Neživotnost jedinců a jednotlivců

Jaroslav Kuchař

[Drobnosti]

(pdf)

-

Dotaz z odborných přírodovědných kruhů, zda je možno podst. jména jedinec a jednotlivec, označují-li neživé věci, rostliny (např. stromy, keře apod.) skloňovat neživotně, nutí nás zamyslet se znovu[1] nad životností a neživotností jmen tohoto typu tvoření.

Nejúplněji jsou jména tvořená příponou -ec (a jejími variantami, např. -ovec, -inec, -atec aj.) popsána v Tvoření slov v češtině 2 (Praha 1967). Jak je patrné např. z tabulek přiložených v tomto díle (s. 750), je přípona -ec jedním z těch prostředků, který má nejvíce slovotvorných funkcí, tvoří se jí jména téměř všech slovotvorných kategorií (ne všude ovšem stejně produktivně). Sledujeme-li pak podrobně rozbor jmen v jednotlivých kategoriích, snadno zjistíme, že jsou tu celkem rovnoměrně zastoupena jak pojmenování bytostí živých, např. jména činitelská typu letec, běžec, jména příslušníků, jako cizinec, Přemyslovec, kantovec, Gruzínec, orientálec, i nejrůzněji motivovaná a zařazená jména z živočišného světa, jako kůrovec, trávec, červec, tetřevec, zvl. produktivní jména nositelů vlastností, např. hlušec, páskovec, vačnatec ap., tak i ve stejné míře pojmenování věcí neživých. Ukázkou uvádíme jména smyčec, bodec, spečenec, dílec, kahanec, praporec, zvěřinec, chudobinec, hořec, ořechovec, granátovec. Každá skupina zahrnuje několik desítek či stovek těchto jmen (hojných zvl. v zoologické a botanické terminologii), přitom je zřejmé, že tu jsou obojí tvary, životné i neživotné, důsledně rozlišeny podle toho, zda jde o jména označující bytosti živé, či neživé (tedy např. 1. p. množ. č. letci, ale smyčce). Jen neživotně, tj. podle vzoru „stroj“, se také skloňují jména dějová, např. štulec, kopanec aj.

Jestliže se dříve (až do tzv. školního vydání Pravidel českého pravopisu v r. 1958) skloňovala i některá jména označující zřejmě věci neživé jen životně, jako např. jména matematických pojmů (dělenec, násobenec, sčítanec aj.), „dopravních“ prostředků (ledoborec, torpédoborec, obrněnec) a rostlin (roubova[55]nec, štěpovanec), mělo to důvod poněkud jiný. Vedlo k tomu poněkud obrazné, metaforické, „zživotňující“ chápání uvedených jmen, jako by šlo o přenesení pojmenování původně životného na věci neživé. V některých případech k tomu přispívala i homonymie: např. část -borec ve složeninách typu ledoborec se vyskytuje i samostatně jako jméno životné, obrněnec původně označoval bojovníka obrněného a teprve značně později i obrněnou loď, vlak nebo vozidlo vůbec.

Novější odborná praxe (jde vesměs o odborné názvy!) si tu však vynutila změnu; pro odborné vyjadřování je totiž metaforické, a tedy poněkud expresívní vyjadřování vždy jistým způsobem na závadu. Tvary neživotné, které plně odpovídají systémovému rozlišení životnosti a neživotnosti a jsou prosty expresívní obraznosti, se v úzu natolik rozmohly, že se staly součástí normy a připustila je i mluvnická kodifikace. U jména obrněnec provedla odlišení obojích tvarů důsledně, u ostatních ponechala prozatím možnost obojího skloňování (viz Slovník spisovného jazyka českého; u hesel roubovanec a štěpovanec však není ve Slovníku údaj o jejich mluvnické životnosti či neživotnosti uveden). Není to sice jednoznačné odlišení, ale kodifikace tu dává výraz skutečnému stavu v jazyce, kde takové jednoznačné odlišení u uvedené skupinky jmen také dosud neexistuje. Některá z uvedených jmen se kromě toho vyskytují i v neodborném užívání, např. v publicistice, a třeba i s poněkud posunutým významem, takže tu expresívní obraznost životných tvarů není tolik na závadu.

Na základě tohoto rozboru můžeme se zamyslet nad otázkou týkající se životnosti či neživotnosti jmen jedinec a jednotlivec. SSJČ vysvětluje jejich lexikální význam v obojím případě jako „jednotlivý člověk“, tedy jen jako pojmenování živé bytosti. Jako odborný název biologický vysvětluje pak výraz jedinec jako ‚tělo organismu uzpůsobené tak, že harmonickou součinností všech složek dovede zachovat a udržet svůj život‘. Je zřejmé, že v tomto odborném užití není biologická podstata substance tak, jak se promítá v jazyce (rozlišování zvířat jako životných a rostlin jako neživotných), zcela jednoznačná a že by tu tedy bylo možno připustit vedle tvarů životných také neživotné, obdobně jako třeba u výrazů bacil, mikrob, korál nebo polyp. Zdá se však, že potřeby odborného vyjadřování nejsou tu dosud zdaleka tak naléhavé jako ve výše uvedených případech (obrněnec aj.), neproniká tu také ono expresívní metaforické pojetí životných tvarů a globální úzus tu zřetelně dává přednost jen tvarům životným (to je patrné např. i ve 4. p. jedn. č., kde spojení „pěstovat jedinec“, „kultivovat jednotlivec“ apod. se vůbec nevyskytují, a to ani v odborné mluvě).

---

[1] O životnosti a neživotnosti jmen viz Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, s. 166n.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 1, s. 54-55

Předchozí Alois Jedlička: Běží to bez zádrhelů

Následující Antonín Tejnor: Display