Z čtvrtého sešitu Staročeského slovníku

Alena Fiedlerová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Převážnou většinu hesel čtvrtého sešitu Staročeského slovníku (Praha 1972; nedobřě—neosědlý) tvoří výrazy záporné, tedy slova odvozená předponou ne- od příslušných základů formou a většinou i významem kladných.[1]

Soubor záporných jednotek v češtině má některé zvláštní rysy, kterými se liší od ostatních souborů jednotek české slovní zásoby.[2] Tato skutečnost je dána tím, že záporná předpona nezpůsobuje (na rozdíl od jiných předpon, jako je např. na-, ob-, pro- apod.) jen změnu slovního významu, ale při začlenění záporného výrazu do větné stavby může jako jeho součást zároveň plnit i funkci prostředku sloužícího k vyjadřování některého záporu jiného druhu (tedy i větného, popř. členského).[3] V důsledku funkce své předpony jsou tedy záporné jednotky daleko více než jiné předponové odvozeniny vázány na mluvnický systém. Tato vázanost se v struktuře slovní zásoby jeví nejnápadněji u sloves. Zde vyjadřuje ne- sice také zápor slovní (srov. např. nč. neleniti ve význ. ‚neváhat, nerozpakovat se‘), ale je především i nositelem záporu větného. Spojíme-li totiž předponu ne- s určitým slovesem v platnosti přísudku, popírá se tímto slovesem obsah celé výpovědi (srov. Kdo hledá, nalezne proti Hledal jsem, ale nenalezl), popř. některý její člen při náhradě záporu členského záporem větným (srov. Byl jsem tam, ale ne sám proti Nebyl jsem tam sám).

[208]Všechny případy, kde záporné sloveso má platnost záporu větného, pokládají se v slovníkářské praxi za zcela pravidelný jev gramatické povahy a uvádějí se pod příslušnými slovesy kladnými. Jako samostatné jednotky vyčleňují se pak jen ta záporná slovesa, jejichž význam není pouhým popřením kladného významu. Tím se ovšem celkový počet sloves v souboru záporných jednotek značně snižuje v poměru k počtu sloves v souborech slovní zásoby shrnujících jiné případy předponových odvozenin.

Vycházíme-li ze staročeské slovní zásoby, jak nám ji zachycuje StčS, můžeme rozlišit několik typů záporných sloves. Za samostatnou skupinu budeme především pokládat slovesa, která na rozdíl od jiných záporných výrazů byla odvozena pouhou příponou od záporných přídavných nebo podst. jmen (tedy nikoli od kladných protějšků, které většinou ani neexistují); např. nemocněti ‚být nemocný, churavět, stonat‘ od adj. nemocný (a to je od mocný), nečistiti ‚znečišťovat, činit nečistým, pošpiňovat‘ od nečistý (a to od čistý), nedostatečněti ‚mít nedostatek‘ k nedostatečný (a to od dostatečný), nemilostiti k nemilost (a to k milost) ‚činit nepravosti, chovat se bezbožně‘ ap. Proti příslušným předponovým protějškům jako onemocněti, znečistiti mají ovšem tyto výrazy okrajovější charakter.

Početnější a bohatěji doloženou skupinu tvoří záporná slovesa formálně odvozená z kladných slovesných základů, ale významově samostatná (tj. taková, jejichž slovní význam neznamená jen popření významu slovesa kladného a která neplní funkci větného záporu v přísudku). Počítáme k nim např. sloveso nedostati sě s významem ‚začít chybět‘[4] v dokladu nedosta sě vína, vece máti k němu: Vína nejmají. Srovnání s dokladem ktož jest zboží nalezl, tomu sě nic nedostane, než což jemu svú vólí on (majitel) dá, kde se zápornou formou především popírá obsah věty, jistě názorně ukazuje rozdíl mezi oběma. Z téhož důvodu jsou zařazena jako samostatná slovesa nedokonavá nedostávati sě, nedostávati, dále sloveso nemoci s významem ‚být nemocný, churavět, stonat‘, od něhož byla vytvořena dosti bohatě doložená nedokonavá odvozenina nemáhati ‚být sláb, nemohoucí, postrádat sil‘; patří sem i ojediněle doložené sloveso nedojíti ‚předčasně porodit, potratit‘.

Poněkud složitější je vzájemný vztah dvojice náviděti a nenáviděti. Podle dokladů uvedených ve StčS existovala obě slovesa paralelně už v nejstarším období staré češtiny (obě jsou doložena už z žaltáře Wittenberského). Původní význam formou kladného náviděti obsahuje však záporné hodnocení a je ve StčS vyjádřen výrazy ‚řevnit proti někomu, žárlit[5], sočit, nevražit na někoho, závidět někomu‘. Záporné nenáviděti má pak významy, které jsou formálně kladnému protějšku (návidět) velmi blízké, totiž 1. ‚nenávidět, mít [209]v nenávisti (někoho n. něco), mít odpor (k někomu n. k něčemu)‘; (o vztahu k osobám) ‚nevražit na někoho‘ a dále 2. ‚závidět, nepřát někomu něco‘. Protože záporný význam měla už forma kladná, byla vlastně předpona ne- u nenáviděti z tohoto hlediska nadbytná.[6] Na druhé straně však právě ona lépe odpovídala zápornému obsahu, a tato skutečnost vedla patrně nejen k daleko větší frekvenci v užívání záporného nenáviděti, ale i k jeho daleko bohatšímu začlenění do slovního i slovotvorného systému staročeského prostřednictvím celé řady dalších odvozenin, jako nenáviděnie, nenávidiecí, nenáviditel, nenávidněný, nenávidník, nenávidný, nenávidúcí, a prostřednictvím slova nenávist i odvozenin nenávistivý, nenávistně, nenávistnicě, nenávistničí, nenávistník, nenávistný. Kladné náviděti mělo jen dvě odvozeniny, a to návist a návistník. Naopak patrně vlivem své kladné formy dostalo náviděti i kladný význam ‚mít rád‘ (ovšem na pozadí předponového nenáviděti ‚nemít rád‘). StčS ho dokládá pouze dvěma doklady (starší z nich je ze Štítného), ale právě tento význam se udržel u náviděti do pozdější doby (SSJČ má doklad z Tyla a Němcové).

Lepší příklad užití tzv. nadbytného záporu poskytuje nám např. přídavné jméno nejěšutný. Je zcela synonymní s formálně kladným jěšutný ‚nicotný, marný, neužitečný, jalový, planý‘ a stejný synonymní vztah existuje i mezi dvojicemi odvozenin nejěšutenstvie—jěšutenstvie, nejěšutně—jěšutně a nejěšutnost—jěšutnost. Staročeské náv a jeho záporná odvozenina nenava jsou rovněž synonyma, a to pro ‚záhrobí, svět zemřelých, podsvětí‘.

Mezi hesly 4. sešitu StčS vyskytuje se i několik výrazů z hlediska staročeského již vlastně nemotivovaných, které však vzhledem k svému významu i počátečnímu ne- byly, nebo některé dosud jsou, v povědomí uživatele jazyka přiřazovány k výrazům záporným a patrně také původně z těchto záporných výrazů vznikly.

Na prvním místě je třeba se zmínit o slovese nechati. Po odtržení počátečního ne- zbývá zde sice nejasný základ, ale poukaz na srbocharvátské hajati i vazba s druhým pádem ukazují na to, že šlo zřejmě o odvozeninu od plnovýznamového slovesného základu ve staré češtině již nedoloženého. Za nemotivované je rovněž třeba pokládat podstatné jméno neduh, které se přiřadilo k formálně a významově příbuzným výrazům nemoc, nechut a dodatečně vytvořilo kladný protějšek, který se vyskytuje v jazyce asi od konce 15. stol., a to ještě pouze ve spojení sloužit, jít k duhu.[7] Teprve v Jungmannově Slovníku je doloženo dvěma doklady kladné motorný, rovněž dodatečně vytvořené k původnímu nemotorný. K ne plně motivovaným výrazům zápor[210]ným měli bychom již ve staré češtině přiřadit rovněž přídavné jméno nebohý a jeho odvozeniny (neboh, nebožec, nebožek a další).

Při vyčleňování záporných slovních jednotek jmenných působí někdy potíže odlišení mluvnického záporu členského (vyjadřovaného v češtině zápornou částicí ne[8]) a záporu slovního. Přechod mezi členskou částicí a předponou ne- je zcela plynulý a částice ne měla v některých případech již význam předpony. Ukazují to předložková záporná spojení ne na spravedlivé (var. v jiném překladu téhož textu na nespravedlivé), ne na milost (var. na nemilost), ne po mnohých dnech (var. po nemnohých dnech) apod. U nepředložkových spojení je někdy odlišení záporu členského a slovního vlastně nemožné. Ve StčS je na tyto případy upozorňováno v poznámce např. u hesel nehlúpě, nehúževný, nelest, nelživý aj.

Zápornost je velice významný významový rys a jeho uplatnění se projevuje zejména u těch typů a druhů pojmenování, která mají funkci hodnotící. Není proto jistě náhodné, jestliže právě v souboru záporných hesel najdeme větší množství vlastních osobních jmen — původně vlastně přezdívek nejrůznějšího původu.[9] Jsou mezi nimi odvozeniny od přídavných jmen — Nečista, Nedrah, Nelepa, Nemil, Nečesaný, Nenáhlo, Nejapa, od sloves — Nedovařil, Nehas, Nechvala, Nedolévka, Nedovleka, Nedoróšče, od podstatných jmen — Nehost, Nehrad, Neněmec, i odvozeniny větného typu — Nebojsě, Nedachleb. Přezdívkám blízká jsou i obecná osobní jména typu nedochódče, nedochodec ‚nedonošenec, nedonošený plod, předčasně narozené n. potracené dítě‘, nedouk, nedouka ‚člověk nevyučený, nevzdělaný v něčem, neodborník, neznalec‘, nedošlec ‚člověk nevyspělý, nezralý (co do zkušeností), nezkušený‘, nedověrcě ‚člověk nevěřící (něčemu), malověrný, pochybovač‘ a možno sem počítat i nemluvátko, nemluvňátko, nemlúvě ‚děťátko, které ještě nezačalo mluvit‘.[10] Tyto výrazy se vyznačují opět tou zvláštností, že nemají kladné protějšky. Východiskem pro pojmenování, kterým se má pojmenovaná osoba odlišit od jiných svého druhu, není totiž to, co je nebo co by mělo být normální a běžné (a co by tedy pokryl kladný výraz *dochódce, *douk apod.), ale právě to, čeho se jí nedostává.

Prvenství záporných forem je třeba předpokládat podle materiálu StčS i v celé řadě případů u hodnotících výrazů dalšího typu, u přídavných jmen odvozených od sloves. Převážně nemají doloženu kladnou formu adjektiva s významem ‚-telný‘ (tj. taková, která by vyjadřovala vlastnost jako možnost n. způsobilost uskutečnit děj vyjádřený základovým slovesem), např. nenabytedlný, nenabytý, nenabytný ‚neodčinitelný, nenapravitelný‘, nenasycený, [211]nenasytedlný, nenasytitedlný ‚nenasytný, nemohoucí být nasycen, stále chtivý‘, nenavratedlný, nenavratitedlný ‚nenavratitelný, nemohoucí být vrácen n. získán zpět, navždy ztracený‘, neobsáhlý, neobsěžený, neobsěžitedlný, neobsěžitý, neobsěžný ‚nepostižitelný, neobsáhnutelný‘ aj. V menší míře vyskytují se pouze v záporné formě některá slovesná adjektiva jiných typů, jako nedojdený ‚nedopadený, nepřistižený při něčem‘, nedokonajúcí ‚neskonalý, nekonečný, bezmezný‘, nedotčený ‚nedotčený, netknutý, neporušený‘, nedoučený ‚nevyučený, nevzdělaný, nejsoucí odborníkem‘, nekázaný ‚neukázněný, postrádající náležitých návyků, nevychovaný‘.

Pouze v záporném přídavném jménu slovesném nejapný a v odvozeninách nejapnost a nejapa zachovala se nám do nové češtiny stopa po dnes už zaniklém slovese japati, jápati ‚pozorovat, hledat‘. K jeho pozůstatkům je třeba připočíst i zastaralé podstatné jméno nedojípka (doložené z Palackého ve spojení z nedojípky), kterému odpovídalo staročeské spojení z nedojiepie, v nedojiepie, vz nedojiepie ‚znenadání, neočekávaně, nenadále‘; to je ve staré češtině poměrně dosti bohatě doloženo a opírá se o synonymní spojení z nedovtipa, v nedovtipě a z nedomněnie, v nedomněnie.

Protože smyslem našich poznámek bylo sledovat určitý úsek hesel staročeské slovní zásoby, všímali jsme si slovního záporu především tam, kde bylo k jeho vyjádření použito i odpovídajícího formálního prostředku, tj. předpony ne-. Jak jsme již naznačili, záporné hodnocení mohou ve svém významu vyjadřovat i slova formálně kladná. Otázka poměru těchto slov k výrazům formálně záporným nebo otázka významových změn, kterými tato slova procházejí po spojení se zápornou předponou, by si jistě zasloužila rovněž pozornosti a bude užitečné se k ní ještě příležitostně vracet.

---

[1] Některé formou kladné výrazy mohou obsahovat záporné hodnocení, např. hlúpý, lakotný, lháti apod.

[2] Máme na mysli skupiny lexikálních jednotek, jejichž společným znakem je, že byly odvozeny stejným formálním prostředkem, např. stejnou předponou, příponou apod., a jsou tedy vázány i určitým společným významovým rysem, jehož je tato předpona nebo přípona nositelem (např. takový soubor jednotek v slovní zásobě tvoří všechny odvozeniny s předponou na-, ob-, příponou -tel apod.).

[3] O jednotlivých typech záporu přehledně píše Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1969, 27—31.

[4] Tento význam má už sama předpona ne- po spojení s předponou do-, srov. SSJČ 2, 135 (nedo-).

[5] Význam ‚žárlit‘ pokládá za výchozí i V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, 391.

[6] K termínu srov. např. I. Poldauf, Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině, SaS 15, 1954, 49—65.

[7] Nejstarší doklad v materiále StčS je z Manuálníku V. Korandy (2. pol. 15. stol.). Jedině Jos. Jungmann (Slovník česko-německý, 1. díl, Praha 1835, 497) uvádí slovo duh v jiném kontextu: zrostliny potravy k svému duhu potřebí mají.

[8] Staročeský slovník, 3. sešit, Praha 1971 s. 376 (ne² význ. 3).

[9] Na 373 stránkách obsahujících kladná hesla má StčS 22 osobních jmen vlastních. Na 218 stranách s hesly převážně zápornými je 41 osobních vlastních jmen.

[10] O předpokladu těchto jmen stát se hanlivými pojmenováními viz I. Němec, Neplnohodnotnost jako zdroj expresivity, Miscellanea linguistica, AUPO, 1971, 63—69.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 4, pp. 207-211

Previous Přemysl Hauser: Jazykové koutky ve Slovinsku

Next Vladimír Šmilauer: Jan Svoboda (1899—1973)