Nové odborné názvy v cihlářství

Miroslav Roudný

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nebývalý rozvoj stavební výroby a stavebnictví vůbec v posledních letech má za následek i značný pohyb v terminologii technických oborů, které se stavebnictvím souvisí. Jedním z nich je například obor cihlářský.

V roce 1971 vyšla rozsáhlá Cihlářská názvoslovná příručka.[1] Je to výsledek několikaleté práce odborné terminologické komise a má sloužit jako podklad k vydávání státních názvoslovných norem z oboru cihlářství.

Vedle tradičních, ustálených názvů obsahuje příručka i řadu změn a novinek. Z novějších názvů to jsou především pojmenování součástí strojů, kde se projevuje snaha odstraňovat nevhodné a synonymní názvy a zavádět termíny jednotné. Tak například se tu doporučuje název bubnový podavač místo kruhový podavač, protože podstatnou částí tohoto zařízení je buben, nikoli kruh. Jako náležitý termín se uvádí sousloví etážový kolonový vůz a odmítá se dřívější název Kellerův vozík, protože názvy odvozené od osobních jmen mají pro odborné vyjadřování mnoho nevýhod. Odmítá se rovněž nespisovný výraz rohál stejného významu a odkazuje se do oblasti slangu.

Vedle toho se jeví snaha po unifikaci a zpřesňování i ve zpracování cihlářského názvosloví známého už ze starší doby. Tak se například odmítá název hliník ve významu místa, kde se dobývá cihlářská hlína, protože dnes už zní trochu zastarale, a zavádí se jednotně název hliniště; komise tím sledovala též cíl vyloučit možnost záměny s názvem kovu hliníku. Pro nepřesnou motivaci se nedoporučuje termín kulatá pec, protože nejde o pec podobnou tvarem kouli, a normalizuje se místo něho sousloví okrouhlá pec. Pro přesnější motivaci se též přijímá jednotně název vlnovka (druh krytiny) a odmítá se název esovka (průřez této krytiny připomíná spíše [48]vlnu než písmeno s). Také termín topný kanál se opouští jako nevhodný, protože slovo kanál je v odborném technickém vyjadřování obsazeno mnoha významy, a zavádí se jednotně peciště. Pro dosažení jednotnosti se prosazuje i název vápenatý jíl a odmítá se vápnitý jíl. Komise tak rozhodla proto, že tento jíl obsahuje uhličitan vápenatý. Tato argumentace, stejně jako některá jiná odůvodnění, kterými komise podepřela svá rozhodnutí, není zcela průkazná; mimo jiné též proto, že zde dochází k rozporu s geologickými názvy vápnitá půda a vápnitost půdy. Snad pouze okolnost, že přídavné jméno vápenatý je v uvedené souvislosti v cihlářství častější, než je tomu v názvosloví geologickém, by mohla být uznána za rozhodující. Názvoslovná komise cihlářská neskončí svou činnost po vydání výsledků své dosavadní práce, nýbrž bude názvoslovný vývoj svého oboru sledovat a usměrňovat průběžně.

---

[1] Cihlářská názvoslovná příručka, vypracovala cihlářská názvoslovná komise, kterou řídil ing. Václav Malášek, redakčně zpracoval dr. Karel Jansa, r. 1971 vydalo Oborové středisko vědeckých, technických a ekonomických informací při generálním ředitelství Československých cihlářských závodů v Brně, 236 s.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 1, pp. 47-48

Previous Alena Fiedlerová: K třetímu sešitu Staročeského slovníku

Next Josef Štěpán: Jazyková poradna ve Varšavě