Místní jména na Moravě a ve Slezsku

Jaromír Spal

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nové zpracování výkladu moravských místních jmen od L. Hosáka a R. Šrámka[1] může být právem označeno jako „dychtivě očekávaná novinka“, přestože mělo předchůdce už v práci Černého-Váši[2] (dále ČV), na svou dobu pozoruhodné. Rozdíl 63 let se však zřejmě jeví na úrovni i rozsahu obou prací. ČV zpracovali jen místní jména v historickém Markrabství moravském, nikoli v opavském a těšínském Slezsku; ta jsou u Hosáka-Šrámka (dále HŠ) zpracována poprvé vůbec. Soubor jmen u ČV byl i jinak neúplný, mnohá nezachytil a zaniklých osad si nevšímal skoro vůbec. HŠ zachycují všechna jména současná a známá jména osad zaniklých, ba opravují často práci Nekudovu[3], do té doby nejlepší soupis zaniklých moravských osad. Je to ovšem tím, že s filologem-toponomastikem R. Šrámkem se spojil přední znalec historického místopisu Moravy Ladislav Hosák; ČV naproti tomu metodu své práce vymezili už podtitulkem: „výklady filologické“. Dnes ovšem víme, že takto omezovat toponomastickou práci není možno, spolehlivého výkladu dosáhneme jen spoluprací vědních oborů, zvláště jazykovědy a dějepisu.

Dílo HŠ se tedy nezabývá jen podobou místního jména, nýbrž jménem určité osady, pečlivě odlišené od osad stejnojmenných a přesně lokalizované způsobem shodným jako v díle Profousově[4] a charakterizované nejdůležitějšími údaji z jejích dějin, zaznamenáním patrocinií apod.; na mnoha místech se pak podařilo Hosákovi identifikovat podle jména nejen zakladatele, ale i lokátory. Tím se ovšem liší práce HŠ od svých předchůdců neobyčejně příznivě.

Proto také není třeba citovat doklady v rozsáhlém kontextu, jak činil Profous; zpravidla se cituje jen jméno samo.[5] Také počtem a úplností dokladů [306]se ovšem HŠ příznivě liší od ČV, kde mnohdy chybějí i doklady nejdůležitější, resp. nejsou uvedeny vůbec, zvláště u obcí novějšího původu. — Jako Profous, tak i HŠ uvádějí vždy u osad původně českých, často i německých, tvar nářeční (1., 4. a 7. pád, odvozené jméno přídavné a obyvatelské). Soustavné uvádění nářeční podoby je při větší diferencovanosti moravských nářečí daleko výraznější, a je velmi dobré, že tu pracoval právě Šrámek, který má dialektologickou erudici. Zjišťovat tyto tvary byla práce obrovská (i když tu pomáhal rozeslaný dotazník), ale vyplatila se. Přinesla některé zajímavé výtěžky filologické, např. u obyvatelských jmen tvoření příponou -ál (Černochál) bez expresívního zabarvení; především však nářeční podoba je spolehlivým ukazatelem staršího hláskového stavu. Výklad se tu tedy opírá o dialektologii, resp. historickou dialektologii, o znalost zcela určitého nářečí; to je značný pokrok proti Profousovi, který v případě hláskových obtíží často uvádí, že jde o podobu nářeční, ale nedokládá, o který dialekt jde.

Ve všech těchto směrech vyniká tedy práce HŠ nejen nad ČV, ale i nad dílo Profousovo; tomu se přibližuje grafickou úpravou, ale mnohem přehledněji třídí postup výkladu do 6 rubrik.

Mít předchůdce je jistá výhoda, protože není třeba razit cestu; ale také nevýhoda, protože se zřetelem k nim je nová práce posuzována. Autoři své výklady svědomitě srovnávají s názory předchůdců zde uvedených i jiných, někde se s nimi shodují, jindy rozcházejí. Že mnoho výkladů je obsaženo už v Profousových Místních jménech v Čechách, je dáno shodnými rysy toponymie české i moravské. Vedle shod jsou tu ovšem i rozdíly: tak se zdá, že moravská toponymie byla silněji pod vlivem německým, prošla pestřejšími osudy, je bohatší jmény obcí zaniklých a ještě více nově založených (to zvláště ve Slezsku) a zejména bohatší případy problematickými. Něco objasnila historie obce, něco nově nalezené doklady (tak např. že Lukovany jsou ze staršího Lochkovany), ale mnohdy přese všechno nezbývá než připustit dvojí i trojí stejně možný výklad, jindy výklad uzavřít poznámkou „nejisté“ a někdy i přiznat, že dosud řešení neznáme. Tím není řečeno, že je nenajdeme v budoucnu, ovšem s některými jmény (Chomýž, Jalubí, Klopina aj.) si asi toponomastikové ještě dlouho budou lámat hlavu.

Snad by nebylo vadilo v práci více uplatnit zřetel k ostatním slovanským jazykům. Není ovšem třeba uvádět všechny i zdánlivé paralely; bez znalosti skutečného jejich původu by to mohlo vést k omylům. Ale slovanská toponymie má tolik rysů shodných, že se vyplatí eventuální paralely prozkoumat.

Tak místní jméno Čertoryje uvádějí HŠ ve shodě s mnoha staršími pokusy jako jméno obyvatelské, je to však patrně „čertova ryje“, jak zřejmě ukazuje jednotné číslo jmen ukrajinských a polských (Čartoryja, Czartoryja; srov. k tomu výklad Stieberův a Zierhofferův[6]). — Baboleky se tu vykládají v sou[307]hlase s ČV z lidového babulky — housátka. Doklady však mají vesměs -e-, dva dokonce[7] podobu Baboleky. Je to jméno původně přezdívkové: obyvatelé se lekali jako baby. — U jména Děhylov připomínám, že polské dzięgiel ‚angelica‘ má u Brücknera[8] také podobu dzięgil (příp. -yl). — U jména Havraníky staré doklady jasně vedou ke tvaru *Koberníky (podrobný výklad se pokusím podat jinde). — Hrobí asi nesouvisí se skutečnými hroby, nýbrž s významem „příkop“. — Jaktař má nejstarší doklad Jectare, tedy obyvatelské jméno *Jektaře z kořene, který je ve staročeském jěktati ‚křičet, naříkat‘[9]. Doklady ukazují, že u tohoto jména se jako jinde na Moravě výsledky přehlásky ruší, srov. Šrámkův výklad jmen Jančí a Jasenice, resp. podobu dokladů u Jalubí! Tedy *Jektaře — ‚ves lidí naříkajících‘, srov. Bohukaly aj. — Korolupy u Moravských Budějovic mají staré doklady vesměs v podobě Chrlupy nebo Chrlopy, podobu Korolupy máme poprvé zapsánu až r. 1924! Srov. s tím ukrajinské Chorlupy u Volynska a polské Charłupia (dvojí, dolož. už 1412); polské charłupy — „neduživý“ (tomu odpovídá české náslovní chr-). — Korouhvice se vykládá „podle délky připomínající korouhev“; to není příliš pravděpodobné, uvážíme-li, jak ztroskotaly Profousovy výklady pojmenováním „podle tvaru“ např. u jména Korouhev[10] a Prapořiště.[11] — Podobně to asi bude se jménem Ledvice (místo podoby „ledviny“). — Kotlasy mají snad původ německý, jak ukazují staré doklady[12]: Kothlack — ‚blátivá kaluž‘, srov. s tím i výklad jména Kotrflek v HŠ. — U jména Kuroslepy je snad spíše nedopatřením výklad „obyvatelé zabíjeli slepice“ (to je u jména Kuromrtvy). Jde tu o lidi postižené tzv. kuří slepotou, špatným viděním za soumraku z nedostatku jistých látek. Srov. k tomu Brücknera (cit. d. 282), kde se uvádí též polské kuroślep = anagallis, druh prvosenky, užívaný jako lék proti této chorobě.

Těchto několik poznámek, uvádějících jiné možné řešení, naprosto nesnižuje cenu této práce, která má právě v části výkladové mnoho nového a zajímavého (Jeseník, Hostišová, Hrozenkov, Klobuky), vysvětluje značné rozdíly mezi podobou původní a dnešní (Břevenec > Hříbčinec, Skorošov > Kolnovice, Krumvíř z grüne Wiese). Poslední příklad ukazuje, že v práci jsou též — a to silně — zastoupeny výklady germanistické; substituční vztahy [308]česko-německé a německo-české se tu podrobně probírají (Brňany, Brníčko, Komořany) a vedou k objevení původní podoby: Heršpice je vlastně zněmčená podoba českého *Jarošovice, něm. název Bílovce Wagstadt je z Vokstadt. Velká Bíteš se jmenuje německy Heinrichs („Jindřichov“): zde zase přistupuje výklad historický, zjišťující, že tu jde patrně o jméno údělného knížete Jindřicha Vladislava.

V úvodu práce jsou uvedeny zásady postupu, přehled literatury, pramenů i dějin výzkumů a připojena je i mapka orientační sítě. Nebylo tedy opomenuto nic, co patří k požadavkům moderní toponomastiky. Do dvou let má být vydán díl druhý a práci bude uzavírat díl třetí, obsahující výklad soustavy jmen; systémový pohled je ovšem — na rozdíl od Profouse — uplatňován v celém díle. Pak budou prozkoumána místní jména na celém území Čech a Moravy; tím se dostane chystanému slovanskému onomastickému atlasu významného pramene a české vědě nového reprezentativního díla.

---

[1] Ladislav Hosák - Rudolf Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku, díl I, A-L, nakl. Academia, Praha 1970, s. 573 + mapka, cena 80 Kčs.

[2] František Černý - Pavel Váša, Moravská jména místní. Výklady filologické, Brno 1907.

[3] Vladimír Nekuda, Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu, Brno 1961.

[4] Antonín Profous, Místní jména v Čechách I—IV, Praha 1947—1957, IV. díl část. zpracoval J. Svoboda, V. díl, Praha 1960, zpracovali J. Svoboda a Vl. Šmilauer.

[5] Je to ovšem umožněno tím, že kontext lze nalézt v Hosákově Historickém místopise země Moravskoslezské.

[6] Zdzisław Stieber, Toponomastyka Łemkowszczyzny, Łódž 1948. — Karel Zierhoffer, Nazwy miejscowe pólnocnego Mazowsza, Wrocław 1957.

[7] Je to v brněnských zemských deskách — ZDB II 183 k r. 1525 a t. 206 k r. 1531. (HŠ neuvádějí.)

[8] Aleksander Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, přetisk Warszawa 1970.

[9] Jan Gebauer, Slovník staročeský I, A—J, II. vyd., Praha 1970, s. 624. — Přehláska v této poloze se běžně považuje za nenáležitou; podle teorie Komárkovy (Hist. mluvnice česká) však je před -k- náležitá.

[10] Vladimír Šmilauer v Prof. V, s. 205 (viz pozn. 4).

[11] Jaromír Spal, Prapořiště, sb. Onomastické práce I, Praha 1966, s. 75—78.

[12] Chothloken k r. 1349; dále Kotlach CDM 210 a Kothloch t. 228, obojí k r. 1353. (HŠ neuvádějí.)

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 5, pp. 305-308

Previous Pavel Vašák: Česká příjmení statisticky

Next Josef Vintr: Staročeská právní terminologie do doby Husovy