Stylová charakteristika slovní zásoby v mluvených projevech
Radoslava Brabcová
[Articles]
-
1. Rozvrstvení slovní zásoby v různých útvarech jazyka je problém více než složitý. Jeho řešením se zabývá řada odborných studií a článků, ale jak ukazuje i zpracování v našich slovnících (v Příručním slovníku jazyka českého a v Slovníku spisovného jazyka českého — SSJČ), není snadné najít vždy jediné uspokojivé řešení. Jedním z významných přínosů k poznání diferenciace slovní zásoby je stať J. Běliče Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná[1], v níž si autor všímá početné skupiny výrazů, které buď vůbec, nebo v daném významu do spisovného jazyka nepatří, ale jichž se užívá v běžně mluveném jazyku. Rozvrstvení slovní zásoby je věnována stať J. Novotného K problematice základní stylové charakteristiky spisovných jazykových prostředků[2] a nejnověji výklad Al. Jedličky na VII. mezinárodním sjezdu slavistů ve Varšavě Dynamika současného spisovného jazyka a jeho stylová diference[3]. Al. Jedlička rozlišuje „prostředky spisovného [123]jazyka na ty, (1) které jsou totožné s prostředky běžně mluveného jazyka, a na ty, (2) které jsou vlastní jen spisovnému jazyku a v běžně mluveném jazyce jim odpovídají příslušné varianty, nebo se tam paralelní prostředky nevyskytují proto, že jde o prostředky sloužící speciálním funkcím, které běžně mluvený jazyk neplní. V obou těchto vrstvách stojí proti sobě prostředky (a) stylově neutrální a (b) stylově příznakové; na krajních pólech jsou tedy prostředky příznakové, jednak hovorové (1a), jednak knižní (2b) centrální postavení zaujímají spisovné prostředky neutrální, ať už shodné s prostředky běžně mluvenými (1b), nebo vlastní jen spisovnému jazyku (2a).“[4]
2. Slovní zásoba hovorových spisovných projevů, které jsme podrobili výzkumu[5], je převážně společná spisovnému a běžně mluvenému jazyku[6]. Ze zvoleného vzorku 4864 různých slov (bez vlastních jmen), získaných z textů obsahujících 40 626 slovních výskytů, pouze 124 výrazů nepatří do spisovné slovní zásoby. Poměr obou složek je 97,48 % : 2,52 %. Frekvence vyšší než 10 (do 730) se objevuje v rozebíraném vzorku u 285 slov, což znamená pouze 5,87 % ze zkoumaných 4864 různých výrazů, zbývajících 94,13 % má frekvenci nižší. Přitom mezi těmito 285 nejfrekventovanějšími slovy je pouze 5 výrazů, které nejsou vlastní spisovnému jazyku (holka, jestli, jo, koukat, moc). Ostatní ze 124 nespisovných nebo ne plně spisovných slov se vyskýtají v textech většinou jen jednou, jejich frekvence je tedy v průměru nízká. Mezi nejfrekventovanější slova patří zájmeno ten, spojka a, sloveso být (počítáme-li i tvary pomocného slovesa), dále slova tak, já, no, mít, na (předl.), vědět, že, v, on, my, ale, jít, říci, taky, jako, když. Srovnáním s frekvenčními daty těchto slov ve frekvenčním slovníku (FS)[7] zjistíme, že rozdíly nejsou příliš velké; pouze u prostředků typických pro mluvené projevy jsou větší. Nejvýrazněji vystupuje tento rozdíl u přitakacího nebo pobízecího no (v brandýské mluvě na 7. místě, ve FS na 368. místě)[8], u slovesa vědět (10. místo v našem materiále a 42. ve FS) a u příslovce nebo částice tak (5. a 20. místo). Sloveso vědět se v tvarech víš/víte [124]uplatňuje v mluvených projevech jako čistě formální prvek sloužící k uvedení nebo ukončení výpovědi; částice tak mívá rovněž uvozovací funkci.
3. K prostředkům společným spisovnému i běžně mluvenému jazyku lze počítat jak slova víceméně formálního významu jako spojky (a, aby, ale, než …) a předložky (k, na, od, s …), tak příslovce, vyjadřující určení časová, místní, příčinná apod. (navečer, občas, doma, bezdůvodně …), slova s číselným významem (jeden, dva, pátý …), zájmena (já, ty, on …; můj, tvůj …; co, jaký …) a dále pak většinu plnovýznamových výrazů označujících skutečnosti každodenního života a také základní jevy a pojmy života veřejného a kulturního: maso, oběd, vařit …, den, měsíc, pršet, sníh …; budovat, konzervatoř, lékařka, malíř, předseda, součinnost, společnost, výroba, zatleskat atd.
4. 1. Z neutrálních prostředků vlastních jen spisovnému jazyku jmenujme z našeho materiálu např. víceslovná pojmenování, která jsou v běžně mluvených projevech většinou univerbizována: metrický cent, obytné domy, činžovní dům, charakterový popis (‚posudek‘), vědecký pracovník, učitelský sbor, kulturní společenství, železářská firma, ženijní vojsko; dělali si z nich žerty.
4. 2. Rovněž se vyskytla vrstva výrazů odborných, domácího nebo cizího původu, vlastní jen spisovnému vyjadřování: odvolávka (obch.), poplatky (veř. spr.), dělat pozastávky (ekon.), předhoří (zeměp.) …; apsida (arch.), dualismus (polit.), enkláva, preliminář (obch., práv.). I řada dalších výrazů cizího původu charakterizuje spisovné projevy: antitalent, aranžovat, biologicky, dezolátní, groteskní, efekt, exkluzívní, fantasticky, filologický, inscenace, instalace, inteligent, investovat, komplex, kondice, konfiskace, konglomerát, kontakt, minimum, pedantismus, periferní, profesionál, progresívní, provizorně, publikovat, regenschori, reprezentovat, respektive, sabotáž, specifikace, urgence, vernisáž, zdemolovat. Je možno sem zařadit i slova, která SSJČ neuvádí, protože jde buď o neologismus (např. sortimentace), nebo o slovo okazionální (pseudostarožitnost).
5. 1. Knižní výrazy jako prvky stylově příznakové, stojící na okraji spisovné slovní zásoby, se vyskytly ve zkoumaných projevech poměrně zřídka: bohdá, děva, negr, zkazka; taktéž, odít myšlenky v náležité roucho (SSJČ označuje poslední dva doklady jako poněkud zastaralé). Je sem možno přiřadit i výrazy zastaralé: náhrobník (‚náhrobní kámen‘), sloveso seznat, předložku oproti a spojku pakliže; nebo i výrazy řidší, [125]jako např. sloveso krnět a historismy arcivévoda, královská komora a markrabství.
5. 2. Druhý pól spisovných vyjadřovacích prostředků — zaznamenaných ve slovníku jako vrstva hovorová — jeví se v našem materiále jako vrstva vnitřně diferencovaná. Vedle prostředků možno říci bez dalšího stylistického příznaku jako fáma, fačovat, být grogy (‚být úplně vyčerpán‘), hledět (‚starat se oč‘), ochotničit, ochotničina, šusťák … atd. vyskytují se i prostředky, které vedle hovorovosti s sebou nesou i znak další: slabší nebo silnější expresívnost. SSJČ ji zachycuje u slov (z našeho materiálu): hergot, mít lážový (‚pohodlný‘) život, to mi nesedí, trčet na svých hemerojdech (trčet ve významu ‚nečinně prodlévat‘). Domnívám se však, že v povědomí uživatelů je pociťována i u mnoha slov dalších: tím to haslo (‚skončilo‘), patlat (‚s námahou, pracně něco dělat‘), píchnout do něčeho (‚dotknout se něčeho ožehavého‘), praštit s něčím, rabovat apod.
Sloveso vyndat SSJČ hodnotí jako slovo hovorové i obecně české, což však neodpovídá vymezení, které SSJČ stanoví v úvodu pro slova z obecné češtiny. Tímto označením chce hodnotit „výrazy krajově neomezené a obecně užívané v projevech běžně mluvených“ (str. X), zatímco právě sloveso vyndat je regionálně české proti moravskému vydělat. Z druhé strany však toto dvojí zařazení (hovor., ob.) naznačuje, že toto slovo stojí na rozhraní spisovné a nespisovné slovní zásoby a lze je charakterizovat termínem J. Běliče jako slovo ne plně spisovné (viz dále). Je ekvivalentem paralelního spisovného slovesa vyjmout, které dnes už opouští stylově neutrální vrstvu a stává se výrazem knižním.
6. 0. Menší část slovní zásoby zkoumaných projevů tvoří slova ne plně spisovná a nespisovná[9], označovaná (nebo hodnocená) v našich slovnících velmi rozmanitě: jako slova obecná, expresívní, hanlivá, zhrubělá, vulgární, popřípadě nespisovná[10]. Mnohde se uvádějí dvě charakteristiky zároveň. Jak ukázal J. Bělič, „není to skupina jednolitá a nějak uzavřená“[11], její rozsah se neustále mění, mnohá slova se častějším užíváním neutralizují a vstupují do hovorové vrstvy spisovného jazyka (viz výše slovo šusťák apod.), jiná zanikají a jejich funkci přejímají slova z neutrální vrstvy spisovného jazyka (hojně k tomu dochází při nahra[126]zování slov cizího původu, např. ochutnávat místo dřívějšího nespisovného koštovat, vedro místo zastaralého hic apod.).
6. 1. Výrazy označené v SSJČ jako obecné tvoří stupňovitý přechod od hranice spisovnosti směrem dolů (řečeno s Běličem od slov ne plně spisovných až po plně nespisovná). Nejblíž k hovorovosti mají výrazy jako bloumat, esesák, elektrika, grejcar, koukat, jejichž spisovné ekvivalenty chodit bez cíle, elektrická pouliční dráha, elektrické osvětlení apod. stojí ve spisovném vyjadřování už blíž k vrstvě knižní než neutrální.
Na obecný jazyk jsou omezeny výrazy (většinou cizího původu): akorát, butylka, civil, čundr, facka, fajn, fasovat, flinta, frajer, kýbl, lágr, luft, marod, partaj, psina, putyka, špajz, trapovat. Některé z těchto výrazů žijí jen v ustálených spojeních typu mít lufta z něčeho (‚mít strach‘, zatímco samotné luft v základním významu ‚vzduch‘ se v projevech vůbec nevyskytlo, u jiných dochází k významovému posunu. Např. výraz akorát (ekvivalent spis. ‚zrovna, právě, přesně‘) žije i v brandýské mluvě ve významu ‚jen, pouze‘, nebo ve významu ‚je mi dobře‘: jezdilo se akorát logálkou …, zasejc přídou dny že mi nejni akorát … atd.
6. 2. Výrazným rysem nespisovných slov je i jejich expresivita různého druhu a stupně[12], např. u slov kutil, kutilka, prachy, prachatej nebo hulit (‚nadměrně kouřit‘). Poměrně málo slov s expresívním zabarvením je v našem materiále cizího původu: hecovat (‚štvát‘), keťas, mordovat se (‚namáhat se, trápit se s něčím‘), plundrovat (‚ničit‘), prevít.
U domácích slov je expresivita často signalizována hláskovou podobou slova: bejt jak řimbus (‚zdravím kypící člověk‘), courat se, čumět, chcípnout, sranda; blejsknout se (‚okázale vystavit na odiv‘), nalejvat někomu něco do hlavy, strejčkování (‚protekce‘). Často slovo samo žije i ve spisovném jazyce a jen v určitých spojeních má příznak expresívnosti: narvat něco někam (‚násilím naplnit, přeplnit‘), přitáhnout k práci (‚násilím donutit‘), říznout dopravu mimo město (‚odklonit‘), užírat nervy, vrazit do toho prachy (‚dát peníze na něco‘), vypadnout (‚odejít, odklidit se odněkud‘), vyrazit si (‚vyjít si na výlet‘).
6. 3. Z nespisovné vrstvy slovní zásoby nejčastěji mizejí nespisovná slova cizího původu a jsou nahrazována neutrálními výrazy domácího původu. SSJČ je už označuje jako zastaralá, obecná, výjimečně i expresívní: fabrika, fidlátka, furt, halt (holt), hauzírnictví, kšilt, kumšt [127](expr.), mišunk, piglovat, salutírovat, Taliján (expr.), tuplovanej, vopucovat, zašpérovat (‚uzavřít‘), zrychtovat. Z uvedených dokladů jsou ve zkoumaném materiálu dosud hojněji frekventované výrazy sbalit si fidlátka (‚ukončit nějakou práci‘), furt (‚pořád‘), halt nebo holt (‚inu, ovšem, zkrátka‘) a vopucovat. Ostatní jsou omezeny na individuální užití, často s posunutým významem; např. slova hauzírnictví s původním významem ‚podomní obchod‘ užil informátor ve významu ‚machinace, nečestné jednání‘.
7. Rozbor zvoleného vzorku ukázal, že slovní jazykové prostředky hovorových spisovných projevů jsou v naprosté většině shodné s prostředky spisovného vyjadřování. Rozdíly se projevují především tam, kde v jazyce existuje trojí způsob vyjádření, totiž výraz čistě spisovný (popř. knižnější), hovorový a nespisovný. Pak čistě spisovný (někdy i hovorový) prvek chybí. Z řady stále // pořád × furt se objevuje jen pořád (14krát) a furt (9krát), ze spojek -li, jestliže, zda × jestli se užívá pouze jestli, v dvojici ano × jo je výskyt jo v pětinásobné převaze. U mnohých dvojic však už tyto rozdíly mizejí: holka (11) × děvče (11), koukat se (17) × dívat se (11). Toto vyrovnávání naznačuje „zesilující se vázanost celonárodního lexika běžně mluvené češtiny na spisovný jazyk“.[13]
[2] Naše řeč 53, 1970, s. 65n.
[3] Československé přednášky pro VII. mezin. sjezd slavistů ve Varšavě, 1973, s. 211, srov. též Al. Jedlička, K charakteristice slovní zásoby současné spis. češtiny, Slav. Prag. VII, 1965, s. 13.
[4] Al. Jedlička, Dynamika … s. 216.
[5] Materiál byl získán při výzkumu městské mluvy v Brandýse nad Labem. Pro tento rozbor byly vybrány projevy, které lze podle celkového charakteru zařadit k projevům spisovným (např. výklady o historii a kulturním životě města apod.).
[6] Podle Jedličkova třídění výrazy zařazené do skupiny 1b (viz pozn. 3 na str. 122).
[7] J. Jelínek - J. V. Bečka - M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů, SPN, Praha 1961.
[8] Celková frekvence výrazu no je 480 a více než 50 % (249) je doloženo ve skupině D (drama), jejíž jazyk má jistě nejblíž k mluveným projevům.
[9] J. Bělič, Celonárodní slovní zásoba … s. 11.
[10] Označení „nespisovný výraz“ se ve slovníku vyskytuje jen výjimečně. Z našeho materiálu to bylo slovo kamaráčoft a gróf (u něho ještě s poznámkou zast.). SSJČ tohoto označení užívá u slov, „která nelze přesněji charakterizovat“ (Úvod s. XI).
[11] J. Bělič, Celonárodní slovní zásoba … s. 13.
[12] Viz poznámku 11 v cit. čl. J. Běliče s. 16.
[13] J. Bělič, Celonárodní slovní zásoba … s. 24.
Naše řeč, volume 57 (1974), issue 3, pp. 122-127
Previous Františka Havlová: Ivan Olbracht a nářečí
Next Dušan Šlosar: Slovesný vid v nářečích na Moravě a ve Slezsku
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1