Význam staročeské a nářeční slovní zásoby pro etymologii

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

Význam nářečního jazykového materiálu pro etymologická bádání je nesporný. Někteří etymologové dnes tento materiál dokonce považují za nejdůležitější pramen k rekonstrukci praslovanských lexikálně významových jednotek.[1] Ovšem preferování nářečního materiálu před jazykovým materiálem dochovaným starými písemnými památkami by zde nebylo oprávněno jako obecný princip. Jistě má větší oprávnění při rekonstrukci psl. frazeologismů než při rekonstrukci psl. slovních forem a jejich lexikálních významů.[2] A dále — různé jazyky přece na tom nejsou stejně, pokud jde o poměr mezi lexikálním bohatstvím nářečním a bohatstvím písemně dochovaným ze starších fází jazykového vývoje. Jazyk, který má bohaté (tematicky mnohostranné) písemné památky ze staré doby, poskytuje etymologii cenný materiál především touto jejich slovní zásobou, jež na rozdíl od slovní zásoby nářeční není znevýhodněna rysy pozdějšího vývoje. Platí to zvláště o češtině. Proto také čeští dialektologové význam nářečního materiálu pro etymologii nepřeceňují. Např. J. Bělič, když se ve svém velkém Nástinu české dialektologie (1972, s. 5) hlouběji zamýšlí nad „významem dialektologie v rámci jazykovědného zkoumání“, nemluví vůbec o uplatnění nářečního materiálu a poznatků dialektologie v etymologii. Jistě se tím toto uplatnění nepopírá, nýbrž prostě není považováno [73]vzhledem k možnostem českého jazyka za prvořadé, za typické. Historické studium české slovní zásoby také potvrzuje, že z hlediska etymologie se jeví takovéto typické pořadí důležitosti: slovní zásoba stč. textů — slovní zásoba nářečí — slovní zásoba soudobé spisovné češtiny. Zatímco dnešní spisovná čeština pro etymologii mnohých slovanských slov poskytuje málo nebo nic, česká nářečí již častěji zachycují lexikální jevy s širším slovanským výskytem, ale stará čeština zpravidla dokládá tyto jevy ve stavu nejbližším stavu praslovanskému. Uveďme aspoň jeden z takových typických příkladů.

Soudobá spisovná čeština nezná adv. *oblo, které žije dosud v srbocharvátském mluveném jazyce ve spojeních oblo jesti, oblo žderati a označuje hltavý způsob požívání potravy (bez náležitého rozžvýkání). Naproti tomu v nářečích máme ještě doloženo jí oblem ‚jí hltavě‘ (Bartošova dialektologie 1, 182), které F. Trávníček (ČMF 13, 1927 s. 20) charakterizuje jako „dnešní pokračování“ staročeských spojení oblo zobati jahódky (ŠtítVyš 75b), vše oblo hltáti (ChelčSíť 220a), oblo požierati lajna (RokLukA 316b) aj. Takto doložené stč. příslovce oblo J. Zubatý (Sborn. filol. 3, 1912, s. 145) vysvětlil jako ustrnulý tvar posudkového přívlastku (doplňku) přídavného jména oblý a tento výklad přešel do soudobých etymologických slovníků („polykati oblá = nerozkousaná sousta“).[3] Tuto správnou interpretaci ovšem umožňuje stč. doklad, který v obdobném kontextu zachoval i neustrnulé, neadverbializované užití adjektiva oblý, jež lze dnes hodnotit jako sémanticky nejbližší jeho původnímu významu „oválený = okrouhlý“;[4] jde o doklad nemóžti jie (masti) žváti, jedno oblu v život cpáti MastMus 181, kde spojení v život cpáti mast oblu znamenalo nesporně polykat ji nerozmělněnou na kaši, nýbrž jen v ústech oválenou a zachovající celistvý, kusový tvar, podle ústní dutiny nejspíše oválný, okrouhlý. Starobylost takového užití adj. oblý můžeme prokázat obdobnými doklady ze staré srbštiny, srov. např. oble jesti kuse (Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 8, Záhřeb 1917—22, s. 307). — Zatímco stará čeština tedy dokládá užití přídavného jména oblý v etymologicky nejstarobylejších souvislostech, nářečí již z onoho užití zachovávají pouze ustrnulý, deformovaný přežitek ve formě adverbia oblem (podle honem, horem apod., viz F. Trávníček, l. c.); do soudobé spisovné češtiny se takový přežitek nedochoval.

[74]Naznačenou trojstupňovost v lexikálním vývoji od nejstarobylejšího (psl.) užití slova lze v češtině doložit dlouhou řadou dalších příkladů. Je z nich patrno, že stadium zachycené nářečním materiálem je důležitou složkou ve vývoji české slovní zásoby a často odpovídá stavu doloženému písemnými památkami doby střední (např. proti nářečnímu adv. oblem je v těchto památkách doloženo adv. oble). Zkoumání české nářeční slovní zásoby slouží proto především „poznávání složitostí vývoje národního jazyka jako celku“ (J. Bělič, l. c.), v menší míře již etymologii. To ovšem není v rozporu se zkušeností, že nářeční jazykový materiál může být vhodným východiskem pro etymologický výklad slov,[5] ba dokonce že v některých případech může mít při etymologické analýze i význam rozhodující.

---

[1] Srov. např. F. Sławski, O słowniku prasłowiańskim, Język polski 53, 1973, s. 182.

[2] Srov. N. I. Tolstoj, O rekonstrukcii praslavjanskoj frazeologii, sb. Slavjanskoje jazykoznanije, Moskva 1973, s. 277: protože rekonstrukci psl. frazeologismů ohrožuje běžný fakt překládání (kalkování) frazeologismů z jazyka do jazyka, „je nutno dát zcela přednost materiálu nářečnímu před materiálem spisovným (soudobým i starým, zafixovaným v písemných památkách) … Srovnání podmínek rekonstrukce jednotlivého slova a frazeologismu ukazuje, že tyto podmínky nejsou shodné; ba co více — v některých případech jsou přímo opačné“.

[3] Viz především V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 406.

[4] Viz tamtéž; srov. též M. F. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch 3, rus. překlad, Moskva 1971, s. 103.

[5] Srov. P. Ondrus, Význam skúmania zastaraných slov v nárečiach slovanských jazykov, sb. Československé přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě, Praha 1973, s. 307—308.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 2, s. 72-74

Předchozí Karel Svoboda: O časovém rozvrstvení přípustkových spojek v současné spisovné češtině

Následující Karel Horálek: Jazyk stylistické teorie