Konzultátor a postgraduant?

Jaroslav Kuchař

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jazyk se musí vyrovnat se všemi změnami, které život přináší; nebývá to však vždy cesta hladká a jednoduchá a řešení se často nachází jen stěží, nebo se volí cesta různých obchůzek a oklik. Ukažme si to na několika novějších pojmenováních, která souvisejí s novými formami a způsoby výchovy a vzdělávání.

Jako označení základní dvojice účastníků vzdělávací činnosti nám již značně dlouho slouží tradiční pojmenování učitel a žák; jejich obměnu máme i v specializovanějších dvojicích názvů, jako třeba profesor a student, vychovatel a chovanec, anebo přednášející a posluchač atpod. Když se však před nemnoha lety vyvinula taková forma studia, která je spojena s konzultacemi, tj. s odbornými poradami, které vyučující udělují vyučovaným, jazykové vyjádření pro onu dvojici účastníků narazilo na obtíže, které v podstatě trvají dodnes. Výraz konzultant, kterého se v pedagogické praxi užívá, totiž bohužel označuje oba účastníky konzultace, jak toho, kdo se na radu táže, tak i toho, kdo radu poskytuje. A taková nejednoznačnost je pro [53]vyjadřování značně nevýhodná; ne vždy nám totiž celková situace nebo kontext pomůže odhalit, který z členů oné dvojice se výrazem konzultant v daném případě vlastně míní. Byly sice pokusy vyhradit výraz konzultant jen pro učitele — frekvence toho významu je dnes skutečně o něco vyšší, přece jen však i druhý význam slova konzultant, tj. ‚ten, kdo se na radu táže‘, zůstal zachován až dodnes. Kořeny této významové dvojznačnosti jsou totiž hlubší, souvisejí s dvojznačností samého základového slovesa konzultovat a odtud dále vedou až k významově blízké dvojici radit (např. radit někomu) a radit se (tedy radit se s někým). Ve slovese konzultovat jsou totiž spojeny významy obou těchto sloves. Nepomohlo by nám tedy, ani kdybychom utvořili pro onu dvojici nové názvy přímo ze slovesa, třeba konzultující a konzultovaný; i tu by znovu mohly vzniknout nejasnosti, o nichž jsme se již zmínili.

Tak se tedy tento jazykový rozpor, který je pro pedagogy zdrojem častých vyjadřovacích potíží, prozatím vyřešit nepodařilo. Teprve vžijí-li se novější návrhy zavést alespoň pro toho, kdo konzultaci poskytuje, jednoznačný název konzultátor, měli bychom snad polovinu této obtížné jazykové překážky za sebou. Je však zajímavé, že takové návrhy se poprvé objevily již před dvaceti lety, a jak je vidět, byly bezúspěšné.

Se změnami v nových formách vzdělávání souvisí i další jazykový problém. V řadách pracovníků různých vysokoškolských oborů, např. mezi lékaři a učiteli, jsou dnes již tisíce těch, kteří se i po skončení vysokoškolského studia dále vzdělávají, doplňují nebo prohlubují si své znalosti a svou specializaci, aby byli odborně na výši. Dlouho se hledal pro tuto formu studia přiléhavý název, a když se konečně našel — tuším, že to byli nejprve lékaři, kdo s názvem postgraduální[1] studium přišli —, byl i přes své jisté nevýhody tak spontánně přijat, že se téměř okamžitě vžil. Jenže to jsme tehdy ještě netušili, jaké těžkosti budou s tímto názvem v budoucnu spojeny; ty se začínají objevovat až teď, kdy se tato forma studia čím dál více vyhraňuje a osamostatňuje: jak totiž nazvat ony postgraduálně studující (popř. i jejich protějšky, totiž postgraduálně vyučující)? Je zřejmé, že tu s pouhým označením student nevystačíme: tento výraz je tradičně spjat s jistou věkovou kategorií, dodejme mladší, kdežto v postgraduálním studiu jsou zařazeni často lidé zralého věku. Nevyhovuje ani příliš obecný výraz posluchač, který kromě toho obsahuje významový rys — totiž poslouchání — pro toto studium nepříliš typický. Nejčastěji se označují jako účastníci postgraduálního studia (ve zkratce PGS), to je však název nejen nejednoznačný, ale i svou délkou naprosto nepraktický, avšak označit je na druhé straně zase jako postgraduálníky bychom považovali za znevažující.

Novější návrh nazývat tyto postgraduálně studující postgraduanty se zdá nejvýhodnější, i když ani tento výraz není zcela bez vady: jeho poukaz ke slovesu graduovat (SSJČ uvádí jen ve [54]významu ‚udílet gradus‘, nikoli též ‚získat gradus‘) je velmi slabý a od přídavných jmen se výrazy na -ant — s výjimkou emociálně zabarvených řídkých výrazů typu hluchant, slepant — netvoří. Zdá se však, že toto omezení není nepřekročitelné, jak o tom svědčí i novější výraz diplomant, jehož význam sice není dosud ustálen (výraz neuvádí ani SSJČ), který se však významově i formálně opírá rovněž o příd. jméno, a to diplomovaný; diplomant sloužil pak zřejmě jako přímý model pro postgraduanta, i když se ani svým významem věcným, ani slovotvorným neshodují. Diplomant, diplomovaný občan, je ten, kdo získal diplom, naproti tomu postgraduant má být ten, kdo se po získání diplomu dále věnuje postgraduálnímu studiu.

Nelze ovšem nevidět ani jinou motivaci výrazu diplomant, totiž adjektivem diplomní/diplomový, a popř. i jiný věcný význam tohoto slova zvl. v prostředí vysokých škol technického směru, totiž ‚student pracující na diplomní práci (projektu)‘. Dvojice diplomní — diplomant je ovšem dvojici postgraduální — postgraduant značně bližší po stránce formální i významové. Navíc pak výraz diplomant v uvedeném prostředí slouží jako opozitum k výrazu konzultant, s nímž vytváří dvojici typu žák — učitel, o níž jsme mluvili vpředu.

Jak je vidět, nemá to jazyk při zachycování nových skutečností a nových změn v životě příliš lehké. Vždyť jde také — obrazně řečeno — o nástroj v podstatě velmi starobylý, a přesto musí sloužit k vyjádření nejnovějších myšlenek a pojmů.

---

[1] Je zajímavé, že anglický výraz postgraduat, na jehož podkladě naše příd. jméno postgraduální vzniklo, má poněkud jiný význam. Znamená totiž (studium) ‚po dosažení prvního stupně (gradu) vysokoškolského vzdělání‘, tj. stále ještě studium řádné, kdežto u nás jsou myšleny formy tzv. mimořádného studia, tj. zpravidla při zaměstnání.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 1, s. 52-54

Předchozí Břetislav Koudela: Píšeme Český ústřední výbor SSM, nebo český ústřední výbor SSM?

Následující Vladimír Mejstřík: Domácnostní zápalky