O nářečí ve Strážově na Šumavě

Jaroslav Voráč

[Články]

(pdf)

-

Strážovsko, jeden z okrajových úseků západočeské nářeční oblasti, leží na jih od Klatov, na bývalé jazykové hranici, v oddělené kotlině šumavského předhoří pod horským pásmem Prenetu a Můstku. Středem této rozlehlé kotliny je starobylé hraniční městečko Strážov s několika přilehlými osadami, jako např. Rovná (lid. Růvná), Zahorčice a Opálka se starou tvrzí.

Lidová mluva na Strážovsku má samozřejmě ve své tradiční vrstvě řadu charakteristických znaků velkého komplexu českých nářečí jihozápadních, jako je změna ’e > a v měkkých slabikách (čap, jahla), nadměrné vyrovnávání ve prospěch přehlásky ’a > ě (začel, tříst), nadměrná dvojhláska ou < ó (poučet, roužnout), zachování nediftongizovaného í po c, z, s: (cíťit, síto, vozík), zachovávání některých starších délek (pína, plíva, minoul, vojácí); donedávna zachované stopy po průvodních souhláskách u slabičného r, l (sluza, s∂rp)[1] a naopak dosud živé redukce samohlásek v případech jako: slňice, mlnář, nos∂l; dále je to střídnice za asimilované g (hdo, ňihdo) a za cizí g (brikáda), změna souhlásky v ve spojení -ovi- v místních jménech zakončených na -ovice (Petrojce) a v ustrnulé podobě rodinných jmen typu Kalivodojc; v tvarosloví pak nesklonný tvar přídavných jmen přivlastňovacích typu bratrovo (syn, dcera, [6]děti) a některé společné tvary slovesné, jako krátké infinitivy nest, pect, 3. os. mn. č. umí, sází jako prosí, trpí a měkký imperativ noš, proš.

Současně se Strážovsko několika znaky zařazuje do skupiny nářečí západočeských. Bývá zde častá redukce samohlásky ve skupině souhláska+ňí (ný) (čern∂ jahodi, jarň∂ seťí) a ve slabice ňi (pšence); až sem zasahuje západočeská uniformní koncovka 3. p. mn. č. o-kmenů typu chlapom, šefcom a také kravom, slepicom, dětom, lidom.

Kromě toho se však Strážovsko odlišuje od bezprostředního svého okolí na Klatovsku ještě několika málo zvláštními znaky.

Podobně jako v jižních Čechách udržuje se zde starší fáze ve výslovnosti slabiky mě jako pamjetňík, neumjel, Mjesťiště, přímjeňí, námjesťí, ovšem už vedle výslovnosti pamňetňík ap. Z jižních Čech přechází přes Strážovsko až na jihovýchodní Domažlicko úzkým okrajovým pruhem disimilace zdvojených sykavek typu lecoj zaplatit, u náj sloužili, nejslišel.

U staré generace jsou zde zřetelné doklady změny souhláskové skupiny dn ve zdvojenou souhlásku nn, která často přechází v jednoduché n oslabením artikulace první složky gemináty. Tak máme doloženo např. ze Strážova: až do polonne, vo poloňni, na jennoťe (= na samotě), zahranňík, zenňík, poslenňí autobus, do Vínňe, senňi si, za bílího nne (= dne), donnes, po jenom, jena stará žencká, ceňík (= cedník); ze Zahorčic: púl jení, k jenej straňe, z Opálky: zvennout kamen, honňe a dokonce analogické dřevjenná díška; z Ondřejovic: f tej senňice, chalupa na spannuťí, že to na ňej panne. Dodnes se ještě na Klatovsku připomíná humorná charakteristika této strážovské výslovnosti ajť je polonne, nebo jenna, vono vám to stejňe spanne (adresovaná původně strážovským zedníkům).

V ojedinělých stopách byla zde zachycena i změna skupiny dl > ll: z lenem sme taki přelli, to se lepčí přello, to babička přella (Rovná); bila bich pala, pala sem na řebík (Strážov).

Tímto zbytkem novějšího vzniku zdvojených souhlásek dn > nn, dl > ll, které zde mohou přejít až v souhlásky jednoduché n, l tvoří Strážovsko na jihozápadě Čech zeměpisný protiklad k podobnému okrajovému jevu v severovýchodních Čechách.[2] Také na okrajovém úseku západočeském, a to na bývalém jazykovém ostrůvku u Stříbra se starým osídlením, byly objeveny hojnější stopy po zdvojeném nn < dn [7]ovšem už jen v podobě souhlásky jednoduché, např. f polone (Sulislav). Tento jev je doložen i v přechodném pásu českomoravském.[3]

Vedle obecně českého tvaru 1. os. j. č. (já) sem vyslovuje se zde u nejstarší generace častěji já sim, řidčeji som nebo s∂m, (takže zde tvar 1. os. j. č. má dokonce čtyři podoby), např. ve Strážově: já sim zenňík; pozďejc sim se nauč∂l na malej buben, na ten sim b∂l virtuos; f Písku s∂m bil u jedenáctího; v Zahorčicích: to som virostla doma, já som neráda, pak sim mjel zenňíki; a ještě dále po okraji strážovské kotliny směrem k jihovýchodu v Brtí: tak sim se voženil, to sim choďil vo holi a v Čachrově: vikopal sim studňi.[4] Podobu som zaznamenává B. Němcová v polovině 19. stol. také na Domažlicku;[5] sám jsem ji zachytil ještě dále na jihozápadním okraji na Stašsku citátově ve vzpomínkách staré generace v polovině našeho století (já som bul a od toho i přezdívka sombuláci pro ty, kteří tak vyslovovali). Častá je dosud u staré generace v jižních Čechách na Doudlebsku.

Vzácně je zde dochován i 4. p. zájmena stř. rodu je (ve většině nářečí v Čechách se užívá jen tvaru ho). Dete do Kúzí (= Kozí)? Ta cesta vede přez ňe (Strážov). Všeobecně se tohoto tvaru užívá v nářečí na blízkém Chodsku. Je na západočeských okrajích starého osídlení ještě na Stříbrsku a Manětínsku a v jižních Čechách na Doudlebsku.

Strážovsko se tedy připojuje k řadě už známých okrajových úseků v Čechách, jež zachovávají v různých jazykových jevech doklady staršího stavu našich nářečí. Jazykově zeměpisná souvztažnost existující mezi různými okrajovými úseky, resp. mezi jevy v nich dochovanými, může zároveň svědčit o bývalém větším rozšíření jistých nářečních znaků. Obdobně jako na některých jiných okrajových úsecích (např. v Podkrkonoší) přispěla zde k uchování staršího stavu v jistých jevech jednak celková odlehlost od středočeského centra, jednak přírodní předěl oddělující strážovskou kotlinu od sousedního vnitrozemí. Strážov na Šumavě nese dosud i po stránce národopisné patrné stopy bývalé svébytné zachovalosti v lidové kultuře hmotné.

---

[1] ∂ = neurčitá samohláska

[2] Srv. B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 140n a J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 56.

[3] O vztahu tohoto jevu ke změně původních zdvojených souhlásek typu Anna > Adna viz. u S. Utěšeného, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, 210n.

[4] V románě J. Haise-Týneckého Zvony se najdou v dialogu staré generace tvary sim ještě od Strážova na severozápad až do Týnce na jižním Klatovsku.

[5] Různořečí z okolí domažlického z let 1845-1848, Dílo B. Němcové VIII, Z Chodska a odjinud z Čech, Praha 1929, s. 192, 201.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 1, s. 5-7

Předchozí Miroslav Komárek: K šedesátinám Jaromíra Běliče

Následující Slavomír Utěšený: Několik slovníkových a slovotvorných inovací v mluvě severomoravské mládeže (Příspěvek k studiu jazykové situace v pohraničí českých zemí)