Nový souhrnný pohled na česká nářečí

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Od roku 1934 do roku 1972 bylo možno najít souhrnné poučení o českých nářečích jedině v průkopnické práci Bohuslava Havránka Nářečí česká v 3. díle Československé vlastivědy. Avšak zvláště od let padesátých se pociťovala potřeba nového popisu, a to hlavně ze dvou důvodů: Havránkova práce vznikla před čtyřiceti lety a má některé mezery, o nichž autor věděl, ale jež tehdejší dialektologie při veškeré snaze nebyla s to odstranit, a za druhé od konce války a zvláště od roku 1948 se nářečí silně stírala, některé jevy ustupovaly nebo i zanikaly a hranice nářečí se posouvaly. Už proto je třeba uvítat obsáhlou knihu Jaromíra Běliče Nástin české dialektologie, vyšlou v Praze roku 1972, jež podává nejen obraz současných českých nářečí, ale seznamuje i s problematikou nářečního vývoje a se stavem a úkoly české dialektologie. Je zamýšlena jako vysokoškolská učebnice, v níž by se čtenář seznámil se vším, co se českých nářečí a jejich studia týká. Přes velký rozvoj badatelské dialektologické práce po roce 1945 nemohl autor ani v této knize překonat některé mezery v poznání, jež podnes v naší dialektologii zůstávají. Autor to nezastírá, ani nepředstírá, že už vše bylo poznáno. Svědčí o tom na mnohých místech jeho stylizace, například „snad“, „zdá se“, „asi“ apod.

J. Bělič podrobně prostudoval celou českou dialektologickou literaturu, čerpal z ní a namnoze ji doplnil svými vlastními výzkumy nebo výzkumy svých žáků. Často ovšem musel převzít některá tvrzení bez možnosti kontroly současného stavu. Tak například i v textu i v mapách často uvádí jazykový ostrůvek („bývalý“) stříbrský, jejž cituje ještě Voráč ve svých Českých nářečích jihozápadních roku 1955, jenž však podle dřívějšího svědectví mých žáků tam rodilých už koncem let padesátých a začátkem let šedesátých fakticky neexistoval, protože se téměř všechno obyvatelstvo vyměnilo (podle jednoho svědectví zůstala v jedné z pěti vsí jen jedna stará rodina!). I přes drobné výtky, které zde proneseme, je třeba vyslovit upřímný obdiv knize, v níž jediný autor (byť i s pomocí jiných) shrnul a uspořádal ohromné množství látky, shrnul dosavadní výsledky naší dialektologie a položil základ dalšímu bádání. Mezi jeho pomocníky je třeba spolu s autorem jmenovat především pracovníky dialektologických oddělení ÚJČ ČSAV v Praze a Brně a nedávno tragicky zesnulou E. Milavcovou, jež se postarala především [186]o početné mapy (je jich 40). Při tom při všem hlavní díl práce ovšem ležel na autorovi.

Není snadné, ba ani dobře možné podat podrobnější obsah Běličova Nástinu. Kniha je rozdělena do čtyř základních oddílů: I. Úvod (s. 9—21), II. Hlavní nářeční rozdíly na území českého jazyka (s. 23—216), III. Přehledná charakteristika a ukázky nářečí (s. 217—317), IV. Vývoj nářečí dříve a dnes (s. 319—332). Velmi vítaný je i bohatý Dodatek, v němž autor vedle ruského a německého resumé, soupisu nářečních ukázek, soupisu mapek a vedle podrobných rejstříků podal i bohatý přehled české dialektologické literatury a práce od jejích počátků v letech čtyřicátých minulého století až po dnešní dobu. V Úvodu podává J. Bělič zčásti nové poučení o nářečí a národním jazyku, o základním rozvržení českých nářečí a o jejich současné situaci, o enklávách českého jazyka v cizině, o vztahu česko-polském atd. Zvlášť poslední problematika a její řešení zaslouží pozornosti. Už před dvaceti lety podal Bělič marxistický výklad jazykového (a národního) vztahu česko-polského a česko-slovenského (v knize Sedm kapitol o češtině) a zde ho doplňuje, zpřesňuje a prohlubuje (vztah k jeho milému Polsku leží Běličovi odedávna na srdci). Jeho řešení se ukázalo životné a nosné.

V druhém oddíle podává Bělič velmi podrobný a poučený přehled diferenčních znaků českých nářečí a určuje jejich zeměpisné rozložení. O podrobnosti popisu svědčí i velký rozsah kapitoly. Bělič tu postupuje podobně jako kdysi Havránek, ale je značně bohatší, podrobnější. Často připojuje i historický výklad a rozbor jevu. Některé výklady přejímá z dosavadní literatury, například o souhlásce v (s. 24n.), jiné vypracovává zajímavě sám. I k partiím založeným na cizích výzkumech připojuje často v textu nebo pod čarou svoje kritické nebo doplňující poznámky, svědčící o autorově dokonalé orientaci v dialektologické problematice. Svoje výklady v této kapitole začíná Bělič rozborem „inventáře souhlásek“ (s. 23n.) (souhláska v, souhlásky ť, ď, ň, ř atd.), přechází k samohláskám a jejich systémům v různých nářečích, znovu se vrací k souhláskám a jejich využití v systému atd. Tato kapitola je nabita poučením, ve svém souhrnu často novým. Bělič zná výborně vedle své „rodné“ problematiky dolské i celou problematiku a situaci středomoravskou a slezskou (hanáckou a lašskou) a podává nový obraz těchto nářečí, v mnohém silně odlišný od staršího obrazu Havránkova (viz například nové rozdělení a vymezení středomoravských nářečí). Je tu jen málo míst, kde by recenzent mohl uplatnit svoje připomínky z Čech. Tak například na s. 31 by snad bylo vhodnější opatrněji stylizovat tvrzení, že se v Podkrkonoší říká pelnej, deržať, von řekel (dnes tu jde téměř vždy o redukovanou hlásku, ovšem mimo lexikalizované zbytky a řeč nejstarších lidí), na s. 59 v § 43.1 by bylo vhodné všechna tvrzení dokládat příklady, na s. 65 v § 45.4 bych jihočeské rymík vykládal tradičně změnou mni v mi, nikoli opozicí k miláček/mjiláček/mňiláček, na s. 76 by bylo myslím vhodné přestylizovat výklad [187]o slovech vúbec, vúsmé, v nichž jde zřejmě o starou protezi před o-, obec, osmej (vúbec — ‚obec‘ se říkalo i v Čechách), na s. 78 by bylo vhodnější opravit § 59.3 v tom smyslu, že podoby žlíce, žlička sahají až do středních a jihozápadních Čech, k s. 136 sluší poznamenat, že podoby síct, sík, síkla… nejsou omezeny jen na okraj jihozápadního území atd.

Autor v knize podrobně popisuje i nářeční rozdíly v tvarosloví; správně tvrdí, že „tvarová soustava je ve všech nářečích v podstatě jednotná“ (s. 141), ale pečlivě sleduje i ty drobné rozdíly, které jsou. Poznámek bych tu měl velmi málo: nezdá se odpovídat skutečnosti dohad o pravděpodobném vlivu starého tvaru dceři na skloňování feminin (s. 148), u tvarů chlapúch, chlapcúch apod. bych pomýšlel ve shodě se svým nářečním povědomím spíš na vliv adjektiv než na vliv lokálu (s. 163) atd.

V tomto oddíle si Bělič všímá také rozdílů ve skladbě (známe jich zatím málo a sotva jich bude podstatně víc, jak svědčí např. kniha Michálkové), rozdílů v tvoření slov (ani tu jich není mnoho) a v slovníku.

Třetí kapitola přináší přehlednou charakteristiku a ukázky nářečí, většinou nové a „čerstvé“. Soudím, že tato kapitola podá studentům obraz názornější než kapitola předchozí. Autor postupně vyjmenovává, čísluje a dokládá jejich znaky a přitom se stále a po právu odvolává na kapitolu druhou. Při tomto postupu se ovšem hůře dá vystihnout neurčitost a rozdílnost hranic jednotlivých jevů: Bělič se o to se zdarem snaží. Poznámek a rad pro příští zpracování mám málo: na s. 221 bych výklad o skloňování adjektiv posunul až do bodu 3, protože ani na vymezeném středočeském území není jev jednotný, ve východních Čechách není dnes skloňování typu hošu, klucu „často“ (je ostatně omezeno na tato dvě slova), určitě častější a rozšířenější jsou podoby půl litre, dva litre (s. 231), podoba 2. os. j. č. sponového a pomocného slovesa být — si a -s (kopal si — kopals) se mi pro Čechy nejeví tak důležitým znakem, jak soudí autor, atd. Jak jsem už řekl, většina badatelů a zájemců o jazyk jistě uvítá nový popis nářečí na Moravě, pro středomoravská doplněný názorně havránkovským, ale novým schematickým náčrtkem.

Ve IV. oddíle, nazvaném Vývoj nářečí dříve a dnes, uvažuje Bělič o utváření nářeční diferenciace a podrobněji sleduje novodobé vyrovnávací procesy. Pro minulost posuzuje opatrně — po mém soudu právem — vliv společenských celků, v druhé části výkladu si všímá podrobněji vznikání a vývoje interdialektů, zvláště obecné češtiny. Názorně a se statistickými údaji charakterizuje dnešní městskou mluvu. Opírá se přitom o výsledky práce kolektivu, který sám zorganizoval a dlouhou dobu vedl. Přináší některé závěry důležité i pro posuzování spisovného jazyka.

Kniha je doplněna čtyřicítkou dobře kreslených a dobře popsaných map. Je škoda, že nemohly být větší, aby byly ještě čitelnější.

Na závěr je nutno opakovat, že je třeba Běličův Nástin přivítat jako obo[188]hacení české jazykovědy a pochválit ho pro jeho bohatý obsah, pro podrobnost, novost a svědomitou úplnost.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 4, s. 185-188

Předchozí Pavel Trost: K slovníku brněnské mluvy

Následující František Cuřín: Monografie o nářeční skladbě