Časopis Naše řeč
en cz

O výrazech zesilovacích, vzniklých otřením významu

Václav Ertl

[Articles]

(pdf)

-

Chce-li Pražan, mluvící nářečím našich boulevardů, říci, že je do své dámy až po uši zamilován, řekne, že ji má děsně rád, že se mu děsně líbí, protože má děsně krásné oči. Kdybychom vážili jeho slova na jemných vážkách, musili bychom usouditi, že jeho láska i krása jeho vyvolené má do sebe něco hrůzostrašného, něco vzbuzujícího děs a bázeň. Ale to bychom našemu Pražanovi rozuměli špatně; v jeho slovníce pozbyla slova děsný a děsně svého vlastního a původního významu, stala se mu prostým označením míry, načisto vzdáleným všeho děsu a hrůzy, zcela nevinnými synonymy slov velmi, nadmíru, tuze a p. Jejich o něco staršími blíženci jsou slova strašný a strašně; i těch se užívalo (a namnoze dosud užívá) v témž otřelém významu, a teprve když se i ve svém otřelém významu otřela a pozbyla svého počátečního významu silně vzmocňovacího, poohlédl se pražský argot zase po silnějším prostředku a našel si jej v slově děsný.

Slova děsný a strašný v tomto významu, t. j. na označení neobyčejně značné míry nějakého děje nebo vlastnosti, nejsou příliš stará a naše slovníky jich v tom významu ještě ani nezaznamenávají. A nechybíme asi daleko od pravdy, vyslovíme-li domněnku, že jsou v pražském nářečí jen odleskem slov schrecklich nebo schauderhaft, jichž se v německém hovoru užívá týmž způsobem.

Ale máme taková slova otřelá i ve svém jazyce, a to v jazyce lidovém i starším, kde cizí vliv je vyloučen. Je to především slovo hrůza a jeho odvozeniny hrozný, hrozně a p. Ve Štěpánkově hře Obležení Prahy od Švejdů (Divadlo od F. N. Štěpánka I, 23) prodává Boženka Bartošovic švejdskému desátníkovi Jodokovi vejce, a když se podivuje jejich velikosti, vysvětluje: »Já mám dvě slepice hrozné s velkýma chocholkama a ty mně tak pěkných vajec nanášejí.« Jistě nemyslí, že ty její slepice někomu nahánějí hrůzu, chce jen říci, že vejce jsou od neobyčejně velkých slepic a proto jsou tak velká. A v tom významu užíváme slov hrozný, hrůza atd. velmi často. Říkáme, že tam byla hrůza lidí, že je letos hrůza ovoce, že někdo má hrůzu peněz, že má z toho hroznou radost, že mezi tím a tím je hrozný rozdíl a že by se hrozně mýlil, kdo by to neviděl, ba ještě nadsazujeme, říkajíce hrozitánský člověk atp.

[138]Slovo hrozný pozbylo tu vesměs svého vlastního významu = budící hrůzu a znamená nám prostě tolik co tuze veliký, neobyčejně veliký, a význam ten se pak přenesl i na podst. jméno hrůza, které skleslo rovněž v pouhé příslovce kolikosti asi téhož významu jako slovo spousta, prošlé podobným vývojem. Toto otírání původního významu, nahrazování jeho barvy pouhým valeurem, jest v dějinách slov zjevem velmi častým a vede k tomu, že užíváme mnohých slov, jejich vlastního významu si nejsouce ani vědomi. Bere počátek z případů indiferentních, t. j. takových, kde slovo, o něž běží, může býti bráno i ve významu vlastním i ve významu otřelém. Řeknu-li o někom, že vypadal hrozně, nelze rozuměti slovu hrozně jinak než v jeho vlastním významu, t. j. tak, že šla z něho hrůza. Ale už ve větách »hrozně se ho zděsil, hrozně jsem se lekl, hrozně klel« atp. je poměr poněkud jiný: i zde ovšem má slovo hrozně svůj význam vlastní »tak se zděsil, až ho hrůza obešla« atd., ale cítíme, že je ho tu užito poněkud pleonasticky, nadbytečně, protože představa hrůzy, leknutí, děsu je již vyjádřena v slovese; přidané příslovce (hrozně) nepřináší tedy vlastně představy nové, nýbrž představu slovesem vyjádřenou jen zesiluje, vzmocňuje asi tak, jako kdybychom místo něho položili příslovce velmi, tuze, náramně atp. Opakuje-li se takové slovo v takovém spojení, na př. »hrozně se poděsil«, často, utkví a utvrdí se tento jeho nevlastní, odbarvený význam tou měrou, že se pak slova takového může užíti ke vzmocňování i jiných představ, někdy dokonce protichůdných. A tak z výrazů »hrozně se poděsil« = tuze se poděsil bere se podnět i k výrazům »hrozně jsem se potěšil« = tuze jsem se potěšil. Souznačným výrazem takto otřelého slova hrozný bývá v ústech lidu i slovo ukrutný; ukrutná radost, ukrutný hlad, ukrutánský nesmysl je totéž co (tuze) veliká radost atd. Stejným způsobem vtištěna byla v platnost zesilovacích výrazů, zvl. příslovcí, v němčině slova schrecklich, furchtbar, entsetzlich (a jejich české odnože strašně, děsně), franc. terriblement a j.

Zajímavo je při tom, že jsou to zpravidla výrazy pro nepříjemné stavy a pocity duševní, jichž se takto odbarvených a citového obsahu (hrůzy, strachu a p.) zbavených užívá k zesilování; zřídka se užívá výrazů, pro city příjemné, patrně pro jejich menší účinnost. Jde tedy zpravidla o silná slova, vzrušující, otřásající; proto také v jazyce obecném vítaným materiálem pro výrazy zesilovací jsou výrazy proklínací ať v plné, ať v hláskově ohlazené a ochočené formě. Ze »zatraceného zlosyna«, kde slovo zatracený stupňuje, podržujíc ještě svůj vlastní odsuzující, proklínavý význam, vyvíjejí se pak výrazy jako »ten člověk má zatracené štěstí (= pořádné, neobyčejné), to je zatrápeně smělý člověk, ten [139]to umí safraportsky pěkně nabírat, to je mordský chlapík, mordiantský kus chleba« atd., v nichž ve všech značí tato slova jen značnou míru toho, k čemu se vztahují. Tak je tomu zajisté i ve výrazech »po čertech hezký chlapík« (=tuze hezký), »pekelná radost« (= tuze veliká radost) a p., jejichž východiště třeba hledati ve výrazech opačných »po čertech škaredý, pekelná bolest«, kde výrazy určovací i slovo určené byly ve shodě.

Výrazů, které by znamenaly příjemné dojmy (jako je v něm. herzlich dumm), se za výrazy vzmocňovací a zesilovací zřídka užívá z důvodů již uvedených. Za to bohatým zdrojem jsou výrazy pro pořádek, slušnost, náležitost a p., u nichž stírání vlastního významu a pokles v pouhé bezbarvé označení kvantity je i tím usnadňován, že jich možno užíti ironicky i tam, kde se smysl určeného slova jejich vlastnímu významu příčí. Řekneme-li o někom, že pořádně pracuje, znamená to, že pracuje podle řádu, jak to řád, slušnost káže, při čemž nám ovšem tane na mysli představa, že pracuje dost, mnoho. Ještě více vystupuje tato mimovolně přidružená představa, která ve významu slova pořádně vlastně vůbec obsažena není, řekneme-li o někom, že se pořádně nachmelil; ani tu nevybočujeme ještě docela z významové oblasti slova pořádně, ale představa řádu ustupuje v tomto ironickém spojení ještě více do pozadí a představa míry nabývá převahy. Z takových a podobných spojení ustaluje se pak možnost, užíti slov pořádný, pořádně i tam, kde o pořádek ani vážně ani ironicky neběží a kde jde jen o označení míry. A říkáme pak na př., že se pořádně zablesklo, že je někdo pořádně hloupý, že je venku pořádný mráz, že si někdo vzal na cestu pořádnou sukovici a p.

Podobným způsobem, ač s významem značně slabším, užívá se u nás někdy slov slušný, slušně, na př. slušný liják, slušně veliký; ale v těchto výrazech, lidové mluvě hrubě neznámých, spíše bude hledati vliv podobných rčení německých než vývoj domácí.

Výraz domácí a slovu pořádně také významově bližší jest výraz »jak se patří«, věta, která se nejen významově otřela v témž smyslu jako pořádně, ale která se otírá zároveň i formálně, klesajíc ve větě na poloviční příslovce nebo přídavné jméno; jako říkáme a slýcháme »dnes mám pořádný hlad« a p., říkáme v témž významu, s týmž slovním pořádkem a rytmickým spádem také »dnes mám jak se patří hlad,[1] dnes jsem jak se patří (jak náleží) vymrzl« a p. Sem možno počítati i slovo hezký ve výrazech toho způsobu jako »hezký kus cesty, hezky daleko« a p., k nimž průpravou byly zase výrazy indiferentní, jako »hezky urostlý« (t. j. [140]pěkně i velmi), kde představa krásy byla obsažena již ve slově určeném. I souznačného slova pěkný se v tom smyslu užívá, byť ne tak často a obecně: »zahospodařil si pěkné peníze (= velmi mnoho peněz), letos može byt pěkneho ovoca (Bart., Dial. sl. 286). na pěkno ho zabil (= docela), na pěkno nic nemá« (tamtéž.)

Stejným způsobem jako u předcházejících výrazů vyvinul se význam vzmocňovací i u slova notný, notně, jehož význam vlastní a původní upadl vůbec v zapomenutí. Notný je (podle výkladu Zubatého ve Sbor. fil. III, 196) tolik co podle not; zpívati notně, notné zpívání je zpívání z not, tedy náležité, pořádné. A v tomto rozšířeném významu je základ pro další vývoj významu slova notný týmž směrem, jakým se vyvíjelo i slovo pořádný. Ve výrazech »notný kus práce, notně někomu vypráskati« ap. cítíme všude synonymum slova pořádný, snad jen o nějaký stupeň silnější.

Vývoj od významu vlastního k významu otřelému, t. j. k platnosti pouhého určení míry, nepostoupil u všech těchto uvedených slov stejně daleko. Mimo jediné slovo notný udržel se význam původní, vlastní vedle otřelého u všech slov výše uvedených: můžeme říci i pořádný člověk s významem vlastním, i pořádný klacek s významem prostě zveličovacím. Ale i v tom bývají odstíny podle toho, jak se ve významu otřelém pociťuje význam vlastní více nebo méně. Můžeme říci »to je pořádná lež, pořádný lotr«, t. j. užíti slova pořádný v jeho otřelém významu i proti smyslu významu původního, nemůžeme však říci »hezký nečas«, nebo »hezky šeredný« atd. Zejména však společnou vlastností všech těchto výrazů, »pořádně, jak se patří, hezky, notně«, jest, že jich lze užíti jen směrem kladným, t. j. k vyjadřování velké míry nějaké věci, vlastnosti nebo děje, nikoli naopak: můžeme říci »hezky veliký, notně veliký, pořádně tlustý«, nikoli však »hezky nebo notně malý, pořádně tenký« atp.

Nejdále v tom směru pokročil vývoj mezi takovými výrazy pořádkovými u slova hodný, hodně. Přídavné jméno hodný znamená to, co se hodí, co je vhod, a bývá současným výrazem se slovy řádný, důstojný, zasluhující něco. Za jistých okolností vynořuje se při slově hodný a zvláště při příslovci hodně představa míry: hodná mzda, hodný kus práce, hodný výprask znamenalo nepochybně původně vhodný, žádoucí, zasloužený, ale družila se k tomu zároveň představa velikosti, značnější míry a z takových spojenin vzalo zase počátek užívání slova hodný ve významu značný, na př. hodný mráz, hodnou chvíli, hodný kus, hodný chlap (dialekticky někdy i se zúženým zase významem tlustý, dobře vypadající, těhotný, v. Bartoš, Dial. sl. 99). Drží-li se při přídavném jméně ještě význam vlastní vedle otřelého, vymizel u [141]příslovce hodně (mimo terminologii náboženskou, kde »hodně přijímati« drží se vlivem opaku »nehodně«) význam původní úplně a načisto. Hodně je dnešnímu jazyku jen příslovcem kolikosti (na př. hodně lidí, hodně hloupý), kterého na rozdíl od ostatních příslovcí tímto způsobem vzniklých, pořádně, notně a p., lze užíti jako příslovce zesilovacího vůbec, ať kladně, do výše, na př. hodně velký, nebo i záporně, opačně, na př. hodně malý, hodně málo.

Mnohem snáze než při výrazech citových a pořádkových stíral se význam původní a vyvíjel se význam prosté kolikosti u slov, v jejichž obsahu byla již představa kolikosti zahrnuta, byť s omezením na určitou kolikost, na př. v čase, v prostoru aj. Proto na př. dosti brzo vyvíjí se u příslovce »skoro«, jehož původní význam »brzo, rychle« žije dosud v nářečích moravských a slovenských, význam, který má v dnešním spisovném jazyce skoro výhradně, »téměř«. Počátek otírání významu časového zase jest hledati ve větách, v nichž časovost byla už jinak vyjádřena; ve větách »bude tomu skoro rok«, »skoro by byl umřel« jest příslovce skoro na rozhraní mezi významem původním (brzy) a nynějším (téměř). Týmž zajisté pochodem nabylo stejného významu příslovce hnedle, na př. jsem hnedle tak velký jako ty, a — aspoň dialekticky — příslovce brzo; na př. brzo každý sedlák (Bartoš, Dial. sl. 28) = skoro každý.

Výrazy, označující velikost práce, úsilí, poskytly zásobě příslovcí měrových rozšířené dnes příslovce tuze. Významové souvislosti příslovce tuze s příd. jménem tuhý (a slovesem táhnouti) jest si vědom málokdo z těch, kdož ho užívají: tuze krásný je totéž, snad o něco víc než velmi krásný. Ale v jazyce starším žilo tuze ve svém významu původním, »na tuho, do tuha, pevně«, a to jak hmotném (tuze zavázati), tak přeneseném (tuze držeti, tuze a pevně slibovati, stále a tuze zachovávati, tuze a snažně atp.). Protože však představa utažení byla často obsažena ve výraze určeném, na př. uzel tuze zadrhnutý, tuze utažený a p., zbyl příslovci tuze na konec jen význam prostě vzmocňovací, tuze mnoho, tuze málo, tuze se radovati atd. Stejně, byť ne tak obecně, vzmocňujeme význam slova základního slovy silný, silně; význam původní, který je na př. ve výrazech silný vítr (= který má sílu), silně se někam dobývati (silou, mocí), jest už načisto otřen, říkáme-li silný kuřák, silná mlha, silně krátkozraký (místy i silně se polekal a p.); odtud i síla = množství, na př. síla lidí, měl sílu peněz a p.

Z výrazů prostorových pokleslo v příslovce vzmocňovací slovo daleko; užíváme ho zvláště ke vzmocňování komparativů a výrazů komparativního smyslu, na př. daleko větší (= mnohem [142]větší), daleko převyšovati (= o mnoho). Matiční Brus (3. vyd., str. 106) a po něm i Vorovka, Zenkl a j. károu zesilování komparativu příslovcem daleko, dopouštějíce jen vzmocňovací »mnohem«. Ale jistě neprávem. Častá spojení syntaktická, v nichž představa vzdálenosti a vzdalování vyjadřována byla nadbytečně dvakrát, na př. daleko odběhnouti, ustoupiti, přečnívati, přesahovati, s cesty daleko sejíti, daleko od sebe býti, dávala jako v jiných případech i zde podnět k tomu, že se slovo daleko počalo bráti, zvláště v takových případech, kde šlo o nějakou vzdálenost, rozdíl, neshodu, za pouhé označení intensity, většího stupně rozdílu nebo neshody: tak se říkalo často »někoho počtem, lety a p. daleko převyšovati, předcházeti, překonávati a p., někomu se v něčem daleko nerovnati« a dosud říkáme: »to není ještě daleko všecko, on není ani zdaleka tak hloupý, jak se dělá« a p., vesměs jen na zesílení rozdílu. Také gradace, vzestup býval takto vyjadřován; tak Štítný píše na př.: ktož v hřiech upadne, toho hřiech obvazuje dálež dálež (= víc a více) zlým obyčejem (Štít. Vrťátkův 160, 33) a j. Je tedy na snadě, že se příslovce daleko začalo užívati také na zesilování rozdílu vyjádřeného komparativem a že se začalo říkati nejen »daleko vzdálenější, daleko prostranější« (kde daleko mohlo míti ještě svůj význam prostorový), nýbrž také »daleko vyšší, daleko krásnější, daleko moudřejší«, ba dokonce i »daleko bližší, kratší« a p. Způsoby tohoto mluvení mají v našich slovnících i spisech doklady četné, a to ze všech období vývoje jazykového. Tak píše Štítný (u Vrťátka 91, 16) o hodnotě českého groše: »Až teď ze třetieho Václava krále opět jest daleko horší« (stejně v Sborníku musejním 44a); podobně Veleslavín v úvodě k Politii (v Rozumově Staroč. bibl. II, 176): »A poněvadž pak daleko kratší jest věk života lidského, než aby kdo sám z vlastního skušení svého takové opatrnosti nabýti mohl, za tou příčinou atd.«, pod. tamt. 171 (hojnější doklady, jdoucí od 14. stol., jsou sneseny v Gebauerově Staroč. sl. I, 204, u Jungmanna I, 325 a j.). Na vliv německý, který tanul asi na mysli našim brusičům při odsudku tohoto způsobu mluvení, může souditi jen ten, komu stačí na důkaz pouhá shoda vazby české s německou; zárukou českosti vzmocňovacího daleko při komparativě jest nejen jeho základ ve výrazech jiných nesporně českých, ale i jeho stáří, vylučující vliv německý. Pokud ze slovníků německých lze vyčísti, vyskytuje se oslabené weit při komparativě v němčině hojněji od stol. 18. Ostatně týž způsob je i v polštině (Linde I, 409). Zesilování komparativu příslovcem daleko jest tedy nepochybně a nesporně způsob český, třeba se týž způsob zesilování vyvinul svými cestami i v jazy[143]cích jiných, na př. v latině a v němčině. Proč matiční Brus týmž dechem, kterým odsuzuje daleko při komparativě, dovoluje užívati téhož příslovce při superlativě (daleko největší), jest mi záhadou; snad proto, že to nikdo neříká a — kromě snad překladatelů z latiny — ani nepíše a nepsal.

Podobný vývoj od významu prostorového k prostému významu měrovému možno sledovati také u slova opačného významu, u přídavného jména blízký a slov téhož základu. I takovéto výrazy se vyskytovaly v určitých spojeních jaksi nadbytečně, na př. při předložkách při, u ke, které samy už vyjadřovaly blízkost, blížení a p., na př. bliz (= blízko) při břehu (Alx V. 576), bliz k městu, bliz u města a p. Od určení prostorových přenáší se příslovce bliz, blízko i k určením jiným, časovým a zvláště též číselným a měrovým vůbec. Způsob ten při udávání čísla přibližného jest v starší češtině dosti častý, na př. člověkóv bliz do sta zabi (Alx V. 1640; bliz do sta = blízko ke stu, téměř sto), všaks bliz k sedmidcát letóm slúžila Jezukristu (Živ. Otc. 170a. = blízko k 70, skoro 70 let); když mě bezmál ubichu (= ubili) bliz k smrti (Živ. Otc. 74a) a j. Takto se původní prostorový význam příslovce bliz (= blízko) otírá čím dál tím více a příslovce bliz klesá v pouhé určení přibližnosti s významem = skoro, téměř, bezmála (něm. beinahe, lat. prope). A tak čteme na témže již uvedeném místě Živ. Otc. (v rukopisech jiných) místo »bliz k sedmidcát« prostě »bliz sedmdesát« t. j. skoro sedmdesát; pod. v Alx V. 2273: bliz jmieše (= měl) tisíc búvolóv = skoro tisíc, na tisíc. Později bývá místo bliz příslovce blízko n. blíže s týmž významem. Veleslavín (Sylva quadr. 70) opisuje význam slova blízko výrazy o málo, o maličko, skůro, téměř a v témž smyslu píše Žerotín (Kott V, 1012): »Zde blíž tisíce zl. z důchodů nynějších na dostavění hradu přerovského sem vynaložiti musil.« V nynějším spisovném jazyce není už tohoto způsobu vyjadřování přibližnosti (a kdyby byl, jistě by už byl dávno odsouzen za germanismus), ale v nářečích se vyskytuje dosud, na př. »Słužiła sem blizko tři leta« (Bartoš. Dial. sl. 19).

Prostorový význam slov skupiny blízko vyvíjel se také jiným směrem, t. j. ve směru významu lépe, určitěji, věcněji. Výklad o tomto posunutí významu patřil by vlastně do jiné kapitoly změn významových — nejdeť tu vlastně o stírání a rozšiřování významu — ale uvádíme jej pro úplnost a časovost. Setkáváme se pak s tímto posunutým významem často, zvláště u spisovatelů novějších, i u dobrých, ve výrazech jako »blíže seznati (Pal. Děj. II, 2, 415), blíže poznati (Šaf., Spisy III, 164), blíže vyložiti, blíže se zmíniti, blíže určiti, bližší zpráva (Pal.), bližší výklad« [144]a p. Matiční Brus (3. v., str. 87) zamítá tyto výrazy a praví, že »blíže a bližší«, nemá-li významu místního, jest nečeské. V této obecné formě jest ovšem soud Brusu nesprávný: jest málo slov v jazyce, jejichž význam by se byl neměnil, neboť přenášení významu zvláště u výrazů nesubstantivních jest jedním z hlavních prostředků rozmnožování pokladu slovního; a že slova blízký, bližší atd. přenášela se s poměrů místních i na poměry jiné, časové, měrové a p., toho přečetné doklady nalézáme v jazyce starém i novějším (blíž k ránu, bližší přítel, bližší právem a p.). Mohlo by se tedy nanejvýše tvrditi, že jen v těchto uvedených výrazech, blíže poznati, bližší zpráva a p., užívá se slov blíže, bližší proti duchu jazyka českého, a to tím spíše, že bezpečných dokladů pro tyto výrazy z doby starší naše slovníky neuvádějí a že naopak zcela obvyklé jsou tyto způsoby mluvení v němčině. Bylo by těžko dokazovati, že podobné výrazy německé nepůsobily na vývoj nebo aspoň rozšíření slov bližší, blíže ve spojeních syntaktických výše uvedených, ale dříve než tato rčení česká prohlásíme za germanismy, třeba si odpověděti na otázku, mají-li skutečně vlastnosti toho, co nazýváme germanismem, t. j. byla-li do jazyka vpravena uměle a násilně (mechanickým překladem), jsou-li v něm bez významové spojitosti s ostatním pokladem slovním, anebo je-li jich dokonce užito proti skutečnému nebo možnému významovému vývoji slov, k nimž se tvarem hlásí.

A tu shledáváme, že významový vývoj od významu původního = blízký, bližší místem, k tomu významu, jejž shledáváme ve výrazech blíže poznati, blíže prohlédnouti a p., mohl se díti zcela organicky a že zasáhl-li tu vliv výrazů německých, nepůsobil tu rušivě (a tedy chybně), nýbrž jen týmž směrem. Z výrazu podívati se na něco zblízka, blíže, kde příslovce blízko má svůj význam vlastní, místní, bere se již v starém jazyce popud užíti téhož výrazu i obrazně, přeneseně, o pozorování zrakem vnitřním, o poznávání. Tak píše Chelčický v Postille (210a): »To (o vymítání prodavačů z chrámu Luk. 19, 45) netoliko příslušie rozuměti o chrámu kamenném, ale slušie se z blíže opatřiti v těch sloviech.« Podobně v Replice proti Mikulášovi (Kott, 1. Přísp. 19): »protož jiní blíže a pilněji zřiece k řečem Kristovým«. V obou těchto dokladech blíží se význam slov zblízka, blíže tomu významu, který je ve rčení blíže ohledati (= opatřiti), blíže probadati, prozkoumati, blíže poznati, t. j. pilněji, pozorněji a tedy lépe, blíž k podstatě věci. Ještě o něco volněji jest užito slova blíže u Komenského, kde (Spisy II, 19) se praví: »Všechněch tedy povinnost že jest (a nejvíce těch, kdož blížeji s Bohem a pobožností obírati se mají) dívati se na ty věci«; t. j. lépe, intimněji, více. [145]A jako říkáme »na něco zblízka, blíže se podívati« s významovým odstínem »lépe si to prohlédnouti«, říkáme také »někomu něco zblízka nebo blíže ukázati, blíže vyložiti« (t. j. vlastně před oči), přeneseně »blíže vysvětliti« atd. s týmž odstínem »lépe, blíže k podstatě věci«. A týž význam, původně místní, přenesením odhmotněný, cítíme i ve výrazech »blíže vymeziti (t. j. posunouti hranici blíže k věci, obrazně zúžiti okruh pojmu), blíže určiti« a p. Tak je tomu i v těchto výrazech zpodstatnělých, »bližší ohledání, bližší seznání, bližší poučení, bližší vysvětlení, bližší zpráva« a p. Tu nikde nevybočujeme z vývojových možností slova blíže, v jazyce prokázaných, a nikde nepotřebujeme předpokládati a připouštěti neústrojné zasažení vazeb německých, které se zajisté vyvíjely týmiž cestami. Zasáhly-li, zasáhly, jak bylo již řečeno, tedy týmž směrem a v tom ovšem není možno viděti nečeskost a nesprávnost těchto rčení.

Že bližší vysvětlení, bližší zpráva, bližší určení a p. není vždy totéž co zevrubnější, světlejší, důkladnější, úplnější atd., jak se v Bruse vykládá, jest jasno každému, kdo slov těch užívá; bližší značí zde ve shodě s původním významem slova prostě tolik, co blíže k věci, k její podstatě. A pokud tento význam přibližování ve výrazech těch cítíme, můžeme si býti jisti, že proti duchu jazyka ještě nechybujeme.

[1] Odtud je pak jen další krok ve formálním vývoji k výrazům jaksepatřího oráče (Ner.), jaksepatřího člověka (Kott VII, 204), významově ovšem neotřelým.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 5, pp. 137-145

Previous Josef Zubatý: O českém pravopise

Next B.: Verše