Psaní názvů států a zemí

Alexandr Stich

[Short articles]

(pdf)

-

Státní útvary mívají v jazyce dvojí pojmenování, jednak pojmenování oficiální, víceslovné (např. Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Alžírská demokratická lidová republika atd.), jednak pojmenování neoficiální, ponejvíce jednoslovné (Francie, Bulharsko), někdy dvouslovné (Sovětský svaz, Velká Británie). Tato neoficiální pojmenování jsou vesměs slova přejatá (kromě jména Německo a Nizozemí, vzniklého překladem z holandského Nederlandu) a většinou vycházejí z neoficiálních pojmenování v příslušných jazycích (kromě jmen jako Rakousko, Finsko, Albánie, Řecko a za[125]staralého Vlachy, Vlašsko apod.).[1] Přesto se však cítí jako plně zdomácnělá součást české slovní zásoby, a proto mohou mít i podobu hláskově pozměněnou (např. Španělsko proti Espaňa), mívají též české slovotvorné přípony (Finsko, Maďarsko, Alžírsko - vedle Alžír) nebo aspoň domácí, český soubor koncovek (jak je tomu v archaickém typu Švýcary, Uhry, Rakousy, atd.). Odrazem toho je, že se tato jména zhusta počešťují i pravopisně, např. se v nich označuje délka (Itálie, Albánie) a hlásky se zachycují způsobem obvyklým v češtině (např. Pravidla českého pravopisu mají pouze Kostarika, český grafém ň se objevuje v přizpůsobených podobách Keňa, Ňasa). Z podnětu zeměpisců schválila nyní pravopisná komise dubletní počeštěné psaní u dalších tří názvů latinsko-amerických států; vedle staršího Nicaragua, Portorico a Ecuador je možno psát i Nikaragua, Portoriko a Ekvádor. Jisté rozpaky byly kolem počeštěného psaní třetího z těchto názvů. Ve španělštině se totiž vyslovuje [ekuador], s krátkým a a s přízvukem na poslední slabice. Nakonec se však řešení opřelo o zásadu, že v těch případech, kdy se v češtině ustálila výslovnost odchylná od výslovnosti ve výchozím jazyce, rozhoduje při počešťování grafické podoby těchto pojmenování ustálená spisovná výslovnost přejímajícího jazyka, a ta je v našem případě jasně [ekvádor]; tuto výslovnost zaznamenávají i kodifikační příručky (viz Pravidla českého pravopisu a Slovník spisovného jazyka českého).

Stejně tak lze psát vedle pojmenování ostrova Martinique i počeštěné Martinik (podle podoby Mosambik, kodifikované v Pravidlech i v SSJČ).

Lze tedy shrnout, že počešťování neoficiálních názvů států a názvů zemí je proces plynule probíhající. Zůstává jím zatím nedotčena, pokud jde o pravopis nou podobu, pouze skupina názvů s dvojicí písmen gu (vyslovovanou [gv] — Guatemala, Guayana, Guinea, Paraguay, Uruguay), dále skupina názvů podržujících dosud w (Botswana, Malawi, Rwanda a Tchaj-wan) a ojedinělý název Chile (např. italština už tento název pravopisně přizpůsobila své grafické soustavě a píše Cile; ve slovenštině je tento proces v půli cesty: podržuje se původní podoba Chile, ale odvozeniny Číľan, čílsky mají č). Bylo by tedy třeba uvážit, zda by i v těchto případech, které jsou pravopisnými výjimkami ve významové skupině neoficiálních názvů států a zemí, nebylo záhodno zavést pravopisné dublety.

---

[1] Tato jména nesouvisí se současným neoficiálním pojmenováním ve státním jazyce dané země — Rakousko je pojmenováno v češtině asi podle jména hradu na rakousko-moravské hranici, které dnes zní Raabs; Finsko — proti finskému Suomi — je v češtině pojmenováno podle švédského názvu Finland, Albánie — proti albánskému Shqipërísë [vysl. šťiparísa] — je původem jméno latinské, Řecko — proti novořeckému Ellas — je převzato z latinského Graecia a naše Vlašsko, Vlachy se složitou cestou jazykovou i věcnou vyvinulo z pojmenování keltského kmene Volků).

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 2, pp. 124-125

Previous Antonín Tejnor: Novináři, pište česky…

Next Běla Poštolková: Nová pojmenování z výrobních značek