První souhrnný nástin české funkční stylistiky

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Od doby, kdy funkčně zaměřená pražská jazykovědná škola začala věnovat pozornost jazykovému slohu a slohovým vlastnostem jazyka i řečových projevů, uplynulo téměř čtyřicet let. Za tu dobu se česká stylistika dopracovala k významným teoretickým výsledkům a snesla ve studiích, monografiích a příručkách mnoho poznatků o slohových vlastnostech češtiny, nepodala však souhrnnou práci ve formě kompendia, která by v úplnosti seznámila i širší veřejnost s výsledky tohoto výzkumu a umožňovala v plné šíři uplatnit vliv jazykovědně slohového bádání na slohovou úroveň jazykových projevů, zvláště ve veřejném dorozumívacím styku.[1] Tuto nemilou a tíživou [82]mezeru v české jazykovědné produkci vhodně zaplnily nedávno vydané Základy české stylistiky od Al. Jedličky (který celou knihu zároveň redigoval), V. Formánkové a M. Rejmánkové.[2] Kniha má sloužit jako příručka pro veřejnost a jako učebnice pro pedagogické fakulty, zároveň však zřejmě bylo cílem autorského kolektivu podat i jistou syntézu, shrnout ty poznatky a zjištění české stylistiky, které se jeví jako pevné, obecněji přijaté, a zároveň přinést i některá svá nová řešení. Při tomto syntetizujícím úsilí mohli autoři vycházet jak z bohaté stylistické literatury, zvl. české a slovenské, tak z dřívějších výzkumů vlastních, zvláště z prací Al. Jedličky.

V knize se postupuje, v souladu s jejím posláním, od obecných výkladů k podrobnému popisu čtyř základních funkčních stylů, dále se rozbírá slohová hodnota jazykových prostředků podle jednotlivých rovin jazykové soustavy a konečně se podává výklad o slohových postupech a útvarech. Na závěr je připojen stručný přehled vývoje české a slovenské stylistiky za posledních 40 let a užitečný bibliografický přehled naší stylistiky.

V první, obecné kapitole se vymezuje pojem jazykového stylu, v souladu s tradicí pražské školy, jako „charakteristický způsob organizace, výstavby jazykového projevu založený na výběru a využití jazykových prostředků“[3] a je vysvětleno, jak podle různého stupně abstrakce a různých kritérií, dobových, literárních atd., dochází stylistika k určení různých stylů (jakožto charakteristických způsobů organizace textu v jistých třídách jazykových promluv). Také výklad o slohotvorných činitelích jakožto určujících faktorech slohového dění je koncipován v pražské tradici, je však zároveň dobrou ukázkou, jak slohotvorné bádání u nás pokročilo a jak se tradiční pojmová zásoba pražské stylistiky propracovává, doplňuje a konfrontuje se změnami v typech dorozumívacích situací samých (výklad o různých typech kontaktu mezi autorem a adresátem bude možno v dalším vydání ještě prohloubit, s využitím prací, které nověji vyšly).[4] Závažné místo v celé práci mají pojmy stylová oblast, stylová vrstva a stylový typ, o něž se pak dále opírá celá kapitola o funkčních stylech. Stylovou oblastí se rozumějí skupiny projevů vyznačujících se „stejnými charakteristickými rysy podle uplatnění jednotlivých slohotvorných činitelů“ (existuje tedy oblast projevů psaných a mluvených, oblast projevů veřejných a soukromých atd.). Stylovou vrstvou se rozumí soubor jazykových prostředků charakteristický pro tu či onu stylovou oblast; stylový typ se chápe jako soubor slohových norem (tj. slohových zvyklostí závislých na [83]objektivních slohotvorných činitelích), které určují výběr a uspořádání jazykových prostředků v projevech dané slohotvorné oblasti.

Máme tu před sebou, v rozvinuté a propracované podobě, další krok ve snaze o pevné teoretické východisko (o stanovení a přesné vymezení takových základních pojmů se intenzívně snaží např. i stylistika sovětská a polská, u nás v tomto směru pracovali zvláště L. Doležel, K. Hausenblas a M. Jelínek).

Pojetí, jaké nacházíme v Základech české stylistiky, je výsledkem snahy shrnout dosavadní poznatky o nejobecnějších pojmech stylistiky a utřídit tyto pojmy ve vnitřně nerozpornou soustavu. Úhelnými kameny této teoretické konstrukce jsou na jedné straně konkrétní jazykové promluvy, na druhé straně obecné, nadindividuálně existující obecné kategorie. Tak např. obecný pojem stylová oblast je založen na skutečnosti, že v neuzavřené řadě jazykových promluv, nekonečně rozmanitých ve své konkrétní výstavbě, pozorujeme mezi některými promluvami více či méně shodné rysy v jazykové výstavbě a že tuto skutečnost dovedeme vysvětlit uplatněním stejných nebo velice podobných okolností při vzniku těchto promluv. Proto se stylová oblast chápe jako sourodá „skupina jazykových projevů“ (bylo by možno dodat, že jde o skupinu otevřenou, neustále rozhojňovanou dalšími projevy). Dále je však vymezení pojmu stylová oblast ještě zpřesněno (na s. 16), a to v tom směru, že pojem jazykový projev se v dané definici nechápe jako konkrétní výsledek jednotlivého řečového aktu v celé své úplnosti, nýbrž pouze jistá jeho stránka, podmíněná uplatněním jistého slohotvorného činitele. Z toho pak vyplývá závěr, že týž jedinečný jazykový projev je vždy součástí několika slohových oblastí. Jako nejzávažnější slohové oblasti jsou určeny oblasti, které se konstituují na základě čtyř hlavních funkcí, které mívají spisovné jazykové promluvy, totiž oblast běžně dorozumívací (tento termín je synonymem k staršímu, v naší stylistice vžitému termínu hovorový [sloh]), dále oblast odborná, publicistická a umělecká.

Těmto jednotlivým abstraktním oblastem odpovídají v soustavě jazyka soubory slohově příznakových jazykových prostředků jakožto vyhraněné slohové vrstvy. Vedle nich existuje i vrstva neutrální, jejíž prostředky se mohou uplatnit v jazykových projevech všech funkčních oblastí. K slohové vrstvě hovorové je navíc v opozici slohová vrstva knižní, jejíž specifičnost je v tom, že jí neodpovídá zvláštní funkční slohová oblast, nýbrž že její prostředky mohou být podle okolností včleňovány do promluv odborných, publicistických a uměleckých (do promluv hovorových pouze při zvratu své stylistické hodnoty v opak, tj. v prostředek ironie, komiky, parodie atd.). Z toho plyne pro autory i nový závěr o existenci dvojích neutrálních jazykových prostředků — jedněch, které jsou ve vztahu k prostředkům hovorovým a knižním, a druhých, které jsou ve vztahu k prostředkům odborným, publicistickým a uměleckým.

[84]Obecné výklady o trojici pojmů slohová oblast, vrstva a typ jsou konkretizovány ve zvláštní tabulce (na s. 30). Z ní jsou zřejmé všechny přednosti předložené soustavy pojmů i některé její jednotlivé rysy, o nichž se patrně i nadále povede v stylistice diskuse. Podle našeho mínění se to týká dalšího pojmu, zde zavedeného, totiž pojmu realizace, který není dost zřetelně odlišen od pojmu slohová vrstva. Stejně tak k dalším úvahám podnítí jistě i výklad o esejistickém žánru, pojatý do úseku, v němž se vykládá slohový typ odborný (s. 40) — bylo by možné uvažovat o tom, pojmout tento žánr jako okrajovou skupinu uvnitř slohové oblasti publicistické, s uplatněním rysů z oblasti odborné a umělecké.

V dalších partiích úvodní části se mluví o slohové výstavbě jazykového projevu[5] a o vývoji stylistiky jako vědního oboru.

Druhá část přináší charakteristiku základních stylových oblastí, vrstev a typů. Probírá se nejdříve rozdíl ve slohové podobě psaných a mluvených projevů (a připojen je výklad i o slohových rozdílech ve výslovnosti). Vlastním obsahem kapitoly je pak podrobný a konkrétně dokládaný rozbor funkčních stylů. Tyto oblasti jsou většinou dále diferencovány. Tento nejsoustavnější a nejobsáhlejší přehled funkčních stylů, který zatím máme, vyniká především zevrubností a bohatstvím ilustračního materiálu. Zvláště je třeba připomenout propracovaný výklad o publicistickém slohu, dosud v naší stylistice opomíjeném (soustavná pozornost se věnuje prostředkům a postupům tohoto stylu i na mnoha jiných místech knihy).

Třetí kapitola knihy se zabývá slohovou charakteristikou jazykových prostředků, především slohovým rozvrstvením slovní zásoby a lexikální synonymií, ale mnoho místa je věnováno i stylistickým kvalitám v rovině zvukové, tvaroslovné a zvláště syntaktické. Jsou tu vyloženy všechny základní stylistické jevy důležité pro slohovou praxi, a přitom s bohatým příkladovým materiálem. Vhodně a v zhuštěné formě je tu využito starších výzkumů autorů, zvl. Al. Jedličky (např. výklady o charakteristických rysech větné vazby v současné umělecké próze, o univerbizaci a multiverbizaci, o slohových vlastnostech hláskových a tvarových variant atd.).

Bohužel trochu stručná je 4. kapitola, věnovaná stavbě odstavců kapitol. Jednak sem bylo možno přiřadit výklad o stylistice nadvětných útvarů (pro který česká jazykověda vytvořila už dobré teoretické předpoklady v pracích Skaličkových, Benešových, Bečkových a Palkových), jednak bylo možno vlastní tématiku více rozvést a opatřit dalšími příklady (ty jsou jen z umělecké literatury, a to s jednou výjimkou pouze z Fr. Šrámka). Přimlouváme se za to, aby pro další vydání byl tento nepoměr k ostatním [85]částem knihy vyrovnán, už proto, že z praktického hlediska je právě schopnost porozumět stavbě vyšších celků a umění tyto celky pořádat při aktivní slohové činnosti hlavním kamenem úrazu v spisovné slohové praxi, a že by proto právě učitelé, jimž je příručka věnována, měli o této problematice dostat poučení co nejobsáhlejší a nejvšetrannější.

Spolu s kapitolou 2. a 3. vytváří základ celé knihy kapitola pátá, o slohových postupech a útvarech. Její autorka měla situaci usnadněnou a zároveň ztíženou tím, že tu byla postavena před téma už mnohokrát zpracované a zároveň tradičně zpracovávané stylistikou nefunkční. Podařilo se jí vcelku úspěšně podat látku ve shodě s celým zaměřením knížky. Slohové postupy (tj. „způsob pojetí tématu jako celku i jeho jednotlivých složek“) jsou tu vyděleny ve shodě se současnými učebnicemi tři, vyprávěcí, výkladový a popisný, jako zvláštní je připojen slohový postup informační. Kapitola přináší poučení o kombinacích slohových útvarů, o dynamickém a statickém podání obsahu, o nezávislém poměru slohových útvarů a funkčních stylů; pak následuje rozbor jednotlivých útvarů a podútvarů. Tradiční klasifikaci slohových útvarů podlehla autorka jen v části věnované výkladovému postupu, kde tradiční dělení na výklad, pojednání a úvahu už naprosto nestačí přiléhavě postihnout rozmanitou jazykově sdělovací skutečnost.

Probravše obsah knížky, připojíme jednu poznámku. Posláním každé podobné souhrnné práce je vytvořit na základě daného stavu poznání ucelenou soustavu i ukázat nedořešená místa dosavadního poznání. I v Základech české stylistiky se tak zčásti stalo, a to ve výkladech o hovorovém stylu, hovorových prostředcích, hovorové češtině atd. Stále tu podle našeho soudu ještě trvají některé nejasnosti způsobené tím, že se terminologicky užívá adjektiva hovorový pro jevy z různých rovin a různé hodnoty. Je vidět, že ani rozsáhlá diskuse v Slově a slovesnosti z let 1961—63 nepřinesla v těchto věcech úplné jasno a že bude zapotřebí toto téma ještě dále propracovávat.

Máme-li se na závěr vyjádřit o posuzované knížce jako o celku, lze ji přivítat a ocenit včasný čin jejích autorů. Knížka má jako celek dobrý teoretický základ, je přehledně uspořádána, nesložitě a přitom výstižně napsána. Ocenit je třeba i její ukázněnost, přiměřenou práci příručkového rázu, a úplnost, s kterou je látka vyčerpána.[6] Vzhledem k obtížnosti úkolu by bylo neseriózní vytýkat jednotlivé formulace nebo názory, v nichž se recenzent od autorů liší.[7] Bude-li knížka s pochopením přijata kulturní veřejností, zvláště učiteli a novináři, což jí upřímně přejeme, stane se [86]dobrým zdrojem poučení i nástrojem pro zvyšování obecné jazykové kultury češtiny. A zároveň jistě tím, že podala obraz současné české stylistiky, stane se i podnětem k jejímu dalšímu rozvoji.

---

[1] Dvě starší práce s praktickým dosahem, školní slohová čítanka J. Hallera (díl 1., Praha 1934, díl 2., Praha 1936) a velký Úvod do české stylistiky J. V. Bečky (Praha 1948) souvisely s funkční stylistikou jen v jednotlivostech, byvše založeny především na tradiční teorii slohových útvarů a na stylistice jazykových prostředků, kromě toho jsou obě už dlouho téměř nedostupné. Dobrý vliv na slohovou praxi měly Kapitoly z české stylistiky F. Daneše, L. Doležela, K. Hausenblase a F. Váhaly (1. vyd., Praha 1955) a úže, pouze na novinářskou praxi zaměřená knížka M. Jelínka O jazyku a stylu novin (Praha 1957); obě však plnily úlohu přece jen speciální a omezenou. Poučení pro zájemce neodborníky bylo tak možno v jisté úplnosti získat jen v učebnicích pro střední školy.

[2] Vydalo Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1970, 226 s.

[3] Srov. zvl. definice stylu u B. Havránka, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 77 a 64.

[4] Jsou to zvláště výklady Fr. Daneše ve sb. Žurnalistika, ročník 1, č. 4, 1966, s. 132n., a ve sb. Kultura českého jazyka, Liberec, 1969, s. 47n.

[5] Přejímá se tu již zavedená dvojice termínů horizontální a vertikální členění textu, ne příliš šťastná pro svou zavádějící motivaci. Text je v obou případech členěn lineárně a to se projevuje při mluvené realizaci promluvy časovou následností, v grafické podobě zase následností prostorovou danou tradicí naší grafiky psát zleva doprava, shora dolů, a pokud jde o strany textu, otáčet listy zprava doleva.

[6] Autor z pojmoslovného aparátu pražské školy nechal stranou pouze termíny jazyková aktualizace a automatizace; snad se tak stalo proto, že v poválečné jazykovědné stylistice nebyly propracovávány a rozvíjeny.

[7] Připomeneme jen jednu takovou věc, protože se opakuje častěji. Týká se opět „hovorovosti“ — autoři ve shodě se současnou kodifikací chápou jako výrazně hovorové i prostředky, které se už v jazykovém styku chovají jako plně spisovné, tedy neutrální, jako např. kupuju, bez něj atd.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 2, s. 81-86

Předchozí Redakce: PhDr. Eva Milavcová

Následující Jaroslav Porák: Některé otázky češtiny jako cizího jazyka