Ještě jednou o velínu

Antonín Tejnor

[Drobnosti]

(pdf)

-

Znovu a znovu čteme v tisku a slyšíme v rozhlase i v televizi slovo velín. Označuje se jím prostor, odkud se řídí provoz některého výrobního závodu nebo jeho části, kde jsou umístěny řídicí a kontrolní přístroje a odkud se vydávají nejrůznější provozní pokyny a příkazy. Mnohokrát jsme už v jazykových koutcích i příručkách upozorňovali na to, že jde o slovo utvořené v rozporu se slovotvornými zákonitostmi spisovné češtiny. Neproduktivní příponou -ín se netvoří obecná místní jména od slovesných základů, ale od základů podstatných jmen a dnes je to jen malá skupina slov označujících místo, kde se chovají nebo jsou ustájena zvířata (ovčín, vepřín, kravín, hřebčín, včelín). Tvořit název místnosti od základu slovesa veleti je tedy neústrojné. I Slovník spisovného jazyka českého označuje slovo velín ve významu ‚stanoviště pro ovládací zařízení‘ jako nevhodné.

Můžeme proto jen uvítat, že tomuto slovu, které se bohužel v technickém odborném vyjadřování i v publicistických projevech už dost rozšířilo, vyhýbá nový návrh Československé státní normy pro centra řízení. V tomto návrhu se rozlišuje: provozní stanoviště (pro ovládání provozního dílu, např. servomotoru), řídicí stanoviště (pro řízení provozní jednotky, např. rozváděče), dozorna (pro řízení provozního souboru, např. vápenky v cementárně), ústřední dozorna (pro řízení provozního celku, např. velké kondenzační elektrárny) a dispečink (pro řízení několika provozních celků, např. tepelných sítí). Jako souborný název se tedy navrhuje termín centrum řízení. Jistě by však bylo vhodnější doporučit v normě název řídicí centrum, protože to odpovídá základní struktuře terminologických sousloví a protože toto spojení se mnohem snáze začleňuje do větného kontextu a v odborných projevech pak nevyvolává dojem slohové neobratnosti. Můžeme to posoudit třeba v tomto souvětí: Souprava pro řízení musí být uspořádána tak, aby umožňovala volbu buď místního, nebo dálkového řízení z centra řízení (… z řídicího centra).

Technici si leckdy stěžují, že se v běžném hovoru nebo v publicistických projevech dále užívá těch názvů, které byly v názvoslovných normách zamítnuty jako nevhodné z hlediska názvoslovných systémů a nahrazeny jinými. Že se tedy nadále užívá názvu dekagram místo deset gramů, názvu vteřina (jako jednotka času) místo sekunda, železo místo ocel, šroub do dřeva místo vrut, uhlohydrát místo cukr, sacharid nebo glycid atd. To je ovšem jiná situace. V neodborných projevech, kde není třeba přesně odlišovat jednotlivé pojmy, každá změna ustáleného názvu proniká jen velmi obtížně. Ale jestliže se názvoslovná norma snaží odstranit neústrojně utvořený název přejatý z technického slangu a zavádí jeho plně spisovnou náhradu, měli by ji především sami technici, a ovšem i novináři a rozhlasoví a televizní pracovníci dodržovat.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 5, s. 278

Předchozí Milena Rulfová: Jste též karavanisté?

Následující Miroslav Roudný: Název pro magnetický záznam obrazu