praktické jazykové příručky a šířili tak znalost spisovné češtiny ve veřejnosti. Ze starších, zasloužilých obrozenců mezi ně patřil např. V. Hanka, T. Burian atd., z mladších vedle Tomíčka např. F. Čenský, F. Vymazal, A. K. Viták a zvláště F. Bartoš; zato archaizující V. Zikmund zůstal Nerudovi cizí. Usilovně seznamoval čtenáře i s praktickými slohovými příručkami (např. V. D. Bíly, V. Lešetického, A. Skřivana). Neunikly mu ani práce speciálního zaměření, a to nejen knižní publikace (např. dílo V. Svobody o skloňování cizích jmen, které mělo značný dosah pro soudobou spisovnou praxi), ale ani práce rukopisné (např. práce J. B. Podstráneckého o vlastních jménech nebo návrh I. J. Hanuše na racionální výklad uspořádání poznatků o českém tvarosloví a skladbě).

[231]Složitý a rozporný byl Nerudův vztah k oběma oficiálním představitelům české jazykovědné bohemistiky. F. Hattala byl jeho univerzitní učitel češtiny.[10] Osobně mu příliš sympatický nebyl, ani jeho Brusu si příliš nevážil a raději si ho příliš nevšímal, a když už ho připomněl, tedy s jemnou ironií,[11] postřehl totiž jeho základní omyl v přístupu ke kodifikaci, spočívající v Hattalově zásadní nedůvěře k soudobé jazykové praxi, a postavil proti jeho někdy libovolným předpisům právě praxi dobrých současných autorů. Paradoxem bylo, že se Hattala v 70. a v 80. letech stal Nerudovi autoritou a vítaným pomocníkem v boji o pravost RKZ. To už však souvisí i s Nerudovým poměrem k Hattalovu antipodu J. Gebauerovi. Ten pro Nerudu v jeho veřejných projevech neexistuje vůbec, v soukromých dopisech se o něm vyjadřuje s opovržením. Důvodem jsou opět RKZ — pro ně Nerudovi unikla veškerá ostatní práce Gebauerova.

Nerudova účast v sporech o RKZ se týká našeho námětu i obecněji. Domnělé staročeské památky byly pro něho nejen kulturní a politické paládium, sloužily mu i jako vzor jazykové dokonalosti. Jejich ohrožení proto chápal jako ránu i pro českou jazykovou kulturu. Když v 70. letech proti nim vystupil A. V. Šembera, byl tím Neruda osobně zraněn; po počátečních rozpacích dospěl k názoru, že Šembera pravdu nemá a že jde o odborný rozmar starce, ale veřejně vystupoval v té věci jen ojediněle a velmi rezervovaně.[12] Zato v 80. letech se do boje vrhl se vší vášnivostí; zpočátku se alespoň snažil, aby boj byl veden slušně, ale později i on ztratil rozvahu, nekriticky podporoval Grégrovu kampaň v Národních listech a hlavním útočným prostředkem se pro něho staly útoky na osobní, lidskou čest a poctivost Gebauerovu.[13] Postoj k pravosti RKZ se tak Nerudovi v posledních letech života stal měřítkem pro posuzování jazykových otázek i hodnocení jednotlivých jazykovědců.

*

Viděli jsme, že Neruda měl značný přehled po teoretické i praktické jazykovědné literatuře a že tak získal dost poznatků, které ho vedly k úvahám o jazyku a k vytváření vlastní soustavy názorů o něm. Nejznámějším jeho projevem o tomto námětu je jeho fejeton ze 17. května 1890, citovaný ve všech souborech „chval“ českého jazyka (ČS V, s. 422—6). Jeho citová vroucnost, slova o „krásné, čisté, svaté řeči mateřské, záhřevné jak samo slunce, a jako jaro i léto plod[232]né a živné“, která se stala okřídleným citátem, jsou obecně známá. Zjednodušená znalost tohoto fejetonu dala vznik představě, že touto citovou exaltací se Nerudův vztah k jazyku vyčerpává. To je však omyl. Už v samém fejetonu jsou obsaženy i prvky jiné, rozumové. Neruda tam dokazuje, že jazyk je bezprostředně spjat s myšlením a že plný rozvoj myšlenkové činnosti je možný jen v jazyce mateřském. Dochází k závěru, že největší hodnotou jazyka je jeho schopnost vyjadřovat myšlenky v jejich nejjemnější diferencovanosti atd. Jazyk je pro něho základní a neodmyslitelný znak existence národa, péče o jeho spisovnou složku je proto čin společenský, přímo politický.[14]

Národnostní a jazyková situace v Čechách, kde se živel český neustále stýkal s živlem početně slabším, ale mocensky silnějším — němčinou, vedl Nerudu k tomu, že znovu a znovu řešil poměr obou jazyků. Plně v myšlenkovém světě obrození koření Nerudův názor, že čeština je jazyk nejen od němčiny úplně odlišný ve všech složkách své stavby, ale i výrazově bohatší, přesnější a esteticky hodnotnější.[15] Největší nebezpečí vidí v dvojjazyčnosti, zvláště české inteligence, a neúnavně stále znovu se tuto dvojjazyčnost snaží uvést v opovržení.[16]

Druhý největší problém, který před Nerudou stál, byl poměr spisovné češtiny a nespisovných jazykových útvarů. V Nerudovi se jednostranně vidí pouze veliký a soustavný demokratizátor spisovné češtiny; jak jsme se už zmínili, vychází tento názor z faktu, že Neruda využíval i slohově nižšího, nespisovného lexika.[17] Toto mínění je plně oprávněné, pohybujeme-li se na rovině slohové; Neruda totiž dovršil proces, který započal K. Havlíček — tím, že odlišil výrazněji spisovnou a nespisovnou složku slovní zásoby, vytvořil předpoklady pro plné slohové využití prvků nespisovných. Pokud však jde o spisovný jazyk sám, o je[233]ho kodifikaci, usiloval Neruda o jeho zřetelné odpoutání od nespisovných útvarů; byl si totiž vědom odlišných funkcí, které spisovný jazyk má, a důsledků, které z toho plynou při jednotlivých kodifikačních rozhodnutích.

Neruda byl zasvěcený znalec pražské obecné češtiny i různých sociálních a profesionálních slangů;[18] uměl také prostředků z těchto útvarů užívat ve své vlastní tvorbě způsobem v tehdejší době úplně novým a značně rafinovaným, nikoli jen jako nástroje naturalistického kopírování jazykové skutečnosti. Přesto však měl k této pražské obecné češtině vztah vyhraněně záporný, zvláště jakmile se objevila ve veřejném životě; důvod toho byl skryt ve skutečnosti, že pražská čeština příliš zřetelně jevila stopy německého vlivu. Neruda dokonce byl někdy ochoten vydávat svá přání za skutečný stav a tvrdit, že „lajntuchová a hantuchová“ čeština časů F. J. Rubeše již z Prahy téměř vymizela a že platí za projev myšlenkové ledabylosti, že zvláště inteligence užívá v hovoru spisovného jazyka a že ho přijímají i „střední třídy“ atd. (S I, s. 183—4). Jindy se však díval na skutečnost realističtěji, a tu se obracel k inteligenci s naléhavými výzvami, aby přijala spisovnou češtinu i jako prostředek neformálního, soukromého styku.[19]

V těchto případech mohl být Nerudův postoj podmíněn nacionálně, snahou odlišit češtinu co nejvíce od němčiny. Ale to nebyl důvod jediný a ani ne hlavní. Ten Neruda viděl v tom, že nespisovné útvary nejsou schopny sloužit kulturnímu jazykovému dorozumívání ve všech funkcích a že neustálený, proti nespisovnému živlu jasně neohraničený spisovný jazyk je dokladem obecné kulturní nevyspělosti. Dovedl oce[234]nit dílo první obrozenecké generace a pochopit neuvěřitelné obtíže, i jazykové, v nichž tvořila; přesto však např. Š. Hněvkovskému adresoval tato slova: „nedovedl obecnou mluvu českého lidu povznésti k ušlechtilé výši zpěvného umění; on ještě nedovedl češtinu své doby přizpůsobiti k vyššímu životu myšlenkovému, vzal a nechal ji tak, jak ji byl nalezl — zchudlou, zanedbanou, neotesanou“ (P III, s. 321). A z toho pochopíme, že Neruda měl krajně ostražitý poměr i k přílišnému vlivu tradičních venkovských nářečí na spisovný jazyk, a to i v oblasti uměleckého slohu. Ocenil hodnoty, které se skrývají v lidové frazeologii a které lze využít i ve spisovném jazyku[20], ale i tu spíše varoval před svodem nadužití než doporučoval k těmto zdrojům sahat. Ve fejetonu Řeč a divadlo z r. 1865 vyjádřil své mínění velmi rozhodně: lidové nářečí se nehodí ani pro dramatickou literaturu. „Dialekt protiví se vší ideálnosti, dialekt je naprosto vyloučen z pravého umění.“ Všední mluva na jevišti je v rozporu s podstatou vzdělanosti i s vyšší kulturní funkcí spisovnosti (ČD II, s. 582). Neruda znovu a znovu volá po „vybranější, uhlazenější mluvě“ a odmítá protidůvod, že „prostonárodní“ jazykové prostředky slouží realistickému zobrazení: „Omluva, že rozvinují se hry na venkově či v menších městech, je tu naprosto neplatna. Dobře činí dramatičtí spisovatelé, líčící život prostonárodní, hledí-li k ušlechtění mluvy svých osob, vždyť ty osoby z lidu mají věru i ve skutečnosti dosti jemnosti v sobě“ (ČD II, s. 480). Ale jazyková skutečnost a umělecká praxe sama byly silnější než tyto principy Nerudovy normativní jazykové estetiky. To ho přivedlo později k některým dílčím změnám v názorech; koncem 60. let už připustil, že místní nářečí má své uplatnění ve frašce, zároveň však dokazoval, že čeština vhodné nářečí pro tento účel zatím nemá — časem by se snad mohla vytvořit tradice, která by tuto úlohu přisoudila „dobromyslné, roztomile naivní, vtipálkovské a chytrácké“ hanáčtině; typy něžné a poetické mohou mít jazykový zdroj v slovenštině; znovu však odmítl se vší rozhodností češtinu pražskou.[21] Jak je vidět, byl Neruda důsledným a rozhodným zastáncem vyhraněné spisovnosti.[22]

[235]Zmínka o slovenštině nás přivádí ještě k jednomu poznatku z tohoto okruhu jevů. Vztah češtiny a slovenštiny Neruda pojímal ještě jednoznačně jako vztah národního jazyka a jeho nářečí; v tom byl plně syn své doby se všemi jejími klamy a názorovými omezeními — nepochopil, kterým směrem tu vývoj jazyka jde a že je objektivně společensky podmíněn.[23] Soudil přitom, že spisovnou češtinu nelze od dialektů plně izolovat, a slovenštinu pokládal za důležitý zdroj jejího dalšího rozvoje, zvláště v uměleckém stylu, ale i zde kladl řadu omezení. Trval na tom, aby se využívalo jen těch prvků, které neruší obecnou srozumitelnost básnického textu, a zároveň omezoval využití slovenských prvků tematicky a žánrově.[24]

I zde se tedy zřetelně projevila Nerudova snaha spisovný jazyk principiálně odpoutat od útvarů, které považoval za nespisovné.

Směr Nerudovy výchovy čtenářů k dodržování soudobé kodifikace naznačíme alespoň několika příklady. Jeho jazykově kritické poznámky se týkaly např. forem osobních zájmen (zaměňování tvarů mne a mně apod.),[25] tvarů substantiv a sloves při ohýbání, tvarů a užívání přechodníků, šetření rozdílu mezi jmennými a složenými tvary příd. jmen a trpných příčestí, slovesných vazeb atd.[26] V oblasti slovní zásoby ho zajímala především přejatá slova, zvláště výrazy mezinárodní. Třebaže ve své vlastní jazykové praxi si v jejich užívání nekladl žádné meze a dovedl jich účinně využívat pro významové obohacení i slohovou diferenciaci, v teorii se k nim stavěl, zvláště v pozdějších letech života, se značnou nedůvěrou a nakonec i s odporem.[27] Zčásti byl tento [236]postoj odůvodněn šířící se snobskou módou vyšších společenských vrstev v konverzaci a porušováním dorozumívací funkce jazyka např. v popularizační literatuře. Ale Nerudův odpor byl tu v posledních letech života tak silný a zásadní, že lze mluvit o projevu zásadního purismu. Je to názorný doklad na pronikavý nesoulad mezi vlastní jazykovou praxí a názory na jazyk.

Velmi rozumný, havlíčkovský, byl Nerudův názor na pravopisnou kodifikaci a její změny. Oceňoval, co bylo v 1. polovině století uděláno, chválil činnost těch, kteří nové pravopisné principy probojovali (V. Hanka, J. Franta Šumavský), ale zdůrazňoval, že tyto otázky jsou podřazeny jiným společenským úkolům a s veškerou výzbrojí ironika varoval před dalšími zásahy a úpravami.[28]

Neruda ve své jazykově a slohově kritické praxi sledoval i stav jednotlivých slohových a dorozumívacích oblastí. Blízký mu byl pochopitelně novinářský jazyk a publicistický styl. Kriticky hodnotil ty jevy, které podle jeho soudu ohrožovaly ustálenost spisovné češtiny, a zároveň odmítal prázdný rétorismus, bombastičnost a opakované užívání nefunkčních obrazných vyjádření, pokleslých v prázdné fráze; tuto slohovou „nadnesenost“ a „přemrštěnost“ pokládal za přežitek minulosti.[29] Proti tomu působil i uváděním a vyzdvihováním příkladu dobrých novinářů i řečníků.[30] Sám, pro svou vlastní žurnalistickou praxi, rozvíjel teorii „pikantního slohu“ a ve svých výkladech ji popularizoval — šlo o sloh jazykově živý, neotřelý, rozmanitý, překvapující čtenáře nečekanými způsoby vyjádření a slohovými zvraty.[31]

Jiných jevů si všímal v odborném vyjadřování. Tu mu šlo o to, aby do této oblasti, v celém rozsahu od textů prakticky odborných (např. účetních knih nebo výstavních katalogů) až po práci vyhraněně vědeckou, pronikla čeština a úplně vytlačila němčinu.[32] Vedle toho vedl své čtenáře k tomu, aby pochopili význam vytváření a stabilizace českého odborného, zvláště vědeckého názvosloví (např. po vzniku české univerzity v r. 1882 se v jeho článcích objevuje zájem o lékařskou terminologii).[33] Pokud jde o vědecký sloh, žádal a oceňoval především jasnost výkladu, a to v specializované teoretické literatuře,[34] a zvláště v pracích popularizačních (ČS V, s. 426).

[237]Nejvíce péče a pozornosti Neruda pochopitelně věnoval oblasti slohu uměleckého; nejen proto, že sám byl umělecký tvůrce, ale i proto, že centrum spisovného jazyka viděl právě ve stylech uměleckých (jak to také odpovídalo tehdejší jazykově slohové skutečnosti).[35] Požadavky, které na umělecký sloh kladl, lze shrnout poměrně stručně: oceňoval především slohovou jasnost, srozumitelnost a přiléhavost. Dále od dobrého literárního díla, prozaického i veršovaného, žádal nestrojenost, prostotu. Tu ohrožovaly podle něho dva jevy — jednak přežívající strojený archaický sloh, plný latinismů, zvláště v slovosledu, stručně řečeno „slohový středověk“ (L I, s. 136, VUH, s. 120), jednak nově se šířící „moderní“ básnický sloh, přesycený samoúčelnými „krásnými obrazy“ (P IV, s. 231). V řeči postav v beletrii vyžadoval individuální a sociální charakteristiku slohovými prostředky (cenil ji např. u J. Zeyera), ale varoval před jazykovou kopií skutečnosti (Tyla si např. cenil proto, že stál vždy jazykově „o něco výše“ než skutečná dorozumívací praxe; L III, s. 210; L I, s. 37). Skutečná tvůrčí osobnost se mu slohově projevovala slohovou barvitostí a plastičností výrazu, oceňoval i slohové výboje, které styl modernizovaly a činily ho elegantním, lehkým a rozmarným, (proto např. oceňoval na jedné straně B. Havlasu, na straně druhé Z. Wintra).[36]

Mnoho úvah věnoval stylu poezie; vřele oceňoval zásluhy, které v tomto směru měla generace Jungmannova, a radostně mohl konstatovat, že generace jdoucí po něm, ruchovci, dosáhla v poezii plynnosti a zvučnosti svědčící o vytvoření moderní „poetické mluvy“. Výhodu viděl zároveň v tom, že česká novodobá slohová tradice není ještě spoutána klasicizujícím normativním kánonem předpisů.[37] Zároveň však varoval, že tato tradice je už dostatečně silná a ustálená, aby mohla svádět k epigonskému planému napodobování. Jiné nebezpečí viděl v opakovaném užívání obrazných prostředků, které vede k jejich automatizování a ztrátě působivosti (to podle něho ohrožovalo i V. Hálka). Neruda už plně opustil i v teorii soustavu tří stylů, propracovanou u nás J. Jungmannem ve Slovesnosti, ale varoval před přílišným míšením prostředků slohu vysokého a nízkého (tj. „triviálností“; L I, s. 127).

[238]Za vrcholnou kvalitu uměleckého stylu pokládal slohovou individuálnost, osobitost; nacházel ji zvláště u K. Světlé, J. Holečka, ale i F. Pravdy a V. Vlčka, především u J. Šolce, dovedl však najít vřelá slova uznání i v těch případech, kdy vážná umělecká snaha z objektivních i subjektivních příčin nebyla úspěšná, jak se to stalo např. v případě J. J. Kaliny.[38]

Největší zájem a úsilí však Neruda věnoval jazyku dramat a jevištní mluvě a zde jsou také jeho zásluhy i výsledky nejvýznamnější. Při posuzování textů dramatických děl uplatňoval v podstatě tytéž požadavky a měřítka jako při rozborech jiných děl uměleckých. Základním postulátem byla jazyková správnost, zdůrazňoval však, že pouze ona dobrý dramatický text sama o sobě ještě netvoří, že jejím uplatněním může vzniknout dílo „chladné“, působící jako pouhý dokument, nepřirozené a hledané. Proto oceňoval zvláště „plynnost“ dikce a přirozenost výrazu. Přirozenost však neměla vylučovat vhodné poetické zabarvení výrazu, popřípadě tragičnost tam, kde to plynulo z žánru a tématu. Vzorem dokonalého díla po slohové stránce mu byl např. Pražský žid J. J. Kolára.[39] Tvorbu autorů, kteří slibovali nejlepší výsledky, sledoval Neruda zvlášť pozorně — porovnával sloh jejich novinek se staršími jejich dramaty, hledal příznaky vývoje, kritizoval, vyzdvihoval úspěchy a upozorňoval na retardující jevy. Zvláště zamířil své kritické oko tímto způsobem na díla Hálkova a Pflegrova.[40] Největší nebezpečí, ohrožující slohovou účinnost jejich dramat, viděl v rozvláčnosti a v nepřirozeném povrchním ‚shakespearizování‘, které se projevovalo snahou po silné expresivitě výrazu, slovních hříčkách a paradoxech.

Směřování k jazykové a slohové přirozenosti mělo mít však podle Nerudy meze, a to tam, kde by vedlo k pronikání nespisovných prvků, nebo k využívání výrazů „triviálních“[41] a vulgárních — zde byl Neruda karatelem nesmiřitelným.

[239]Pečlivě sledoval Neruda také jazyk překladů, vždy upozornil na překlad jazykově a slohově dobrý, avšak nenechal projít přes jeviště bez výtky žádný překlad nedokonalý a hlavně soustavně požadoval, aby se neprovozovaly bez jazykové a slohové revize překlady starší — připomínal přitom, že jazyk a slohové normy se vyvíjejí, a že tedy text, který před lety působil dobře a přirozeně, může dnes vyvolávat dojem někdy až skandální.[42] A neunikla jeho kritice ani operní libreta, původní i přeložená. Vytýkal autorům nebo překladatelům povrchnost, diletantismus, slohovou nepečlivost, u překladů často i nesrozumitelnost; hudebním skladatelům pak vyčítal, že volí svá libreta nezodpovědně, že je jim slohová kvalita textu často lhostejná.[43]

Obrovská byla Nerudova práce na vytváření české jevištní mluvy a jazykové výchově českého herectva. Vnitřní podnět k tomuto neúnavnému Nerudovu snažení tkvěl v jeho hlubokém přesvědčení, že divadlo je pro národní společnost jeho doby nejdůležitější kulturní zařízení, jediné, v němž se neprojevoval vliv rakouského státu, a že je tedy ukázkou toho, jakých výkonů by český národ byl schopen, kdyby o svých věcech mohl sám rozhodovat. Kromě toho v činohře viděl nejdůležitější nástroj k rozšiřování znalosti spisovného jazyka a zvyšování obecné jazykové kultury (ČD II, s. 26). Vykládal hercům i čtenářstvu zásady jevištní mluvy v celých pojednáních[44] i v drobných exkursech svých divadelních kritik, žádal divadelní ředitelství, aby dbalo na jazykové a hlasové dispozice herců při jejich přijímání a aby režie věnovala pozornost jazykové úrovni provedení; navrhoval zařadit výuku češtiny, slohu a přednesu v divadelní škole, o niž se jednalo, doporučoval ustanovit zvláštního jazykového experta („kurátora“) v Prozatímním divadle, ba i u venkovských a kočovných společností se měl této práci věnovat zvlášť pověřený a kvalifikovaný člen souboru; ani ochotníci neměli tuto složku své práce považovat za samozřejmou a měli hledat cesty k stálému zlepšování, atd.

V prvním období svého divadelního referentství viděl Neruda hlavní závadu v tom, že mnozí herci prostě česky vůbec neuměli, protože češ[240]tina nebyla jejich mateřský jazyk;[45] ti, kteří byli Češi, hráli zároveň německy a také v soukromí užívali častěji němčiny.[46] Neruda jejich soukromí nešetřil a veřejně je za to vždy znovu pranýřoval. Působil na herce vyzvedáváním dobrých příkladů (A. Kolárové-Manetínské, O. Sklenářové-Malé, J. Bittnera, K. Poláka, s výhradami F. F. Šamberka, aj.) i kritikou zjevů odstrašujících. Zvlášť bedlivě posuzoval nové divadelní síly; některé z nich nemilosrdně hned odmítl pro jazykovou neschopnost, nadějné naopak sledoval, poučoval, kritizoval, ba přímo učil, a to i v jednotlivostech (tak vychovával jazykově V. Budila, J. Mošnu, F. F. Šamberka, J. Seiferta, F. Šimanovského, T. Boschettiovou, F. Pštrosovou, A. Turkovou, E. Peškovou, G. Exovou, operní zpěvačku E. Mikovou-Bennewitzovou, ba i samého velkého a nedůtklivého J. J. Kolára aj.; zvláštní zásluhu měl o umělecký vývoj velké tragédky H. Veverkové); učil herce artikulovat hlásky, využívat pauz, tempa, melodie a síly hlasu, učil je skloňovat a časovat,[47] trval na tom, že se musejí jazykově stále vzdělávat, a upozorňoval je na vhodné příručky — od ředitelství pak žádal, aby je hercům koupilo, atd. Stále měnil a střídal formy a postupy této své výchovné práce — od vážných soustavných výkladů přecházel k dobromyslnému humoru a jindy zas k nelítostné ironii a sarkasmu (což leckdy vyvolávalo i osobní nevraživost a srážky s herci), od nezaujatého odborného přístupu ke kózristickému bonmotu, vtipu, obraznému přirovnání atd.[48] Zvláště soustavně vykládal českým hercům zásady českého přednesu a jeho principiální odlišnost od deklamačních zvyklostí cizích, především německých. Ukazoval, že ve francouzském divadle Corneillově a Racineově se zvláště pro vysokou tragédii vytvořil patetický deklamační styl, ten že se rozšířil i v Anglii a na německých jevištích a často se měnil v manýru, spočívající v mo[241]notónním klesání a zvyšování, zesilování a zeslabování hlasu (zvukovém „příboji a odboji“). Český dramatický přednes měl podle Nerudy spočívat v přirozenosti a v podřízení zvukové realizace obsahu pronášeného textu.[49]

Ve své činnosti jazykově výchovné a kritické nebyl Neruda bez předchůdců. V lecčems mohl navazovat na postupy, které uplatňoval v literární a zvláště divadelní kritice F. L. Čelakovský, J. K. Chmelenský, J. K. Tyl a F. B. Mikovec;[50] ti zase získali leckteré podněty v tomto ohledu z kritiky německé, zvl. pražské (prof. A. Müllera a vůbec kritické činnosti časopisu Bohemie). Neruda však učinil jazykovou složku podstatnou a trvalou součástí své práce kritické, aniž přitom upadl do jednostrannosti a malichernosti, která občas postihovala kritickou činnost jeho předchůdců. Vytvořil si osobitou a pevnou soustavu jazykových názorů a požadavků a uplatňoval je důsledně a vytrvale. Ne všechno z této jeho činnosti obstálo a přetrvalo. Například jeho snahy stanovit zřetelnou jazykově slohovou bariéru mezi spisovným jazykem a jeho uměleckým slohem proti živlu nespisovnému byly v pozdější době, už brzy po jeho smrti, opuštěny. Také jeho úsilí o důsledné prosazení spisovné češtiny jako neformálního konverzačního jazyka bylo slabší než opačné tendence, podmíněné sociálně i psychologicky, které v jazykovém dorozumívání u nás působily a dodnes působí. Ani jeho postoj k vytvoření spisovné slovenštiny nebyl v souladu s objektivním jazykovým vývojem. Proti tomu však jasně vyniká a převažuje kladná složka Nerudovy práce jazykově kulturní. Jeho doba žila společensky i politicky stále ještě v první řadě jazykovými otázkami (hlavním bodem české politiky 2. poloviny 19. století byl vedle boje o historické státní právo zápas o právo jazykové), on sám však ve veřejnosti po 30 let skutečně soustavně pracoval na tom, aby spisovná čeština byla jazyk vysoce kultivovaný, rozvitý a bohatý a aby si jeho [242]uživatelé uvědomovali zvláštní funkce, které spisovný jazyk plní (i když to pochopitelně neformuloval takto). Významně přispěl k tomu, že se spisovná čeština postupně zbavovala archaismů, že se uvolnilo pouto, které ji spojovalo s češtinou veleslavínskou a které bylo v té době už brzdou rozvoje; na druhé straně svou snahou o vypjatou spisovnost, jasné rozhraničení spisovné češtiny a nespisovných útvarů, vytvářel předpoklady pro další, zdánlivě úplně protichůdný vývojový proces, kdy nespisovné prvky teprve mohly nabývat v spisovném dorozumívání, a zvláště v uměleckém stylu slohových funkcí. A především spoluvytvářel, a to jako první a nejhouževnatější pracovník v tomto směru, tradici jevištní češtiny; v tomto ohledu jeho dílo žije, aniž si jsme toho vědomi, dodnes.[51]

Poznání Nerudova úsilí v oblasti jazykové kultury nám dokresluje i jeho tvůrčí osobnost a přispívá k jasnějšímu zařazení jeho individuality do škály autorských typů. Existují autoři, jejichž vztah k jazyku je spontánní, mohli bychom říci „naivní“ — to je například B. Němcová (s tím omezením, že ji zaujaly tradiční místní dialekty), jiní, jako K. Havlíček, jsou o jazyce důkladně poučeni, využívají toho ve své slovesné tvorbě, ale do jazykového vývoje přímo nezasahují vyjadřováním svých názorů o konkrétních aktuálních jazykových jevech, a opět jiní se věnují i této práci, ale zdůrazňují především národně reprezentativní funkci jazyka (jako např. J. K. Tyl, který zvláště usiloval, v souladu se společenským složením českého národního hnutí, o demokratizaci jazyka, snížení exkluzívnosti spisovné češtiny a obecnou srozumitelnost veřejných jazykových projevů, uměleckých i neuměleckých). Ti všichni na jazyk, jeho úroveň a jeho vývoj působili především svým dílem, jejich umělecká i jiná slovesná tvorba vstupovala do povědomí čtenářů i jazykově a působila v něm, především podvědomě, jako jistý vzor, byla napodobována, reprodukována. To vše platí i pro Nerudu; u něho však citové prožití i rozumové poznání vedlo dále, k přímému, nezastřenému a hlavně dlouhodobému, soustavnému zasahování do jazykové praxe, k usměrňování vývoje jazyka a k vytváření vědomých jazykových představ, zásad a požadavků v myslích běžných uživatelů jazyka.

---

[1] Kritická edice Spisů Jana Nerudy vyšla v letech 1950—1974 v české řadě Knihovny klasiků vydávané nakladatelstvím Odeon; vydání připravila redakční rada, vedená J. Mukařovským, v Ústavu pro českou literaturu ČSAV (nyní Ústav české a světové literatury). V jubilejním Nerudově roce 1974 je celé toto veliké dílo, k němuž se několikrát rozbíhaly už generace předcházející, které však přesahovalo jejich síly, v podstatě dokončeno (ze čtyřicetisvazkového souboru chybějí dnes pouze dva svazky doplňkové, totiž svazek Aforismů a dodatků a svazek Rejstříků a bibliografie). A tak se při letošním výročí můžeme k Nerudovi hlásit aspoň tím, že naše doba splnila úkol, který vytkl kdysi J. S. Machar (sám velký polemik o způsobech vydávání Nerudy, viz např. Oni a já I, Praha 1927, s. 303n.): „Neruda musí být vydán celý, každá řádečka, každé slůvko! Neboť takový zjev má literatura jen jednou za sto roků, a možno, že ani každých sto roků ne!“ (Českým životem, Praha 1912, s. 47).

V textu tohoto čl. citujeme podle uvedeného vyd. v Knihovně klasiků a užíváme těchto zkratek: ČD (šest svazků Českého divadla), L (tři svazky Literatury), ČS (pět svazků České společnosti), DK (šest svazků Drobných klepů), P (čtyři svazky Podobizen), VUH (svazek Výtvarné umění a hudba), S (dva svazky Studií, krátkých a kratších; zde je citujeme podle vydání v Národní knihovně, Praha 1952 a 1957), Ž (svazek Žerty hravé a dravé), D (tři svazky Dopisů). Zkratkou ŽJN označujeme čtyřsvazkové dílo M. Novotného Život Jana Nerudy (Praha, 1951—6).

[2] Nebylo tomu tak vždy; Nerudovi současníci a i příslušníci generace po Nerudovi bezprostředně následující mu leckdy vytýkali jazyk špatný, nedokonalý, vinili ho z jazykového lajdáctví a lhostejnosti. A dělali to nejen lidé jemu nepřátelští nebo kriticky k němu naladění; i jeho velký obhájce a spolutvůrce jeho posmrtné slávy J. S. Machar takové názory současníků cituje (srov. např. Konfese literáta I, Praha 1927, s. 112). F. X. Šalda, který se v období Zápisníku k Nerudovi často vracel drobnými postřehy, vytvářel mínění o druhořadosti Nerudovy prózy „často až příliš příležitostné a prašné“ (Šaldův Zápisník III, 1930—1, s. 25) a i jeho verš po jazykově formální stránce charakterizoval jako „ledajaký a ledabylý, děravý, kalný, plazivý, dýmavý a mátožný, bez lesku, záře, reliéfu, bez plasticity a sonornosti“ (tamt., IV, 1931—2, s. 345); v polemice s J. Karáskem přiznal, že Neruda píše „špatně“, někdy hůř než Arbes, avšak zdůraznil, že i tento „špatný“ jazyk Nerudův mívá svou charakterističnost (tamt., VII, 1934—5, s. 156). Srov. i A. Novák, Zvony domova — Myšlenky a spisovatelé, Praha 1940, s. 320: „Nerudův fejetonismus byl umělecky nebezpečím, jehož Neruda nezdolal, v poezii až na konci tvoření, v próze takřka nikdy.“

[3] F. X. Šalda, Boje o zítřek, Praha 1950, s. 50.

[4] To plyne z materiálového rozboru Nerudovy fejetonistiky v 60. a první polovině 70. let, jak je podán v rukopisné kandidátské disertaci A. Sticha, uložené v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Zkratkou to shrnul už připomenutý J. S. Machar, jeden z nejcitlivějších znalců Nerudy: „Jazyk, který v próze nebyl daleko za Veleslavínem, posunul on v řadu jazyků moderních, dal mu pružnost a říznost a přitom hospodařil jím tak účelně, že málokdy najdete slůvko, jež by se dalo lépe nahradit některým jiným“ (Při sklence vína, Praha 1929, s. 58).

[5] O tom, jakým pedagogem, a zvláště profesorem češtiny, dr. Čupr byl, nemáme přímé zprávy. Neruda sám se o něm později vyjadřoval s jemnou ironií jako o filozofovi, který odpovídá obecné představě člověka nepraktického (Ž 73). Čupr byl činný i jako autor učebnic češtiny a jiných pomůcek v oboru vyučování českému jazyku (např. napsal Böhmisches Lesebuch für Deutsche, Praha 1852, Böhmische Sprachlehre für Deutsche, 2. vyd., Praha 1852, dále latinsko-německo-český kapesní slovník pro nižší gymnázia a řecko-německo-český kapesní slovník); nic však nesvědčí, že by byl pozoruhodným učitelem češtiny a že by byl měl na své žáky, zvl. Nerudu, v tomto směru hlubší vliv. Jen v jednom snad češtinář Čupr na svého žáka zapůsobil: byl velkým milovníkem a znalcem RKZ, v programu akademického gymnázia za rok 1851 dokonce otiskl rozbor Záboje a Slavoje; Nerudova velká láska k těmto domnělým pokladům českého písemnictví, která ho později za rukopisných bojů dovedla až mezi skalní obhájce jejich pravosti, byla asi jeho gymnaziálním češtinářem v mládí posílena a utvrzena.

[6] Praktische Grammatik der böhmischen Sprache für Deutsche, Praha 1853, byla vydána několikrát (šesté vydání je z roku 1863).

[7] Způsobil to V. Flajšhans (viz Náš jazyk mateřský, Praha 1924, s. 321), který označil Tomíčkovu mluvnici za „vrchol úpadku jazykového“, přirovnal ji k mluvnici Pohlově a přímo ji obvinil jako příručku, která měla na jazykový cit mládeže rozkladný vliv. Příčina Flajšhansova odsudku je v tom, že Tomíček opustil jako jediné rozhodující kritérium pro posuzování současných jazykových prostředků měřítko historické čistoty.

[8] Srov. zvl. DK I, s. 330; dále ČS II, s. 380, P II, s. 302n., kde Dobrovskému přiznává „nesmrtelné zásluhy“ o češtinu stanovením její pevné kodifikace — je však příznačné, že se od tohoto hodnocení jakoby osobně distancuje: naznačuje, že takto se obraz Dobrovského „ustálil v encyklopedii naší“, a skutečně, celé hodnocení je doslova opsáno z Riegrova slovníku naučného. Slovník Dobrovského Neruda znal a užíval, srov. např. DK III, s. 285.

[9] Úplně chybí v Nerudově díle, které je obrovskou encyklopedií všech možných znalostí, jakákoli zmínka o A. Schleicherovi, třebaže ho znal osobně a byl v letech 1855—6 přímo jeho žákem na pražské filozofické fakultě (poslouchal u něho starohornoněmeckou mluvnici, srov. ŽJN I, s. 208).

[10] ŽJN I, s. 215 a 251; Neruda u něho poslouchal přednášky o teorii tvoření slov v češtině a historickou slavistiku.

[11] DK III, s. 170; stejně rezervovaně se choval k Brusům matičním.

[12] Srov. D II, s. 198, 200, 202—3, 207, 260, 264; P I, s. 163—5, 314.

[13] Srov. D I, s. 300, 304, 309; P III, s. 114, 134, 183 aj.

[14] ČD III, 334: „mateřština je srdce národa“; P III, s. 281: „národ žije, dokud žije jeho jazyk“; P II, s. 205: „český jazyk je nutno hájit i před českým lidem“; P III, s. 122—3: „všímejme si jazyka, jinak to zaplatíme životem“; významné jazykovědné dílo (např. Kottův slovník) je čin „nejen vědecký, ale i politický“; atd.

[15] Srov. např. P II, s. 147; podrobný výklad ideového podkladu obrozenského hodnonocení jazyků podal V. Macura v čl. Hierarchie hodnocení jazyků u Jungmanna a jeho doby, SaS 34, 1973, s. 280n.

[16] Viz např. DK V, s. 298; ČD I, s. 215; ČD II, s. 70 a 145; ČD V, s. 32; P II, s. 216, P IV, s. 66 a 228, atd. Zvláště mu leželo na srdci dosáhnout toho, aby čeští herci užívali češtiny v soukromém životě a aby čeští vědci uveřejňovali své odborné práce česky.

[17] Srov. např. J. Mukařovský v Čs. přednáškách pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, zvl. s. 281—2, dále NŘ 37, 1954, s. 103n.; atd.; B. Havránek ve Vývoji spisovného jazyka českého, Praha 1936, s. 127 konstatuje u Nerudy básníka situaci složitější, totiž „srážku lexikální vrstvy lidové až vulgární s vrstvou čistých poetismů“.

[18] Známa je jeho studie Něco z pražské češtiny (S I, s. 183n.), v které zachoval velmi barvitý a cenný obraz jazykových poměrů v Praze své doby; srov. dále ČS V, s. 261 aj. Jak značně Neruda předběhl svou dobu v pochopení, že i městský nespisovný jazykový útvar má svou hodnotu kulturní a jako předmět poznání, ukazují jeho návrhy připravit slovník slangů (DK I, s. 12 — už v r. 1861!).

[19] Příznačný je tento úryvek: „… možno u nás rozeznávat dvojí řeč, ‚jazyk ano‘ a ‚jazyk jo‘. Neuhlazeným a sprostým jazykem ‚jo‘ mluví všichni oni vzdělanci, kteří myslejí, že gramatika je jen pro spisovatele …, a těch ‚vzdělanců‘ je příliš mnoho“ (DK I, s. 376). Týž vážný apel se skrývá např. i v anekdotickém příběhu o tom, jak zpustlý a deklasovaný zemský advokát dr. Uher, žebrající na pražských ulicích, rozhořčeně reagoval na odmítnutí „jdou si svou cestou, nedám jim nic“ slovy, že se říká „jděte si svou cestou, nedám vám ničeho“, dodávaje, že „kus poctivé češtiny žádat má ještě právo“ (DK III, s. 148). Prvky a jevy obecné češtiny přejaté z němčiny Neruda často odmítal i jako prostředky jazykového humoru, a to i ve fraškách (např. ČD I, s. 24, ČD III, s. 311; ČD IV, s. 26, 147, 347 aj.) — to vše bylo pro něho nechutné „hansjörglovství“. Na sklonku života neunikl jeho kritice ani nespisovný, obecně český a slangový, a někdy i vulgární způsob vyjadřování mládeže (ČS V, s. 224 a 401).

[20] Např. způsob, jak těchto prostředků užívala K. Světlá, byl pro něho přijatelný (P III, s. 137).

[21] „… žaludek se nám i v prostém životě obrací, myslí-li nějaký pitomostí požehnaný mozek, že udělal vtip, řekl-li „voni“ (ČD IV, s. 78—9).

[22] Jen ve velmi speciálních případech byl ochoten připustit funkčnost dialektismů ve spisovném projevu tam, kde se text obracel k místnímu obyvatelstvu, pro které byla spisovná čeština, zvláště její nová, jungmannovská lexikální kulturní vrstva, ne zcela srozumitelná (například v českém Slezsku, srov. P IV, s. 155).

[23] Zmíněný názor na poměr češtiny a slovenštiny několikrát výslovně zdůraznil, srov. zvl. S I, s. 184; P II, s. 17 a 256; P III, s. 26 aj. Podstata, důvody a smysl vytvoření spisovné slovenštiny unikaly ostatně nejen jemu, ale celé jeho generaci. U protiklerikálního Nerudy k tomu přispívala i okolnost, že prvními iniciátory vytvoření spisovné slovenštiny byli katoličtí kněží. Tento postoj mu však nebránil pochopit a vysoce ocenil vše, co vzniklo ve spisovné slovenštině v umělecké literatuře hodnotného, zvl. dílo J. Hollého a S. Hurbana Vajanského. Byl koneckonců ochoten smířit se s využitím slovenštiny v umělecké literatuře, žádal však, aby alespoň vědu pěstovali Slováci česky (P I, 207). Fakt, že májovci a pochopitelně i pokolení bezprostředně předcházející vidělo v slovenštině nářečí češtiny, nám leckdy uniká, a to pak vede k posunům a nepřesnostem při hodnocení vztahů mezi češtinou a slovenštinou v 19. století (například při zjišťování a výkladu stylové platnosti slovakismů v díle B. Němcové).

[24] L II, s. 181; L III, s. 219; P III, s. 26. Za nevhodná pokládal např. slova hútat (= přemýšlet), ťažoba (= tíže), čučoriedka (= borůvka), cifrování (= vyšívání); zvlášť mu vadila slova frajerka, frajerečka (zřejmě pro homonymii s obecně českým frajer (= ‚naparáděný, vyzývavý mladík‘) a slovenské zdrobněliny.

[25] Na tento jev byl Neruda přímo alergický; příznačný je motiv této jeho nedůtklivosti: viděl v tom rozkladný vliv nespisovné němčiny (tj. vliv zaměňování zájmenných tvarů mich a mir v berlínské mluvě).

[26] V některých případech byly jeho názory spíše osobní libůstky, tak např. odmítal nejen podmínkovou spojku jestli (kterou zřejmě cítil jako nespisovnou), ale i jestliže a chtěl je vždy nahrazovat spojkou -li (L I, s. 128).

[27] Srov. např. DK VI, s. 39, 80; ČS V, s. 428—432 — tam čteme: „Cizomluvy postavily vskutku už zeď až neproniknutelnou mezi literaturu a národ! Ba znešvařují znovu zase i jazyk náš v domácnosti, ve společnosti, na ulici …“

[28] Srov. L I, s. 225; P I, s. 33; P III, s. 137; P II, s. 308; DK II, s. 111.

[29] Viz např. DK IV, s. 220; P IV, s. 165 a 192 aj.

[30] P II, s. 176, 200; P III, s. 233, P IV, s. 43 aj.

[31] Viz zvl. S II, s. 33. Srov. i Strukturu vývoje, s. 165—6 a 257.

[32] Srov. VUH, s. 232, P III, s. 158, 240—1, 303 apod.

[33] Viz např. P III, s. 241, P IV, s. 141 aj.; srov. i P I, s. 125.

[34] P III, s. 103, 266, P IV, s. 220, 226 atd.

[35] Viz ČD III, s. 126: „Český jazyk a český duch žije především v literatuře a umění; komu se podaří umořit jazyk a zničit ducha toho, tomu se podařilo zabít národ pro všechny časy“; L III, s. 25.

[36] Viz L III, s. 223; P IV, s. 30; P I, s. 56.

[37] L II, s. 115; L III, s. 47; VUH, s. 109.

[38] Srov. P II, s. 137, 279; P I, s. 277, 297; L III, s. 39; P III, s. 243—4.

[39] ČD IV, s. 170; srov. dále referáty o Vlčkově Miladě (ČD IV, s. 9), Libuši Zd. Kolovrata Krakovského (ČD IV, s. 150), Mikovcově Dimitru (ČD I, s. 26), Macháčkově Záviši Vítkovci (ČD I, s. 78), Svátkově Orlici a kříži (ČD I, s. 80) atd.

[40] Viz ČD I, s. 82, II, s. 86; ČD I, s. 103, 203, 238.

[41] Např. spojení to bude frc ho dokázalo na jevišti silně rozhořčit (ČD IV, s. 147); příteli J. V. Fričovi, jehož původní i překladovou produkci hodnotil značně vysoko, prudce vytkl „neelegantní“ výrazy jako frnk, špás nebo z němčiny přejaté kýrš — tj. podle Nerudy „vodu bobkotřešňovou“, (ČD II, s. 520, 559), Hálkovi neprošly výrazy „opařený škopku“ ani „psát nosem po rukávě“ (ČD II, s. 86), atd.

[42] Viz např. ČD I, s. 169, 263, ČD II, s. 476, ČD IV, s. 148, 378 aj.

[43] Zvlášť ostře stíhal opakovaně překlad libreta k Rigolettu, proti němuž byla podle Nerudy i Pohlova čeština srozumitelná (např. ČD II, s. 410; Ž, s. 173); naopak upozorňoval veřejnost na záslužnou činnost V. J. Novotného, jehož překlady libret Mozartových oper byly prý mnohem lepší než originály samy a vyznačovaly se „vzletnou, ušlechtilou dikcí“ (P IV. s. 145—7), atd.

[44] Nejvýznamnější z nich je stať Řeč a divadlo z r. 1865 (ČD II, s. 280—5) a O českosti českých herců z r. 1881 (ČD V, s. 422—3).

[45] Charakterizoval tuto situaci např. příhodou s hercem Boschettim, který nemohl pro jazykovou neznalost zvládnout pamětně text svých českých úloh; když mu kolegové radili: „škrtejte!“, naříkal: „Já už škrtil dost“ (Ž 173): srov. dále P I, 349.

[46] ČD I, s. 109: „Od každého vzdělance, zvláště pak od divadelního herce, požadovati musíme bezpodmínečně alespoň dokonalou známost mateřského jazyka“ (1861, ještě před otevřením Prozatímního divadla); ČD VI, s. 32: „Materiál, z něhož herec tvoří, je právě slovo, a ono jen to slovo mluvy mateřské je prochvěno celým srdcem a plným vědomím, a teprve pak, když je tak prochvěno, má sílu plastickou“, apod.

[47] Pro správné pochopení Nerudových praktických jazykových rad a doporučení je třeba si uvědomit, že pod termínem „gramatika“ rozuměl jen tvarosloví; skladbu (syntax) chápal jako zvláštní jazykovou rovinu.

[48] Jen na ukázku: (neslušné zacházení s českou gramatikou) „někdy škublo celým obecenstvem, jako když se mráz obnažené rány dotkne“ (ČD V, s. 91); (jazykové chyby v Prozatímním divadle jsou) „nejstrašnější atentát na vzdělaného posluchače“ (ČD II, s. 48), „Co další stereotypní větu přidáváme (jen tak pro sazeče) na konec, že herci ještě neumějí gramatiku“ (ČD II, s. 403); „… leckdo maltretoval milou češtinu“ (ČD II, s. 471), atd. atd.

[49] Srov. ČD IV, s. 237; dále ČD V, s. 215, ČD I, s. 177 a 180; ČD II, s. 628; ČD III, s. 95; ČD V, s. 215 aj. O staré negativní tradici bombastického jevištního přednesu, přeneseného k nám z divadel německých, viz Dějiny českého divadla II, Praha 1969, s. 140—1.

[50] Srov. M. Hýsek, Jungmannova škola kritická, LF 41, 1914, s. 230n., 350n., 442n. (zvl. s. 447—8) a LF 46, 1919, s. 187n. (zvl: s. 191—7); týž, Mikovec jako kritik a dramatik, LF 48, 1921, s. 249n.; Dějiny cit. v pozn. 49, s. 39, 136, 141 a 149; J. K. Chmelenský, Vybrané spisy, Praha 1870; J. K. Tyl, Divadelní referáty a stati, vyd. M. Kačer, Praha 1960 (zvl. s. 125, 172, 211; 244). O Tylových názorech na jazykovou kulturu a jeho jazykově kritické a výchovné činnosti viz Al. Jedlička, K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, sb. Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 459 n.

[51] Jeho novinářská jazykově a slohově kritická činnost šla přitom v podstatě týmž směrem jako kritiky předních odborných estetiků jeho doby; srov. zvl. J. Durdík, Kritika, Výbor úvah o zjevech literárních a uměleckých, Praha 1874, a O. Hostinský, Studie a kritiky, Praha 1974, s. 364n.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 5, pp. 225-242

Previous Alena Polívková: Jak skloňovat podstatná jména poledne, dopoledne a odpoledne

Next Marie Krčmová: Protetické v v brněnské městské mluvě