Nová mluvnice češtiny pro Poláky

František Hladiš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dvacet let po vydání mluvnice spisovné češtiny T. Lehra-Spławińského[1] vyšla v Polsku v r. 1970 nová práce, a to J. Damborského Podstawy gramatyki języka czeskiego.[2] Autor, který po několik let působil jako lektor a pak docent českého jazyka na varšavské universitě, vzal na sebe ne právě lehký úkol — představit polským zájemcům současný český jazyk pokud možno ve vší úplnosti a v jeho dnešní bohaté členitosti stylové i vnitřní diferenciaci podle útvarů spisovných a nespisovných. Přitom byl veden snahou ukázat těm, kterým byla knížka především určena, tj. studentům bohemistiky a slavistiky na polských vysokých školách, v čem se čeština s polštinou shoduje a čím se od ní liší. Svou práci měl poněkud usnadněnu nejen tím, že se mohl opírat o výsledky své odborné práce a o své zkušenosti pedagogické, ale i tím, že mohl vydatně čerpat z novější mluvnické literatury české, neboť ta se právě za oněch dvacet let, jež uplynula od vydání knihy T. Lehra-Spławińského, bohatě rozrostla. Speciální srovnávací studie česko-polské, jichž nedostatek je stále citelný, to ovšem nahradit nemohlo.[3]

Celou látku rozvrhl autor ve shodě s dosavadní mluvnickou praxí českou i polskou do pěti oddílů — A. Hláskosloví (obsahující také výklady o pra[92]vopisu a výslovnosti), s. 17—37; B. Nauka o slově (popisující tvoření podstatných jmen, přídavných jmen a sloves), s. 38—57; C. Nauka o tvarech (s výklady o slovech ohebných a neohebných), s. 58—128; D. Skladba, s. 129—151; E. Zásoba slov, s. 152—174. Závěrečný rejstřík uvádí seznam slov a tvarů, jichž se dotýkají výklady pravopisné nebo tvaroslovné. V krátké úvodní stati se podává stručně výčet hlavních rysů, které charakterizují češtinu v rámci slovanských jazyků, a provádí se jejich konfrontace s polštinou. Výkladové postupy i užitá terminologie v mnohém respektují zvyklosti polské lingvistiky a ulehčují tak studentům přístup k probírané látce.[4] Šíře záběru i hloubka výkladů jsou ovšem v jednotlivých oddílech různé. Velmi podrobně se probírá tvoření slov odvozováním a také formální morfologie jmen a sloves. Rovněž výklady o slovní zásobě jdou místy do značných podrobností, v části o frazeologii přesahují snad až míru obvyklou v příručkách tohoto typu a prozrazují autorův speciální zájem o tuto problematiku. Naproti tomu popis zvukového plánu, poučení pravopisná i ortoepická, jakož i výklady o skladbě se soustřeďují převážně na praktické otázky, především na to, co je z porovnávacího hlediska pro češtinu typické, nebo na to, co je pro Poláky v češtině zvláště obtížné.

Rozvržení látky, způsob výkladu, míra zjednodušení, výběr dokladů a vůbec celkové zpracování usnadňující cizinci na jedné straně proniknout k podstatě studovaného jazyka, nezatěžující ho však na straně druhé přílišnými, někdy i zbytečnými podrobnostmi, to vše je prubířským kamenem každé práce podobného druhu. Je proto přirozené, že z tohoto hlediska se může v knížce celá řada věcí jevit jako diskusních. Tak se zdá až příliš podrobné (přitom ne vždy zcela vyčerpávající danou problematiku) probírání tvarových variant při výkladech o skloňování podstatných jmen, stejně jako detailní analýza adjektiv na -ší, -vší, -ný, -tý, -lý. Někdy by byl naopak podrobnější výklad ku prospěchu. Nedostatečné zdá se být např. poučení o výslovnosti souhláskových skupin, zvl. -ns-, -nš-, -ňs-, -rz-[5] a některých skupin samohláskových, o pravopise přejatých slov, o slovesném vidu, o dubletních tvarech rozlišených významem nebo odlišným syntaktickým uplatněním (na klíně — v klínu; na východě — po východu slunce; tisknut — tištěn aj.). Podrobnější rozpracování by bylo žádoucí i tam, kde by příliš stručný výklad mohl vést uživatele k nesprávnému tvoření tvarů, jako např. u skloňování podstatných jmen typu chuť, odpověď, noc, lež aj., [93]jejichž bezvýhradné přiřazení ke vzoru kost by znamenalo tvořit tvary v současné češtině neobvyklé nebo neexistující. Zpřesněn měl být i výklad o tvarech přítomného času sloves typu nese, maže, kryje, kupuje; poopraveno poučení o tvarech 2. os. j. č. min. č. zvratných sloves bál jsi se, smál jsi se v tom smyslu, že i ony patří k prostředkům spisovným (jako běžně mluvené se uplatňují ovšem jen na části území, především ve středních a západních Čechách). Problematické je i tvrzení, že čeština nemá expresívní odvozovací přípony -as, -oš; má je, třebaže jejich uplatění je menší než v polštině: chuďas, kliďas, kámoš, cigoš aj. Jedním z možných východisek v těchto i v jiných složitějších případech by mohl být odkaz na příslušnou literaturu českou; tím by se zároveň upozornilo na to, že výklad je vědomě zjednodušený nebo neúplný.

Chvályhodný a dobře míněný záměr autorův ilustrovat výklady co největším počtem dokladů a uvádět i nespisovné paralely má bohužel svůj rub v tom, že může Polákovi ztížit rozlišení toho, co je v češtině základní, bezpříznakové, od toho, co je pouze jev okrajový, respektive co je součástí spisovného jazyka, a co patří do oblasti prvků nespisovných nebo stylově příznakových. Platí to především pro ty případy, kdy se mezi doklady uvádějí bez jakékoli poznámky i výrazy řídké, zastaralé a nespisovné, jako např. fant, klamač, toulačka, hašteřina, kotérie, patrola, flank, ordonanc aj., při výkladech lexikálních, avšak obdobně je tomu i při výkladech morfologických. Nadto se některé uváděné doklady odchylují od platné kodifikace, jako je tomu např. u výrazů lojální m. loajální, nížeji m. níže, reuma m. revma, krise m. krize, chozraščot m. chozrasčot, 2. p. j. č. nosa m. nosu, u slovesných tvarů dí m. dějí, jedící m. jedoucí (od jísti), u některých frazeologických spojení, jako např. gordijský uzel m. gordický, oč se jedná m. oč jde n. běží aj. V knize zůstaly neopraveny některé tiskové chyby; z nichž zvláště nemilá se nachází v přehledné tabulce slovesných tvarů, kde místo správné koncovky v 1. os. j. č. u vzorů začnu, kryji, kupuji je všude -e: začne, kryje, kupuje.

Polský čtenář bude mít také asi poněkud zjednodušenou představu o jinak poměrně složité oblasti týkající se rozvrstvení českého národního jazyka, a to hlavně proto, že polský termín „mowa potoczna“, jehož autor užívá pro označení různých prvků běžně mluvených a nespisovných, který však měl jedině k dispozici, skutečnou situaci v češtině zdaleka nevystihuje. Tak se na stejnou rovinu dostávají jevy značně různorodé; nejen podoby spisovné nebo jsoucí na přechodu k spisovnosti, jako např. paralely Češi (Čechové), o balíčkách (o balíčcích), nesem (neseme) aj., nýbrž i tvary a podoby patřící již více k vrstvě hovorové, jako např. blíž, dráž aj., stejně jako formy výrazně nespisovné, obecně české nebo nářeční, jako např. du (jdu), méno (jméno), pedagozi (pedagogové), příčestí nastalý aj., jakož i mnoho výrazů nespisovných: rynk, plac; obraty mrkat / čubrnět na drát aj.

Uvedené poznámky nechtějí nikterak snižovat hodnotu posuzované práce, [94]naopak je třeba konstatovat, že se autorovi podařilo splnit cíl, který si stanovil v jejím úvodu. Uvážíme-li, že v tomto rozsahu a v tomto pojetí jde vlastně o první souhrnnou polsky psanou práci o dnešní češtině,[6] je její hodnota ještě větší. Přitom musíme mít na paměti její hlavní poslání, být příručkou seznamující studenty s širokou problematikou současného českého jazyka; to recenzovaná kniha bohatě naplňuje. Poněvadž se dá předpokládat, že další vydání nedá na sebe dlouho čekat, bude možno leccos pozměnit nebo doplnit, důležité však je, že základy současné české mluvnice pro Poláky byly zde položeny.

---

[1] T. Lehr-Spławiński, Gramatyka języka czeskiego, Wrocław — Warszawa 1950, 80 s.

[2] J. Damborský, Podstawy gramatyki języka czeskiego, Warszawa 1970, 190 s.

[3] Autor sám uvádí především tyto práce: J. Damborský, Neurčité a jmenné tvary v polštině, Praha 1967; týž, Participium l-ové ve slovanštině, Warszawa 1967; L. Řeháček, Sémantika a syntax infinitivu v současném polském spisovném jazyce. Studie strukturně konfrontační, Praha 1966; A. Sieczkowski, Struktura slowotwórcza przymiotników czeskich i polskich. Studium porównawcze, Wrocław 1957 aj.; jeho výčet by bylo možno doplnit o práce J. Petra, E. Lotka aj.

[4] V některých případech se užívá i termínů v češtině málo obvyklých, jako např. sdruženiny m. sdružená pojmenování, nebo polský termín „podstawa czasu przesłego“ pro l-ová příčestí. Je tu však otázka, zda by neměly být v práci důsledně uváděny i české ekvivalenty polských odborných názvů jako vhodný základ pro studium české odborné literatury.

[5] Je zajímavé, že ani práce T. Lehra-Spławińského, cit. v pozn. 1, se o výslovnosti této skupiny nezmiňuje, ačkoli z polského hlediska je její charakter značně odlišný (spřežka) a ačkoli českých slov, v nichž se vyskytuje, není přece jenom tak málo: brzy, mrzet, skrze aj. a objevuje se i v slovech přejatých: burza, korzet aj.

[6] Kniha T. Lehra-Spławińského, cit. v pozn. 1, obsahuje jen hláskosloví a tvarosloví.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 2, s. 91-94

Předchozí Jaroslav Porák: Některé otázky češtiny jako cizího jazyka

Následující Ludmila Uhlířová: Voprosy jazykoznanija o aktuálním členění