Bezpředložková spojení v nářečí kladských Čechů

Janusz Siatkowski

[Articles]

(pdf)

-

J. Bělič ve svém zajímavém článku o bezpředložkových spojeních v českých nářečích[1] upozorňuje, že neočekávaně uvádím z Kladska jenom typ bez předložky v,[2] zatímco J. Kubín ve svém o půl století dřívějším popisu kladského nářečí má bohaté doklady tří, resp. čtyř typů, tj. typů bez předložek v, k, s (a z).[3]

Tento zdánlivý rozdíl nevznikl vývojem nářečí. Ve své práci totiž otázku bezpředložkových spojení neprobírám soustavně; ukázal jsem jen na fakultativní, neuvědomované zanikání předložky v v rychlejším tempu řeči. Ve skutečnosti mám v rukopisném materiálu shromážděném v letech 1954—1958, dokonce i v textech uveřejněných v citované práci četné doklady vynechávání nejenom předložky v (f), ale i předložek k (g) a s/z.

Vlastní materiál jsem pak doplnil excerpcí z kladských vyprávění, které zapsal v roce 1958, hlavně pomocí magnetofonových záznamů, a vydal tiskem dialektologicky školený známý český folklorista J. Jech.[4] [201]Takto jsem získal bohatý současný materiál pro bezpředložková spojení v nářečí kladských Čechů: celkem přes 500 dokladů, z toho na typ bez předložky v (f) přes 300, bez předložky k (g) přes 130 a bez předložky s/z na 70 (nejednou pro jednotlivá slovní spojení existuje ovšem několik dokladů). Tento materiál je tím cennější, že pochází z území, na kterém nelze předpokládat ani větší vliv spisovného jazyka českého, ani vliv polštiny.[5]

Východiskem bezpředložkových spojení bylo asi hlavně splynutí skupin dvou stejných souhlásek v jednu ve spojeních neslabičné předložky v, k, s/z se jménem začínajícím stejnou souhláskou. Tato příčina se uvádí v české jazykovědné literatuře už odedávna.[6] Tak vznikla zdánlivě bezpředložková spojení v staré češtině, např. vodě ← v vodě, králi ← k králi, skály ← s skály, zlata ← z zlata atd.[7] a pokleslé v adverbium sebou (← s sebou), rozšířené po celé oblasti českého jazyka.

U kladských Čechů tento typ reprezentují velmi četné doklady, např. Vambeřicich ‘ve Vambeřicích’ (7 dokladů), vápně vymočit, ten kostel byl dostaujenej vosumaštyrycátým roce, to mu vostane stát vohryzku, tam Vítverově dole se to řikalo, četli vězdách ‘ve hvězdách’, vrch kopce něco pověsi, vono to fabrice se im to už uděalo leuněj; šel/ít (atp.) Kajzlarom, Kolačnemu, Kopáčkom, kostelu, kovářoj, kuzlátkám, klucum, králoj || králi, králouně, kramáři, krejčimu, Kristom; koně sáněma, bratřiček sestřičkou, panovali starym králem spolu ‘se starým králem’, pospíchal skleněnýho kopse dólu ‘se skleněného kopce’, a zadu paty ‘z zadu’, já jsem byla Zošou (polské křestní jméno) na borukách, husičku zlatejma pérama, všeobecně (v)zal sebou, chodili sebou, šel sebou, konéčně ve spojení souhlásek podobných, např. čepice šiltem, hovořim šoucem || šeucem, šechnejma holkama tančil, seznámila šelijakejma kořenima, boty špornama, u stolu šelijakejma dobrejma ídlama.

Pod vlivem náležitě vokalizovaných předložek, jako ve ušem, ve usi, ke ušemu, ze usi, se ušim atd., se vyskytuje nejen ve vodě, ve vojně, ke konci, ke koňum, se sestrou, se synem, ze země, ale ojediněle také ve baráku, ve prostředku, ve kloubě, ve křtáně, ve učeni, ke Čermě, ke [202]voknám, ke chaloupce, ze parku.[8] Ve spisovné češtině před stejnou souhláskou následujícího slova pronikla předložka vokalizovaná. V polštině je tu kolísání s převahou typu we wodzie, ze sokiem na jihozápadě a typu w wodzie, z sokiem (foneticky v vo3’e nebo vo3’e s dlouhým v a s sok’em nebo sok’em s dlouhým s) na severovýchodě.[9] Typ se zdvojenou, a následkem toho pak dlouhou souhláskou lze také předpokládat pro „bezpředložkové“ pády v českých nářečích. J. Jech uvádí např. z Benešovska přišel jsem Stříškova místo ze Stříškova.[10]

Dalším fonetickým faktorem působícím na vznik bezpředložkových spojení v nářečí kladských Čechů (a v severovýchodočeských nář. vůbec) bylo zjednodušování souhláskových skupin. Na tuto příčinu upozorňuje ve zmíněném článku J. Bělič. Na tomto místě se zaměřím především na paralely mezi bezpředložkovými spojeními a souhláskovými skupinami v iniciální pozici plnovýznamových slov. Charakteristická je tady též závislost frekvence jednotlivých bezpředložkových spojení na četnosti výskytu vynechávání v, k, s/z vystupujících jako první člen souhláskové skupiny v iniciální pozici plnovýznamových slov. Nejhojnější je ztráta souhlásky v- (vlastně retoretného w nebo u, jak správně upozorňoval už A. Frinta[11]):

vz- → z-: zit, zal ‘vzít, vzal’ (ale neuzal), zbudit ‘vzbudit’ i v bezpředložkových spojeních zádu ‘vzádu’ (časté), zámku ‘v zámku’, zahradě ho posadil, nesla zobáčku, byl zemi Španihelich, zejmě ‘v zímě’ (časté; tady však je možné, že jde o zachování původního stavu, srov. dále);

vš- → š-: šak, šecko, šeno (ale beze ušeho), šelijakej, šude i v bezpředložkových spojeních spali třá šupě, jak byla ta šestašedesátym ta válka;

vč- → č-: čela || fčela a odvozeniny, čera || fčera i v bezpředložkových spojeních Čechách ‘v Čechách’ (časté), Čermy || Čermý ‘v Čermné’ (časté), dvanác múžičkouch červenejch kalhutkách;

vn- (vň-) → n- (ň-): ňuk, ňuček || vňuk, nitřnosti || vnitřnosti i v bezpředložkových spojeních Náchodě, byla Nojorku, stát nohách ’v nohách‘, [203]ňáky vesnici, ňáky pohádce, něm ’v něm‘, Německu, německejch školách, někerý sennici;

vj- → j- (řídké): jedro || vědro, jezda || vězda, hězda, hvězda i v bezpředložkových spojeních (též zřídka) jednom baráku, jenom městečku, jenym kuse, jeny vesničce, jeny ruce, jeny pasece, jeho mladym věku, jeho životě, byli Jeruzalemi;

vst- → st-: stávat ’vstávat‘, stekle ’vztekle‘ i v bezpředložkových spojeních stodole, asi stejnym stáři, Starejch Vambeřicich.

Pro k (g) jsem našel jenom dvě paralely:

kb- → b-: belik ’kbelík‘ i v bezpředložkových spojeních pudeš babičce, ít bohatem přátelum, musíme ít bejkoj;

kd- (→ gd- → hd-) → d-: do || hdo || gdo, de || hde || gde i v bezpředložkových spojeních přijel dochtoroj, dochtorum sme ani nechodili, du Dvořákom, Ducháčom, Drašňarom, šel druhem bratrum, druhem postelim.

Pro s mám v materiálu jen jeden doklad paralely, a to ve třísouhláskové skupině:

stř → tř: třelenina, tříbro, tříbrnej, třecha, tředa, třílet a proto také álej tříbrnym ovocem (← *s stříbrným).

Uvedená bezpředložková spojení jako i ostatní jsou fakultativní. Vedle nich se i u stejného informátora vyskytují podoby s nevokalizovanou nebo vokalizovanou (začíná-li slovo po předložce skupinou tří souhlásek) předložkou, obzvlášť pod důrazem a při volnějším tempu řeči.

Na vznik nebo na šíření bezpředložkových spojení mohl současně působit ještě další fonetický faktor. Nevokalizované předložky spolu s iniciální souhláskou (nebo s iniciální souhláskovou skupinou) tvoří iniciální souhláskové skupiny, které nejsou obvyklé v nářečí kladských Čechů. K tomuto zjištění jsem dospěl na základě prozkoumání vlastní abecední kartotéky kladského nářečí, která obsahuje přes 5000 slovníkových hesel. Je to dostatečný počet pro zachycení frekventovanějších souhláskových skupin v iniciální pozici. Ostatní iniciální souhláskové skupiny, které nemám doložené ve vlastním materiálu, můžeme až na několik najít ve Slovníku spisovného jazyka českého,[12] jsou však málo frekventované a doložené u slov (většinou u prefixových sloves), která lze těžko očekávat v nářečí. Závislost bezpředložkových spojení na frekvenci nepředložkových souhláskových skupin v iniciální pozici není však tady tak samozřejmá.

[204]Nejmenší frekvenci typu bez předložky s/z můžeme spojovat s tím, že skoro všechny souhláskové skupiny, které vznikají v předložkových spojeních, existují v iniciální pozici i u plnovýznamových slov.

Ale u předložek v a k situace není už tak jasná. Spojení s nevokalizovanou předložkou v (f) dávají spojení jinak na začátku plnovýznamových slov známá, přesto však typ bez předložky v je nejčastější. Je třeba jen podotknout, že jde tady většinou o skupiny přímo v mém materiálu nedoložené např. službě, Stroužnym, Žakši, žany vesnici, chalpě, to chtěj chapatykách, (byl) chlíuje (časté) chliuku, haječku, Hamerce, hubě (časté), hospodě (časté), Hornim Slízsku, nemám hnuj hlauje, hrobě; kocour botách, boudě, parku, ta princezna patnácti letech musí …, pytli, podzimku, pohraniči, polifce, Polsku, poujetři, postylce, pořádku, potoce, to prstách se musí kroutit, maly chaloupce, mym stáři, mašteli, městě. Nemám doklady na plnovýznamová slova na fsl-, fstr-, vž- atd.

Přímo v nářečním materiálu mám doloženo více plnovýznamových slov obsahujících iniciální skupiny s k (g) než plnovýznamových slov obsahujících iniciální skupiny s v (f); tyto skupiny se shodují se skupinami vzniklými v předložkových spojeních, ale tady zase nevokalizovaná předložka tvoří často útvary, které jsou na začátku plnovýznamových slov řídké i ve spisovné češtině, např. kch-, gh-, ks-, gz-, gd-, kt-[13] (přišel Homoli, Houškoj, Houškom, Hartvichoj, Hartvichom; chlíuku || chliuku, chaloupce; sestře, soudu, stunni; zahrannikoj, zlatnikoj; panu, pekaři, posteli; o gd- srov. výše, o kt- srov. dále) nebo nejsou doložené vůbec, např. kpr-, kf-, gž-, kč- (šel princoj || princi, princezně; farářoj, Faltom, fotografoj; přišel Čejpom).

Všimnu si teď příkladů, které dokazují (podle formulace J. Běliče, op. cit., s. 252) proniknutí bezpředložkových spojení přes hranice fonetických podmínek a syntaktizaci celého jevu. Bezpečně na to ukazují příklady, kde se typ bez předložky objevuje před samohláskou nebo v souhláskově skupině, která je v nářečí kladských Čechů jinak běžná a nezjednodušuje se. Uvedu několik dokladů: vostává Iřikouci, inejch dědinách, důle údolí (z písničky), lese (časté) — třebaže je běžné vláčet, vlásenka, vlasy atd.; žili radosti, ruce (a pak ruce kroutili, držim rukách[14]) — třebaže je běžné vracet, vrána, vrásky, vrata; přišel [205]učiteloj, šel mámě, Martincovem, mysliucoj, mynářoj || mynáři — ale vždycky kmotr, kmotra; přišli nám, němu, ňáky starý babce, ňákýmu pekařoj — třebaže je běžné kněz, kniha || kníha, knížka, knoflik, knot; šel Lichtroj, Lichtrom, lekařum — třebaže je běžné kladiuko, klanice, kleknout, klič, klika atd.; šel rodičum — třebaže je běžné kraj, krajc, král; kobyla chce ít řebcoj — třebaže je běžné křepelka atd.; jel Junkom, jenomu pánoj, jenomu sedlákoj — třebaže je běžné kjet, kjeták, Kjetná neděle.

Typ bez předložky s/z je ze všech uvedených typů nejméně foneticky podmíněn. Korelující souhláskové skupiny jsou doložené v mém materiálu, přesto však se vyskytují bezpředložková spojení, např. práznym košem musel ít domu, hral princeznou (srov. správně, spravovat), s košikem vejcima (srov. svalit, svíčka), cerou sem nemluvila, přišla jedna pani cerou (srov. scíp ’scípl‘), takovejma hloupostima ať mu nechodi, chodil tima voucima, byl tema pejskama sám, trakar tou šandou nechala, šaty takovejma bílejma kroužkama (srov. stádo, stáj) atd.

Syntaktizaci jevu pěkně dosvědčuje typ bez předložky k před iniciálním t- následujícího slova. Ve skupině kt (velice labilní ve slovanských jazycích) disimilací t zaniká po celém českém území v zájmenných výrazech kerej, kerak. V předložkovém spojení v nářečí kladských Čechů se kt disimiluje na cht (stejně tak jako i uvnitř slova), např. ch tomu dochtoru, ch tem pecim atd. Naproti tomu v bezpředložkovém spojení máme prostý zánik k, např. to jsme to nosili tejm autám, příde takovy lípě, přišli takýmu pěknymu domu, sedněte si tamtejm hostum, a šel tam tem lidem, dostal se ty princezně, jeli na dvůr tý nový nevěstě, chodívala na ten zámek ty princezně, šel tomu hraběti, učitel tomu pytli přišel, a von šel tomu starýmu, šel tomu zahrannikoj, tomu kramářoj, tomu domu, Tomkoj, di tvý matce.

Syntaktizaci jevu dokazují také takové „zkomolené“ sporadické příklady, jako princezna konci sjetě viďala, diž polovině cestě byli. Zajímavý je název části vesnice Borová (na české straně hranice) drahách — běžně na drahách. Je třeba tady předpokládat původní v drahách.[15]

V nářečí kladských Čechů nelze však u vzniku bezpředložkových spojení vidět jenom fonetický faktor. Na jejich vznik a hlavně na další [206]šíření mohly spolupůsobit i činitele syntaktické. Zanikání předložky v časových určeních s akuzativem typu byl sem tam pátek by se dalo vysvětlovat — jak píše J. Bělič l. c. — interferencí s bezpředložkovými výrazy akuzativního vyjádření času, jako minulej pátek, každou neděli a snad i vlivem odpovídajících bezpředložkových výrazů v němčině. Spolu s uvedeným činitelem (srov. na Kladsku tam byl skoro každej tejden něakej pořeb) mohly však působit i faktory jiné. Nápadná je totiž kladská paralela:

byl sem tam fčera	||	čera		byl sem tam f pátek	||	pátek
vloni	||	loni		v neděli	||	neděli

Umožňuje to adverbializaci spojení typu byl sem tam pátek, neděli, ponděli atd., i jeho značnější rozšíření. A ve skutečnosti tento typ je na Kladsku obzvlášť častý: jenom pátek kuchařka sprostě vařila, poledne přišel domu, a ponděli zas to začalo (3 doklady), dycky sobotu se šlo do hospody, to bylo sobotu, druhou neděli, tam neděli dopoledne jennou byla muzika, sme to vynesli neděli popoledni (celkem pro neděli ’v neděli‘ 22 doklady).

Kromě toho mohl na rozšíření bezpředložkových výrazů akuzativního vyjádření času mít vliv i bezpředložkový lokál času, který se jako zbytek původního stavu udržel v staročeských výrazech zimě || zímě, létě, dne, noci, jutře, (pozdě) hodě, (té) hodině a v příslovcích pozdě, časně, raně, čěstě.[16] Zbytky tohoto typu máme rovněž v staré polštině (do 18. st.) a v polských nářečích, např. zimie, lecie, wieśnie.[17] Kolem Chudoby pro bezpředložkové vyjádření času v lokálu nacházíme četné doklady, např. jak adventě bývá, to bylo půstě pátou neděli, to dycky nejvíc takle zejmě, zejmě to pak venku tak práce nebyla, zejmě dělal taky za stavem (celkem 6 dokladů), řikal, že noci přide na něj hastrman, noci tancovali, noci diž spala (celkem 30 dokladů). Aspoň některé z těchto příkladů se mohou pokládat za pokračování původního stavu.

Naproti tomu bychom asi těžko mohli na Kladsku předpokládat přímé pokračování původního prostého lokálu při vyjadřování místního vztahu u jmen měst. Jako archaismus se tento typ držel dlouho např. v staroslověnštině,[18] jeho zbytky zná také stará čeština.[19] U jmen měst nebylo [207]třeba přesnějšího, předložkového označení polohy (na povrchu nebo uvnitř atp.), takže tu stačil prostý lokál k vyjádření místního vztahu déle než v jiných místních určeních.[20] V nářečí kladských Čechů šel návrat k původnímu stavu asi fonetickou cestou. Lze upozornit, že bezpředložkový typ je tady obzvlášť hojný: hrobařil Čermy kostele, byl sem Čermy || Čermý (atd. — 11 dokladů), Dancově, Dušníku, Drnkově, koupil kožichy Náchodě, byla Nojorku, byl Levíně, byli Jeruzalemi, Kelnově || Kelnouje (3 doklady), byl Klačtě (4 doklady) || Kladsku, tam Guldbachu ti vostavali, chtěl i Hamerce utopit, jak eště je móda vidět Hornim Slízsku. S tím se spojuje také častý typ Polsku ’v Polsku‘, Čechách, Německu.

Všechny tři typy bezpředložkových spojení jsou v nářečí kladských Čechů stále živé. Hlavním podnětem ke vzniku tohoto jevu bylo splynutí skupin dvou stejných souhlásek v jednu ve spojeních neslabičné předložky se jménem začínajícím stejnou souhláskou. K tomu se mohly přidružit zbytky typů bezpředložkových spojení původních (např. bezpředložkový lokál času). Jakmile však zdvojené souhlásky vv, ff, kk, gg, ss, zz (nebo dlouhé v, f atd.) v tomto nářečí zanikly, celý jev se syntaktizoval. Další vývoj byl výsledkem komplikovaného spolupůsobení faktorů fonetických a syntaktických. Dnes je to fakultativní jev syntaktický, který závisí z velké části na tempu řeči, na kvalitě výslovnosti, na důrazu apod.

---

[1] J. Bělič, Česká nářeční bezpředložková spojení (šel sem maminkou, pudem Benešom, bil sem tam pátek), Slavica Slovaca 5, 1970, s. 248—252.

[2] J. Siatkowski, Dialekt czeski okolic Kudowy I—II, Wrocław 1962. Dále DCK.

[3] J. Kubín, Lidomluva Čechů kladských, Praha 1913.

[4] Lidová vyprávění z Kladska. Z úst lidu zapsal J. Jech, Praha 1959.

[5] Příčinou polských bezpředložkových spojení typu pokój kuchnią Bydgoszczy, se kterým se můžeme často setkat v inzerátech, je snaha ušetřit místo v novinách, a tedy poplatek za inzerát (srov. M. Kucała, Ze zjawisk współczesnego języka, Język Polski XLIX, 1969, s. 318—320).

[6] Srov. J. Bělič, op. cit. (s další literaturou). Za jev fonetický považuje bezpředložková spojení v lužické srbštině také H. Šewc, Gramatika hornjoserbskeje rěče, Budyšín 1968, s. 68.

[7] Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I, Praha 1894, s. 428, 449, 479, 493; též IV, Praha 1929, s. 423, 440, 489, 496.

[8] Nadměrná vokalizace předložek je doložená už ve staré češtině, např. ve nebi, se otcem atd. (srov. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého IV, Praha 1929, s. 423).

[9] I. Klemensiewiczówna, Czy wolno nam mówić we wodzie ze sokiem?, Język Polski 30, 1950, s. 193—203.

[10] J. Jech, Několik charakteristických znaků mluvy na Benešovsku, Ročenka městského muzea v Benešově 1939—45, s. 51—63.

[11] A. Frinta, Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky „v“ ve slovanštině, Rozpravy české akademie věd a umění, tř. III, č. 42, Praha 1916, s. 73.

[12] Slovník spisovného jazyka českého I—IV, Praha 1960—1971.

[13] O omezení kombinační možnosti explozív s explozívami a frikativami v iniciální pozici srov. J. Novotná, Kombinační schopnost českých konsonantických fonémů, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej XII, 1972, s. 274.

[14] V DCK I 52 mylně uvádím, že jsem vždycky zapisoval jen v ruce.

[15] I. Němec (O bezpředložkovém lokálu místa v staré češtině, Slavia 30, 1960, s. 279—281) ve staročeských hlavách, nohách ’v hlavách, v nohách‘ vidí starobylý lokál bezpředložkový *glavachъ, nogachъ. Obdobné příklady z nářečí kladských Čechů (budu-li stát nohách, a tak stála smrt nohách, držím rukách, rukách měla košili, rukách měla jeden velkej nůž, modlitby rukách, jak budu stát hlavách) tak starobylý původ asi nemají.

[16] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého IV, Praha 1929, s. 398—399.

[17] Z. Klemensiewicz, T. Lehr-Spławiński, S. Urbańczyk, Gramatyka historyczna języka polskiego, Warszawa 1955, s. 428.

[18] J. Bauer, Bezpředložkový lokál ve staroslověnských evangeliích, Slavia 20, 1951, s. 51.

[19] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého IV, Praha 1929, s. 397—399.

[20] I. Němec, op. cit. s. 280.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 4, pp. 200-207

Previous Pavel Jančák: Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže

Next Jiří Novotný: Významná kniha o českém souvětí