Časopis Naše řeč
en cz

K symetrii a asymetrii v jazyce

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

Symetrie v jazyce nepřekvapuje. Vyplývá z jeho systémovosti, z faktu, že jazyk je jistým způsobem uspořádaná soustava prostředků. Je dobře známo, že tzv. analogií se odsraňují rušivé účinky změn v nižších jazykových plánech, aby se nerušila symetrie plánů vyšších. Je např. bezpočet příkladů na to, že analogie odstraňuje rušivé účinky hlásko[69]vých změn. Tak se např. vyrovnala starší paradigmatická řada peku pečeš peče … pekou, pec pecme pecte na dnešní hovorové peču pečeš … pečou, peč pečme pečte (v lidové ruštině peku pekëš pekët…, imperativ pekí pekíte je i spisovný). — Ale žádoucí symetrie se vytváří i z prvků od původu různorodých. Tak např. původně zcela odlišně stavěné praslovanské prézenty bǫdǫ bǫdešь bǫde(tь) … na jedné a po-jьdǫ po-jьdešь po-jьde(tь) … na druhé straně se nakonec v obecné češtině vyrovnaly ve dvě velmi blízké souměrné řady tvarů: budu budeš bude … a pudu pudeš pude … Původně nevyrovnaná staročeská předponová řada vendu, sendu, přídu, výdu, najdu, dojdu, zajdu … se později vyrovnala, ať už na spisovné vejdu, sejdu, přijdu, vyjdu, najdu…, či na moravské nářeční vendu, sendu, přindu, vyndu, nandu, dondu atd.

V tomto článku nás budou zajímat problémy nesouměrnosti, asymetrie, v oblasti slovníku. I v oblasti slovotvorby je analogie činitelem prvořadým, slovotvorné prvky se bezděčně napodobují. Podle domácké zkrácené podoby Olda se formovalo starší Jurda (vedle Jura), novější Jarda (vedle Jára, Jarek), Tonda (vedle vzácného Tona a běžnějšího Toník, v hanáčtině Tónek), podobně Venda, Jenda ap., podle Magda i Anda a pak i Manda, Fanda ap. — tj. tvoření domáckých jmen (hypokoristik) na -da, resp. -nda, mající organický podnět jen u malého počtu jmen, vtahovalo do svého okruhu, podle případné dobové módy, stále větší okruh jmen dalších.

To, co je vidět v hojnější míře v oblasti hypokoristických jmen, popř. v podobně afektivní oblasti zdrobnělin (podle organicky vzniklých deminutiv typu kačenka, panenka, peřinka…, okénko, kolínko, písmenko… vznikla analogická moravská deminutiva typu noženka, ručenka…, očenko, masenko ap.) — není neznámo ani v oblasti neutrálních apelativ, a to od pradávna. Uvedu zde známý, obecně přijímaný výklad zakončení adjektiva mrtvý podle živý (pod. v lat. mortuus podle vivus) proti staroindickému mrtáh (řecké brotós ‚smrtelník‘, arménské mard přímo ‚člověk‘). Zde se formálně vyrovnala slova opačného významu, tzv. antonyma; je přirozené, že se vyrovnávají i slova pro pojmy jinak věcně sdružené. Tak se uvádí[1], že se germánský název pro [70]oko (z ide. kořene oku-) přeformoval na aug- podle kořene slova pro ucho, totiž aus-; vznikl tak v gótštině pár augo ‚oko‘, auso ‚ucho‘. V řečtině naopak kořen pro ucho, aus-, se přeformoval na ous- podle kořene oku- pro oko[2].

Asymetričnosti, jakési „výjimky“ na své rovině, bývají udržovány velkou frekvencí slova, která zaručuje stabilitu formy a znemožňuje analogické přetváření, resp. znovuvytváření: indoevropská 3. os. sg. esti se zachovala ve velmi podobné formě v mnoha jazycích doposud. Téměř celoindoevropská[3] je asymetrie mezi tvary os. zájmena „já“ (slov. azъ, lit. aš, lot. es, avest. azэm, stpers. adam, stind. aham, lat. ego, řec. ego, gót. ik[4]) a jeho dalšími pády, které vycházejí z protoindoevropského elementu MA[5].

Z jazyků indoevropských neznají tu pádový supletismus (doplňování jednoho vzoru pády od jiného kořene) jen jazyky keltské[6], kde je i nom. sg. od základu m-, srov. bretoňské me, irské nebo velšské fi ‚já‘. Dnes nelze zjistit, jde-li tu v keltských jazycích o stav původní, spíš je to projev nejstaršího analogického vyrovnávání staré asymetričnosti, vyrovnávání, které právě na areálu původně keltském pokračuje dodneška, srov. francouzské moi ‚já‘ (je je jen morfém 1. os. sg. při časování); cestu snad tu dobře ukazuje anglické lidové it is me proti spisovnému a staršímu it is I.

Tím však nemá být řečeno, že vývoj jde v jazycích vždy jen tím směrem, že by se pozvolna zahlazovaly staré nepravidelnosti a asymetričnosti. V. Polák upozorňuje na uvedeném místě (pozn. 3) na známý opačný jev, na vznik nové supletivnosti u zájmena osoby třetí, kde do nominativu obou čísel vnikl tvar od zájmenného kořene on — proti tvarům od kořene e/i- v pádech ostatních a původně i v nominativu.

A v nářečích máme dost případů na vznik druhotných, sekundárních asymetričností. Uvádím ze svého rodného nářečí tři:

1) Neudržela se v něm, respektive spíš se nevytvořila, symetrická [71]forma ani v tak těsně spjatém asociačním páru, jaký představuje spisovná korelace kolik — tolik. V centrálním hanáckém nářečí zní tento korelační pár kolêk — toli, je tu tedy disonance. Tvar toli je třeba vyvodit z původního tolě, po ztrátě jotace tole, analogickým zdloužením podle některých jiných adverbií tolé, jež nakonec přešlo v toli; kdežto kolêk je řádná střídnice za starší kolik. Hanácké toli ukazuje (spolu s typologicky příbuznými polskými tvary tyle — ile, proti asymetrickému kilka), že je neudržitelná etymologie, která by chtěla vyvozovat kolik nebo tolik z ko-liko, to-liko. Druhý komponent se pokládá za etymologicky totožný se substantivem lico, aby se slovanské ko-likъ dalo srovnat s gótským hva-leiks (německy welch). Ale nesouměrnost je tu stará, existovaly i jinde jak tvary tvořené jen jedinou l-ovou partikulí (srov. např. litevské keli ‚kolik, několik‘), tak tvary s ještě dalším zesílením, další partikulí k-ovou (např. řecké pelíkos ‚jak velký‘). Tato slova jsou, jako naše kolik, deriváty zájmenného tázacího kořene K-[7].

2. Proti rozlišenému hanáckému páru navrch (na otázku kam) a navrchu (na otázku kde) stojí jediné adverbium dule, znamenající jak spisovné dole, tak spisovné dolů; tedy setkáváme se tu se stejnou nerozlišeností, jakou se v hanáčtině vyznačuje samo zájmenné kde, u něhož je ovšem areál bez rozlišení směrové a klidové funkce daleko širší.

3. Konečně proti bezkoncovkovému komparativu (z dnešního hlediska) huř < hůře, stojícímu v jedné řadě s podobnými kratšími komparativy niž/véš, miň/vic nemáme symetrické *lip, odpovídající symetrickému spisovnému páru líp/hůř — nýbrž asymetrické adverbium lepši, které je (neorganicky) homonymní s adjektivem.

Je přirozené, že častější jsou případy, kdy v důsledku sémantické korelace (významové souvztažnosti) formální symetrie vzniká. Ba vzniká někdy i bez sémantického popudu, i když nelze říci, že zcela náhodně. Mám tu na mysli zmíněnou už symetrii ve tvarech dvou nepravidelných sloves, spony a slovesa jít, o kterém mám ve skladbě zmínku, že v intenčních typech jde vázat oves je v jisté korelaci s „resultativními“ typy je vázat oves.[8]

[72]Při delší časové perspektivě vidět někdy cyklický vývoj: prostorové předložky nad, pod a před mají sekundární -d; u předložky před lze ještě přímo zachytit konec procesu, lze ještě zachytit nezesílené prě! přě ve významu a rekci dnešního před (výjimečně i dnešního přes).[9] Dodáním tohoto formantu ovšem byla původní symetrie u základních prostorových předložek porušena, protože máme sice nad/pod, ale před/za. Teprve později vznikla a vzniká v areálu makedobulharském nová symetrie, protože se tu vyvinula, právě pro prostorové funkce, analogicky i forma zad.

Skutečnost asymetrie v jazyce není v nepřekonatelném rozporu s požadavkem a předpokladem jeho systémovosti. Systémovost totiž neznamená lineární pravidelnost — a to ani tehdy ne, když bychom jazyk chápali jako autonomní organismus; ani tam se nesetkáme se systémovostí geometrickou. Ale jazyk nelze — jakožto jev společenský — vůbec ani s organismem srovnávat. Je po své společenské stránce i ergon i energeia, i hotový výtvor i stálá (třebaže často mimovědomní) tvorba a už tím je dán jak fakt asymetričnosti, tak tendence po jejím odstraňování, ale i naopak udržování a vznikání.


[1] Nikoli obecně: Osthoff, Stokes a Zupitza spojují germ. aug- s irským uag ‚Hohle, Grab‘ (asociaci oka s jámou prozrazuje ostatně i řec. of-thalmós, doslova ‚oční důlek‘), Uhlenbeck je spojuje se stind. ohate ‚pozoruje‘. Ale moderní slovníky (Vasmerův, Machkův a pro angličtinu Kleinův) vycházejí z Meilletovy domněnky o obměně oku-v auk- podle aus-, kořene pro ucho.

[2] Srov. O. Szemerényi, Principles of Etymological Research in tne Indo-European Languages (in: II. Fachtagung für indogermanische und allgemeine Sprachwissenschaft, Innsbruck 1962, srov. s. 180).

[3] Je taktéž mimoindoevropská, např. v některých jazycích kavkazských a v jaz. mongolských (V. Polák v rkp. hesla AZЪ pro Etymologický slovník slovanských jazyků).

[4] Ani pro ty tvary není možno najít společnou indoevropskou formu, natož pak když k nim přidáme hetit. ug/uk, alb. u/unë.

[5] Podle A. Erharta, Studien zur indoeuropäischen Morphologie, s. 36, M2A.

[6] Srov. V. Polák v citovaném díle (pozn. 3).

[7] V polském tvaru ile je tu základem relativního zájmena kořen i-, pod. jako máme české, polské, ukrajinské a běloruské jak proti ruskému aj. kak.

[8] Téměř ve všech českých nářečích je zřetelná paralela ve tvarech futura: budu budeš bude…, pudu pudeš pude… V ještědském typu východočeských nářečí existuje i paralela v prézentním su seš (je) seme sete sou, du deš de deme dete dou. A jen v jisté primitivní substituci centrálního nářečí hanáckým interdialektem „městským“ existuje i paralela v l-ových tvarech: bil a šil. Vznikla náhradou centrálního bêl obecným bil, ale zachováním domácího šil (ze staršího šél). Nejčastěji ovšem ten, kdo nahrazuje domácí bêl pomocí bil, nahradí také šil < šél spisovným šel (protože domácí šél z původního šil je nutno nahradit tímto starším a obecně českým šil).

[9] O tom srov. můj článek Další poznámky k metodě etymologizování předložek, Slavia 38, 1969, 181—188.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2-3, s. 68-72

Předchozí Karel Horálek: Jazyk jako systém a norma

Následující Jaromír Bělič: Sedm, sedmnáct, sedmdesát…

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1