Ivan Olbracht a nářečí

Františka Havlová

[Articles]

(pdf)

-

Mezi ranými pracemi I. Olbrachta jsou vedle psychologického románu Břemeno a povídky Dvě kapitoly románu, jazykově i kompozičně zcela poplatných době jejich vzniku (1905—1906), povídky a črty, které se jazykově z rámce pozdější Olbrachtovy tvorby vymykají. Ve srovnání se zralým dílem obsahují totiž velmi značné množství slov z jiných jazykových vrstev než z vrstvy spisovné.

Jak Olbracht sám na konci života uvádí, formoval jeho jazyk a umělecké názory realismus, a to především ruský. V dopise M. J. Ščadejovi z Užhorodu, psaném dva měsíce před smrtí, píše: „Jsem vlastně odchovancem slavných ruských realistů … Tehdy v mém mládí byla vydávána Ruská knihovna, kterou dokonale znám. Myslím, že to byl Turgeněv, kterého jsem dostal již v chlapeckém věku do rukou, a byl to Gogol, Tolstoj, Saltykov-Ščedrin, Čechov, Dostojevský, Puškin, Lermontov a Gorkij, kterého jsem miloval. Žil-li jsem v duši s tak velkými zjevy, je pochopitelné, že jsem českou soudobou literaturu i podceňoval, i zanedbával.“ Příklad otcův ovšem působil; Olbracht znal jeho dílo, a že mělo vliv na jeho jazyk, o tom svědčí známá epizoda, o které po letech píše v předmluvě ke knize A. Staška Z blouznivců našich hor, vydané v Elku 1940 (dopsal za otce nějakou partii knihy Na rozhraní (1908), a nikdo nic nepoznal).

Jako všichni realisté snaží se i Olbracht o co nejvěrnější vystižení skutečnosti. Při popisu prostředí užívá — stejně jako později v Zamřížovaném zrcadle i v reportážích a pracích ze Zakarpatska — vedle slangových výrazů (bourat káču, ‚(vy)páčit nedobytnou pokladnu‘, šábovat se, ‚dělit se‘, šnorer, ‚židovský žebrák‘, ap.) i krajových názvů (např. v podkrkonošské črtě Spiriti, otištěné v Rudých květech (1908), „veliká pec s krumpeští“ (‚pekelcem‘), v Zamřížovaném zrcadle (1926) výrazy z Ostravska: brenpartija (‚kroužek pijáků denaturovaného lihu‘), kvit (‚kořalka‘), mošons (‚mosaz‘), gracka (‚hornická škrabka‘); [114]ve fejetonu Hvar (1914) gospodja (‚hospodyně‘), v Zemi bez jména (1932) opánky postoly, vujoše (‚kabáty ze surové vlny‘), korš (‚podplamenice z ovsa‘) atd.). Neužívá jich však jako prostředku stylistického, nýbrž jen proto, aby dodal popisu autentičnosti. Jde tedy vlastně — stejně jako v cestopisech — o slova citátová.

Záměrným stylistickým prostředkem jsou výrazy z jiné jazykové vrstvy než ze spisovné, které slouží k charakteristice postav a prostředí. Tak v črtách z vojenského života, z nichž nejlepší Olbracht shrnul pod názvem Dopisy rezervistovy (tvořily jádro knihy, kterou Olbracht sám připravil, ale jejíž rukopis se ztratil při bojích o Lidový dům v prosinci r. 1920; byly otištěny až posmrtně ve svazku První prózy r. 1954) a v povídce O lásce k monarchii (rovněž z r. 1910, pojaté do sbírky Devět veselých povídek z Rakouska i republiky, vydané r. 1927) se objevují v přímé řeči zkomolená česká slova a někdy i celé německé věty, příznačné pro rakouské důstojníky v českém prostředí. Např. v řeči hejtmana (s. 71): „Tak von (civilista) dal tvůj milenka ránu do hlavy, co? A ten tvůj milenka je hodnej holka a nyc mu nedjála, že?“ „Vidyš, já hned vedjel, že nyc … A to je mi líto, vidyš! Takovej heskej holka! … A co eštje?“ Nebo nadávky a rozkazy pana lajtnanta (s. 66): „Lausbengel! Mistkerl verfluchter! Zum Rapport!“ Nebo (s. 63): „Hab acht! Herr Major, ich melde gehorsam neununddreissig Mann.“ Žižkovského flákače a vyděrače Eduarda Žáka v povídce Kariéra Eduarda Žáka nechává Olbracht mluvit pražskou obecnou češtinou z konce první světové války, promíšenou hojně německými výrazy (s. 145: „Já mám starý rodiče, fotr je dušnej a mutr má regma, pracovat už nemůžou a bratra mám v učení. Musel jsem je podporovat a lénunk mi nestačil.“ S. 146: „Jsou fest, nikdo jim nic nedokáže.“ Nebo s. 148: „Rakousko to prosere ajn cvaj.“), a podobně charakterizuje laštinou postavy příběhů v Zamřížovaném zrcadle (s. 83: „Mluvče radši tu do te špary, do okenka bystě mušel moc křičeč!“ S. 84: „Pošlijče (chleba) a cigaretku němače? A štrahelcu nam tež dajče!“).

Postavy povídek z rodného kraje, ze Semilska (kromě Hráze nad Jizerou, vyšlé r. 1926), mluví nářečím podkrkonošským. Vzorem jim byli skuteční lidé, ovšem jejich charaktery i osudy Olbracht přetváří a dotváří.[1] Ale i když nejsou hlavními hrdiny a ve vyprávění se jen mihnou (jako stanovský zedník Šourek, na něhož Olbracht vzpomíná [115]v slezskoostravské věznici; Zamřížované zrcadlo, s. 25), vkládá jim Olbracht do úst rodné nářečí („Vyderžej to jiní, vyderžím to taky.“). Olbrachtovi však naprosto nezáleželo na tom, aby hrdinové hovořili přesně nářečím kraje, z něhož pocházeli — nikdy mu nešlo o fonetický záznam nebo o věrnou reprodukci jako např. J. Š. Kubínovi —, a proto se v jazyce postavy lokalizované do určitého místa objeví nářeční prvky, které místní nářečí nemá (srov. o tom opět jmenovaný článek Vl. Daníčka (s. 40): „V řeči Pavlíny, o níž se dovídáme, že přichází z hor, je tento jev (tj. změna slabičného r v er) zcela ústrojný, neboť horské vsi od Bratříkova přes Radčice, Jirkov, Jílové, Vlastiboř až za Sklenařice si uchovávaly toto vkladné e ještě v dvacátých letech našeho století. Ne již tak náležitě je ho užito v řeči Jozkově a Forkově, kteří jako příslušníci města — a my víme, že Semil — byli by tohoto prvku neužili.“).

Olbracht sám na rozdíl od svého otce, v jehož románech a povídkách je velmi mnoho především lexikálních dialektismů,[2] nářečím svého Semilska nemluvil. V domácnosti Staškově vládla hovorová čeština (matka Olbrachtova měla jak známo vychování německé, i když česky uměla — dopisy, které svému nastávajícímu muži psala, jsou psány německy —, v češtině se zdokonalila, až když se seznámila s Ant. Staškem[3]), doma jedině služebná Nána, která u Stašků žila 50 let (byla jen o tři roky starší než Olbracht), byla pro něho trvalým pramenem poznávání místního nářečí. Olbracht však byl podobně jako B. Němcová[4] velmi citlivý k prostředí, v němž žil. Měl také neobyčejně bystrý postřeh — jeho zápisníky, např. ze slezskoostravské věznice, ukazují, jak dovedl situaci nejen zachytit, nýbrž několika větami vystihnout i její atmosféru a charakterizovat zúčastněné osoby (mimochodem: úsilí o věrné vystižení reality ho vedlo k tomu, že když přistoupil k beletristickému zpracování, přejímal nejen zaznamenané údaje, nýbrž někdy i celé pasáže: líčení Ostravy v Zamřížovaném zrcadle, stávka v Kolbence v Anně proletářce). Dovedl také bezpečně odlišit podstatné od nepodstatného a díky svému uměleckému citu dovedl zvolit takovou míru nespisovných prvků, že i zde je splněn základní požadavek, který si Olbracht ve svém díle klade: nenarušit plynulý, souvislý tok děje.

[116]Záměrně jako prostředku charakteristiky postav užil Olbracht nářečí jen ve dvou povídkách. V povídce Táta (z r. 1910) a v tulácké povídce Jozka, Forko a Pavlína (z r. 1908), otiskované na pokračování ve Zvonu a zařazené téměř beze změn do knihy O zlých samotářích (1913, s podtitulem „tulácké povídky“). Nářečím jsou psány jen dialogy, popř. vnitřní monolog, a míra využití nářečních prvků je v obou povídkách různá. Odpovídá myslím zcela vnitřnímu vývoji Olbrachtova uměleckého jazyka, který směřoval k výrazu oproštěnému od všeho nápadného, vybočujícího z roviny neutrálního spisovného jazyka, že časově první tulácká povídka má nářečních prvků daleko víc než povídka druhá. Jistě však působilo také to, že byla psána před Olbrachtovým odchodem do Vídně (odešel tam r. 1909), takže vliv nářečí byl ještě bezprostřední, a určitý podíl má i kompozice povídky: ve srovnání s povídkou Táta, v níž je velmi málo skutečného dialogu (spíš je zastoupen vnitřní monolog) a v níž je hlavní postavou vedle baráčníka Petra Šourka paní kněžna, představitelka jiné společenské třídy, rodem i životem — a ovšem i jazykem — semilskému kraji vzdálená, je zde dialogu daleko víc a nářečím hovoří všechny tři titulní postavy, příslušníci deklasované vrstvy.

Podřečí semilského kraje z doby, kdy je mohl Olbracht poznat, tedy před více než 70 lety, popsal Josef Kouble v článku Podřečí severních Čech (ČČM 1864, s. 49n.). Zahrnuje „dědiny od Držkova po Vrchlabí a od Semil po Příchovice“, tedy území, na němž leží i vesnice, do kterých jezdíval Olbracht (Paseky n. Jizerou, Zlatá Olešnice, Stanové, Sklenařice a Lhotka-Návarov). Zjišťujeme-li nářeční prvky v těchto povídkách na pozadí stavu zachyceného v článku Jos. Koubla a porovnáme-li jej s dnešním stavem, popsaným v Běličově Nástinu české dialektologie (1973), vidíme, že Olbracht využil jen některých nářečních prvků.

Především jsou to čtyři hláskoslovné znaky pro podkrkonošské nářečí charakteristické: infinitiv na -ť (pustiť, chtíť, dávať, věděť, mocť), výslovnost v po samohlásce a před souhláskou anebo na konci slova jako neslabičného u (poudať, prauda, ale i ve spojení s předložkou nebo se zvratným se: mast na uši (tj. na vši), až se udáš, píchalo mě u zádech), změna slabičného r v er (rozterhnu, hernek, zaderž) a epentetické j mezi samohláskou a následující měkkou souhláskou (ajť, tejď, popř. tejdě, ale i flajšinet; podle Běličova Nástinu (s. 70) dochází dnes k této změně jen před ť, ď). Z morfologických znaků je zastoupen především typický, dodnes živý dativ sg. životných maskulin na -oj (místo spisovného -ovi: člověkoj). Instrumentál sg. feminin na -ej, stejně živý [117]jako dativní koncovka -oj u maskulin, se objevuje v celé povídce jen jedenkrát (před patálilej, zřejmě chybou tisku místo patálijej, jak je v 3. vydání povídky), stejně jako měkké sklonění substantiva týden (tři tejdně).

Ve shodě s Koublem i s dnešním stavem Olbracht přesně rozlišuje tvary slovesa býti a slova zima: existenciálně su (Já su sirotek, s. 20), ve funkci pomocného slovesa sem (např. co já sem všecko přestál, s. 20), diftongizované zejma ve významu ‚roční období‘ (Na zejmu se vrátím, s. 40), predikativně ve významu ‚chladno‘ zima. Charakteristické jsou také stažené tvary slovesné (neďál, neuďál = ‚nedělal, neudělal‘, čkát = ‚čekat‘), i neslovesné (třá = ‚třeba‘, ďůče = ‚děvče‘) a nepřehlasovaná l-ová příčestí (proležala).

Další typické hláskoslovné nářeční znaky, které uvádí Kouble i Bělič ve své monografii a s nimiž se setkáváme hojně u Staška, především disimilace skupiny -nn- v -dn- (kamennej — kamednej) a naopak asimilace skupin -dn- v -nn- a -dl- v -ll- (jennou, žánnej místo jednou, žádnej, sellák místo sedlák; srov. Bělič, s. 56, 57), Olbracht neuplatnil. Také se neobjevuje typ substantiv na -iště, třebaže slova pes a dýmka, jichž užil Olbracht v povídce Táta v nářeční podobě (psiště, dýmčiště), se vyskytují také zde (pes v řeči tuláka Jozky, dýmka v řeči autorské stejně jako v druhé povídce). Zdá se, že typ substantiv na -iště, pro podkrkonošské nářečí typický, Olbrachta zaujal až o něco později. Setkáme se s ním nejen mnohokrát v povídce Táta (hošiště, klučiště, kosiště, dýmčiště, psiště), nýbrž i v korespondenci; tak např. v dopise matce z května 1910 (Z rodinné korespondence, s. 77) píše: Chci hrát tenis, abych aspoň něco udělal pro těliště (zde je ovšem užití expresívní).

Ostatní hláskoslovné změny, které vyznačují jen podkrkonošské nářečí, se omezily na jednotlivá slova. Tak ve slovech cirgus, cirgusák, lekrace, cikára, delechtor, delechtorka je to diferenční znělost či neznělost, ve slovech něhdo, nihdo, hde, něhdy, šak, dyž, dopa (= ‚kdopak‘), dyk (= ‚vždyť‘) dycky, pošetmu disimilace a zjednodušení skupin souhlásek, ve slovech jinčí, nevinčuj (si mě) změna š v č, ve slovech kreminál, v mašteli změna samohlásek a ve slovech páne, pánečku, bóže, slečínko, vycvíčenej odchylky v kvantitě. Některá slova už dnes v nářeční podobě nežijí, např. substantivum kštát s přisunutou souhláskou v souhláskové skupině (‚stát‘: „Kštát prej to všecko dobře zařídí“, s. 20. Není ovšem vyloučeno, že jde o individuální užití, že toto slovo v této podobě v nářečí nežilo.), jiné výrazy, např. frazeologismus být na pryči, zná jen starší generace.

[118]Hojně jsou zato uplatněny znaky obecné češtiny, a to protetické v, diftongizované ej, zúžené í/ý (především v morfologických příponách složené tvrdé flexe: svět je krásnej, to je krásný; vodlízt), zánik počátečního j- ve slovech menovat, meno, sem, seš, sme, ste, sou, du, deš … a koncovka 3. plurálu sloves -ou, -aj, -ej (pošpásujou, zkoumaj, prohlížej, prosej).

V druhém vydání (r. 1926) vyšla povídka bez podstatnějších změn. Olbracht opravil jen zřejmé tiskové chyby, škrtl několik vložených vět, zájmeno jenž v mnoha případech nahradil zájmenem který (tulačce, jež ani není tulačkou — která, s. 56; sta malých střípků, jež se rozskočily — které, s. 40; ten (valčík), jejž měl tak rád — který, s. 54, aj.) a záporový genitiv ničeho akuzativem nic (ničeho neví — nic neví, s. 55) a v mnoha větách pozměnil slovosled, často ve smyslu aktuálního členění (Vztek jím zalomcoval — Zalomcoval jím vztek, s. 50, Ale bylo ještě mnoho času do vlaku — Ale do vlaku bylo ještě mnoho času, s. 24), zpravidla však proto, aby dodal větě mluveného charakteru a plynulejšího rytmu (Forko vysázel mu mzdu, s. 58 — Forko mu vysázel mzdu, s. 62; Syčák vyplil se — Syčák se vyplil, s. 37; „Je už den,“ prohodil mrzutě Jozka a jakýsi neklid jej zachvátil, s. 59 — … a zachvátil ho neklid.).

Nářečí kromě maličkostí neměnil, projevil se však vliv puristických názorů Naší řeči (Olbracht byl až do konce života čtenářem tohoto časopisu věnovaného otázkám jazykové správnosti a kultury). Tak větu Co mu scházelo? změnil na Co mu chybělo?

Pro třetí vydání (r. 1939) však povídku podrobil důkladné revizi, tak jak to dělal se všemi svými pracemi z prvního období. Vypustil všecko nepodstatné, takže povídku zkrátil o celou třetinu, knižní a otřelá vyjádření nahradil výrazy mluvenými, živými, a mluvenému jazyku přiblížil i charakter a stavbu věty (zajímavé je, že téměř nedotčeny zůstaly dialogy).

Textovými změnami, které jsou bohatým materiálem pro vnitřní vývoj Olbrachtova jazyka a stylu, se zde zabývat nebudu, pro ilustraci uvedu však alespoň dva příklady. V prvním vydání je např. (s. 43): Spočinuli vedle sebe, ležíce na znaku …, v třetím (s. 42): Když vedle sebe leželi … Nebo (s. 36): Pojednou z úvozu vystoupilo děvče; v třetím vydání (s. 34): Vtom proti němu z úvozu vystoupila ta holka. V prvním příkladu posunul celé vyprávění do roviny mluveného jazyka vynecháním knižního — a zbytečného — spočinuli vedle sebe a odstraněním přechodníku, v druhém náhradou stylisticky neutrálního děvče za ho[119]vorové a oblastně české holka a expresívním přidáním zájmena ta a příslovce vtom. Celé vyjádření se stalo expresívnější a konkrétnější.

Pokud jde o nářečí, provedl Olbracht změny i v něm. Důsledně uplatnil znaky, které zdá se pokládal za nejtypičtější: infinitiv na -ť (jen jediný infinitiv končí na -t, a to na s. 43: nebudeš moct chodiť, zřejmě nedopatřením, protože na s. 46 totéž sloveso má nářeční koncovku -ť: Pak se taky budeš mocť hyzliť), výslovnost v jako u v uzavřených slabikách (opět kromě jediného, zřejmě přehlédnutého případu na s. 48: vopravdu; jinde je vždy vopraudu), změnu slabičného r v er (hernec, hernýček) a dativ singuláru životných maskulin na -oj.

Drobných hláskoslovných změn je ovšem množství, a to v obou směrech: směrem k spisovnému jazyku i směrem k nářečí a obecné češtině. Téměř důsledně mění nářeční něhdo, nihdo, hde, něhdy na spisovné někdo, nikdo, kde, někdy, japak na jakpak; ojedinělé hospodáři sou hodný na hodní, jediný nářeční dativ singuláru zájmene ona í na spisovné jí, v kreminále na v kriminále. Slovesné tvary sem, si, sme, poď někdy nechává, někdy opravuje, stejně jako adverbium eště, takže se v povídce střídají: jsem — sem, jsi — si, jsme — sme, pojď — poď, ještě — eště.

Na druhé straně Olbracht podtrhává u některých slov nářeční nebo obecně český charakter. Tak mění dosavadní nominativ plurálu zájmena nějaký — ňáký, který není jen úzce krajový (ňáký páni), na dnes už nežijící, ale u Koubla uvedený tvar ňácej (Kouble uvádí koncovku -ej u nominativu plurálu adjektiv: velicej, širocej), spisovné adverbium poníženě na poňženě (táž změna jako v povídce Táta u slovesa podívat se: poďvejte se, a to se poďvejme), hovorové vod malička na nářeční vod maličkosti, sákra na cákra, tadyhle na tadydle, takovýhle na takovýdle, támhle na támle, vezmou na vemou, přijde na příde. Přípona -ost byla — a zdá se, že ještě je — v tomto nářečí značně produktivní. Vedle uvedeného maličkost je ještě dnes živé např. nepořádnost místo nepořádek, u Olbrachta je časté např. substantivum případnost ve významu případ; setkáváme se s ním několikrát v korespondenci, např. z r. 1929 (v dopise kritikovi Žaláře nejtemnějšího): Prosím Vás, abyste mne v žádné případnosti necitoval přímo, ale i z doby pozdější, např. v dopise ze Stříbrce, psaném domů v červnu 1941: Myslím, abyste sem přijely v každé případnosti.

Také lexikální dialektismy podrobil Olbracht revizi. Ponechal je všechny: převážit něco (‚rozvážit‘), rozcapovat se někde (‚roztahovat se někde‘), hyzliť se (‚chechtat se‘), sirníky (‚popelníky‘), dno plechovce [120](‚plecháče‘), vrstva podýmí (‚mlžného oparu‘), mladit někoho (‚lichotit někomu, předcházet si někoho‘; dnes málo známé i starší generaci), pokud nevypustil celý pasus, v němž dialektismus byl (např. mlíčnice, ‚komora nebo sklep na mléko‘). Nahradil jen nářeční frázi být na pryči mluveným být pryč a naopak do věty Připlácej dole trochu slámy ke stohu (s. 41) vložil nářeční výraz dertek (‚trochu‘): Dertek to tam připlácej.

Časově druhá povídka Táta, která podle vlastních Olbrachtových slov „je tak trochu z Navarova“ (v dopise semilskému knihkupci Josefu Glosovi, když chtěl v r. 1927 vydat bibliofilsky jednu Olbrachtovu povídku z kraje), má nářečních prvků méně než tulácká povídka. Olbracht se v ní omezuje v podstatě jen na dva znaky: infinitiv na -ť (objevuje se v přímé i nevlastní přímé řeči jen dvou postav: Petra Šourka a pana lesního, přitom ovšem ne každý infinitiv má nářeční podobu. U Petra je jen 8 infinitivů zakončeno na -ť, 5 na -t, u lesního 17 na -t, a jen 1 na -ť) a substantiva na -iště. Výslovnost hlásky v jako neslabičného u se omezuje jen na jediný případ: na sloveso zavřít (zauřou tě) v přímé řeči matky Petra Šourka; i křestní jméno Pavlína má v celé povídce spisovnou podobu. Vůbec není zastoupen dativ singuláru životných maskulin na -oj. Hojnější jsou znaky obecné češtiny, protetické v (voni, vopravdu), diftongizované ej (mejt se, mejlka, u strejčka, o hasičským vejletě), zúžené ý/í (tvýmu, přelízt), minulá participia typu nes, řek, 2. os. singuláru seš místo spisovného jsi, stažené ňák, ňákej. Kromě toho je v povídce ještě několik ojedinělých dialektismů hláskoslovných, morfologických i lexikálních: kůsa (‚kosa‘), dosík (‚dosekl‘), kortouč (‚kotouč‘), mňouček (‚vnouček‘), a to se poďvejme, nes kozí sejra, čpáry (‚pazoury, lopaty‘), šámat se (‚šinout se‘), nemrát (‚nemrava‘), přeplašit někoho (‚vyplašit‘). Nářeční je také pomnožný tvar substantiva svatba Kristýna bude mít svatby (podobně jako pomnožný tvar hora — celá hora si o něm vypravovala — ve dvou črtách z Podkrkonošska z této doby) a adverbium asi ve významu ‚tedy‘ ve větě Přece mi asi řekni, co ti chtěli.

Když v r. 1947 měla tato povídka vyjít podruhé (v knize Bejvávalo), požádal Olbracht editora, jemuž vydávání svých Spisů svěřil, aby „to nářečí dotáhl“. Editor — ačkoli nerad — upravil tedy v přímé řeči všechny infinitivy, které dosud byly na -t, na -ť, provedl nářeční změnu výslovnosti souhlásky v jako u a vůbec posunul jazyk povídky směrem k obecné češtině; především téměř důsledným přidáním protetického v-, diftongizací ý v ej a zúžením é v ý/í, ale i po stránce morfologické. [121]Např. na s. 13 změnil původní v celém kraji není jiných Šourků na v celým kraji není jinejch Šourků, nebo na téže straně: když jimi (očima) zablejská změnil na dyž jima zablejská, na s. 14: Tak se odpoledne oblečte a oholte na Tak se vodpoledne voblečte a voholte; „Prej,“ povídá mi ještě paní kněžna, „ňák jsi tu, fořte, mezi těmi baráčníky zvlčil. Myslím, že se zase budeš musit učit na stará kolena mluvit s lidmi, naučíš-li se tomu, prej, ještě vůbec“ … na „Prej,“ poudá mi ještě paní kněžna, „ňák si tu, fořte, mezi těma baráčníkama zvlčil. Myslím, že se zase budeš musiť učiť na starý kolena mluviť s lidma, naučíš-li se tomu, prej, eště vůbec“ … (s. 14).

Když povídka byla vytištěna, bylo zřejmé, že únosná míra úprav byla překročena, a autor se dal editorem přesvědčit, že bude lépe vrátit se v příštím vydání k míře užité v 1. vydání. To se stalo ve Spisech i v dalších vydáních. Rovněž při textové přípravě povídky se editor dialektismů už nedotýkal.

Třebaže tedy Olbracht postihl v podstatě dobře nářečí svého Podkrkonošska — o stavbě věty se neodvažuji hovořit, protože dialogu je příliš málo a jednotlivé promluvy jsou příliš krátké —, přece jsou dva jevy, u nichž se projevuje, že sám nářečí aktivně neznal, že neměl bezpečně v povědomí všechny jeho znaky, a že proto nedovedl vždy s jistotou rozlišit, co je místně nářeční a co zná odjinud, popř. co je individuální.

Především se to projevilo u přivlastňovacích adjektiv vyjadřujících rodinnou příslušnost. U těchto adjektiv má Olbracht tvary různé. V povídce Táta je vedle spisovného a nářečního (nejen podkrkonošského, ale vůbec severočeského) tvaru na -ovi (Šourkovi) nářeční tvar na -ů (Petr Šourků). V tulácké povídce je v 1. vydání jednak ustrnulý tvar na -ovic (Housovic kačky, vod Francka Nesvarbovic), jednak tvar na -ův (vidí Petra Vodseďálkova, kachny se ztratily Pauloj Housovu). Tvar na -ovic je však podle Běliče běžný jen v jihozápadních Čechách a v západnější části středních Čech (s. 208), podle Československé vlastivědy (III, Jazyk, 1934, s. 148) je také pražský; na Semilsku nebyl ani podle Koubla, podle něho se v tomto podřečí užívalo jen složených adjektivních tvarů (u Noskových, k Pavlištovejm). Když Olbracht pro 3. vydání tuláckou povídku revidoval, změnil — avšak jen v jednom případě — tvar na -ovic na tvar na -ův: vod Francka Nesvarbova. Druhý případ ponechal, třebaže je nenáležitý a v nářečí kolem Semil nikdy nebyl. Neorganický je také tvar přitakacího výrazu ju/jú, který je v Českém lidu (1910, s. 47) označen jako „charakteristicky podještědský namísto jo/ano“.

[122]Avšak to jsou opravdu jen okrajové případy, drobnosti; úkol, který si Olbracht dal, využít totiž k charakteristice osob a prostředí nářečí jako stylistického prostředku, splnil s úspěchem. Období tohoto tvůrčího přístupu k nářečí netrvalo však dlouho, zhruba jen 5 let (1908 až 1913). Je to tedy pouhá kapitola, třebaže zajímavá kapitola, na Olbrachtově cestě za hledáním vlastního uměleckého jazyka a stylu.

---

[1] Srov. článek dr. Vladimíra Daníčka Semily a Semilsko v díle Antala Staška a Ivana Olbrachta v publikaci Antal Stašek, Ivan Olbracht a Semily, 1960.

[2] Srov. Fr. Cuřín, K charakteristice jazyka Antala Staška, NŘ 1972 s. 162.

[3] Srov. Z rodinné korespondence Ivana Olbrachta, 1966.

[4] Srov. B. Havránek, Jazyk Boženy Němcové, SaS 1964, s. 1n.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 3, pp. 113-122

Previous Alena Polívková: Jak skloňovat podstatné jméno šprot?

Next Radoslava Brabcová: Stylová charakteristika slovní zásoby v mluvených projevech