Jazyk stylistické teorie

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

-

Knížka J. V. Bečky Jazyk a styl novin (Praha 1973, Knihovnička novináře sv. 3) přináší k tematice vymezené názvem mnoho užitečných a podnětných pozorování a myšlenek.[1] Hodnotu výkladů však na některých místech snižuje zvláštní způsob vyjadřování, hlavně významové posuny u slov, která již mají povahu odborných termínů nebo k terminologické ustálenosti aspoň směřují. V některých případech se Bečka snaží významovým posunem specifikovat slova běžného úzu pro potřeby odborného vyjádření, aniž tento posun blíže určí a odůvodní. Někdy se zdá, že jde o důsledek snahy oživit výklady stylistickými aktualizacemi, většinou však vzniká dojem ne dost [75]přesného vyjadřování. Ve své glose si všímáme několika takových vybočení z běžného úzu, jež se vyskytují již v úvodních výkladech.

Hned v první větě (s. 7) nás nutí k zastavení nezvyklé užití slova formovat. Věta zní: „Úkolem denního tisku je informovat čtenáře a formovat jej.“ Sémantický posun vzniká vytvořením protikladu informovat — formovat. Je to vtipné, má to však tu velkou nevýhodu, že se tím nijak nespecifikuje funkce denního tisku. Rozumíme-li formováním čtenáře působení na jeho politické a jiné postoje (tak se věc vykládá ve třetí větě), pak jde o komunikační jev, který se běžně vyskytuje v psaných i mluvených projevech, v tisku periodickém i neperiodickém, v novinách i knihách atd. Na s. 7 Bečka mluví sám o výhodách mluveného projevu (vyniká prý v něm složka formativní) a připojuje vysvětlení, že tím rozumí „výchovné a apelové“ působení. Tím vzniká nový sémantický posun. Apel je přece tolik co vybídnutí, výzva, tou může být např. inzerát nebo oznámení o otevření nové vinárny, ale na takové případy nejsme rozhodně ochotni vztahovat platnost výrazu formovat čtenáře.

Výchovné i apelové působení na čtenáře (a vůbec adresáta jazykového projevu) se dnes běžně shrnuje pod jiná označení, mluví se např. o funkci pragmatické, direktivní nebo persuasivní. Z Bečkovy sémantické modifikace slovesa formovat vyplývá možnost utvořit výraz funkce formativní, ale jeho nevýhody jsou zřejmé. Pochybnosti posiluje zde i okolnost, že se Bečka při vysvětlování toho, co má novinovým formováním „občana“ na mysli, vyjadřuje značně strojeně, srov. např. (noviny občana) „pomáhají formovat v jeho kulturním rozhledu a v postoji k vědeckému a technickému rozvoji“ — zde by se spíše hodilo mluvit o formování postojů nebo prostě o působení na postoje.

Informativní a formativní poslání novin Bečka specifikuje pomocí slova aktuálnost, jež vysvětluje jako „soustředění na problémy dne“ (s. 7). Aktuálnost novin je prý podtržena tím, že „vycházejí denně“ (odtud prý mezinárodní označení francouzského původu žurnál — ale tohoto slova bývá v češtině jen zřídka užíváno o novinách). Omezovat aktuálnost na „soustředění na problémy dne“ není dobře možné. Vnucuje se také otázka, v jakém vztahu ke každodenní aktuálnosti je formativní funkce novin. Dalším znakem novin je podle Bečky jejich masové zaměření — k tomu není snad třeba nic dodávat, snad jen to, že ani v tomto případě nejde o rys vlastní jen novinám. Ani Bečka neupírá aktuálnost jiným periodickým tiskovinám, než jsou [76]noviny. U týdeníků a měsíčníků prý aktuálnost sice trvá, ale má nezbytně širší časový rozsah, neměří se na dni, ale na týdny, popř. i na delší dobu“ (s. 7). Je možné připustit, že novinové aktuality jsou většinou efemérní, jistě však v novinách přicházejí k slovu i aktuality, na něž se vzpomíná i po staletích. Má Bečka, když mluví o „širším časovém rozsahu“ týdeníkových či měsíčníkových (a kalendářových) aktualit, na mysli něco podobného?

Označení periodický tisk chce Bečka terminologizovat pro periodické časopisy, tj. periodika kromě novin. To se zase nesrovnává s běžným jazykovým územ. Označení žurnalistika se u Bečky vztahuje pouze na denní tisk, pro ostatní periodické tiskoviny vyhrazuje označení publicistika. Ani to není v souhlase s dosavadní jazykovou praxí. Nejenže se za publicistiku běžně považují i noviny, ale také některé tiskoviny neperiodické. Podle SSJČ znamená slovo publicistika (vedle ‚činnosti publicisty, publicistů, jejich tvorby‘) sice tolik co ‚souhrn časopisů (urč. směru, období ap.) a osoby, které je řídí a píší (jako společenský činitel)‘, ale publicista je ‚pisatel uveřejňující přístupně podané články (též brožurky nebo knihy) o aktuálních otázkách, zvl. politických s funkcí získávat a přesvědčovat‘ (bylo by možno dodat, že se k přístupné formě pojí i funkce vysvětlovací). Z formulace SSJČ celkem jasně vyplývá, že do publicistiky patří i tiskoviny neperiodické, pokud plní stejné nebo podobné úkoly jako periodika. Z hlediska jazykově stylistického je to úplně zřejmé.

Od žurnalistiky a publicistiky odlišuje Bečka jiné formy hromadné jazykové komunikace, hlavně rozhlas a televizi. Sotva však lze pochybovat o tom, že se publicistika i žurnalistika, viděno z hlediska jazykově stylistického, s rozhlasovými a televizními projevy aspoň zčásti překrývají. Přečíst lze do mikrofonu všechno, i ukázky z periodického tisku; že jsou rozhlasové a televizní projevy zpravidla připravené a do mikrofonu se jen čtou, připomíná i Bečka. Určení pro hlasitý přednes má na stylizaci jen minimální vliv. Výhodu pohotovější informace v rozhlasu a televizi Bečka vidí v možnosti „přinést události dne již večer toho dne“ — jako by zde nebyla možnost simultánních přenosů (nehledíc k tomu, že lze ráno informovat o událostech nočních).

Ze dvou základních funkcí novin a periodického tisku, informativní a formativní, odvozuje Bečka dva základní „slohové druhy“ publicistického stylu: sloh informační a sloh úvahový. „Slohem úva[77]hovým autor hodnotí zvolený jev, vyvozuje postoj a stanoví program dalšího jednání. V publicistice se jím zajišťuje především politickovýchovná a apelová složka obsahu“ (s. 9). Tato formulace má různé formální slabiny. Především nelze dobře souhlasit s tvrzením, že se slohem hodnotí, slohem se přece obyčejně hodnocení jen zvýrazňuje. To je vlastně vyjádřeno v druhé citované větě, jen se slovesem zajišťuje se zde nedá dobře souhlasit. Do zřejmého rozporu s běžnou jazykovou praxí se dostává Bečka svou charakteristikou úvahového stylu na základě příznaku hodnocení (a z hodnocení vyplývající programovosti). SSJČ určuje význam slova úvaha jako ‚přemýšlení srovnávající a hodnotící zejm. důvody pro něco n. proti něčemu (uvažování, rozjímání, reflexe)‘. Bylo by možno také říci, že úvaha je tolik co uvažovací akt nebo obsah uvažování (přemýšlení). Máme-li při hodnotící složce v uvažování na mysli vážení důvodů (jak o tom mluví SSJČ), pak to jen volně souvisí s ovlivňováním čtenářova chování, jež je rozhodující složkou pro Bečku.

Ovlivňování čtenáře v širokém slova smyslu je podstatnou složkou mnohých publicistických projevů a to se nepochybně projevuje i po stránce stylistické. Popsat stylistické prostředky tohoto druhu, formulovat jasně pravidla pro „přesvědčovací“ vyjadřování není snadné. Nemálo užitečných poznatků obsahují i tradiční rétoriky, z nichž těží i Bečka (ale nesoustavně). V novější době oživuje zájem o problémy rétoriky a přesvědčovacího stylu pod vlivem tzv. jazykové analýzy, jak ji pěstují hlavně anglosaští teoretikové (G. Ryle, P. F. Strawson, J. L. Austin aj.).

Pro oblast politických projevů se pokusil stanovit různá pravidla přesvědčovací a získávací německý marxista G. Klaus v pracích Die Sprache der Politik a Die Macht des Wortes (tato vyšla také 1970 v ruském překladě). Opírá se v nich o funkční koncepci amerického pragmatisty Ch. Morrise. Bečka má proti Klausovi tu nespornou přednost, že se opírá o konkrétní textový materiál, u Klause převažuje spekulativní a předpisový ráz výkladů. Bečkovy teoretické výklady jsou však ještě málo propracované.

K Bečkovu pokusu specifikovat české sloveso formovat pro významy ‚vychovávat, působit na chování, podněcovat, vybízet‘ atd. je třeba ještě dodat, že má oporu v němčině, kde se užívá např. slova Formkraft (formující síla), ovšem ve vztahu k jazyku vůbec, nikoli pouze ve vztahu k novinovým textům.

---

[1] Srov. recenzi v NŘ 56, 1973, 259—263, která se ovšem snažila podat celkový obraz knížky z hlediska jejího použití v novinářské praxi (pozn. redakce).

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 2, pp. 74-77

Previous Igor Němec: Význam staročeské a nářeční slovní zásoby pro etymologii

Next Věra Formánková: O češtině ve slovenských pohádkách Boženy Němcové