Časopis Naše řeč
en cz

Jazykovědná problematika RKZ

Adolf Kamiš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

K stopadesátému výročí „objevení“ RKZ vydalo Národní muzeum sborník,[1] jehož první díl si klade za úkol v zásadě zrekapitulovat, utřídit, popř. doplnit některými novými poznatky veškerý kritický materiál, k němuž dospěly společenské vědy v průběhu bojů o pravost RKZ. Je přirozeně těžko říci dnes k problematice RKZ něco podstatně nového, většina poznatků a názorů byla vyslovena v dlouhotrvající diskusi.

V druhém díle budou shrnuty výsledky chemického a fyzikálního šetření, jež provedl kolektiv pracovníků Kriminalistického ústavu Federální kriminální ústředny v Praze. Přírodní vědy mají tam vyslovit závěr k otázce pravosti RKZ, neboť starší výsledky chemického rozboru vyznívaly pro obranu příznivě.

Pro autory studií je rukopisný boj ukončen, proto není sborník zaměřen polemicky. Pro vědu přestala být otázka pravosti RKZ aktuální, přesto však Rukopisy nezmizely z okruhu jejího zájmu. RKZ zůstávají nadále básnickým dílem národního obrození a je třeba zabývat se vším tím, co svou existencí vyvolaly.

Kromě jiného nutno hodnotit jejich velký význam buditelský až do padesátých let minulého století; přispěly k vzestupu národního sebevědomí, jak ukazuje J. Kočí v studii Spory o Rukopisy v české společnosti.

V další studii (O Rukopisech po stránce paleografické) formuluje Zd. Fiala stanovisko dnešní paleografie (dnes je schopna u normálních rukopisů určit stáří s přesností plus minus 30 let), že RKZ mohly být napsány nejdříve koncem 17. stol. a že jsou oba psány jedním a týmž písařem. M. Otruba a M. Řepková (Literárněvědná kritika RKZ) zdůrazňují, že dnešní literární věda klade RKZ do kontextu literatury národního obrození, nikoli do kontextu literatury středověké. J. Mezník (Rukopisy z hlediska historie) hodnotí bohatou literaturu historickou, neboť RKZ byly od svého objevení středem zájmu historiků (J. Dobrovský, P. J. Šafařík, Frant. Palacký aj.). Vl. Procházka (Rukopisy a právní historie) poukazuje na [166]idealizované názory v RZ na politickou organizaci a společenské zřízení jeho údajného původu z 10. století.

Náš zájem patří nejrozsáhlejší studii Jazykovědná problematika RKZ od M. Komárka. Lingvistika byla od počátku jedním z nejpovolanějších oborů, které měly řešit otázku pravosti RKZ. Od původního názoru na jazyk RKZ, podle něhož byly pokládány za základní pramen k dějinám českého jazyka, dochází k jejich odmítnutí v 80. letech min. století. M. Komárek připomíná, že v zásadě platí i dnes starší kritiky A. Vaška a především pak J. Gebauera. Jejich názorům spolu s názory V. Flajšhanse věnuje systematickou pozornost.

J. Gebauer mohl v 80. letech na základě znalostí vývoje jazyka už posoudit pravost RKZ po stránce hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické, lexikální, částečně i stylové. Chyběly však tehdy ještě práce dialeiktologické, proto mohli obránci RKZ namítat, že Gebauer měří jazyk RKZ svou představou „normální staré češtiny“.

Za nejzranitelnější místo v Gebauerově kritice pokládá Komárek, že na důkaz nepravosti RKZ vychází Gebauer na prvním místě z tzv. koincidencí, tj. shod především s Hankou, s jeho názory na starou češtinu v Uvedení k edici Starobylé skládanie, dále ze shod a omylů Hankových vydání staročeských textů, nikoli z neshody se staročeštinou.

M. Komárek se soustřeďuje na určitý okruh námitek, které pokládá za základní a rozhodující svědectví proti pravosti RKZ; jsou to především:

1. Nápadně velká frekvence jmenných tvarů přídavných jmen v přívlastku (případy jako les temen působí zvláště pro RK nevěrohodně).

2. Velká převaha příslovcí na -o (-o 80 %, -e 20 %; E. Smetánka v pravých stč. památkách dokládá asi 5 % na -o, 89 % -ě, zbytek kolísání).

3. Složeniny, zvláště adjektivní, jako např. bělostvúcí, pravdodatný, strebronosný atd.; v pravých textech ze 14.—15. stol. nenajdeme takovou frekvenci, složeniny tohoto typu jsou hojné až v obrozenské literatuře 19. století.

4. Jako slučovací spojky se užívá i, kdežto a jen ojediněle. V RKZ se neužívá odporovacích spojek ale, (a)však, běžných i v staročeštině, ale výhradně odporovacího a.

5. Ukazovací zájmeno sen má v RKZ význam ‚ten‘ (v stč. obvykle ‚tento‘). Kromě toho je nápadná jeho velká frekvence (více než 30 dokladů v RKZ); v stč. je už poměrně vzácné, obyčejně bývá omezeno na určitá slovní spojení, postupně mizí.

6. Nesprávná podoba zájmena co v 1. a 4. sg. če (RZ píše ce, RK cíe).

7.—8. Tvar 2. os. jedn. čísla porn. slovesa podmiňovacího způsobu bysi (v RK 3x); staročeština má jen by — Tvar 2. sg. préz. mútiši, chceši apod. místo stč. tvaru na .

9. V slovech jmě, jmieti se podle potřeb verše čtou jejich tvary jm-, nebo [167]im-; je to asi pod vlivem mylných názorů oborozenských (Dobrovský se domníval, že výslovnost (j)im- byla původní, z ní se vyvinula výslovnost jm- a nakonec m-; tento názor se objevuje ještě v starších pracích Gebauenových).

10. Odchylky od běžného úzu vokalizace předložek, jako např. ote pracha, se skály, ke hradu ap., naproti tomu ot všech atp.; staročeština dochovávala obvykle stav, který vznikl pravidelnou vokalizací jeru. — Předložka ku se vedle případů shodných se stč. územ, jaiko např. ku Praze, ku potoku ap., klade i v případech jako ku hradu atp. — Předl. u se užívá v rozporu se stč. územ i v případech jiných než před retnicemi, jako např. u hrad, u kamenný hrádek, dokonce i v případě u vše údy (podoba u v stč. nekonkurovala podobě ve, nýbrž nevokalizované podobě v).

11. Odchylky v užívání předložek. Gebauer vytýká vazbu hnáti koho po sobě s význ. ‚hnát před sebou‘. — Předl. vz se užívá ve významu ‚nahoře‘ (stč. jen význam směrový ‚nahoru‘); kromě toho byla předl. vz na ústupu, patrně jediným živým významem bylo v této době ‚proti‘ (vz vodu); v RKZ jsou i případy s významem směrovým ‚na‘ (vz rúčie koně — stč. by zde měla předložku na). — Předl. v se 4. p. je v RKZ příliš často; v stč. ustupuje už spojení s předl. do. — Předložky dle se užívá ve významu místním, na což nejsou v stč. památkách žádné bezpečné doklady.

12. Odchylky od pravidelného tvoření tvarů slovesných časů, zvl. aoristu a imperfekta, dále neobvyklý rozsah prézentu historického a nahodilé střídání časů v bezprostřední textové souvislosti. Užívání násobených sloves typu chodívati, jež v stč. ještě nebyla.

13. Výskyt rusismů; už A. Vašek ukázal např. na slova bodrost, plzný, stenati aj. Komárek upozorňuje zvlášť na spojení ľud sbierati stanú (odpovídá ruskému on stal govoriť, ‚začal mluvit‘);v ruštině se šíří teprve v 15. až 16. stol.

14. Vedle množství starobylých vlastních jmen osobních zůstávají i po nových výzkumech J. Svobody problematická jména Lumír, Střebor, Kruvoj, Zbyhoň, velmi pochybná jsou Šťáhlav a Tetva.

15. Shody jazyka a stylu RKZ s obrozenskými díly vydanými před r. 1817 (s A. Puchmajerem, J. Nejedlým, s překlady Jungmannovými ap.).

Z dalších námitek, pokud jde o jevy hláskové, poukázal Gebauer zvláště na jotaci (tu možno hodnotit jen v RK); v RK zjistil asi 400 odchylek od správného psaní jotace. Stav, který je v RK, mohl by ukazovat nanejvýš do 15. stol.

Z jiných hláskových změn je nenáležité užívání ie místo í v RK, např. uzřieš atp.

Pravopisná soustava RK vznikla archaizací běžného typu pravopisné soustavy 14. stol., ale v některých bodech tuto archaizaci přehnala. Pravopis [168]RZ jde v archaizaci přirozeně ještě dále než RK, jak to ostatně přísluší památce údajně z 10. století.

M. Komárek pak připojuje ještě poznámky, které si všímají důležitějších jednotlivostí, zejména těch, na něž se nedostalo v souborných kapitolách.

Na studii Komárkově nutno hodnotit především veliké úsilí, jež bylo třeba věnovat prozkoumání a kritickému zhodnocení velikého množství argumentů, které byly v dlouholeté diskusi o pravost RKZ vysloveny, a vybrat vše, co je ještě dnes platné.

Těmito klady se vyznačují i ostatní shora uvedené studie. I ony zkoumají, třídí výsledky a snaží se odlišit podstatné od nepodstatného z materiálu, který je rozptýlen v rozsáhlé literatuře o RKZ.

Na sborníku je záslužné i to, že přináší nové vydání RKZ, a to v druhém svazku (paleografický přepis pořídil J. Kašpar), dále bibliografii všech vydání i překladů RKZ a velmi bohatý soupis literatury, jež se zabývá Rukopisy. Tento soupis, v němž ovšem musil být proveden určitý výběr, zahrnuje literaturu vyšlou do konce r. 1967.


[1] Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání, Praha 1969, 420 s.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 3, s. 165-168

Předchozí Zdeňka Sochová: K filmovému dabingu

Následující Alena Fiedlerová: Nové vydání Gebauerova Slovníku staročeského