Časopis Naše řeč
en cz

K třetímu sešitu Staročeského slovníku

Alena Fiedlerová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Při četbě Staročeského slovníku je možno se jistě zamýšlet nad nejrůznějšími otázkami týkajícími se slovní zásoby češtiny a jejího vývoje. Mnohé čtenáře např. překvapuje repertoár staročeských lexikálních prostředků, jejich nepříliš velká formální i významová odlišnost od dnešního stavu. Časový odstup mezi dobou staročeskou a dnešní (500—600 let) i nepříznivé historické okolnosti, které do vývoje našeho jazyka zasáhly, projevily se ve skutečnosti v slovní zásobě daleko méně, než bychom očekávali. Svědčí to samozřejmě o vysoké vyspělosti češtiny již v nejstarším stadiu její historické existence. Ale je to zároveň i potvrzením toho, že vývoj slovní zásoby, podobně jako vývoj jazyka vůbec, nejen není příliš prudký, ale není ani nahodilý a libovolný. Uskutečňování nutných změn ve slovní zásobě (zvl. vznik a zánik jejích jednotek) musí totiž — podobně jako je tomu i při změnách v oblasti gramatiky — probíhat tak, aby byla zachována kontinuita ve vývoji ve smyslu nepřetržité schopnosti jazyka sloužit jako prostředek dorozumění.

Na dostatečně různorodém materiále 3. sešitu StčS (hesla násilník—nedobře)[1] se pokusíme konkrétně ukázat složení slovní zásoby stč. období podle původu a povahy jejích lexikálních jednotek a zároveň důležitost jednotlivých typů lexikálních jednotek pro zachování této kontinuity ve vývojovém procesu.

Jako východisko nám poslouží především údaje statistické. — Z celkového počtu 551 hesel obsahuje 3. sešit StčS pouze 8 hesel značkových (nemotivovaných, tj. neodvoditelných v dané době z žádného jiného slova, ale takových, která jsou základem k odvozování slov dalších), tj. náš, nat, náv, ne, nebe, necky, neda a 3 heslová slova původu cizího: nátura, navie, Nažidla. Ve dvou případech se původ neuvádí (natelepati je příbuzné s výrazy dialektickými a nezmař souvisí patrně s mařiti); u dalších sedmi hesel je uveden původ jako sporný, lze však předpokládat, že jde o výrazy odvozené, [44]jejichž motivovanost se mohla tehdy pociťovat více než v době dnešní (nástopník, nástorný, nastražiti, nasva, náton, navščievati, nečánek). Ostatních 531 hesel pak představují výrazy prokazatelně odvozené od doložených (nebo oprávněně předpokládaných) slov značkových (navésti k vésti, náslep k slep, nastoliti k stol) nebo od jejich odvozenin (nasoliti k soliti a to k sól, nástroj k nastrojiti a to zase k strojiti, nebeskost k nebeský a to k nebe, nebijcě k bijcě a to k bíti ap.) a dále slova složená (násilnorodník k násilný a roditi sě, navzchodslunečný k vzchod a slunečný, nebesopravcě k nebe a praviti ap.). Tato skutečnost, ověřená na širším materiále[2] a uvedená do souvislostí se stavem novočeským[3], nejen prokazuje naprostou převahu motivovaných (popisných) jednotek v jazyce, ale i jejich základní důležitost. Tím, že jsou tvořeny kombinací omezeného množství prostředků (základů, předpon, přípon), jejichž význam v širším slova smyslu je všeobecně znám, stávají se právě ony v oblasti slovní zásoby nositeli zmíněné kontinuity.

Sledování vývoje některých slovních čeledí v časovém průřezu nám může tyto souvislosti zajímavě potvrdit. Staročeské příslovce násob vzniklo patrně z předložkového výrazu na sobě a mělo význam ‚na sobě, po sobě, krát‘. Podle staršího způsobu násobení znamenalo vlastně několik stejných částek položených na sobě (dvě stě násob sto tisícuov). Ustáleným postavením za číslovkou se oslabila jeho samostatná platnost a stalo se číslovkovým komponentem (pro číslovky tzv. násobné dvénásob ap.). Zároveň se však stalo základem přídavného jména násobní, násobný a zprostředkovaně i nového příslovce násobně. Ve staré češtině měla tedy tato slovní čeleď tři členy. V Jungmannově slovníku[4] se objevuje již sloveso násobiti a od něho odvozené podstatné jméno násobení a přídavné jméno násobený. Význam těchto výrazů byl rovněž motivován představou ‚klást, skládat něco na sebe‘, užívalo se jich však podle Jungmannova výkladu především o látce, šatu. Sloveso násobiti znamenalo ‚řasit, nabírat‘ (Jungmann: ‚faldovati, falten, plico.‘). Dnešní násobiti ovšem významově navazuje na staročeská adjektiva násobní, násobný, ale motivace je již zcela oslabena. Označuje vlastně takový druh počítání, jehož výsledky jsou totožné s kladením stejných částek na sebe. Tato čeleď byla nově ještě doplněna o další potřebné termíny souvisící s tímto početním úkonem, a to patrně při vytváření české matematické terminologie. Přibyly výrazy násobenec, násobitel, násobek, násobítko, ná[45]sobilka, násobilkový (podle SSJČ). Nejnověji pak vznikají termíny z mladších oborů, a to z elektrotechniky násobič (ve spojení násobič kmitočtu ‚obvody, kterými se násobí napětí‘) a ze strojového počítání násobička ‚část matematického stroje provádějící násobení‘. V průběhu vývoje této čeledi tedy zanikl původní člen, oslabila se nebo zanikla původní motivace a původní tříčlenná čeleď se změnila na jedenáctičlennou.

Příčiny změn ve slovní zásobě jsou značně složité[5] a není smyslem našeho článku se jimi zabývat. Souvisí ovšem do té míry s naší otázkou, že je třeba je mít stále na mysli. Změny v mimojazykové skutečnosti nebo změny v myšlení a vědomostech lidí ap. je možno sledovat také i v rozsahu jednotlivých slovních čeledí. S rozvojem moderní výroby se rozrůstá např. čeleď slovesa nastrojiti (‚připravit, přichystat‘). Východiskem nových výrazů je slovo nástroj, doložené už ve staré češtině i ve svém dnešním významu ‚pomůcka k nějaké činnosti‘. Jungmannův Slovník má z dnes živých odvozenin jen výraz nástrojek (vedle nastrojitel, nástrojnost a nástrojný, nástrojní, které zase zanikly). V SSJČ přibývají však výrazy nástrojárna, nástrojař, nástrojařka, nástrojařský, nástrojařství a nástrojovna. Zaniká příslovce nástrojně ‚strojeně, honosně, zpupně‘ a hromadné nástrojie ‚nástroje‘.

Obrácený poměr v počtu slovních jednotek, totiž jejich úbytek směrem k současné době, ukazuje čeleď slovesa navázati. Zánik výrazů návaz, návuz, návazek, navazadlo a navazač souvisí se zánikem staré zvyklosti navazování drobných předmětů a amuletů na tělo k dosažení kouzelného účinku.

Nápadně se změnil počet členů slovní čeledi slovesa naučiti. Výrazy naučedlnicě, naučedlník, naučitel, naučitelnicě, naučovati, synonymní již ve staré češtině s typem učedlnicě, učedlník, učitel, učiti, jsou postupně těmito odvozeninami plně nahrazeny. Je to příklad odstraňování jevu typického pro starší jazyková stádia, totiž nadměrného vyjadřování téhož pojmu různými slovotvornými typy, který souvisí s menší významovou vyhraněností slovotvorných prostředků. Během vývoje se jazyk takto nadbytečně vzniklých synonym zpravidla zbavuje. Tak u čeledi slovesa následovati se vyskytuje celkem šest výrazů pro význam ‚následovník, stoupenec‘: následač, následník, následovač, následovatel, následovcě, následovník. V dnešním jazyce máme již jen následovatel a následovník; následník dostalo zcela nový význam, totiž ‚kdo následuje po někom v úřadě n. hodnosti‘.

Uvedené příklady představují samozřejmě jen zcela nepatrný zlomek všech možných dokladů, kterými by se dalo ukázat, do jaké míry slovotvorné postupy umožňují vlastně stálý pohyb mezi jednotkami slovní zásoby a zaručují jazyku jeho rozvíjení.

Zcela jinou funkci a osud mají v slovní zásobě slova značková, nemotivovaná (zvl. kořenová, neodvozená). Jejich relativně malý počet není ovšem [46]dokladem jejich malé důležitosti. Naopak většina z nich jsou výrazy často užívané, tvořící jádro slovní zásoby (např. hesla náš, ne, nebe), a jak jsme si na příkladech ukázali, slouží jako základ často velmi bohatého tvoření jednotek motivovaných (např. nebe: v stč. nebenka, neběný, nebesář, nebeskost, nebesky, nebeský, nebesník, nebesný, nebesopravcě, nebesěnín, nebětoč, nebný). Vyskytují se ovšem mezi značkovými slovy i taková, která stojí na okraji slovní zásoby, mají jen velmi omezené užití a ani svými vztahy nejsou — nebo jsou jen zcela omezeně — do ní začleněna (např. slovo náv ‚záhrobí, svět zemřelých, podsvětí‘, vyskytující se ještě v adjektivech návský a návný omezených na spojení návská n. návná kost). Zdrojem doplňování značkových jednotek v jazyce se stávají jednak slova cizí (pro uživatele přejímajícího jazyka nemotivovaná), jednak slova domácí, u nichž dochází k zastření nebo ztrátě motivace (např. uvedené násobiti).

Zvláštní postavení mají v slovní zásobě staré češtiny slova tvořená ojedinělým nebo neobvyklým způsobem (i od známých a běžných základů). Jsou to především výrazy doložené jenom z některých slovníků, na prvním místě z prací Klaretových, např. nástav ‚zástava, záruka za půjčku‘, nasva ‚duchovní přispění zemřelým‘, nasvátnost ‚posvátná oběť, bohoslužba‘, navinovník ‚žalobce‘, návzdora ‚schválnost, něco činěného někomu navzdor‘, nazlobitář ‚zlobivec, kdo se hodně nazlobí‘, názřědlník, názřědlík ‚nějaký kámen se zrcadlícími plochami, snad sádrovec, mariánské sklo‘. Dále sem patří i některé nezdařilé výrazy z překladů biblických textů nebo citátů jako naznámený ‚známý, proslulý, osvědčený‘, nazvěstovati ‚zvěstovat, oznámit‘, nažaltář ‚strunný hudební nástroj drnkací‘. Tyto výrazy zůstaly většinou omezeny jen na jediné užití, nikdy se nestaly trvalou součástí slovní zásoby, podobně jako v pozdější době pokusy Rosovy, Pohlovy, Šimkovy a jiných. Není bez zajímavosti, že staročeští jazykoví novátoři tvořili již také slova zkratková, jak ukazuje např. Klaretův neologismus nasva (zkrácením z nasvátnost).[6] Taková slova se ovšem v jazyce neudržela.

Týž osud postihuje i výrazy s neprůhlednou stavbou, u nichž došlo ke ztrátě motivace, např. zkomolením výslovnosti, a tím i k izolaci. Za pěkný příklad nám poslouží slovo nátbie (též hnátbie) ‚pas na těle, zúžení trupu nad boky‘, které se teprve v souvislosti s jeho zpracováním ve slovníku podařilo uspokojivě objasnit E. Michálkovi.[7] Vykládá jeho původ z nadhbie (srov. nč. ohbí) a řadí je tedy k slovesu hnúti.

Je samozřejmé, že poměr motivovaných a nemotivovaných jednotek se bude v jednotlivých úsecích abecedy měnit. Tam, kde nejsou předponové odvozeniny (např. u písmen b, h, k, l, r, ř a dalších), se patrně procento motivovaných slov o něco sníží. Práce s materiálem StčS nás však pře[47]svědčuje o známé skutečnosti, že v celkovém průměru spočívá rozvíjení slovní zásoby na její motivované složce. S výjimkou přejímání cizích slov se nová nemotivovaná (kořenová) slova v historických dobách nevytvářejí.


[1] Praha 1971. Sešit obsahuje vedle bohatě rozvětvených čeledí různých slovních druhů (substantivních, slovesných, adverbiálních) i hesla izolovaná, vedle výrazů motivovaných i slova značková, cizího původu, etymologicky nejasná ap.

[2] Podobně je tomu i v předcházejících sešitech. Z celkového počtu 1165 hesel úseku abecedy na — násilník je 11 nemotivovaných, 10 cizího původu, u tří se původ neuvádí a u 11 je sporný.

[3] Vzhledem k jinému způsobu zpracování v SSJČ (hnízdování ap.) nelze zde pořídit přesný paralelní součet hesel. Rozhodně je vyšší počet cizích slov (v úseku násilník — nedobře 22 podle SSJČ), ale motivovaná slova zůstávají i zde v naprosté převaze (naopak se zase ve větší míře tvoří odvozeniny i ze slov cizích).

[4] Jos. Jungmann, Slovník česko-německý, 2. díl, Praha 1836.

[5] Podrobně o těchto otázkách pojednává studie I. Němce Vývojové postupy české slovní zásoby, Stud. a práce lingv. 7, Praha 1968.

[6] Srov. Z. Horálková — E. Michálek, Klaretův nožehlák, LF 95, 1972 (v tisku).

[7] E. Michálek, Stč. nadhbie, LF 92, 1969, 52—53. Jinak J. Zubatý, Zden, odden; nádbie?, Studie a články I/1, 292—293.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 1, pp. 43-47

Previous Jana Jančáková: Monografie o brněnské mluvě

Next Miroslav Roudný: Nové odborné názvy v cihlářství